Další. =D
26.03.2010 (21:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3310×
Dočetla jsem poslední řádek. Už mi bylo jasné, kam se vydám… Do Forks.
Natáhla jsem se po poslední obálce a rychle ji roztrhla. Nakoukla jsem dovnitř, vyndala její obsah a prohlédla ho.
První byla občanka na mé nové jméno. Druhý byl pas, následně jsem vyndala řidičák a bankovní kartu, na které byl nalepený štítek s pinem 1901, bože to je tak… nápadité?
Dobře, tak teď jsem úplně někdo jiný… Jiné jméno, datum narození, jiná jména rodičů…
Mé jméno Marie Isabella Rainbow. Datum narození 31. září 1994. Věk sedmnáct, rodiče zemřeli. Uh, musela jsem mít těžkou minulost…
V rychlosti jsem si kartu doklady přemístila do peněženky a dopis dala zpět do přihrádky i s obálkou.
„Tak tedy do Forks!“ zvolala jsem v myšlenkách, zapnula si pás a šlápla na plyn. Bude to dlouhá cesta, první se musím dostat do Říma a pak nejít vhodný let do Seattlu. A pak do mého milovaného deštivého Forks… Celé mi to může zabrat asi osmnáct hodin, podle toho, jak dlouho budu čekat na letadlo. Bude to mnoho hodin čekání… Přijedu do Forks a jestli se mi podaří zjistit něco o místě, kam se přestěhovali, tak pojedu tam. Už to bylo sedm let, z Forks se odstěhovali hned po mém odjezdu. Na jednom místě zůstávají kolem čtyř let a teď jsou zřejmě na jiném místě, než kam se stěhovali z Forks, takže to znamená, že pojedu ještě někam a při mé smůle to bude opět přes polovinu planety.
Po několika hodinách strávených v autě, jsem konečně dorazila na letiště. Měla jsem štěstí, na letadlo jsem nečekala příliš dlouho, dorazila jsem půl hodiny před odletem přímého letadla do Seattlu. Jakmile jsem si odvezla auto na určené místo k naložení do letadla, šla jsem zpět do haly a zamířila si to přímo k letušce, která stála u menšího pultu a usmívala se na všechny kolem.
„Váši letenku prosím,“ řekla italsky, ale já jí rozuměla, jelikož jí v mysli naskočil obrázek s letenkou. Rychle jsem ji jí podala, letuška se jen usmála a popřála mi příjemně strávený let.
Jakmile jsem se dostala k mému sedadlu, začal mi nad hlavou poblikávat nápis, že si máme zapnout pás a startujeme. Rychle jsem zapadla do sedačky a zapnula si pás. Pak ještě následovalo krátké hlášení letušky, po kterém jsme vzlétli a já se mohla konečně prospat. Byla jsem opravdu unavená, nebylo se čemu divit, už jsem nespala téměř dva dny.
Zavřela jsem oči a uvolnila se na měkoučké sedačce první třídy…
„Odejdi, nebo dopadneš jako ti ostatní!“ zasyčela jsem na ní a uhnula její ráně.
„To si nemyslím. Aro mě za tebou poslal, abych tě zabila a já to hodlám splnit!“ vrátila mi stejně vražedným tónem a když udělala další výpad, pevně jsem ji chytila za krk.
„Řekni sbohem, Jane,“ řekla jsem k ní a ruce rychle na jejím krku ještě více sevřela.
„Sbohem Isabello,“ vydechla a já trhla, přesně v ten moment se ozvala hlasitá rána, byla jiná než trhání hlavy upírovi. Byl to výstřel ze zbraně.
Když se její tělo sesunulo k zemi, ucítila jsem obrovskou bolest v hrudi a v ústech cítila krev.
V rychlosti jsem se podívala k jejímu tělu, v její pravé ruce ležely kusy rozdrcené pistole.
Rychle jsem si přetiskla ruku k hrudníku, nepomohlo to, protože když jsem se na ni podívala, stékaly po ní pramínky karmínové krve, mé krve. Cítila jsem neuvěřitelnou bolest.
Z posledních sil jsem se otočila, abych naposledy mohla pohlédnout do očí upírovi… kterého miluji.
Pak se mi podlomila kolena a já se třesouc sesunula k zemi.
„Je mi zima, Edwarde,“ zašeptala jsem tiše.
„Bude to dobré, bude to dobré,“ šeptal a pohladil mě po vlasech.
„J – já necítím nohy… ani ruce. Nenech mě odejít, já nechci umřít,“ šeptala jsem z posledních sil.
„Bello, buď silná, já vím, že to zvládneš. Uzdravuješ se rychle,“ řekl mi.
„Nezvládnu...“
„Donesu tě ke Carlisleovi, pomůže ti,“ snažil se mě uklidnit a bral mě do náruče.
„Nepomůže, už je pozdě. Edwarde já… já,“ snažila jsem se vyslovit, nešlo to.
„Co? Ty co?“ snažil se mi pomoct.
„Já, já m – mil…“a pak už jen tma a chlad.
Cukla jsem sebou a otevřela oči. Byla jsem v letadle a to znamená, že to byl sen. Jen sen, jen sen, uklidňovala jsem se v duchu. Snažila jsem se uklidnit svůj tep a následně i dech, když v tu se ozvalo hlášení letušky.
„Zapněte si, prosím, pásy. Jsme v Seattlu a právě budeme přistávat.“
I když už to bylo půl hodiny, stále jsem byla roztřesená ze svého snu. Byl tak živý a reálný. Vše vypadalo až příliš skutečně. Cítila jsem se, jako by se to skutečně stalo.
Chtěla jsem ho nějak zahnat, jakkoli a proto jsem si zapnula rádio, hráli mojí oblíbenou písničku a já se snažila uvolnit. Nejlépe v pořádku dojet až do Forks.
Další, tak co, těšíte se do Forks?
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 38. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!