Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 36. kapitola

16.03.2010 (13:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3177×

„Zabijte je,“ rozkázal a přesně v ten moment se k nám rozběhla jeho garda, ve které bylo asi patnáct upírů, ostatní podle Arových myšlenek měli brzy dorazit. Boj začíná a my vyhrajeme, nemají proti nám nejmenší šanci.

Lehce jsem se přikrčila a vyčkávala, dokud alespoň jeden z nich nebude dostatečně blízko.

Upřímně… opravdu jsem se těšila, nemohla jsem se dočkat. A pak ten skvělý pocit, který se vyrovná všemu, nikdy jsem necítila nic lepšího, než ten pocit. Možná jsem moc krutá, ale já si prostě nemůžu pomoct. K tomu jsem přeci byla stvořena, k zabíjení. Jsem dokonalý stroj na zabíjení s dokonalými smysly, nemají šanci, protože mám až příliš dobrý výcvik.

Ještě jsem se zhluboka nadechla a soustředila se pouze na útok upírů… na nic jiného, jen, jak je nejlépe připravit o jejich život. Díky tomu, že jim dokáži číst myšlenky, to půjde velmi snadno, nikdo v této místnosti nemá psychický štít…

Jeden již byl téměř u mě, chtěla jsem se pokusit o něco, co se mě Mary Ell pokoušela naučit.

Chtělo to dobré načasování…

„Ahoj upíre,“ zašeptala jsem s pološíleným úsměvem a vyčkávala, pro vhodnou příležitost.

„Neměla jsi sem chodit,“ řekl stejně tiše upír. Jen jsem se tomu usmála. Je čas. V útočném postavení jsem se ještě více přikrčila a chystala se k útoku. Dnes zemře mnoho upírů a já tomu chci pomoct.

V rychlosti jsem se rukama zapřela o zem a obě nohy s mírným rozestupem vyhodila do vzduchu. Pak jsem mezi nimi, jako kleštěmi, semkla hlavu upíra a dříve, než stihle zareagovat, silným švihem jsem ho poslala k zemi.

„Řekni sbohem,“ sykla jsem k němu a chtěla to dokončit. Rychle jsem škubla jednou nohou a ozvalo se hlasité křupnutí, jeho hlava už nedržela na krku. Celé se to odehrálo během pár vteřin. Nestihl se ani bránit, protože tihle nebyli připraveni, neznali nás a netušili, co jsme zač. Chudáček.

S vítězným úsměvem jsem vyskočila na nohy a letmo obhlédla situaci… na zemi už leželo asi pět mrtvých, bezvládných těl. Nejsme dobré. Jsme lepší.

Další byl za mnou. Prozradily ho jeho myšlenky. Silně jsem se odrazila a pokusila se o něco, co by se dalo nazvat přemet v zad a tím jsem mu zabránila, aby mi podrazil nohy. To ho, ovšem nepřikvapilo… čekal to a když jsem měla nohy ve vzduchu, za jednu mě chytil a tím mi znemožnil, jakkoli ho napadnout. Snažila jsem se rychle něco vymyslet, měla jsem volné pouze ruce, muselo to být něco jednoduchého. Sakra Bello, mysli!

Poddat se instinktům… ty bylo jediné, co mě napadlo. V rychlosti jsem se nadechla a na rtech se mi objevil výrazný úsměv. Měla jsem volné ruce a to bylo ono. Zvedla jsem ruce z podlahy, doufala jsem, že mě nepustí a silně jsem ho udeřila do noh, načež se ozvalo tiché prasknutí a já se ocitla na zemi. Co nejrychleji jsem vyskočila na nohy a podívala do očí upíra, který opět stál naproti mně, do očích temných jako noc. Podle jeho myšlenek jsem poznala proč, žíznil a cítil krev, která naštěstí nepatřila mě. Nadechla jsem se a podle toho zápachu, který se podobal rzi se solí, jsem se otočila.

Naskytla se mi pohled na Melisu, která si právě rukou utírala tenký pramínek krve, který jí vytékal z nosu… a vypadala naštvaně, hodně naštvaně.

„To tričko bylo drahé a ty mi ho zaplatíš! A to vlastním životem,“ sykla po tmavovlasé upírce. Pak se nakrčila do útočného postavení a zrychleně dýchala. Pak se na ni vrhla, svalila ji k zemi a upírka se nedokázala bránit – ve vteřině přišla o obě ruce a s hlasitou ránou následně i o hlavu. To bylo… hustý!

„No, co? Krev se špatně pere,“ poslala nám všem myšlenkou a jen pokrčila rameny.

Rozhodla jsem se to s tím upírem rychle skončit, protože na třech trůnech seděli tři upíři a přímo vybízeli k tomu, aby si do nich někdo kopnul. Rychle jsem od nich svou pozornost odvrátila a dál se soustředila na onoho upíra přede mnou.

Ten se jen usmál a zaútočil upíří rychlostí. První se mi snažil zlomit vaz rukou, ale tu jsem naštěstí včas zachytila a jeho ránu tím odvrátila. Pak zaútočil jeho, upírům nejporosenější, zbraní. Snažil se mi prokousnout hrdlo, nechápu k čemu by mu to bylo dobré, když všichni upíři, kteří mě kdy pokousali a, že ji nebylo zrovna málo, tvrdili, že chutná jako bláto.

Pokusil se o to několikrát, ale vždy jeho zuby docvakly několik centimetrů od mého krku. Byla to zábava. Několik vteřin jsem se tím opravdu jen bavila, nechtěla jsem ho zabít tak brzo. Chtěla jsem si to užít, užít si ten skvělý pocit, který jsem zbožňovala.

A pak stačila jen jediný dobře mířený kop a poslala jsem ho k zemi a hned nato mu s hlasitou ránou utrhla hlavu. Bylo to, jako bych se snažila trhat kámen, ale šlo to.

Rychle jsem vyskočila na nohy a rozhlédla se po sálu. Většina upírů už byla mrtvá, ale Sandra a Amanda se stále bavily provokováním jedné blonďaté upírky. Ostatní již měli po práci a stáli v malém hloučku naproti Arovi, Marcovi a Caiovi. Svou přirozenou rychlostí jsem doběhla za nimi a usmála se.

„To byla zábava,“ podotkla Mary Ell, ale bylo to poněkud napjaté.

„Teď bude ještě větší.“ zasmála se Marie s širokým úsměvem a vykročila k bratrům, my ostatní s ní.

„Nezabijete nás,“ řekl Aro, jako by nic.

„Jsi si jistý? Já si totiž myslím, že kdybychom zabili jednoho nebo dva, nic by se nestalo,“ odpověděla Mary Ell a uštědřila mi silnou ránu do obličeje.

„Jo a měli byste zaměstnat jinou recepční, tahle sem pustí kdejaké psychopaty.“ zasmála se Mary Ell a opět mu dala pořádnou ránu.

„Ale no tak, braň se, přece bys nám nezkazil tu radost!“ vypískla a chtěla ho opět udeřit, už napřáhla ruku, když se otočila za zvukem otevírajících se dveří.

„To jim to trvalo,“ šeptla tiše a opět se otočila k Arovi.

„Budeš muset chvilku počkat,“ sykla k němu. V rychlosti se otočila k upírům, kteří právě vešli do sálu… zdá se, že se konečně dostavila další část gardy.

Udělaly jsme několik kroků vpřed a v lejně se postavili naproti nim.

„Omlouvám se,“ špitla Mary Ellen v myšlence a pak už jsem její myšlenky neslyšela, nikdo z nás.

„Já věděla, že zde budeš. Připravovala jsem se na to, ale, že mě to tolik sebere… to jsem nečekala,“ řekla k jednomu z upírů.

„Jsi stále naživu“ odvětil tmavovlasý upír, kterému jsem nedokázala číst myšlenky, byl zaštítěný od Mary Ell.

„Kéž bych mohla říct to samé o tobě, Felixi,“ řekla. Znali se a já tušila odkud.

„Co tady děláš?“ ptal se a s přivřenýma očima si ji prohlížel.

„Řekněme, že tady mám práci,“ řekla a podívala se kupu s těly upírů.

„No jasně, já zapomněl, že jsi zrůda,“ řekl výsměšným tónem.

„Tak já a zrůda, jo?! Ty máš teda, co říkat. Ty jsi ten, kdo tu pije krev. Měla jsem tě zabít  během přeměny,“ odsekla mu.

„Ale neudělala jsi to. Proč, když jsi věděla, co se se mnou děje?“  řekl a rozhodil rukama.

„Možná jsem si myslela, že bys mohl být jiný. Ale tys nebyl a pak jsi ji zabil. Naši dcerku, která tě měla ráda a tys ji zabil!“ řvala po něm. To nevypadá dobře, pro žádného z nich.

„Byla to tvoje dcera! Nevíš, jaké to pro mě bylo. Netušíš, jak je pro mě těžké to, co musím udělat,“ řekla a já viděla, jak se jí do očí nahrnuly slzy.

„Neuděláš to, stále mě miluješ,“ řekl klidně a usmál se na ni.

„Ano, miluji tě a právě proto to musím udělat,“ řekla a udělala k němu několik kroků.

„Nedokážeš to, na to jsi moc slabá. Nezabila jsi mě tehdy, nedokážeš to ani teď.“

„Tím bych si být tebou nebyla příliš jistá. Ale můžu ti slíbit jedno, bude to bezbolestné,“ zašeptala mu do ucha.

Byla jsem docela překvapená, že na nás nikdo nezaútočil i přesto, že měli šanci. Byli příliš zaujati tímto rozhovorem. Teď neměli v plánu zaútočit na nějakou z nás.

„Omlouvám se, ale nemůžu tě nechat žít dál jako zrůdu, na to tě mám až příliš ráda, ale ne dost na to, abych ti někdy dokázala odpustit,“ zašeptala a začala s velmi rychlým útokem. První mu podrazila nohy a tím ho dostala na zem.

„Budu rychlá,“ zašeptala a sklonila se k němu. Neměl proti ní nejmenší šanci.

Pak napřáhla ruku a chtěla ho silně uhodit a tím by mu nejspíše zlomila vaz. To ovšem odrazil, ale Mary Ell na nic nečekala a za touto nepovedenou následovala další a další.  Pak pevně sevřela jeho hlavu do rukou. Naklonila se k němu a lehle ho naposledy políbila na čelo.

„Setkáme se v pekle a tam už se mě nezbavíš,“ zašeptala silně trhla, tím ho zabila. Uteklo jí několik slz.

„Sbohem,“ zašeptala při pohledu na něj.

„Isabello, klíčky od auta máš v kapse, pak se podívej do palubní desky, najdeš tam odpovědi,“ poslala mi její poslední myšlenku a pak se zhroutila k zemi. Unikla mi slza… Mary Ell mi v posledních měsících nahradila sestru, kterou jsem nikdy neměla. Byla má nejlepší kamarádka.

„Měly bychom jít,“ zašeptala smutně Sandra a pohlédla na skupinu upírů, kteří nás právě obklopili.

„Jestli nechcete zemřít, necháte nás jít,“ řekla hlasem plným autority Amanda.

„Jděte,“ řekl Aro, který nestál o to, abych mu pobily i zbytek jeho pracně nasbírané gardy, a nám se utvořila úzká ulička.

Já s Marií jsme se sehnuly pro tělo Mary Ell a pomalu vycházely ze sálu.

Ps: na další kapitole začnu pracovat po patnácti komentářích...
Zadarmo ani kuře nehrabe.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 36. kapitola: