Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 32. kapitola

26.02.2010 (18:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3006×

Po té, co se mi podařilo zapnout inteligentní kufr, snesla jsem ho po schodech dolů, kde už se svým kufrem čekala i Mary Ell.

„Jednu věc ti závidím…“ řekla a měřila si mě pohledem.

„Jakou?“ zeptala jsem se poněkud nechápavě.

„Já na zavírání svého kufru musela použít hrubé násilí, ale tomu tvému stačilo jen pohrozit a…“ smála se.

„Nech toho,“ okřikla jsem ji.

„Tak jdeme, letí nám to za hodinu a půl, tak ať to stihneme,“ řekla a bez námahy zvedla svůj kufr, který vypadal, že váží nejméně tunu. Ne, že by mě to zaráželo, ale no, prostě to vypadalo divně. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a popadla i ten svůj – inteligentní. Pomalým tempem jsem se vydala ven z domu a následně k autu. Mary Ell již otevřela kufr, ladným pohybem jsem do něj vyhoupla i svůj kufr a sedla si na jedno ze zadních sedadel.

Ani jsem se nenadála a už jsme byly na cestě. Věděla jsem, že pojedeme nejméně hodinu… dostatek času pro uspoř ádání všech mých myšlenek. Ještě jsem se ujistila, že můj štít je dostatečně pevný na to, aby mi k Mary Ell neutekla ani jediná myšlenka. Už jsem si zvykla mít ho neustále pevný a neproniknutelný… jsem za to velmi ráda. Už bylo na čase, abych měla taky nějaké to soukromí. Když mi někdo pořád leze do hlavy, no řekněme, že to není zrovna nepříjemnější. Tehdy, když jsem ještě ten štít nedokázala ovládat, bylo to, ehm, složité. Nemohla jsem přemýšlet o všem, o čem bych si přála.

Teď se cítím svobodnější, protože mám v myšlení volnost. Nikdy bych si nemyslela, že to bude taková úleva, mít své myšlenky jen pro sebe. Vlastně já si vždy myslela, že nejde někomu vlézt do hlavy, mýlila jsem se. Ale byla bych moc ráda, kdy ne. Kdyby neexistovali upíři, vlkodlaci, ničitelky a kdo ví, jaké další potvory ještě pobíhají po světě. Byla bych ráda, kdybych mohla být člověk a když se ke mně přiblíží upír, netoužila ho zabít. Přála bych si být ta stará Bella. Chtěla bych zpět své hnědé vlasy a čokoládové oči. Ale to již nikdy mít nebudu, protože nejde jen tak se stát zase lidskou bytostí.

Nejsem člověk, po tolika letech už bych se s tím mohla konečně smířit a přijmout se takovou jaká jsem. Přijmout se jako tu, která je předurčená k tomu, aby se stala vrahem, byť upírů, přesto vrahem. Kdybych mohla, tak bych si pro sebe tu přítomnost a budoucnost nevybrala. Ale já takovou možnost nemám. Já jsem Bella ničitelka upírů… bože, to zní tak směšně a trapně.

Lehce jsem se usmála a pokračovala v přemýšlení…

Už dlouho jsem nezabila žádného upíra, posledně, když jsem se o to pokoušela, no, nedopadlo to nejlépe a abych řekla pravdu, tehdy jsem byla zralá na nemocnici. Ale pocit, když jsem upírovi utrhla hlavu, to se nedalo s ničím srovnat. Byl neuvěřitelný a už se na něj těším.

Z mého přemýšlení jsem se probrala až, když auto zastavilo.

„Fajn. Jsme tady a v rekordním čase. Bello zajdi vyzvednout letenky – jsou na tvoje jméno a já mezi tím zařídím, aby nám auto vzali do letadla. Potkáme se u hlavního vchodu za patnáct minut,“ řekla jakoby nic.

Jen jsem nad tím pokrčila rameny, vystoupila a namířila si to rovnou k hlavnímu vchodu. Jen, co jsem otevřela dveře, jako obrovská rána ke mně dolehly myšlenky všech přítomných. Teď přemýšlím, jestli jsem si s sebou přibalila i prášky na hlavu.

Rychle jsem prošla dveřmi, abych nezavazela, protože ta ženská za mnou si už chtěla začít stěžovat, že prý ty dveře nejsou jen moje.

Pokusila jsem se soustředit a zatlačit ty hlasy kamsi hluboko do mého podvědomí, nebo je alespoň trochu zeslabit. To by jeden neřekl, jak mohou mít někteří tak hlasité myšlenky, bylo to k nevydržení, ale k mému překvapení, se mi podařilo je téměř vypnout. Jen jsem se pro sebe usmála a rychlým krokem jsem se dostala k nepříliš dlouhé řadě lidí, čekajících na jejich letenky.

Po dvou minutách jsem již začala netrpělivě přešlapovat z místa na místo, ale po pěti dalších už jsem se objevila u okénka, kde seděla sympaticky vyhlížející paní.

„Chtěla bych si vyzvednout letenky na jméno Isabella Swanová,“ řekla jsem a lehce se usmála. Paní Cookieová, jak měla napsané na cedulce něco vyťukala do počítače a pak vzhlédla.

„Let do Říma, první třída, dvě letenky. Je to ono?“ zeptala se a já měla co dělat, abych... no, neomdlela. První třída?

„A-ano, to bude ono,“ řekla jsem poněkud překvapeně.

„Obě už byly zaplaceny předem z účtu. Přeji příjemný let,“ řekla a podala mi je. Ochotně jsem si je vzala, otočila se a pokračovala zpátky k hlavnímu vchodu. Stále mi nešlo do hlavy, proč první třídou? Vždyť je to úplně zbytečný. Došla jsem ke vchodu a nemusela jsem čekat příliš dlouho, za dvě minuty už se dostavila i Mary Ell.

„První třída?“ vypadla ze mě hned otázka a tázavě jsem se na ni podívala.

„Budeme několik hodin sedět v letadle, potřebujeme pohodlí a trochu se prospat,“ řekla jakoby nic a společně se mnou se vydala ke slečně, která kontrolovala letenky našeho letu.

„Přejí příjemný let,“ popřála nám a  za několik minut už se naše letadlo odlepilo od země. Až teď jsem začala přemýšlet, jestli mám ráda létání… co když spadneme?

„Být tebou, bych se prospala, cestou do Voltery to nebude nejpohodlnější a potřebuješ být fit, bude to namáhavé,“ řekla Mary Ell a zavřela oči. Vzhledem k tomu, že nás čekal nejméně sedmihodinový let, jsem zavřela oči a doufala, že ho zaspím. Hned jsem pochopila, proč první třída. To sedadlo bylo snad pohodlnější něž má vlastní postel. Usnout se mi podařilo celkem brzy a začala jsem se oddávat svým snům…

„Připoutejte se, bude přistávat!“ probudil mě hlas letušky a já poslechla. Ještě jsem si protřela oči a snažila se si vzpomenout, co se mi to vlastně zdálo. Pamatuji se, že jsem byla na nějakém plesu… možná maturitní, nebo něco podobného. A zarážející bylo, že jako můj doprovod tam byl Edward. Divný sen.

Letadlo lehce zadrncalo a pak už jsem cítila, že jedeme po přistávací ploše. Cítila jsem, jak letadlo zpomalovalo, až zastavilo úplně. Odpoutala jsem se a putovala s davem lidí z letadla a následně do letištní haly.

„Zajdu pro auto, za deset minut se sejdeme u hlavního vchodu, tam už bychom měly potkat i ostatní,“ řekla s úsměvem, opravdu se do té Voltery těšila. Ani jsem se nenadála a byla pryč.

Fajn, deset minut. Začneme mise... kdo najde wc vyhraje. Rozhlédla jsem se po zdech a vydala se po značkách. Rychle jsem se proplétala spěchajícími lidmi a po třech minutách už se dostala před dveře s nápisem ladies toalet, chvilku jsem na to nechápavě koukala, ale pak jsem usoudila, že to znamená dámské záchody. Já věděla, že místo francouzštiny jsem se měla učit italsky.

Za několik minut už jsem se blížila k hlavnímu vchodu, kde se již vytvořila skupinka tří černovlasých bytostí. Jedna z nich byla Mary Ell a ostatní jsem neznala. Když jsem byla asi tři metry od nich, ta nejmenší z nich se otočila a zářivě se usmála. Byla o trochu vyšší než Alice, její černé vlasy jí sahaly po ramena a její neonově zelené oči přímo svítily.

„Ahoj, ty musíš být ta nová,“ řekla vysoko posazeným hláskem a rychlým krokem přešla ke mě. Jen jsem se usmála a kývla.

„Já jsem Sanda,“ řekla plynulou angličtinou, ale byl slyšet lehký francouzský přízvuk. Políbila mě na obě tváře a poodstoupila.

„Bella.“

„Já tu to tak nějak organizuji…“ podotkla, chytila mě za ruku a táhla k ostatním.

„Já jsem Melisa, ráda tě poznávám,“ řekla vyšší dívka. Vlasy měla stažené do úhledného ohonu a sahaly jí po zadek, barvu očí neměla tak výraznou, jako Sandra nebo Mary Ell.

„Jsem Bella, taky tě ráda poznávám,“ usmála jsem se.

„Vidím Marii!“ zavolala Sandra a začala zuřivě mávat… v mnohém mi připomínala Alici.

Všechny jsme se naráz otočily, naproti nám šla udýchaná dívka, která vypadala ještě mladší než já.

„Uff, už jsem se bála, že to nestihnu a budu vás muset dobíhat za autem,“ řekla a když k nám došla, lehce se zamračila.

„Já se tu ženu až kdesi z Asie, bojím se, že přijdu pozdě a nakonec si Caroll a Amanda přijdou pozdě,“ postěžovala si a projížděla nás pohledem, který se zastavil u mě.

„Nová tvář,“ řekla a zazubila se na mě.

„Jsem Bella,“ představila jsem se a pak jsem se dočkala objetí.

„Marie,“ řekla a podstoupila. Chvilku si mě měřila a pak se usmála.

„Nakopeme Arovi zadek!“ řekla.

„Jsem tu, lidí!“ ozval se nadšený výkřik zezadu.

„Nazdár,“ ozval se další a před námi se objevila vysoká černovláska.

„Jsem Carolline,“ představila se, jakmile mě uviděla.

„Bella,“ odvětila jsem, už mě to představování štve. Jako první den ve škole.

„Jé, tamhle jde Amanda,“ řekla ukázala prstem někam za mě. Opět jsme se všichni otočili.

„Ahoj, ráda vás všechny vidím. Nevadí, že jsem s sebou přivedla přítele? Nechtěl mě k upírům pustit, je strašně ochranářský,“ řekla a všichni zakroutili hlavou.

„Jé, promiň. Ještě jsem se ti nepředstavila. Jsem Amanda,“

„Bella.“ odvětila jsem.

„A kde máš toho přítele?“ zeptala se Marie.

„Skočil mi pro pití, za chvilku bude tady,“ řekla s úsměvem.

„Jak jste se poznali?“ vyzvídala Sandra.

„Byla jsem ve Washingtonu obhlédnout situaci, kvůli jedněm upírů, ale už tam nebyli….“ na chvilku se odmlčela.

„Kousek od místa, kde bydleli byla rezervace La push a já podnikla malý výlet,“ La push?

„La push? On je vlkodlak?“ vypadlo ze mě.

„Ano, otiskl se do mě. Jak to víš?“ ptala se celkem zmateně a vsadila bych se, že si právě kontrolovala štít.

„On se tady?“ ptala jsem se, nemohla jsem tomu uvěřit. On se mě zřejmě pokusí zabít.

„Ano, támhle jde,“ řekla a ukázala prstem. Podívala jsem se tím směrem a ruku jsem zatnula v pěst.

„V pořádku?“ zeptala se mě tiše Mary Ell, ale já jí nebyla schopná odpovědět. Viděla jsem ho a blížil se. Když byl asi sedm metrů od nás, Amanda k němu přiběhla a táhla ho k nám za ruku se slovy, že musí poznat její kamarádky.

Ale jakmile byl asi dva metry od nás a začal se nekontrolovatelně třást.

„Ty jedna!“ křikl po mě a ve mně se budila nenávist.

„Měl by ses uklidnit psisko, na rvačku je tu moc lidí, nemyslíš?“ vhodila jsem mu do obličeje.

„Co ta tady dělá?“ ptal se zmateně a snažil se uklidnit.

„Embry, vy se znáte?“ zeptala se zmateně Amanda.

„Bohužel,“ odpověděli jsme souhlasně.

Tak co, líbit se vám díl?

PS: pokusíte se mi udělat radost a dostanu od vás alespoň patnáct komentřů?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 32. kapitola: