Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 26. kapitola

29.01.2010 (13:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3535×

„Neboj Bells, bude to v pohodě, pomůžu ti,“ uslyšela jsem hlas té osoby v mé hlavě.

Ohlédla jsem se, stejně tak i James, který mi právě drtil nohu. A o pár setin vteřiny později ho ta bytost srazila k zemi velmi rychlým skokem. James proti ní neměl nejmenší šanci, ani se nevzpamatoval a ve vteřině jeho hlava nedržela na krku. Pak se otočila ke mně a podala mi ruku, abych mi pomohla vstát. Nepřijala jsem ji a ona ji posmutněle stáhla. Ale já věděla, co dělám.

„Ahoj, jmenuji se Mary Ellen. Koukám, že jsem přišla právě včas,“ řekla neznámá, která se objevila přímo přede mnou. Byla vysoká, vyšší než já. Dlouhé vlnité černé vlasy jí ledabyle spadaly k pasu. Kontrastovaly s bledostí její pokožky, která byla snad ještě bleší než upíří. Byla bych schopná si ji s jedním z nich splést, kdyby neměla zelené oči téměř neonového odstínu. Byly o hodně zářivější než mé, mé byly oproti jejím vybledlé a nevýrazné.

Ona byla to samé, co jsem já. Myslela jsem si, že jsem v tom sama, ale mýlila jsem se.

Ovšem to hlavní, to nejvýraznější, co mě zaujalo… Bylo to téměř neviditelné, člověk by je nebyl schopný zpozorovat. Její kůže byla pokryta stovkami drobných jizviček tvaru půlměsíce. Stejné měj Jasper a já věděla až příliš dobře kde je získala.

„Moment,“ přerušila mé přemýšlení, zhluboka se nadechla a pokračovala, “ty kamarádíš s upíry?“

„Ne, už ne,“ řekla jsem ještě stále roztřesená z mého přizabití. Při téhle odpovědi jsem si vzpomněla na Edwarda.

„Kdo je Edward? Podle tvých vzpomínek jste měli docela silný vztah, ty k němu stále něco cítíš, mám pravdu?“ ptala se zaujatě.

„Nelez mi do hlavy!“ křikla jsem po ní, následně na to, jsem se snažila vstát, ale ještě jsem byla poměrně slabá. Mary Ell ke mně natáhla ruku.

„Vážně si myslíš, že ti na tohle skočím. Tak tupá zas nejsem. Své soukromí si nechávám zásadně a jen pro sebe,“ odsekla jsem a snažila se realizovat můj, již druhý, pokus a vyškrábání se na nohy.

„Už jsem se bála,“ řekla tiše a stáhla svou ruku.

„Já to slyšela,“ řekla jsem a snažila se přitáhnout o větev, která se tyčila nade mnou.

Po několika marných pokusech si  mi přece jen podařilo stát na dvou a já pomalu spustila ruku, kterou jsem do teď měla přitisknutou ke krku.  Lehce jsem se prohmatala krk a s úlevou jsem zjistila, že po mém zranění zbyla pouhá jizva. Pak jsem se podívala na svou ruku, která byla celá od mé krve. Druhou jsem začala prohledávat kapsy a našmátrat kapesník. Po pár vteřinách jsem ho jako zázrakem našla a snažila se smýt krev z ruky.

Pak jsem kapesník znechuceně zahodila a rozhlédla se kolem. Laurent tu nebyl. Utekl pryč…

„Ehm, Mary Ellen, já… no, asi bych ti měla poděkovat za záchranu života,“  řekla jsem trochu roztřeseně a podívala se do jejích téměř neonových očí.

„Taky, že máš zač. Měla jsem to trochu z ruky,“ řekla a usmála se na mě.

„Eh, ráda jsem tě poznala,“ řekla jsem a chystala se k odchodu, udělala jsem teprve pár kroků, když mě zarazila.

„Bello, Bello. Proč mám takový pocit, že nejsi zrovna nejšťastnější, že jsem tě zachránila já,“ řekla a já zpomalila.

„A seš si jistá, že je to jen pocit,“ odsekla jsem drze, ale neohlédla se.

„Ty jsi nechtěla, abych to byla já. Chtěla jsi, aby tě zachránil ten tvůj Edward. Tvá pijavice,“ jeho jméno vyslovila s odporem, vadilo mi, jakým tónem to řekla, vadilo mi, že ho nazvala pijavicí. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. A nejhorší na tom bylo to, že měla pravdu, přála jsem si, aby zde místo ní byl on. Ale my nemůžeme být spolu.

„Takhle o něm nemluv!“ okřikla jsem ji naštvaně a otočila se k ní čelem.

„Oh, tak holčička se nám naštvala,“ řekla naoko zděšeně.

„Jen počkej, to uvidíš až se naštvu,“  štěkla jsem po ní.

„No tebe se tak budu bát. Vždyť podle očí vypadáš tak nejvýše na tři roky od Scelto il destino,“ řekla výsměšně.

„Scelto il destino?“zopakovala jsem její slova, tuším, že to byla italština.

„To neřeš. Jen jsem tím chtěla říct, že jsi stále moc mladá a moc slabá na to, abys mě dokázala přeprat. Máš se ještě hodně co učit,“ odpověděla poněkud podivným tónem.

„Co tím chceš říct? Moc mladá, co… “ eh…

„Naše… schopnosti se vyvíjejí s naším věkem. Proč mi asi nemůžeš číst myšlenky, proč jsem se sem asi dostala tak rychle?“ ptala se a já na ni valila oči, jako bych viděla ducha.

„Kolik ti je?“ vypadlo ze mě.

„Dáma nikdy neříká svůj pravý věk. Ale mohu tě ujistit, že jsem o mnoho, mnoho a mnoho let starší než ty,“ řekla a lehce se usmála, ale já svůj úsměv neopětovala. Opět jsem se podívala na její jizvy, musela být opravdu stará, bylo jich tolik.

„Riziko povolání… Taky se dočkáš, možná… “ Řekla.

„Možná?“ zopakovala jsem tázavě její slova a přimhouřila oči.

„Jestli přežiješ, musím tě toho ještě hodně naučit,“ řekla jakoby se nechumelilo.

„Naučit?“ zase jsem opakovala.

„Snad si nemyslíš, že teď odejdu a nechám tě, abys našla dalšího a nechala se přizabít.

Proboha, byli to jen tři upíři a málem tě zabili. To pro tebe není dobré. Měla bys stačit tak na deset nejméně. Ale to se ještě naučíš, jsi zatím velmi mladá… “ řekla s úsměvem.

„Fajn, jestli to dobře chápu, tak jsi o mě právě řekla, že jsem naprosto neschopná a, že mě chceš… vycvičit?“ prošla jsem si to a s lehkým zděšením v očích se na ni podívala.

„Ano, přesně tak jsem to myslela,“ řekla nadšeně.

Zklamaní?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 26. kapitola: