Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 2. kapitola

17.11.2009 (22:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4315×

Jak už to bývá, tak poslední týden prázdnin utekl rychle jako voda. Tak, tak jsem se stihla zabydlet a už abych vypadla do školy. Charlie tvrdí, že si prý nemůžu dovolit přijít pozdě hned v první den.

Rychle jsem seběhla po schodech a na pár sekund jsem se zastavila v kuchyni, ve které seděl Charlie.
„Ahoj Charlie!“ rozloučila jsem se a dala mu pusu.
„Ahoj zlatíčko, užij si to.“ Řekla a opět se zahleděl do novin.
Já jsem jen popadla tašku, kterou jsem si hodila přes rameno a klíčky od mého dárku na uvítanou – krásného, nového autíčka. Které nekrásně lesklo i když nesvítilo slunce.

Rychle jsem přeběhla těch pár metrů, na kterých jsem ovšem dokázala dokonale zmoknout.
Vlezla do auta a jela do mé nové školy. A abych řekla pravdu vůbec se mi tam nechtělo, uklidňoval mě pouze fakt že do prvního ročníku nenastupuji jako jediná.
Jela jsem poměrně pomalu, protože díky neustálému dešti nebylo na cestu vidět dost dobře na to, abych se odvážila jet rychleji. Díky tomu, že ke škole jsem to neměla příliš daleko, jsem před budovou zaparkovala ani ne za patnáct minut.

Chvíli jsem zvažovala taktiku – jestli mám rychle vyběhnout z auta a snažit se co nejrychleji dostat do budovy nebo alespoň někam kde neprší, jestli se mám pokusit najít deštník v chaosu, který se ukrýval uvnitř mé tašky, jestli mám prostě jít normálním tempem, když více už zmoknout ani nemůžu nebo využít poslední možnost a to raději nevylézt vůbec.
Po několika sekundovém uvažování a zvažování jsem se rozhodla pro možnost číslo jedna.

Ještě jsem se zhluboka nadechla, vyndala  klíčky ze zapalování šla na věc.
Rychle jsem otevřela dveře a vyběhla jsem jak nejrychleji jsem dokázala, ještě jsem stihla zmáčknutím tlačítka na klíčkách zamknout auto. Rychle jsem probíhala a soustředila jsem se, abych nezakopla.
Rychle jsem proběhla kolem hloučků lidí, kaluž, která se před mnou objevila se mi povedla přeskočit aniž bych do ní a kamkoliv jinam spadla, nebo do ní šlápla a tím vyvolala obrovské vyšplouchnutí.
V duchu jsem zajásala a trochu pomaleji vyběhla schody a rychle jsem se schovala pod střechu.
Můj úsměv se roztáhl a já na sebe byla právem pyšná, běžela jsem pěkný kus, ani jsem se nezadýchala a co je na tom nejlepší ani jsem NESPADLA!

Pomalu jsem vešla do školy a začala hledat plánek v tašce. Našla jsem ho po dvou minutách neustálého přehrabování a pak jsem vyrazila do učebny 54D v budově A.
Vyšla jsem několik pater a šla po chodbě, ale učebnu jsem nenašla.
Znovu jsem mrkla na mapku, která byla příšerně nepřehledná. Po chvíli dívání do změti čar a písmen mi došlo, že jsem se vydala na opačnou stranu.

Vztekle jsem si dupla a šla tam, kde jsem předpokládala, že ta třída budu.
Na druhý pokus se mi ji konečně podařilo najít. Váhavě jsem se natáhla po klice od dveří a pevně ji stiskla, po té jsem vstoupila dovnitř.
I když za pět minut mělo zvonit, ve třídě nás bylo pět a půl.
Jen letmo jsem se prohlédla lidi ve třídě a skenoval volná místa k sezení a nakonec jsem se vydala do poslední lavice u okna. Jak jsem tak šla, párkrát jsem zakopla o svoje vlastní nohy a jednou o batoh.

Jakmile jsem se začala válet po zemi, vzbudila jsem ve třídě bouřlivý smích.
‚To mi ten den pěkně začíná‘ myslela jsem si a v duchu přidala i pár nadávek.
„No jasně, smějte se někomu, kdo si právě málem zlomil páteř. Až se stane něco někomu z vás taky se budu smát.“ syčela jsem na ně dost hlasitě na to, aby mě slyšeli i přes smích. Sotva jsem to dořekla všichni jako na povel ztichli.
No já vím, že jsem to s tou páteří trochu přehnala, ale při mém štěstí by to bylo klidně možné.
Když jsem se vydrápala na nohy, popošla jsem pár  metrů a usadila jsem se na svém ‚místě‘, moji tašku jsem hodila vedle sebe.
Nemusela jsem čekat moc dlouho a do třídy vešel starý, prošedivělý a téměř plešatý učitel.
Pomalým krokem přešel před katedru a svým pohledem pomalu přejížděl po třídě.

„Jmenuji se pan Carronton – budu vás učit chemii, dějiny literatury a angličtinu.“ řekl a napsal svoje jméno na tabuli s ohromným skřípotem, až se všichni chytili za uši – včetně mě.
Až jméno dopsal a otočil se všichni si oddychli.
„Tak… tohle je váš první den na střední škole. Doufám, že se vám ti bude líbit a pokusíte se mt co nejlepší výsledky. Já jsem se již představil, tak byste se mohli představit vy.“ řekl vážně.

„Slečno?“ řekl a kývnul k holce co seděla v první lavici u okna.
Postupně se představilo asi sedm lidí – pochytila jsem pár jmen Angela, Mike, Ben a Jessica, pak přišla řada na mě.
„Jmenuju se Bella Swanová, bydlím s otcem a přistěhovala jsem se před týdnem. Mám ráda zelenou, černou, modlou, žlutou a oranžovou.“ skončila jsem monolog.
„Máte nějaké sourozence slečno Swanová?“ zeptal se – jak já tyhle otázky nesnáším.
„Ne.“ řekla jsem prostě.
„A celou větou by to nešlo?“ řekl a povytáhl obočí tak, že se mu na čele objevili výrazné vrásky, které jen podtrhovaly jeho věk.
“Ne pane profesore, opravdu nemám žádné sourozence.“ řekla jsem s odporem.
Pak už se naštěstí na nic neptal a ostatní pokračovali v představování.
Hodiny se opravdu táhly. Pořád jsme se museli dokola přestavovat.

Byla jsem tak šťastná, když se ozvalo zvonění. Rychle jsem si sbalila věci a šla si je zanést do skřínky.
Chvíli jsem přemýšlela jaký mám vlastně kód, jelikož jsem si nevzpomněla, začala jsem se hrabat v tašce a hledala ten správný papír. Byl to hned ten druhý, který jsem si vzala do ruky.
Po chvilce už moje taška byla ve skřínce a já už stála v řadě u pultu v jídelně.

Řada se pomalu, ale jistě zmenšovala a já se čím dám víc přibližovala mé vytoužené pizze.
A jak jsem tak čekala, tak jsem se taky dočkala a pomalými kroky jsem odcházela i s tácem se dvěma kousky pizzy a limonádou. Měla jsem namířeno na malému stolu na konci jídelny a někdo začal volat moje jméno a tak jsem se zastavila a ohlédla se.

„Bello, Bello! Tady jsme, pojď za námi!“ volal jeden kluk, tuším že Ben. U  většího stolu seděl hlouček lidí, které jsem poznala ve třídě. Docela ochotně jsem se otočila, šla za nimi a posadila se na volnou židli.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 2. kapitola: