Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 18. kapitola

02.01.2010 (11:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3730×

„Ani nevíš, jak je to pro mě složité, že ti nedokážu číst myšlenky,“ zašeptal a podíval se mi do očí.

„Ale vím,“ zašeptala jsem mu zpět. Pomalu jsem se k němu přiblížila.

Zbytek rodiny mezitím zmizel a já vlastně ani netušila kam.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. Edward se na mě podíval nechápavým pohledem, nevěděl proč.

„Omlouvám se, že jsem o tobě řekla, že jsi zrůda, že jsem tě chtěla zabít. Omlouvám se, že jsem… utekla,“ řekla jsem a podívala se mu do očí.

„Promiň, že jsem tě málem uškrtil,“  zašeptal a přiblížil své rty k mým.

„Je ti odpuštěno, zašeptala jsem.

„Tobě taky,“ a pak spojil naše rty a my navázali, tak kde jsme v lese skončili.

„Už mi neutečeš?“  ptal se mezi polibky.

„Přemýšlím o tom…“ odpověděla jsem a dál mu oplácela polibky.

Pak se, bohužel, odtáhl.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se nechápavě a přimhouřila oči. Snažila jsem se mu něco vyčíst z myšlenek, ale byly příliš zmatené.

„Já, nemůžu si dovolit ztratit kontrolu. Ne s tebou,“ řekl.

„Aha… ale nemusíš se bát, kdyby mě něco bolelo, tak jsi na druhém konci místnosti, ani bys nevěděl, jak jsi se tam dostal,“ řekla jsem s úsměvem a obmotala mu ruce kolem krku.

„Ale,“ řekl, ale nestihl dokončit větu.

„Žádné ale,“ zašeptala a hladově spojila naše rty. Rukou jsem mu zajela do vlasů, ale pak jsem se odtáhla a smutně se mu podívala do očí.

„Už bych asi měla jít,“ řekla jsem smutně.

„Chceš si zase utéct,“ řekl a tohle nebyla otázka, bylo to prosté konstatování.

„Nikdo neříká, že nemůžeš jít se mnou,“ řekla jsem a povzbudivě se mu podívala do očí.

Edward se na mě jen usmál a přejel konečky prstů od mé lícní až po klíční kost.

„Budu na tebe čekat,“ zašeptala jsem.

„Budu tam dřív než ty,“ zasmál se tiše a políbil mě do vlasů a pak zmizel.

Nepříliš rychlým krokem jsem vyšla z domu a rychle běžela do auta. Jestli jsem v domě trochu uschla, už to nebylo poznat. Téměř jsem do něj skočila a nastartovala. Vysokou rychlostí jsem projela příjezdovou cestu a pak zabočila na hlavní. Ještě víc jsem šlápla na plyn. Zabočila jsem na křižovatce a to jsem ani nemusela vylézat a osahávat nějaký strom.

Usmála jsem se pro sebe a mířila si to do toho mrňavého městečka, ve kterém bydlím.

Dupla jsem na plyn ještě víc a pak už to dál nešlo. Po chvilce jsem projela kolem cedule VÍTEJTE VE FORKS. Trochu jsem zpomalila a projížděla známé ulice. Projela jsem kolem školy, za chvíli jsem už zastavila u domu. Usmála jsem se, protože Edward už na mě trpělivě čekal u mě v pokoji, Charlie byl pečený vařený na pohovce před televizí a sledoval baseball.

Stále pršelo…

Rychle jsem vylezla, zamkla auto a nejrychleji jak jsem dokázala, jsem se běžela schovat dovnitř. Hlasitě jsem za sebou bouchla dveřmi, aby Charlie zpozoroval, že jsem již dorazila.

„Ahoj Bello! Kde jsi byla?“ ozvalo se hned a já jsem se zarazila.

„Sakra! Mysli Bello!“ křičela jsem po sobě v duchu.

„Byla jsem se podívat v La push. Pozdravuje tě Jacob!“ zavolala jsem a vyběhla několik schodů. Pomalu jsem zatáhla za kliku, otevřela dveře a pomalu vešla. První na co se zaostřil můj pohled, byl usmívající se Edward. Taky jsem se usmála.

„Přišel jsi!“ zvolala jsem tiše, aby mě Charlie neslyšel.

„Samozřejmě,“ řekl a z vlasů mu odkapávaly kapičky vody. Tomu jsem se musela usmát.

Dostala jsem šílený nápad.

„Můžeš mi půjčit ruku?“ zeptala jsem se s úsměvem. Když už máme být spolu, tak ať o něm alespoň něco vím. Edward chvíli nechápal, ale když jsem natáhla svou tak mě za ni opatrně chytil. Položila jsem na jeho mou druhou a přitáhla ji k sobě.

„Je to tady…“ pomyslela jsem si a nechala si promítnout jeho život.

Viděla jsem všechno, počínaje jeho narozením. Byl rozkošný, když byl dítě. Měl krásné zelené oči a vlasy stejně rozcuchané jako teď. Prošla jsem celé jeho dětství, jeho pobyt v nemocnici a pak velmi bolestivou přeměnu. Lehce jsem se otřásla. Pak jeho první lov. Když našel Esme. Pak jsem několik let vypustila a pak jsem viděla Rosalii, Emmetta. Nakonec ještě Alici s Jasperem. Bylo vtipné, když našel své věci v garáži. Alice mu zabrala pokoj.

Pak jsem uviděla sebe, začátek nebyl vůbec dobrý. Bylo to sto bohatě prožitých let.

Nakonec jsem jeho ruku pustila a on na mě nechápavě zíral.

„Cos udělala?“ zeptal se zmateně.

„Prohlédla jsem si celou tvou mysl, měj jsi zajímavý život,“ řekla jsem uznale.

„Isabello Marie Swan, ty mě nepřestáváš překvapovat,“ řekl a usmál se.

„Co ještě umíš?“ zeptal se po chvíli a já přemýšlela jestli je vhodné vyžvanit to zrovna upírovi. Nakonec jsem si řekla, že je to stejně jedno.

„Čtu myšlenky, můžu pročítat mysl dotekem ruky a pak ještě, když se dotknu nějakého předmětu, tak vidím vše, co se stalo ve jeho okolí,“ řekla jsem a podívala se mu do očí.

„WOW,“ vypadlo z něj a já se jen usmála.

Den po té, večer:

Po několika sekundách jsme se zastavili a já slezla z Edwardovým zad.  Byl o dost rychlejší než a proto mě na ně vzal. Kdybych šla pěšky i kdybych běžel trvalo by mi to opravdu dlouho, než bych se dostala sem Konečně jsem se rozhlédla, kdy to vlastně jsme. Stáli jsme na lesní mýtině a já se ještě naposled naklonila k Edwardovi a objala ho.

„Slib mi něco,“šeptala jsem a na malou chvilku jsem se odmlčela.

„Slib mi, že mi dnes neumřeš. Já nevím, jestli bych to byla schopna přežít,“  řekla jsem se smutkem v očích.

„Slibuji,“ zašeptal a ještě mě naposledy políbil a zpoza stromů se začalo ozývat zuřivé vrčení.

Naše skupina se rozestoupila a opětovali vrčení.

Naštvaně jsem si odfrkla, všichni vrčí, jen já nemůžu! To je tak nefér…

Jak moc máte v lásce Sama??

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 18. kapitola: