Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 15. kapitola

30.12.2009 (16:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3815×

„Nechci ti ublížit,“ řekl, ale já udělala několik kroků a tím zmenšila vzdálenost mezi námi.
„Ale já tobě ano,“ zašeptala jsem a přiblížila se o další kousek.
S úsměvem šílence jsem se blížila blíž a blíž k mé objeti. Dnes umřel jeden upír a přibude další.
Jednou jsem k tomu byla stvořena, jednou jsem začala a dokončím to, dám si záležet.
Podle jeho myšlenek, pochyboval o mém zdravém rozumu, ale mýlil se. Protože já, já jsem naprosto normální.

„Těšíš se na smrt?“ zeptala jsem se, když jsem se zastavila metr před ním. Neodpovídal.
„Neboj se, budu rychlá. Nebude to  bolet, doufám,“  řekla jsem a kroužila kolem něj.
„Pamatuješ si na chuť lidské krve? Jak ses cítil, když jsi zabíjel ty ubohé lidi?“ ptala jsem se.
„Pamatuješ si jak křičeli, neměli proto tobě nejmenší šanci. Zničil jsi tolik životů, ti lidé mohli tolik dokázat, ale tys je nenechal!“ křikla jsem na něj.

„Cítíš vinu, to je dobře…“ zašeptala jsem, když jsem si pročítala jeho mysl.
„Vzpomeň na chuť lidské krve, jak ti chutnala!“ řvala jsem po něm.
„Byl to krásný pocit, když ti jejich krev proudila do úst, když se z nich vytrácel život,“ šeptala jsem.

„Dokonalý pocit, přesně takový, jako zažívám, právě teď,“ řekla jsem.
„Smrt se ti bude líbit,“ zašeptala jsem mu do ucha, překvapovalo mě, že neutíká. Mohl by, ale ne, proč?
Byla jsem blízko, silně jsem ho kopla a tím ho odhodila a strom. Neměl ani v plánu začít bojovat.
Pomalu jsem šla za ním a on se mezi tím zvedl.

„Jsi jiný než ostatní, ostatní by se alespoň bránili, ty nic. Proč?“ zeptala jsem se.
„To co jsi o mě řekla… byla to pravda. Já si nezasloužím žít,“ řekl naprosto klidně.
„Ale no tak, přece by ses nenechal zabít člověkem,“ snažila jsem se ho vyprovokovat k boji, jinak to nebyla zábava.
„Nejsi člověk,“ zašeptal.
„Omyl!“ křikla jsem na něj a rukou ho svalila k zemi. Pak jsem si k němu dřepla.
„Já jsem člověk. Jsem smrtelná, nejsem monstrum jako vy!“ křičela jsem na něj.
„Já jsem člověk, nejsem zrůda…“ šeptala jsem si pro sebe, když v tom mě Edward odhodil a já dopadla na kameny. Podívala jsem se na svou  rukou, zápěstí bylo v nepřirozené poloze.
Pomalu jsem vstala.
„Tak se mi to líbí!“ řekla jsem a  zatáhla za zápěstí, tím ho uvedla do původní polohy. Jen to v něm lehce zapraskalo a pak bylo v pořádku. Edward se proti mně rozběhl, ale jeho myšlenky ho, k jeho neštěstí, prozradily moc brzo. Uhnula
jsem mírně na stranu a napřáhla se, v moment, kdy na mě chtěl zaútočit, jsem ho přirazila k zemi.
„Možná jsi měl pravdu, možná nejsem člověk. Ale nejsem zrůda.“ řekla jsem  a nechala ho vstát na nohy.
„Proč tohle děláš, proč mě nezabiješ?“ ptal se a udělal další výpad  já jsem tak, tak uhnula. Vyskočila jsem na strom a rychle se od něj odrazila, narazila do Edwarda a nechala nás zabrzdit až o strom. Ten ovšem ten nápor nevydržel a hlasitě zapraskal, pak se zřítil k zemi.
„Nenávidím tě,“ dala jsem mu odpověď. A v další moment jsem ležela na zemi. Vstala jsem a obrovskou rychlostí jsem rozběhla, narazila do něj a praštila s ním o zem.

Uslyšela jsem něco křupnout, nevěděla jsem co to bylo, ale Edward ležel na zemi bez jediného pohybu. Nevěděla jsem co s ním je, vždyť nemohl umřít, hlava na krku mu pořád držela.
Pomalu a opatrně jsem se k němu blížila, neslyšela jsem žádné myšlenky. Pouze ticho, ticho před bouří. Pomalu jsem se k němu sklonila, když v tom se jeho oči otevřely a ani jsem se nenadála a chytil mě pod krkem.
„Do prčic, proč já potřebuji kyslík a upíři ne?!“ řvala jsem v myšlenkách.
Držel mě pod krkem asi třicet centimetrů nad zemí. Snažila jsem se něco vymyslet, ale co?
Cítila jsem, že zády jsem opřená o strom, ruce jsem měla volné. Nenápadně jsem se podívala vlevo i vpravo.
Rukama jsem se chytla větví a zapřela se. Nohama jsem odkopla Edwarda, zůstal ležet na zemi. Pustila jsem se
stromu a doskočila přímo na něj.
„Poslední přání?“ zeptala jsem se, ale než jsem se nadála ležela jsem pod ním.

Podíval se na mě nerozluštitelným pohledem a jemně přejel bříšky prstů po mé tváři.
„Jsi krásná,“ zašeptal, nechápala jsem jeho reakci.
Pak se naklonil a spojil naše rty. Nebránila jsem se, polibky jsem mu oplácela a obmotala ruce kolem jeho krku.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se mezi polibky.
„Nevím…“ zašeptal a dál mě líbal.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 15. kapitola: