Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 13. kapitola

25.12.2009 (07:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3542×

Seděla jsem u stolu v jídelně se salátem a toastem a přemýšlela nad tím včerejším rozhovorem s Wofll-Shtiekovou, ehm divné jméno, že?
Jestli jsem to od ní dobře pochopila… shrnu si to.
Ona byla matka Lexie, ta byla něco jako Buffy a zabil ji upír. Já jsem její…  ehm, nástupce a mám za úkol zabíjet upíry. Mám mít tři schopnosti, číst myšlenky, dotykem ruky dokážu prohledat mysl a ještě jednu. Měla bych umět, že když se dotknu předmětu vidět jeho minulost. Ale neumím…

Existují jen dvě možnosti, ta první, že jsem opravdu přemožitelka a ta druhá, více pravděpodobná, jsem blázen.

Rozhodla jsem se na to už dál nemyslet a snědla jsem posledních pár soust. Pak jsem vstala a chtěla odnést tác k pultu. Cestou jsem prošla kolem upířího stolu, kde seděli všichni Cullenovi.
Hodila jsem po nich vražedný pohled plný nenávisti a snažila se nevnímat jejich myšlenky, oni mi vražedný pohled oplatili. Jejich tváře jsem jen letmo projela pohledem a zrychlila tempo.
Došla jsem k pultu a odevzdala tác a talíř. Pak jsem odešla z jídelny a šla chodbou ke skřínkám pro věci.
Zastavila jsem se před skřínkou 364 – před mojí.  Vyndala jsem si z kapsy klíč a zasunula ho do zámku, druhou rukou jsem si položila na dvířka…

Viděla jsem tu blonďatou upírku Rosalii, rozhlížela se nalevo a napravo. Pak mezerou vhodila nějaký papírek do skřínky.

Dala jsem ruku pryč a zalapala po dechu. To muselo být ono. Já, já viděla co se tu stalo.
„Wow,“ vydechla jsem a se zájmem se podívala na svou ruku.
Otevřela jsem skřínku a na zem spadl papírek, sehnula jsem se a podívala se co mi to napsala.

Nech moji rodinu nepokoji! Jinak to s tebou špatně dopadne…

Rozhodla jsem se pobavit a z tašky vyndala propisku a odpověděla.

A co když ne? Co mi uděláš upírko? Sežereš mě?

Propisku jsem schovala a šla chodbou, levou rukou jsem přejížděla po skřínkách a hledala tu správnou. Bylo to velmi jednoduché, po chvilce se mi to podařilo a zastavila jsem se u skřínky číslo 521. Rozhlédla jsem se a nikde nikdo. Lehce jsem se usmála a prohodila papírek vrchní škvírou.
Pak jsem se vrátila ke svojí skřínce a vzala si bundu, tašku hodila přes rameno a klusala do auta.

Rychle jsem nastartovala a vyrazila domů. Jela jsem, na mně, šílenou rychlostí, to znamená asi sto kilometrů v hodině. A do dvou minut už jsem zastavovala před domem.
Potřebovala jsem si provětrat hlavu a hlavně si ji vyčistit, proto jsem se stavila v pokoji a nechala tam tašku. Nechtělo se mi procházet celým domem a pak ho ještě obcházet, už se mi to několikrát povedlo, tak proč ne dnes? Opatrně jsem se posadila na parapet a zhluboka se nadechla, pak jsem se lehce odstrčila. Po dvou sekundách jsem lehce
dopadla na trávu a vydala se k lesu.
Pomalu jsem se dostala na pokraj lesa a užívala si toho úžasného pocitu volnosti i když jsem volná nebyla.
Šla jsem dál a dál a nechala své myšlenky volně plynout. Nemusela jsem se zatěžovat myšlenkami ostatní, tady už nebyly skoro slyšet. Šla jsem dál a dál až jsem se dostala na jednu louku. Byla krásná, dokonalý kruh a tolik různých květin. Stála jsem mezi stromy na jejím okraji, nevědomky jsem položila ruku na strom.

Viděla jsem něco pohybovat se velmi rychle, zastavilo se to a já poznala, že šlo o upírku. Měla rudé oči a odběhla. A já viděla, jak se schovala na strom…

Pustila jsem ruku a vzhlédla k onomu stromu, ještě stále tam byla. Já jsem si nebyla jistá,  jestli bych ji zabila, ale ta touha, touha připravit ji o život byla větší. Nemohla jsem si pomoct.

„Ahoj,“ řekla jsem a pomalu se přibližovala. Upírka jen překvapeně natočila hlavu na bok.
„No tak, pojď za mnou. Přece by ses nebála člověka, udělej mi radost,“ prosila jsem s úsměvem na tváři.
„Že by jídlo, taky? No… už mám docela žízeň, když už se mi takto nabízí, tak proč ne? Voní tak sladce, abych jí tu nezačala slintat…“ zněly její myšlenky a seskočila na zem. Rozběhla se a zastavila se několik metrů přede mnou.
„Kdopak jsi? A co tu děláš tak… sama?“ vyptávala se vysoko posazeným hlasem.
„Není důležité kdo jsem. Ale jestli tě to zajímá, jmenuji se Isabella,“ řekla jsem a udělala krok stranou a ona se mi o pár setin vteřiny přizpůsobila.
„Řekl ti už někdo, že opravdu skvěle voníš?“ šeptala a udělala několik kroků ke mně, ale já necouvla.
„Pokud myslíš tohle, tak upír mi to ještě neřekl, jsi první,“ řekla jsem a udělala asi šest kroků k ní.
„Hloupý člověče… Víš vůbec co děláš? Jdeš si pro smrt,“ řekla samolibým tónem a jediným skokem překonala vzdálenost mezi námi.
„Jediný, kdo jsi jde pro smrt jsi ty!“ zašeptala jsem a dobře mířeným kopem jsem ji poslala o několik metrů dál. Jak řekla Wofll-Shtieková, já jsem silnější.
„Co jsi zač, nejsi člověk ani upír!“  křikla na mě, já se jen usmála. Rychle kolem mě kroužila, ale já se rychle přizpůsobila. Udělala několik výpadů, já se pokaždé vyhnula, ale utržila jsem i několik ran.Bylo to jako bojovat s kamenem. Upírka se proti mně rozběhla, narazila do mě a já jsem se i s ní rozplácla o strom.  Uslyšela jsem něco křupnout. Asi žebro, ale bolelo to jen chvilku, po pár vteřinách bolest přestala a ona se na mě zmateně podívala.
„Kdo jsi?“ zeptala se znovu.
„Oh, já myslela, že už jsem se představila,“ zašeptala jsem a dála jí ránu do zad.
„Ty jedna mrňavá!“ křikla a v ten moment byla u mě.
„To si odskáčeš,“ prskala po mě.
„To si nemyslím,“ odsekla jsem.
Zřejmě jsem řekla hop a ještě jsem nepřeskočila. Podívala jsem se na svou ruku, když jsem ucítila prudkou bolest.
Reflexivně jsem se ji snažila setřást, ale než jsem začala, upírka se pustila sama.
„Fuj! To bylo nechutný! Blé! Fuj, jako bláto!“ řekla a na všechny strany kolem sebe prskala MOJI krev.
„Moji krev nikdo pomlouvat nebude!" naštvala jsem se.
„Mě nikdo bez dovolení kousat nebude!“  zařvala jsem na ni naštvaně a odkopla ji o pár metrů dál.

Po chviličce se vyškrábala na nohy s naštvaným výrazem ve tváři.

Podle jejích myšlenek chtěl udělat výpad a tím mi zlomit vaz. Rychle se rozběla, zbyla z ní jen šmouha. Já sice taky rychlé nebyla, ale četla jsem jí myšlenky, to to vyrovnalo.
Uhnula jsem o jediný krok a když kolem mě probíhala, silnou dobře mířenou ránou jsem ji poslala k zemi. Skočila jsem na ni a tím jí znemožnila uniknout. Slabý hlásek v hlavě mi napovídal, že jí mám utrhnout hlavu a pak spálit.
„Trhej dokud nebude hlava pryč, trhej dokud nebude pryč od těla. Pak to spal… “ znělo mi v uších pořád dokola, nešlo si toho nevšimnout.
Rychle jsem ji chytla za hlavu, bylo to jako držet kámen. Jednou jsem silně škubla, uslyšela jsem hlasité křupnutí, ale hlava pořád držela na krku. Škubla jsem ještě jednou a silněji, šlo to z tuha, ale hlavu se mi podařilo oddělit od zbytku těla.
Usmála jsem se a postavila se na nohy, stále s hlavou v ruce.
„Skóre: jeden mrtvý,“ zašeptala jsem a vítězně se usmála.

Po pár vteřinách jsem opět začala vnímat okolí a, bohužel, se mi do hlavy zase přimísily cizí myšlenky. Zaposlouchala jsem se, patřily několika lidem, teda vlastně upírům. Rychle jsem se otočila a uviděla mezi stromy stát mně poměrně známou rodiny, ale pár členů jim chybělo. Tady jich bylo pouze pět. Podle myšlenek tu byl Carlisle, Emmett, Jasper, Edward a Alice. Rosalie a Esme zůstaly doma.
Za chvilku jsem si uvědomila, že se na ně dívám poněkud přihlouplým výrazem a rychle jsem se vzpamatovala.
„Zapalovač náhodou nemáte?“ zeptala jsem se a naklonila hlavu trochu na stranu.
„Jsi v pořádku Bello? Vždyť tě kousla,“ řekla Carlisle.
„Já…“ řekla jsem a podívala se na svou ruku, na které už byla jen sotva viditelná jizva tvaru půlměsíce.
„Jsem v pořádku…“ vydechla jsem a prohlížela si svou ruku, pak jsem zvedla hlavu a vzpamatovala jsem se.
„Ehm, ten zapalovač,“ řekla jsem trochu netrpělivě. Ani jsem se nenadála a někdo ho po mě hodil, já ho automaticky chytila. Sehnula jsem se k tělu a plamínek přiložila k oblečení, které okamžitě vzplálo spolu s tělem a hořelo mírně nafialovělým plamenem. Pak jsem do ohně přihodila i hlavu.
Zapalovač jsem jim hodila zpátky a pomalu odcházela. Ale oni pořád zůstávali na místě, teda alespoň podle jejich myšlenek.
„Sbohem, představení skončilo. Můžete jít,“ řekla jsem, ale neohlédla se.
„Bello…“ řekl Edward, ale já ho přerušila.
„Neměj péči, trefím sama,“ řekla jsem a zmizela mezi stromy.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 13. kapitola: