Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 11. kapitola

19.12.2009 (20:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4212×

Dalo by se říct, že jsem téměř utekla ze školy. Já… bála jsem se, bála jsem se a moc.
Nebyla jsem ze sebe schopna vydat jedinou hlásku, celá jsem se třásla, divila jsem se, že jsem to auto vůbec uřídila. Že jsem neskončila někde v příkopu nebo tak něco. Pokud vím tak upíři… zabíjejí lidi, oni jim… vysají krev. Viděla jsem to u Jaspera.

„Jestli jsem si před tím myslela, že jsem blázen, tak teď už o tom není pochyb.
První vlkodlaci, teď upíři. Jak směšné, tyhle… stvůry by neměli existovat.  Já nechci být cvok, nechci být ta co zná stvůry, chci být normální.
Kdyby aspoň bylo ticho, pořád samé hlasy. Bolí mě hlava, proč to nejde vypnout? Já chci ticho, chci být jako ostatní, slyšet pouze své myšlenky a nelézt cizím do hlavy. Jediné co chci je ticho, mít čistou hlavu, aby přestala ta bolest. Ta strašná bolest.“

Seděla jsem na zemi vedle postele, rukama jsem si objímala kolena a nervózně jsem se kolébala dopředu a dozadu, dopředu, dozadu…

„Ticho, ticho! Ať už mlčí, prosím. Chci ticho, jen ticho…“ mumlala jsem si pořád dokola.
„Prosím, vždyť chci jen ticho. Ticho, mlčte už!“ křikla jsem do prázdna a dál se houpala zepředu.
Ty hlasy, ty myšlenky byly strašné, jedna babka si rozebírala svou zahradu, kterou napadli slimáci a nemá insekticid. Pak nějakého chlápka, který vzpomínal na včerejší noc. Fůůj! Bylo mi z toho na zvracení.
„Proč já?“ ptala jsem se sebe sama. Takové nechutnosti mi můžou způsobit újmu na zdraví, tak proč sakra já?
„Proč zrovna já, co jsem komu udělala? Proč musím takto trpět?“ ptala jsem se na tuhle větu už asi po sté.
„Proč je tak těžké… být jiná? Proč nemůžu prostě vyniknout v běhu, ale musím číst myšlenky?“ ptala jsem se a pak si opřela hlavu o kolena. Potichounku jsem začala  vzlykat a z očí mi vytékaly potůčky slz. Nevím jak dlouho jsem takto seděla, jak dlouho jsem byla v tomto stavu, kdy jsem nechala svou hlavou proudit myšlenky cizích lidí a snažila se nevnímat tu bolest. Vteřiny, minuty, možná hodiny.

„Chudinka, vypadá tak utrápeně. Jasper měl pravdu, je vyděšená…“ uslyšela jsem něčí myšlenky a v zápětí jsem poznala, že jsou Edwardovy.
„Tohle je můj pokoj, nechci v něm žádné… upíry,“ šeptala jsem, ale nevzhlédla.
„Ona to ví?“ myslel si.
„Za to můžeš poděkovat Jasperovi,“ odsekla jsem.
„Co udělal Jasper?“ zeptal se nahlas.
„Moc myslel,“ pípla jsem a když jsem si vzpomněla na myšlenku, kdy ji… zabil, vytryskly mi další slzy.
„Jak jsi se sem dostal? Jo aha… oknem, proč tu jsi? Chceš se mi smát? Smát se tomu, že trpím?“ ptala jsem se ho a
pohlédla mu do očí barvy topazu.
„Proč bych se ti měl smát?“ řekl a hlavu naklonil mírně na bok.
„Proč bys tu jinak byl?“ zeptala jsem se umučeně.
Neodpověděl, ale podle jeho mysli to bylo jasné – Jasper chtěl zjistit, co se mnou je, Jestli mi něco udělal.

„Jasperovi můžeš vzkázat, že rozhodně nejsem v pořádku, ať už se nestará a neposílá špehy,“ odsekla jsem mu. On se na mě podíval výrazem, který jsem nedokázala rozluštit a myšlenky měl velmi zmatené.
Pochvičce tíživého ticha, jsem uslyšela myšlenky Charlieho, už se blížil domů.
„Měl bys jít, za pět minut tu přijede Charlie,“ řekla jsem potichu a Edward na mě nechápavě koukal, ale neodešel.
„Myslela jsem to vážně, vypadni, běž tam odkud jsi přišel. Bolí mě z tebe hlava!“ křikla jsem na něj a stále seděla na zemi.
„Tebe bolí hlava, ze mne?“ zeptala se a vykulil na mě oči.
„Ne jen z tebe, ze všech, ale tvoje myšlenky… jsou nejhlasitější,“ řekla jsem, až pak jsem si uvědomila, že jsem řekla něco co jsem neměla.
„Jdi pryč!“ řekla jsem víc nahlas.
„Ty… čteš myšlenky?“ ptal se překvapeně.
„Jdi pryč…“ zasyčela jsem na něj. Pak jsem se zvedla a chtěla odejít, ale on mě chytil za ruku.
Viděla jsem všechno, ty lidi… co jsou kvůli němu mrtví. Ty, které zabil. Bylo to tak rychlé a zároveň dlouhé. Viděla jsem všechny detaily. Viděla jsem všechno.
Cítila jsem jak se třesu a on mě konečně pustil. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu do očí.
„Jak jsi jen mohl!“ zařvala jsem na něj.
Pak to už bylo moc rychlé, nevím jak se mi to povedlo, ale vyskočila jsem do vzduchy a velmi silnou ránou jsem ho
poslala ven. Nečekal to, ale snažil se vyhnout, jeho myšlenky ho prozradily, pak už jen chvíli letěl vzduchem a dopadl na trávu.

Vyklonila jsem se z okna a podívala se na Edwarda vyvedeného z míry.
„Jak jsi jen mohl! Všichni ti lidé, oni se tě báli. Neměli šanci a tys je chladnokrevně zabil!“ řvala jsem na něj.
„Oni se ani nemohli bránit, prostě jsi je připravil o život, jsi zrůda!“ křikla jsem ještě se slzami v očích a zavřela okno.
Pak jsem se opět sesunula k podlaze a dál vzlykala, pokračovala jsem v utápění ve své sebelítosti.
Když v tom zazvonil telefon a já, ač velmi nerada jsem vstala a zvedla ho.

„Swanovi, kdo volá?“ zeptala jsem se a rukou si otřela oči.
„U telefonu Michelle Clearence Wofll-Shtieková (čti mišel klerenc vafl-štěková), jste Isabella?“ zeptal se mě neznámý hlas.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 11. kapitola: