Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 20. (Quelqu'un d'autre)

13.09.2010 (19:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2157×

„A kam jdeme?“

„Nepoznala jsi tu cestu? Za chvíli budeme u té chaty, kde jsme strávili společnou první noc.“

„Hmmm. A myslíš, že tam ještě najdeme nějakou láhev koňaku?“

„Doufám, že ne!“

  Odsunula jsem projevy nostalgie na pozdější dobu, pokud možno na dobu neurčitou, která je ztracená kdesi v hodně daleké budoucnosti. Nechci si to teď kazit ničím.

„Na něco se tě zeptám, ano?“

„Zase to děláš?“

„Co dělám?“

„Ptáš se, jestli se můžeš na něco zeptat. Víš, jaký je konečný efekt takové otázky?“

„No…“

„To byla jen řečnická otázka, pro změnu,“ zasmála jsem se a pokračovala… „Takže, konečný efekt otázky´můžu se na něco zeptat´,“ rukama jsem naznačila obrovské uvozovky, „je, že otázka bude buď hodně na tělo, což by ani tak nevadilo, v tvém případě. Ale z toho vyvstává zase další fakt. A to ten, že bych od tebe měla na těle raději něco jiného, než jen otázky… No nic, jsem ukecaná, pojďme k jádru věci. A druhým efektem, která tato otázka vyvolává je, že se začnu hrozně bát, že to bude něco nepříjemného.“ Otočila jsem se na něj a zadumala se. „Takže, jaký efekt bude mít momentální otázka?“

„No, když pominu fakt, že jsem nejspíš zapomněl na co jsem se vlastně chtěl zeptat, tak musím poukázat na další fakt a to ten, že by z tebe byla výborná profesorka.“

„Wow, díky. To jsem vždycky chtěla,“ zasmála jsem se ironicky.

„I když si nejsem jistý, že by při jediné z tvých přednášek, zůstal někdo vzhůru.“

„Ty jsi!“ pleskla jsem ho přes ruku, kterou mi hladil stehno a uraženě se otočila.

„Vím, že nejsi naštvaná. Nehraj to, nejde ti to. Jako herečka by ses zase neuživila ani náhodou.“

„A ty bys zase neuspěl jako kavalír. Takže mi raději řekni, na co jsi se chtěl zeptat, ať zapomenu na tvoje trapné fau pax, monsieur.“

„Chtěl jsem se zeptat na to, ma petite, jestli ti moje přítomnost bude méně příjemná, když s námi nebude láhev koňaku?“

„To záleží na tom… jakou alternativu mi nabídnete, pane.“

„O něčem bych snad i věděl.“

„Opravdu?“ zatvářila jsem se nadšeně, jako malé dítě, „máš čokoládu z Belgie?“

„Ne…“

„V tom případě nevím, co by mi mohlo takovou ztrátu nahradit.“ Našpulila jsem rty a vzhledem k tomu, že jsme byli na místě, jsem tvrdohlavě odmítala vystoupit z auta.

„Nech mě to alespoň zkusit.“ Edward už otevíral dveře a něžnými pohyby mě vyprostil ze sedačky. „Madame.“

„Nevím, jestli se ti to podaří, ale prosím.“

Odnesl mě dovnitř, kde už v krbu plápolal oheň. Byl jediným osvětlením místnosti. Musel vše dopředu připravit, i když nemám ponětí, kdy by to mohl stihnout.

Najednou mezi námi panovalo určité napětí. Téměř jsem mohla cítit elektrické výboje, které jiskřily místností. Ani jeden z nás nemluvil, předchozí slova byla zapomenuta a byl jen on a já, my.

Objal mě zezadu kolem pasu a tvář schoval na mé šíji. Přistoupili jsme společně blíže ke krbu a jen si užívali chvíle klidu. Konečně jsme nemuseli nikam spěchat, nebyl tu nikdo další, kdo by nás mohl vyrušit… Kromě telefonu.

„Nech ho zvonit,“ zamumlala jsem otráveně.

„Ten je tvůj Belli.“

„Tím lépe, ale opravuji… nechám ho zvonit.“

Telefon vyzváněl jako na lesy.

„Kdo kruci může takhle otravovat?!“

„Možná je to něco důležitého, měla bys to vzít.“

Důležitého? Nebo je to možná jen můj otravný pronásledovatel, úplně jsem zapomněla na jeho slib dnešního setkání. Nebo možná Suzan, zapomněla jsem jí zavolat. A co Judy?

Ukončila jsem své přemýšlení a podívala se raději na displej.

„Esme. Co může chtít?“ Tu bych čekala ze všeho nejméně.

„Esme, děje se něco? Něco se stalo?“

Nic Bell, jen ti volám, že tvůj známý je tu. Prý ho čekáš a víš o něm.

„Jaký známý? Jak se jmenuje?“

Nepředstavil se. Prý urazil dlouhou cestu a je unavený, měla bys přijet.

„Dobře, hned jsem tam…“ položila jsem telefon a zamračila se.

„Kdo za tebou přijel? To je ono, že? Co tě celou dobu trápí? Měl jsem vědět, že nebudeš sama, byl jsem tak hloupý.“ Sledovala jsem Edwarda s hodně smíšenými pocity. Pokračoval ve svém monologu ještě chvíli a já to nevydržela…

 „Tak málo mi věříš? Tohle si opravdu myslíš?“

„Já nevím…“

„To mi stačí. Vezmi mě, prosím, zpět. Děkuji.“

Ale, nebojíš se, že tohle pomine? Že časem naše láska vyhasne, ztratí se? Co když prostě není nic, jako láska až na věky? Co když všechno má svůj čas? A vše musí jednou skončit? A pro někoho, jako my, neexistuje útěcha pro nekonečnost našich životů. Je to jako trest. Nikdy se nedobrat ke svému konci. Nevíš, proč tu vlastně jsi.

Bell, já tě neopustím. Věř mi. Slibuji.

Věřila jsem ti, ale jak málo stačilo k tomu, aby bylo zaseto seménko pochybností, abys ve mně přestal věřit ty…

Celou cestu domu jsme mlčeli. Nebyla jsem naštvaná, spíš smířená. Smířená s tím, že vše je prostě tak, jak jsem si celou tu dobu myslela. Vlastně ano, byla jsem naštvaná, na sebe. Jak málo stačilo k tomu, abych porušila své zásady a vše, čemu jsem věřila. Jak málo stačilo k tomu, abych byla slabá.

„Bell, já, moc se omlouvám… jsem jen…“ stáli jsme před domem. Nechtělo se mi dovnitř stejně, jako se mi nechtělo zůstat v autě. Rozhodla jsem se pro první variantu, musím dovnitř a konečně zjistit, kdo mi otravuje život!

„Nech to být, teď to nechci řešit. Je to, no… jak má být…“ diplomatická odpověď a přitom nic neříkající. „Musím dovnitř.“

Vystoupila jsem a ještě pár sekund postávala přede dveřmi. Než…

„Bello! Konečně!“

„Alice?“ Páni, nějaká veselá.

„Neřekla jsi nám, že máš tak zábavného kamaráda.“ Obviňovala mě a táhla za ruku za sebou. Hodila jsem poslední nenápadný pohled na Edwarda a zavřela mezi námi dveře.

„Ahoj, Bello!“

„Crisi?!?“

19 Shrnutí povídek  21

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 20. (Quelqu'un d'autre):