Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 16. (Amateur Secret?)

02.04.2010 (22:00) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2983×

„Halo! Je tu někdo?“

„Počkej, Edwarde, no tak…“ Musela jsem ho od sebe téměř odtrhnout.

„Nechej nás, máme tu soukromou chvilku.“ Tvářil se tak nevinně, když promlouval k mým prsům a přitom na mě zamrkal.

„Tak já vám ji právě zarážím.“ Hodila jsem na sebe tričko a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála nad tím jeho nešťastně naštvaným pohledem. „No co, neříkej, že jsi nic neslyšel?“

„Tak haló!“ Tentokrát se hlas ozval mnohem blíže. „Nechají otevřenou chatu a jdou do háje a navíc takhle večer…“ Brblání se ozvalo u našich dveří.

„Judy.“ Zašeptala jsem. Takhle nás tedy neuvidí.

„No a? Neví o nás, buď tiše a nevšímej si jí.“ Vsunul mi hlavu pod tričko.

„Zbláznil ses? Na něčem jsme se domluvili.“ Snažila jsem se dostat z jeho dosahu, ale on mi snad přirostl k břichu nebo co. „Okamžitě mě pusť.“ Bylo téměř nemožné se nezačít smát. „Au, au… nech… no… dost!“ Nedokázala jsem zplodit ani smysluplnou větu.

„Nešij sebou, stěžuješ mi to.“

„Já ti to ale nechci ulehčit. Chci tě dostat zpoza svého oděvu.“

„Fajn, nasadím drastičtější metody.“

„Jo, tak tohle je vážně k nevydržení…“ Mumlala jsem a vychutnávala si dotek jeho rtů. „Sakra, málem jsi mě dostal.“ Vážně jsem na chvíli ani já neslyšela dupající a funící Judy, která stále hledala nějakou živou duši. No, nevím jak by uspěla… Ta snad tahá ty kufry sebou nahoru a dolu nebo co, jinak není možný aby dělala takovej kravál. „Když hned nevylezeš, tak máš utrum na hodně dlouhou dobu.“

„A když vylezu?“ Tak taky… To ale vědět nemusí. Přeci nebudu riskovat, že nás Judy načapá.

„Tak se ti budu věnovat.“ Neutrální slovní spojení ne? Kdo by co namítal, když si půjdeme společně zalyžovat a tak…

„Dobře.“

„Bello? Jsi tu?“

„Vidíš! Koukej padat!“ Hodila jsem po něm jeho oblečení a poslala mu polibek. „Ano, jsem tady, Judy.“

„Můžu dál?“

„Jistě.“ Ještě jsem hodila očkem po Edwardovi, který se již plně oblečený promenádoval u okna. „Zmiz.“

„Cože?“

„Ale nic Judy. Ty už jsi tady?“

„No, vyřešili jsme to rychle. Byla bych tu už dřív ale někdo strašně chytrý nechal dole zaparkovaného jeepa tak pitomě, že jsem musela jít nahoru ten děsivý kopec pěšky.“ S funěním dopadla na mou postel. „To by mě zajímalo, kdo to mohl být. Až na to přijdu tak…“

„Jo, to bude Emmetův. Tady nikdo jiný, kromě nás, není.“ Zasmála jsem se při představě, jak se tam mohl asi dostat. Ach jo, Alice, Alice… „A proč jsi nenechala kufry dole? Pomohli bychom ti nebo bychom spíše donutili Emmeta aby si našel lepší místo na parkování.“

„To trochu kazí moje plány. Chtěla jsem majiteli toho vozu udělat něco hodně nepěkného…“

„Zklamaná?“

„Trochu jo. To, co jsem cestou nahoru vymyslela by mi alespoň trochu zpravilo náladu.“ No, tak to snad ani raději nechci vědět. „Nevíš kam můžu složit svojí unavenou hlavičku?“ Tak tohle prostředí působí obzvlášť uvolněně. Judy se chová jako moje kamarádka a ne jako šéfka, to se mi líbí.

„Netuším, nenapadlo mě, že přijedeš takhle brzy.“ Vlastně jsem si nevšimla, že by v tomhle obrovském srubu byl ještě nějaký další pokoj pro hosty. Jen parádní sauna, vířivka a tak podobně. Co bych od nich mohla taky čekat. „Vypadá to, že budeme sdílet společný pokoj.“ Tohle se Edwardovi nebude líbit… ha.

„No, co se dá dělat. Použiju koupelnu, jestli to nevadí?“

„Určitě ne. Zatím připravím druhou postel.“ Tedy spíše rozkládací gauč. Ale jistě bude stejně pohodlný jako ta suprová postýlka.

„Díky, díky, díky.“ Namáhavě se dobelhala do koupelny a zaklapla za sebou dveře. Nebude tedy zrovna sportovní typ.

Zvedla jsem její kufr a dotáhla ho k posteli. Byl pořádně naditý.

„Udělala jsi to naschvál.“

„Fuj, to jsem se lekla. Nemůžeš chodit trochu víc nahlas nebo dělat nějaký kravál? Hledám povlečení. Nevíš, kde bych ho mohla najít?“

„Můžeš spát se mnou.“

„Lákavá nabídka ale nějak se neshoduje s tím, že jsme se domluvili, že o nás Judy nebude mít ani páru. Víš dobře, že v tomhle domě není žádný další pokoj, takže volba byla jasná.“

„To byla pěkně hloupá dohoda.“

„Souhlasil jsi? Souhlasil! Tak se přizpůsob. Kde to povlečení kruci je?!“

„Tady.“ Stál u skříně, která byla tak skrytá ve zdi, že bych potřebovala mapu, abych ji znovu našla. Nebo přinejmenším nějaké označení. Co by asi Esme řekla na velké černé X na její zdi? „Ruším dohodu.“

„Ani náhodou.“ Natahovala jsem krásně vonící prostěradlo a nevěnovala mu jediný pohled. „Přece umíš držet slovo?“

„Co když ne? Jsem jen slabý, nešťastně zamilovaný upír…“

„Nezkoušej to na mě. Proč nešťastně?“

„Protože moje vyvolaná mě odmítá.“

„Zůstaň kde jsi.“ Obešla jsem pohovku a našla ve skříni ještě peřiny a polštář. „Kdybys mi raději pomohl.“ Hodila jsem po něm polštář a povlek na něj.

„Co za to?“

„Můžeš povléct i peřinu.“

Voda v koupelně utichla. Záchrana! „Mazej.“ Vytrhla jsem mu nepovlečený polštář zase z ruky a tlačila ho ven z pokoje. „Ty jsi tedy pomocník, fakt.“

„Alespoň malý polibek.“ Zaprosil.

„Vyděrači.“ Přiblížila jsem se k němu a vtiskla mu pusu.

„Lakomečku.“

„Nemáš ručník Bell?“

„Jo, určitě. Počkej minutku.“ Vytáhla jsem ze skříně ještě ručníky a hodila je do nastavené ruky Judy.

„Můžu spát klidně na gauči, mě to nevadí.“

„Ne, to určitě ne. Na gauči spím já.“

„V tom něco bude. Je větší? Pohodlnější?“

„Stáří má přednost ne?“

„Ty jsi ale drzá. Náhodou ještě mi není tolik… moc.“ Kdyby jen věděla, kolik je mě…

Rodinka nám dorazila ani ne hodinu po Judy. Jenže ta už klidně spinkala a mám pocit, že by ji nevzbudil ani rychlík jedoucí jí kolem hlavy.

„Tak? Co jste dělali vy dva?“

„Hráli monopoly Emmetku.“

„Jo a já si dal v restauraci na kopci biftek.“ Zašklebil se a zalesklo se mu v očích.

„Tam je restaurace?“

„Bože Edwarde! Přešlápni si.“

„Neměl by někdo dojít pro Emmetův jeep? Stojí dole dost nešikovně. A taky je tam auto Judy.“ Žvýkala jsem už třetí jablko. Příště si sebou do ložnice beru pořádnou večeři.

„Kde, že je můj miláček?“

„Já jsem tady Emmete!“ Rose sršely blesky z očí.

„Kdo ti to uděláál. Vydrž…“ Emmet už asi ani neslyšel Rosiny výhružky o useknutí čehosi…

„Bello? Bello!“ Luskala mi prsty před obličejem Alice. „Zvoní ti telefon.“ Já mám telefon? Aha.

„Ne, to je jen sms.“ Bez valného zájmu jsem stiskla tlačítko…

Brzy se zase uvidime.

Tesim se!

Co to má být? Ani to číslo neznám. Nejspíš omyl. Smazala jsem zprávu a šla k ostatním, kteří sledovali televizi.

Hm, Kouďák dneska zpívá blues…

15  Shrnutí povídek 17

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 16. (Amateur Secret?):