Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 1. kapitola

15.05.2012 (15:45) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4030×

1. kapitola

Pohled Lucy:

„Jane!“ zavrčela jsem podrážděně. Je upír a trvá jí to déle než nějakému člověku.

„Jo! Už jdu,“ ozvalo se z kabinky.

„To jsi říkala před půl hodinou!“ zavrčela jsem znovu.

„No jo!“ zavrčela nazpět.

Podrážděně jsem se nadechla… A vtom je ucítila.

„Upíři,“ zasyčela jsem. To mi ještě scházelo. Vyšla jsem naštvaně před obchod a uviděla je.

Cullenovi, pomyslela jsem si. Šokovaně jsem zůstala stát, když mi začal zvonit mobil. Bella, hlásal display.

Pohled Jane:

„Hotovo!“ zaradovala jsem se a vylezla z kabinky. Jenže Lucy tady nikde nebyla.

„Lu?“ zavolala jsem přes obchod. Ale nic. Zaplatila jsem a rozhodla se ji jít hledat.

„Lu, kde jsi?“ zavrčela jsem podrážděně, když jsem prošla už pátý obchod. Zrovna jsem se otáčela k východu, když jsem do někoho narazila.

„Au!“ zavrčela jsem naštvaně a podívala se, do koho jsem vlastně narazila.

„Jste v pořádku?“ ozvalo se ze shora. Zvedla jsem obličej k dotyčnému a okamžitě ztuhla šokem.

„Cullenovi,“ vyhrkla jsem překvapeně. Právě jsem se dívala do očí samotnému Carlisleovi.

„Prosím? My se známe?“ ozvalo se vedle mě. Byla to Esmé.

„Ne! Totiž ano! Ne, vlastně ne,“ mlela jsem jedno přes druhé. Někdo za Carlislem se zasmál. Typovala bych to na Emmetta.

„Řekněme, že jedna moje, ehm… známá vás zná,“ řekla jsem poněkud vyhýbavě. Zatvářili se zmateně.

„Co tady děláte?“ vyhrkla jsem poněkud nevybíravě.

„No, vlastně tady hledáme dům. Chceme se tady na nějakou dobu usadit,“ odpověděla mi s úsměvem Esmé. Ani se Belle nedivím, že ji měla ráda.

„Už jste nějaký našli?“ zeptala jsem se znovu poněkud nevybíravě.

„Ne. Proč se ptáte?“ zeptal se podezřívavě Jasper.

„Oh! Promiňte, zapomněla jsem se představit. Jmenuji se-“

„Jane!“ ozvalo se mi podrážděně za zády. Lucy mířila naším směrem a netvářila se moc šťastně.

„Lu, podívej, koho jsem potkala,“ ukázala jsem nadšeně na Cullenovy.

„Vidím,“ zavrčela naštvaně, ale ani se na ně nepodívala. „Musím s tebou mluvit.“ Nečekala na odpověď a táhla mě kousek od nich.

„Zbláznila ses?!“ zavrčela naštvaně.

„Proč?“ odpověděla jsem dotčeně.

„Ty se ptáš proč? Vždyť jsou to Cullenovi, Jane! Ty už si nepamatuješ, na čem jsme se dohodly?“ Celá se třásla vzteky.

„Ale to bylo před sto lety,“ odpověděla jsem naštvaně a odešla zpět za Cullenovými, kteří si náš rozhovor vyslechli.

„Jsem Jane, ale to už jste pochopili. A tamto prskající stvoření je moje sestra Lucy. Ale se sestrou jí říkáme Lu.“ Ukázala jsem na Lucy, která vypadala, že každou chvíli exploduje.

„A kde máš sestru?“ zeptala se mě s úsměvem Alice.

„Ve Volteře,“ odpověděla jsem jednoduše a oni jako na povel ztuhli.

„Ve Volteře? Chceš tím říct…?“ zeptal se šokovaně Carlisle.

„Ano. Jsme dcery Ara Volturiho,“ odpověděla ostře Lucy, která k nám přišla.

„Ale nebojte se,“ dodala jsem jemně. „Jestli chcete, můžete zůstat nějaký čas u nás.“ Lucy se na mě šokovaně podívala.

„Jane!“ zavrčela, ale já si jí nevšímala.

„Máme velký dům, který je stejně věčně prázdný, protože jsou všichni věčně pryč.“ Lucy naštvaně zaprskala a odcházela.

„Hej! Kam jdeš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nemíním tě poslouchat. Takže jedu domů. Ty se zpátky dostaň, jak chceš,“ zavrčela a odešla.

Omluvně jsem se podívala na Cullenovy.

„Omluvte ji. Není zvyklá na návštěvy,“ řekla jsem poněkud rozpačitě.

„Nedělej si kvůli nám problémy,“ usmála se na mě mateřsky Esmé. „Jestli nás tam tvá sestra nechce, tak-“

„Ale ona si zvykne. Opravdu si žádné problémy nedělám,“ skočila jsem jí do řeči.

„Tak pojďte,“ usmála jsem se a vedla je do garáží.

„Páni!“ uniklo všem, když jsme vystoupili před naším domem.

„To je práce mé sestry. Tedy té, co je ve Volteře.“ Pokynula jsem rukou k domu.

Když jsme vešli do haly, objevila se u nás Lucy.

„Přijede za hodinu,“ oznámila mi klidně.

„Cože?“ vykřikla jsem zděšeně. Ta bude zuřit.

„Neboj, neví o nich,“ snažila se mě uklidnit, ale nešlo jí to, protože její obličej zdobil škodolibý výraz.

„Ty jsi jí to neřekla?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ne. Nechtěla jsem ji rozzuřit,“ usmála se a sedla si k televizi.

„Ale ona bude stejně zuřit,“ namítla jsem.

Lucy se jenom usmála. „Ano, to bude. Ale bude zuřit na tebe. A třeba doufám, že jí rupnou nervy, a já už budu mít od tebe navěky pokoj,“ zasmála se škodolibě. Ale dál to neřešila.

Vyděšeně jsem polkla a šla pro jistotu ukázat našim návštěvníkům pokoje.

Už uběhla téměř hodina, když jsem na cestě zaslechla auto.

„Už je tady,“ zasténala jsem. Cullenovi se však tvářili velmi nechápavě.

„Uklidila jsi ty krabice z garáže?“ zeptala se mě jakoby nic Lucy. Vyděšeně jsem se na ni podívala. A už jsem se chtěla zvednout, když se ozvala strašná rána.

„Jane!“ zařvala Bella. „Co mají znamenat ty krabice!“

Zděšeně jsem polkla.

„Zlato! Mohla bys jít sem?“ zavolala na ni mile Lucy. Začala jsem kroutit hlavou, ať to nedělá, ale ona se jen usmála.

Najednou se ozvaly kroky na schodech.

„Co tam dělají ty krabice?!“ zavrčela znovu, ale to už vcházela do obýváku. Zvedla svůj pohled od země a ztuhla šokem. Stejně tak i naše návštěva.

„Bello?“ šokovaně vydechli. Ale Bella se ani nepohnula. Neustále se na ně dívala šokovaně.

Zničehonic se však její výraz změnil na rozzuřený.

„Jane!“ zařvala tak, až se všichni přikrčili.

„Bello, já ti to vysvětlím,“ snažila jsem se zachránit situaci a začala před ní couvat. Vypadala, že na mě každou chvíli skočí. A zřejmě k tomu neměla daleko. Celá se třásla vzteky. 

„Co mi chceš vysvětlit?!“ zavrčela naštvaně. Prosebně jsem se podívala na Lucy.

„Bello!“ Stoupla si před ni a tím jí zastřela výhled na mě.

„Co?!“ zavrčela.

„Uklidni se a nevrč!“ řekla už naštvaně Lucy. Ale byla pořád napjatá. Zřejmě se chystala zakročit, kdyby po mně Bella vystartovala.

„Nechci se uklidnit. A neříkej mi, co mám dělat!“ zavrčela znovu a ještě více se přikrčila.

Najednou jsem ucítila vlnu klidu, která se k nám snažila dostat. Jenže se odrazila od Belliného štítu.

„Přestaň!“ zavrčela na něj nenávistně. Všichni se na ni zmateně podívali, ale jinak zůstali tiše.

„Bello,“ zašeptala jsem opatrně. „Potkala jsem je náhodou v obchodě.“

„Opravdu mluví pravdu,“ zastávala se mě Lucy. Jako bych někdy lhala, pomyslela jsem si trpce.

„A proto jsi je musela k nám hned nastěhovat?“ zeptala se naštvaně.

„Ehm…“ snažila jsem si vymyslet výmluvu, ale nic mě nenapadlo.

„Bello?“ ozval se zničehonic Edward. Při zvuku jeho hlasu Bella ztuhla.

Zavřela bolestně oči, ale nijak na něj nereagovala. A když je znovu otevřela, měla je úplně černé. V jejím pohledu bylo tolik nenávist, ale i tolik bolesti, až jsem se divila, že se tady nezhroutila.

„Ukliď ty krabice,“ zavrčela naštvaně a odešla. Za pár sekund jsme slyšeli odjíždět auto.

Šťastně jsem se podívala na Lucy. „Já žiju!“

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 1. kapitola: