Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 8. kapitola

29.04.2010 (18:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6278×

„Nečekáš doufám, že tě všichni budeme zbožňovat, že ne?“ zeptala se mě. Sice šeptem, avšak dost zostra.

„Ne, to vážně ne. Doufám, že si to nemyslíš ty, „roztomilý“ skřete?“ Usmála jsem se a čekala, co mi odpoví.

„Už mi tak nikdy, nikdy neříkej!“ zavrčela. „Nebo...“

„Nebo co? Ublížíš mi?“ pobaveně jsem si odfrkla.

„A co když ano?“

Usmála jsem se. „V tom případě se těším.“

„To můžeš, protože...“

„Cullenová, Whitlocková, ticho tam!“ okřikl nás profesor. „Seznamovat se můžete po hodině.“ Kdyby jenom seznamovat, pane profesore, řekla jsem si v duchu.

Celou hodinu mě ten skřet propaloval nenávistnými pohledy, ale já jsem si jí nevšímala. Nezajímala mě, nebyla pro můj život důležitá.

Sice jsem ve Forks byla snad pouhý den, avšak i ten stačil na to, abych si seřadila svoje priority a Alice mezi ně nepatřila. Ano, samozřejmě, ať chci nebo ne, je to manželka mého otce a možná není taková, jaká se mi zdá, ovšem co když je?

Mojí hlavní prioritou je Jasper - můj otec. Pořád to zní tak zvláštně, přitom tak... hezky. Získala jsem jednoho ze svých vytoužených rodičů. A právě jeho chci více poznat.

A až potom se soustředit na jeho rodinu. Možná bych se měla nejdřív soustředit na ně, aby mě přijali mezi sebe, ale popravdě já sama nevěděla, jestli to chci. Celý život žiji se svou tetičkou, vždy jsme žily samy v nějakém malém domečku nebo chatce. A teď? Opravdu chci patřit do sedmi členné rodiny? Pořád na tyto otázky neznám odpověď a nevím, jak dlouho mi to bude trvat, ale jednu věc vím. Buď mě časem přijmou a já přijmu je, a nebo odejdu. Bude to pro mě velká rána, ale i když je Jasper můj otec, nedokážu žít s vědomím, že jsem se vetřela někam, kde o mě nestojí.

Z mých myšlenek mě vtrhl až zvonek ohlašující přestávku. Rychle jsem si sbalila věci a šla najít učebnu matematiky.

Byla hned na konci chodby, takže nehrozilo, že se ztratím. Vešla jsem dovnitř a rozhlížela se, kde je volno. Vypadalo to, že jenom v zadní lavici u nějaké holky. Vypadala celkem mile.

„Ehm, ahoj. Nebude ti vadit, když si přisednu? Vypadá to, že nikde jinde není místo.“

„Jasně, nevadí,“ usmála se a pokynula rukou k místu vedle ní. Vděčně jsem se na ní usmála a posadila se. Najednou ke mně napřáhla ruku a mě došlo, že jsme se ani jedna nepředstavily.

„Jsem Angela, Angela Weberová,“ usmála se.

„Bella Whitlocková.“ Při vyslovení mého přímení se jí zkrabatilo čelo a já na ní zvědavě koukla.

„Děje se něco?“

„Ne, nic. Já jen, mám dojem, že se Jasper Hale jmenuje prvním přímením Whitlock. Tak mě napadlo, jestli nejste příbuzní, ale to asi ne, viď? Nikdy se nezmínili, že by Jasper s Rose měli dalšího sourozence, i když oni se s nikým nebaví, takže to ani nikomu nemohli říkat... Ou, promiň, můj zlozvyk, přemýšlím nahlas.“ Omluvně se na mě usmála a já na ní jen zírala.

Cože to říkala? Pokud jsem to dobře pochytila, a to bych jako poloupírka měla, mluvila o tom, že můj otec a ta panovačná barbie jsou sourozenci.

„Bello?“ Začala mi Angela mávat před rukou.

„Ehm, promiň. Ne, nejsme sourozenci. Asi jen shoda jmen.“

„Zvláštní, přijde mi to jméno staré,“ šeptala si pro sebe. Kruci, začala jsem v duchu nadávat. Nenapadlo mě, že ostatní ví, jak se jmenuje pravým příjmením.

„Jak to vůbec víš, Angelo? To, že se tak jmenuje, ten... kluk.“

Ledabyle pokrčila rameny. „Člověk jako já toho ví hodně. Věř mi, je to lehké, když si tě nikdo nevšímá.“ Chápavě jsem přikývla.

„Taky samotářka?“ ujišťovala jsem se.

„Ano, i když bavím se tu s pár lidmi, ale necítím se mezi nimi taková...“

„Svá?“ dokončila jsem. Podívala se na mě zvláštním výrazem.

„Taky máš pocit, že nikam nepatříš?“

S lehkým úsměvem jsem přikývla. Cítila jsem, že jsem našla svou spřízněnou duši, která mi bude rozumět - Angela.

Dál už jsme se nebavili, protože přišla profesorka. Já jí dala papíry a tak to šlo celý den, až nastal čas oběda.

Loudavým krokem jsem přešla k pultu s jídlem a začala si vybírat. Jelikož jsem si nemohla vybrat a ani jsem neměla hlad, popadla jsem jen láhev s limonádou a začala se rozhlížet, kam si sednu.

Kde se vzala nevím, ale v jedné chvíli přede mnou stála Rose a najednou jsem jen cítila, jak se na mě vylilo nějaké pití.

Poplašeně jsem vykřikla a pohlédla na své totálně mokré tričko.

„Jejda, promiň, já nechtěla,“ řekla ironicky.

Usmála jsem se, čímž jí vyvedla z míry. Bylo mi jasné, že to udělala schválně. Ale co? To triko uschne. Nenechám se vyvézt z míry a už vůbec nebudu ječet jako hysterka.

„V pohodě, je mi jasné, žes´ to neudělala schválně. To se stává.“ Další úsměv. Na to se Rose ještě víc zamračila, naštvaně si odfrkla a odkráčela, jak jsem později zjistila, ke stolu Cullenů.

Všichni se na mě dívali. Všimla jsem si Jaspera, který něco naznačoval rty, bylo to promiň.

Ledabyle jsem pokrčila rameny, bylo mi to jedno. Spíš mi vadil ten rozruch kolem. Všichni na mě koukali a čekali, co udělám a já se zase rozhlížela po celé jídelně a hledala volné místo.

Nikde nebylo a tak jsem našla elegantní způsob, kam si sednout - na pult u výdeje jídla. Všichni na mě koukali jako na blázna a já si to náležitě užívala. Bylo mi jedno, co si o mě myslí.

„Promiňte, slečno, tady se sedět nesmí,“ promluvil nějaký hlas za mnou. Otočila jsem se a pohlédla do roztomilých - skoro až dětských - zelených očích nějakého kluka. Vypadal starší než já, tedy ne, že by mu bylo před sedmdesát, ale vypadal starší než osmnáct.

Nahnula jsem se víc k němu. „A to jako proč?“

„No, protože...“

„Protože?“ naléhala jsem.

„Prostě se to nesmí!“ Zasmála jsem se jeho roztomilému křiklavému hlásku, když ho zvýšil.

Pohlédla jsem na něj a udělala štěněčí oči a znovu promluvila. „Vážně tu nemůžu sedět, prosím?“

„T - tak dob - bře,“ vykoktal. Chudáček.

Zářivě jsem se usmála. „Díky, ehm?“

„Will,“

„Díky, Wille. Jsem Bella,“ podala jsem mu ruku, kterou ihned přijal. Skousla jsem si ret.

„Těší mě.“

„Mě taky. Pověz mi, Wille, co tu děláš?“

Lehce se začervenal, ale odpověděl. „Pracuji tady v kuchyni.“ Pokynul hlavou.

„Nejsi na to moc mladý?“ zeptala jsem se a zkoumavě si ho prohlížela. Černé vlasy, roztomilé oči, stydlivý úsměv. Vypadal maximálně na dvacet.

„No, už po druhé jsem se nedostal na výšku,“ zamračil se, „a tak tu pracuji.“

„A další rok to jdeš zkusit znovu?“

„No jo, hloupé, co?“

Pokrčila jsem rameny. „Ani ne.“

Najednou se ozvalo zvonění a já si uvědomila, že už tu nikdo není.

„Měla bys jít, nebo přijdeš pozdě.“

„Já vím, měj se, Wille,“ řekla jsem a otočila se k odchodu.

<<< X >>>

Chtěla jsem vám poděkovat za komentáře, i když jste mě maličko zklamali. U jedné kapitoly krásných 40 a u další s těží 20. Btw: To o těch 25 komentářích pořád platí.

Tuhle jsem přidala hlavně proto, protože nešlo odolat, když jsem si přečetla vaše komentáře. Hlavně jeden mě velmi zaujal - Vejullin. "Ta paní co to tu má na starosti"? - Chceš mě zabít? :D Tvůj kometář mě moc potěšil, ale nejen tvůj, ale i Vás všech ostatných. Děkuju. :-*

P.S.: Předběžná otázka, sama to ještě nemám pořádně promyšlené: Will pouhý přítel, nebo něco víc?

R.

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 8. kapitola: