Bella s Edwardem se vrací domů, co když ale narazí na někoho, koho potkat neměli?
Příjemné počtení, přeje Rock.
30.11.2010 (08:15) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3251×
Dalších pár dní se táhlo jako šíleně nudný stereotyp. Edward sice říkal, že když jsme v Seattlu, jsme v bezpečí, ale přesto mě nechtěl pustit ven ani na krok. Připadala jsem si jako malá pětiletá holka. Jenže já nebyla! Umím se o sebe postarat.
Moje myšlenky přerušilo zazvonění Edwardova mobilu.
„Ano, Alice?“ uslyšela jsem Edwarda. „Dobře. Díky.“
Pohlédla jsem Edwardovi do očí a nadhodila výraz typu: Tak co? Už se můžu pohnout na pět metrů?
Edward pravděpodobně pochopil můj výraz, protože protočil oči a přiývl.
„To byla Alice. Říkala, že vše proběhlo v pořádku, nikomu se nic nestalo a Volturiovi odešli před šesti hodinami.“ Usmál se. Povzdechla jsem úlevou.
„Uf, všichni jsou v pořádku... Počkat! Říkal jsi před šesti hodinami? Proč tedy volala až teď?“ vyjekla jsem.
Zasmál se. „Alice věděla, že budeš chtít jít hned zpátky - “
„To si teda piš!“ přerušila jsem ho.
„A proto,“ pokračoval a mého přerušení si nevšímal, „volala až teď, abychom na ně čirou náhodou nenarazili,“ dokončil.
Když jsem nad tím tak uvažovala, vlastně to byl docela dobrý nápad, ale to jsem samozřejmě neřekla nahlas.
„Tak co bude?“ zeptala jsem se a vyskočila na nohy. „Balíme, ne?“
„Jasně,“ zasmál se a pomohl mi zabalit tašky.
Ani ne po deseti minutách jsme byli připravení k odjezdu. Připadalo mi, že Edward všechno záměrně brzdí. Nahlásit na recepci, že předčasně odjíždíme, přeci není důležité, ne?
Další zdržování přišlo v autě. Edward se plahočil jako šnek.
„Edwarde!“ zaúpěla jsem. „Tohle mi snad děláš naschvál, nebo co. Já už chci být doma!“
Uchechtl se. „Ale no tak, za pár minut tam jsme.“
Zavrčela jsem. „Zastav.“
„Cože?“ zeptal se zmateně.
„Říkám, zastav!“ Myslím, že jsem to řekla víc důrazněji, než jsem chtěla, protože Edward sešlápl brzdu takovou rychlostí, že jsem se málem rozplácla na předním skle.
Otevřela jsem dveře a vystoupila s hlasitým zabouchnutím. Vydala jsem se k lesu a rozhodla se, že poběžím.
Ani ne za minutu jsem ucítila Edwardovu přítomnost blízko mě.
„Co to sakra děláš?“
Ignorovala jsem jeho otázku. „To jsi tam nechal svoje milované Volvo jen tak?“
Zamračil se. „Ano, protože jedna malá nezodpovědná holka mi to děsně stěžuje.“
Vyjekla jsem. „Já, že jsem malá a nezodpovědná? Jdi se bodnout, Edwarde. Svůj úkol jsi splnil, jsem v bezpečí a skoro doma, tak mě nech!“
Byla jsem tak zabraná do rozhovoru s Edwardem, že jsem si ani nevšimla, že před námi o pár metrů dál někdo stojí. Edwardův mobil se hlasitě rozezvonil, ale už bylo pozdě.
I když jsem je v životě neviděla, nikdo mi nemusel říkat, kdo před námi stojí. Hned jsem je poznala - Volturiovi.
„Ale, ale!“ zahlahol jeden z nich. „Kohopak tu máme?“ Ten upír mě sledoval svýma karmínově rudýma očima a ve tváři měl bláznivý výraz. Na první pohled vypadal jako naprostý šílenec. „Kdybych ji na vlastní oči neviděl běžet upíří rychlostí, řekl bych, že je to člověk. Zvláštní,“ zamumlal spíše pro sebe.
„Můj pane, nezapomínejte na tu jasnovidku,“ promluvila malá blonďatá upírka vedle něho. Vypadala tak na šestnáct lidských let.
„Pravda, Jane, postarej se o něj.“ A než to dořekl, byl Edward na zemi a svíjel se v bolestech.
Vyjekla jsem a sehnula se k němu. „Edwarde...“ vzlykla jsem.
Pak mi ale něco došlo. Ta upírka - Jane, musí mít nějaký dar. Něco na princip Edwardova čtení myšlenek, ale to na mě nefungovalo, takže její dar pravděpodobně taky ne.
Nevěděla jsem, jestli to půjde, nebo vůbec jak to udělat, ale byla jsem naprosto rozhodnutá, že musím Edwarda zbavit bolesti.
Pevně jsem semkla oči, položila mu ruku na rameno a snažila se myslet jen na to, abych Edwarda ochránila.
Nevím, jak jsem to udělala, ani to, jestli jsem to vůbec dělala já, ale Edward se pod mou rukou začal svíjet o něco méně.
Snažila jsem se soustředit intenzivněji, ale najednou jako by mě někdo zbavil všech smyslů.
Vykřikla jsem, alespoň jsem si to myslela, ale nic jsem neslyšela. Neviděla jsem, ani necítila svou ruku na Edwardově rameni. Byla jsem uvězněná ve tmě...
Vím, že kratší - říkala jsem to - ten konec jsem si prostě nemohla nechat ujít, snad mě chápete. :P
Moc se těším na vaše názory, chválu a kritiku. Hlavně mě zajímá, co si myslíte, že se s ní stalo?
A ještě jedna poslední předběžná otázka na závěr - chcete HE nebo SE?
Díky, Rock. :)
P. S.: Byla bych moc ráda, kdybyste se koukli na mé shrnutí, jedná se o mou další tvorbu až dokončím tuto povídku. Byla bych moc ráda za vaše názory, jukně te se tam. ;)
Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 22. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!