Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 20. kapitola

06.11.2010 (21:45) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4257×

Převalila jsem se na druhou stranu a spokojeně si povzdechla. Zachumlala jsem se víc do peřin a chtěla se znovu poddat nádhernému spánku v této úžasné posteli, ale vyrušil mě sametový smích u mého ucha.

Poplašeně jsem sebou trhla a vyskočila nahoru. Seděla jsem na posteli, zmatená, těžce oddechující a koukala do pobavených očí Edwarda. Ležel nenuceně na mé posteli a usmíval se od ucha k uchu. 

„Hahaha, moc vtipný,“ zamumlala jsem podrážděně. 

Uchechtl se. „Vypadáš roztomile,“ prohodil ledabyle. 

Zamračila jsem se. „Co tu děláš, Edwarde?“

Pokrčil rameny. „Já nevím, jak to vypadá? Řekl bych, že ležím, ale pokud si myslíš něco-“

„Ale, drž hubu,“ přerušila jsem ho podrážděně a založila si ruce na hrudi. „Moc dobře víš, jak jsem to myslela. Co děláš tady, v mém pokoji, na mojí posteli?“

„Jen jsem se tě chtěl na něco zeptat?“ prohodil, ale znělo to spíš jako otázka.

„To snad mohlo počkat, ne? Tak dělej, Edwarde, co se děje?“

Usmál se a v očích mu nebezpečně zajiskřilo. „Já jen - pořád se na mě zlobíš?“ řekl a v momentě byl jen pár centimetrů ode mě. 

Přimhouřila jsem oči a začala couvat. „O co se snažíš?“ začala jsem nejistě.

„O nic,“ řekl jako by nic, ale v očích mu pořád jiskřilo. Začal se ke mně více přibližovat a já dělala to samé, jen na opačnou stranu. Vylezla jsem z postele a dál couvala. Pokračovalo by to takhle asi ještě hodně dlouho, kdybych najednou nenarazila na zeď. A kruci, pomyslela jsem si. 

Edwardův úsměv se ještě zvětšil. Nalepila jsem se úplně na zeď a on přišel až ke mně. Jeho omamná vůně mě začala ovívat ze všech stran. Bylo to tak silné, myslela jsem, že každou chvíli omdlím. Pěvně jsem semkla oční víčka a zarputile odmítala podívat se do těch jeho krásných, zlatavých očí. 

„Myslím, že jsem vyhrál. Nezlobíš se,“ zašeptal.

„Vážně? A na to jsi přišel jak? Vážně by mě-“ Přerušil mě polibkem. Snažila jsem se nijak nereagovat, ale tohle prostě nešlo. Jeho rty byly tak měkké a jemné, nemohla jsem si pomoct. Zamotala jsem ruku do jeho vlasů a přitáhla si ho blíž k sobě. 

Najednou se odtáhl a pobaveně si mě měřil. On vyhrál! Došlo mi. Zpropadenej parchant!

Pomalu se otočil k odchodu, a když odcházel, stačila jsem na něj ještě zavolat: „Za tohle zaplatíš, Edwarde Cullene!“ Odpovědí mi byl pouze jeho pobavený sametový smích.

***

„Alice, myslím, že už jsem viděla všechno oblečení,“ zaskuhrala jsem, když už mi snad po tisícé ukazovala všechno oblečení, které je v šatníku, jaké boty jsou k nim a k jaké příležitosti mám, jaké nosit.

Zasténala. „Ale no tak, Is. Nekaž mi radost, ani sis to pořádně neprohlídla, vůbec například nevíš, kam máš nosit tyhle šaty,“ řekla a dramaticky ukázala na jedny z mnoha šatů. Byly bílé s modrým květinovým vzorem.

„No, jsou docela krátké, takže si je pravděpodobně vezmu, když se rozhodnete jet chytat bronz a pojedeme na Kanáry, ne?“ 

Šlehla po mně pohledem. „Isabello! Tohle je vážná věc, tohle je-“ Zastavila se v půli věty a oči se jí rozšířily. Měla v nich naprosto mrtvý výraz. 

Začala jsem se strachovat, co se stalo, ale potom mi došlo, že musí mít vizi. Došla jsem k ní a položila jí ruku na rameno. 

„Alice? Slyšíš mě, Alice?“ 

Najednou se jí v očích objevil zase „žijící“ výraz, ale oči měla pořád stejně rozšířené. 

„Nic se ti nestane, to nedovolíme, slyšíš, Is?“ řekla naléhavým tónem a přišlo mi, že se snaží přesvědčit spíše sama sebe. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví, kdo by mi měl ublížit?

Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale dveře se najednou rozletěly a Edward se objevil vedle Alice. 

„Alice, zabal nám nějaké věci! Vezmu ji na pár dní do Seattlu, tam nás nenajdou. Vůbec o její existenci neví,“ řekl Alici a starostlivě si mě měřil. Jeho pobavený a hravý tón z rána byl rázem pryč.

Byla jsem ještě zmatenější. Seattle? Moje existence? Kdo o ní má vědět? 

„Může mi k sakru někdo vysvětlit, co se tu děje?“ Místo odpovědi se tu zjevila celá rodina.

„Alice, cos viděla?“ zeptal se táta a šel k Alici. Ta se od té chvíle vůbec nepohnula.

„Viděla jsem...“ zašeptala.

„Viděla Volturiovi,“ dokončil za ni Edward. Všichni kromě mě zalapali po dechu. Pořád mi nic nedocházelo. 

„No a?“ 

„No a?“ zavrčel na mě Edward. „Jsi poloupírka, Bello! Něco, co se vymyká úplně všemu, ani upír, ani člověk. Aro miluje zvláštnosti, bude tě chtít do své sbírky!“

„To nedovolím!“ zavrčel táta a ochranitelsky mě objal. 

„Alice, cos viděla, že se stane?“ zeptal se Carlisle.

„Jo, proč sem lezou?“ vykřikl Emm.

„Oni... oni jdou na návštěvu. Dlouho chtějí naše dary, milá přátelská návštěva a jen tak ledabyle se zeptat, jestli nechceme k nim, ale...“ podívala se na mě, „ale jestli tady bude Bella,“ zakroutila hlavou, „odvedou si ji!“ Skoro vypadala, že bude plakat. Vběhla Jazzovi do náruče a začala nás oba mačkat. Kdybychom nebyli zrovna v téhle situaci, asi bych se zasmála a dodala něco o podivné trojce. 

„Vezmu Bellu do Seattlu, tam bude v bezpečí. Stačí, když jim řeknete, že jsem se od vás oddělil, nebo tak něco. Za žádnou cenu se vás Aro ale nesmí dotknout. Alice, sbal nám ty věci.“

Alice přikývla a jako robot se začala věnovat balení mých a následně Edwardových věcí. 

„Kdy přijdou?“ zeptala se Rose.

„Zítra, brzo ráno,“ odpověděl Edward. Chvíli stáli na místě a shlíželi na mě s obavami. Vážně mám právo ohrozit život této rodiny? To si nemyslím.

„Možná bych tu měla zůstat.“

„Cože?“ vykřikli všichni. „Zbláznila jsi se?“

Zakroutila jsem hlavou. „Vy to nechápete, nemůžu ohrozit vaše životy. Třeba mě ani nebude chtít-“

„To si piš, že bude!“

Ušklíbla jsem se. „Moc díky za podporu, Emmette.“

„Emmett má pravdu, zlatíčko,“ ozvala se Esmé. „Odvedou nám tě a to nesmíme dovolit. Pravděpodobně budete v Seattlu jen pár dní a potom se zase vrátíte, vyjde to, slibuju.“ 

Až teď jsem si všimla stékající slzy po mé tváři. „Nechci, aby se vám něco stalo,“ zašeptala jsem. 

„Budeme v pořádku,“ ujistil mě Emmett s vážnou tváří. No tak tohle muselo být vážně hodně vážné, když se i Emmett tváří vážně. Bože, to zní blbě, ale co? Byla to pravda. 

Za chvíli přišla Alice s dvěma taškami. Edward na nic nečekal a táhnul mě do garáže, kde tašky naložil do svého Volva, a pak nastalo loučení. Ze všeho toho: „Buďte opatrní,“ se mi točila hlava. To přece oni budou s Volturiovými, ne já, ani Edward, tak proč se strachovali o nás?

„Postarej se mi o dceru!“ Byla poslední věta, kterou jsem slyšela. Potom jsme vyjeli směr Seattle.

<<< X >>>

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 20. kapitola: