Vaše komentáře mě moc potěšily, a tak vám přidávám další kapitolku. Doufám, že se bude líbit a zanecháte komentáře.
Bella se probudí v domě plném upírů, jak na to zareaguje? A co je hlavní - jak zareaguje Jasper?
P.S.: Omlouvám se za ten konec, nemohla jsem si pomoct.
30.03.2010 (15:15) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6082×
Probudilo mě ostrá bolest v hlavě. Zaskučela jsem, otevřela oči a pohlédla do jedněch zlatých.
Byl to jeden z těch upírů, kteří tam byli s ním. Vypadal, ani nevím proč, mladší než já a měl ruku na mé hlavě. Až teď jsem si uvědomila, že mi tam dává studený obklad.
Ucukla jsem, odstrčila ho od sebe a zavrčela.
„Ty nebudeš zrovna krotká, co?“ promluvil. A mě naprosto pohltil jeho hlas, byl tak krásný. Moment, co to plácám? Hlas zabíjecího monstra není krásný.
Sedla jsem si a znovu zaznamenala to ostrou bolest.
„Au,“ zaúpěla jsem.
„Kdo jsi?“ zeptal se. Rozhodla jsem se, že mu neodpovím. Jen jsem na něj zírala a čekala, co bude. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala.
Hlavně jsem nechápala to, proč už mě dávno nezabili. Měli tolik příležitostí.
„Tam v tom lese, jsi byla hodně výřečná, už tě to přešlo?“ pokračoval. Najednou se otevřeli dveře a vešel další upír. Hnědovlasý velký hromotluk.
Koukal se na mě s jiskřičkami v očích, ovšem když promluvil, bylo to na toho upíra.
„Edwarde, Carlisle chce, abychom tady naši maličkou neznámou přivedli do obýváku. Chceš pomoct?“
Edward zavrčel. Vůbec jsem nechápala, o co tady jde.
„Zvládnu to sám,“ odsekl. Ten hromotluk jen pokrčil rameny a vyšel ze dveří.
Druhý upír - Edward mě, ne zrovna jemně, popadl za ruku a vláčel pryč. Normálně bych se prala, ale nemělo to smysl. Navíc mě šíleně třeštila hlava.
Dole se to doslova hemžilo upíry. Bylo jich sedm. Čtyři muži a tři ženy. Stáli tu po párech.
Ten hromotluk vedle upírky, která vypadala jako panenka Barbie. Potom Jasper, nejspíše s jeho novou ženou, nějakou malou černovláskou. Úplně jiný typ, než byla moje matka.
A nakonec nějaký blonďák, který se na mě lehce usmíval, stejně jako hnědovlasá upírka vedle něj.
Edward mě hodil na sedačku a já si začala třít rameno, za které mě tak pevně držel.
Všichni se na mě koukali. Provrtávali mě většinou nenávistnými pohledy. Na sucho jsem polkla.
„Ehm, takže…“ odkašlal si ten blonďák, „kdo jsi? Člověk na první pohled nejsi, ale upír taky ne.“
Měl pravdu, nebyla jsem člověk ani upír, nikam jsem nepatřila. Ovšem já na to nic neřekla. Mlčela jsem. Až teď jsem si uvědomila, že se na mě Jasper dívá takovým zvláštním pohledem a já věděla, co vidí - mojí matku.
„Připomínám ti někoho?“ zeptala jsem se ho kousavě.
„Vida, tak mluvit to umí,“ řekla zhnuseně ta blondýna.
Jasper nepromluvil. Jen mě sledoval, tentokrát ještě pozorněji. Nikdo nemluvil. Bylo tu ticho. Takové ticho, jaké jsem slýchávala na hřbitovně, když jsem chodila za maminkou a poslední týden taky za tetičkou Hope.
„Koukněte na ní,“ promluvil ten skřet, který ukradl Jaspera mé matce. „Určitě je unavená. Vypadá, že by jí sprcha taky nebyla na škodu a to její oblečení,“ řekla, přiblížila se ke mně a šáhla na límeček mého trička.
„Drž se ode mne dál, hnusná pijavice," zavrčela jsem na ni.
Na což zalapala po dechu a její manžílek zavrčel. Málem se na mě vrhl. Ovšem zastavil ho ten blonďák.
„Uklidni se,“ řekl pomalu.
„Ještě jednou,“ zavrčel na mě Jasper. „Ještě jednou něco takového uděláš, nebo řekneš a slibuji ti, že to ve zdraví nepřežiješ.“ Au, tak to bolelo. I když jsem ho nenáviděla, jistá láska hluboko ve mně byla. Nemohla jsem si pomoct.
Ovšem nemohla jsem si pomoct ještě s jednou věcí.
„Tvoje žena je hnusná pijavice, to´s myslel, Jaspere?“ Myslím, že už by se na mě dávno vrhl, kdybych nevyslovila jeho jméno.
Všichni v místnosti zalapali po dechu. Slyšela jsem jen, jak si každý mluví pro sebe. Bylo to samé: „Jak zná jeho jméno?“ nebo: „Odkud ho zná?“ A samé takové, moc jsem to nevnímala.
„Odkud mě znáš?“ zavrčel. Došel ke mně a prudce se mnou trhl. Popadl mě za rameno a cloumal mnou. Nakonec mě chytil pod krkem. „Co jsi zač? Co chceš? Jak se jmenuješ?“ pokládal mi otázky a já už neviděla jiné východisko než odpověď.
Kdyby mě nakonec zabil, chtěla jsem, aby věděl, že zabil mou matku i mě. Aby ho pocit viny pronásledoval do konce věčnosti.
Nebála jsem se smrti, byla to jen součást toho, co jsem. A já doufala, že jsem jako má matka. Jenom člověk, který jednou zemře.
„Bella,“ zašeptala jsem a on se mnou na chvíli přestal cloumat. „Bella Monnlocková.“ Ztuhl a pustil mě.
Svalila jsem se na zem a stěží popadala dech.
„Anabella?“ zašeptal. „Anabello?“
Otočila jsem se a pohlédla mu do očí. Najednou už nebyli tak vraždící, byli skoro až něžné, plné lítosti.
„Ne, Isabella Monnlocková.“ Najednou se v něm zase objevilo to vraždící monstrum. Znovu mě popadl.
„Odkud mě znáš? Odkud znáš Anabellu? Dělej, mluv. Jinak tě zabiju.“
Skoro bláznovsky jsem se zasmála. „Zabil by jsi vlastní dceru?“ zeptala jsem se.
Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!