Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 23. kapitola

02.03.2016 (19:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2306×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

23. kapitola

Otočila jsem se na toho, kdo nás vyrušil a viděla mladého, možná tak osmnáctiletého, kluka. Byl pohledný a mohl na mně oči nechat. Asi si nevšiml prstenu, který se mi třpytil na ruce, protože sklopil pohled.

„Omlouvám se za vyrušení,“ řekl rychle a malinko zčervenal, asi mu bylo trapně. No, já bych se nejspíš zachovala stejně. Nejraději bych se hanbou propadla, kdybych někoho takhle načapala. Ale měla jsem chuť ho zabít, když nás vyrušil v něčem tak krásném a tak důležitém. No, důležitém?

„Nic se nestalo,“ řekl Edward, ale jeho hlas mluvil o opaku. Společně jsme vstali a šli ke stolu. Edward mi, jako džentlmen, odsunul židli, a když jsem si sedla, zase ji zasunul. Obešel stůl a sedl si naproti mně.

Ten mladík nám dal jídelní lístky a čekal. Celou tu dobu si mě prohlížel a Edwardovy to očividně dost vadilo, protože tlumeně vrčel. Jeho vrčení začínalo pomalu nabírat hlasitosti. Uchechtla jsem se.

„Prosila bych italské těstoviny s bylinkovou omáčkou a k tomu, prosím, francouzské červené víno ročník čtyřicet jedna,“ řekla jsem tomu číšníkovi a usmála se na něj. Jeho srdce vynechalo dva údery a pak začalo sprintovat jako po marathónu. Musela jsem se uchechtnout. Edward začal vrčet ještě víc.

„Totéž,“ řekl tvrdě Edward a ten číšník odešel. Podívala jsem se na Edwarda, usmála se na něj, chytla ho za ruku, kterou měl položenou na stole a rty jsem mu naznačila "Chci tě.". Toužila jsem po něm, a jak. Usmál se a pohladil mě po ruce.

„Já tebe taky. Ale musíme počkat až domů, jinak by to tady spadlo,“ zašeptal, takže jsem to slyšela jenom já. Zamračila jsem se. Nestihla jsem mu odpovědět, protože vešel číšník a nesl víno.

S úsměvem nám nalil do dvou skleniček. Napila jsem se a při tom mrkla na číšníka. Jeho srdce zase vynechalo úder a jeho tep byl rychlejší. Edward si ho měřil nenávistným pohledem s chutí ho zabít. Trochu si usrkl ze své skleničky.

„Co to vyvádíš? Právě ses se mnou zasnoubila a už flirtuješ s jiným?“ vyjel na mě Edward, když číšník odešel. Zatvářila jsem se jako nevinnost sama, ale cítila jsem, že mi v očích hoří ďábelský oheň.

„Odmítl jsi mě. Já nemám ráda ne. Pomsta je hold sladká,“ řekla jsem mu a s ďábelským úsměvem a tichým smíchem mu pokynula se skleničkou a napila se. Edward se vyděsil a bylo vidět, jak ho to užírá. Během pěti minut donesly i těstoviny.

Doslova jsem Edwarda donutila, aby ty těstoviny snědl. Ty jeho ksichty byli k popukání. Většinu času jsem se smála, protože to jinak nešlo. On se celou dobu na mě mračil jako deset čertů, ale normálně jedl dál. Polykal jako by snad jedl ježky.

Prostě se tvářil jako ... nevím. Neexistuje správné slovo. Několikrát jsem mu nohou zavadila o tu jeho a jednou se mi povedlo zavadit i o jeho malého kamaráda. To vždy po mně šlehl černým pohledem plným touhy.

Když jsme dojedli, Edward zaplatil a jelo se domů. Byla jsem na něj naštvaná za to, že mě odmítl, tak jsem se celou dobu koukala z okna a dělala, jako by vedle mě nikdo nebyl. Jednoduše jsem ho ignorovala.

Najednou se na mém odhaleném stehně v rozparku šatů objevila jeho chladná a chtivá ruka a pomalu jela nahoru. Malinko mi vyhrnul šaty a dostal se ke krajkovým kalhotkám. Přes ně hladil mé hnízdečko vášně, které po něm tak toužilo. Snažil se mě vzrušit, abych mu odpustila.

Vzrušit mě se mu povedlo, ale já na něj byla stále stejně naštvaná. Naštěstí jsme už dojeli domů, takže jsem se nemusela teleportovat. Rychle jsem vystoupila z auta a šla dovnitř. Hned mi do cesty skočila Alice.

„Gratuluju, Bello. Můžu vám přichystat svatbu? Prosím.“ A udělala na mě psí oči. Musela jsem se zasmát. Ona byla takový uragán vždycky. Divím se, že jsem s ní vydržela pod jednou střechou bez toho, abych ji zabila.

„Jestli to ženich dovolí, tak můžeš,“ řekla jsem a upřela zvláštní pohled na vzrušeného Edwarda. Začala skákat tři metry do vzduchu a tleskala jako malé dítě. Ji stačí ke štěstí tak málo. Pak nám všichni pogratulovali, ale já se začala cítit unaveně, tak jsem se omluvila a šla do ložnice.

Opovaž se jít za mnou. Dneska nic nebude. Zlobím se na tebe. Poslala jsem Edwardovi v myšlenkách. Zafňukal, tak jsem se na něj otočila a zpražila ho přísným a neústupným pohledem. Už mlčel.

Zavřela jsem za sebou dveře a pro jistotu zamkla. Bylo to sice zbytečné, ale připadalo mi to lepší. Cítila jsem tak, že mám soukromí. Chtěla jsem si rozepnout šaty, ale vzpomněla jsem si na Volterru.

Zasekla jsem se uprostřed pohybu. Malinko jsem se soustředila a hned jsem byla v Arově pracovně. Není tu. Tak na něj počkám, protože mi stejně nic jiného nezbývá. Sedla jsem si do křesla, které bylo vedle knihovničky, a čekala.

Po deseti minutách mě přestalo bavit jen tak čumět do blba namalovaného na zdi, tak jsem si z Arovy malé knihovničky vzala jednu knihu. Drákula. On čte něco takového? Musela jsem se zasmát.

Sedla jsem si zpátky do křesla, dala nohu přes a knihu otevřela. Páni, to je napínavé. Byla jsem zhruba v polovině, když se otevřeli pomalu dveře a vstoupil Aro. Dveře zase zavřel a až pak si mě všiml.

„Je neslušné nechat dámu čekat,“ pokárala jsem ho, ale hned na to jsem se usmála a stoupla si. Aro ke mně přišel a objal mě. Taky jsem ho objala. Vypadal, jako by si myslel, že jsem jen přelud, protože byl opatrný.

„Bello, kde se tu bereš? Rozmyslela sis to a vracíš se?“ zeptal se mě nadějně, ale bylo vidět, že má radost z toho, že mě vidí. Taky jsem ho ráda viděla, i když to není tak dlouho, co jsme se viděli naposledy.

„Ne, jsem tu jen na skok. Budu se vdávat a chci tě za svého svědka, Aro,“ vyhrkla jsem ze sebe na jeden nádech. Aro vypadal, že ho každou chvíli trefí mrtvice. Je to u upíra možné? Asi ano.

„Gratuluju, Bello. Bude to pro mě veliká čest. A co kdyby se tvá svatba konala zde ve Volteře?“ zeptal se mě a oči mu svítili jako vánoční stromeček. Ta vidina se mi zamlouvala. Moje svatba na místě, které je mým druhým domovem se všemi mými přáteli.

„To by bylo skvělý. Ale musím se poradit s Alicí. Ona mi zařizuje svatbu,“ řekla jsem. Aro vypadal, že mu něco docvaklo, protože jsem viděla, jak sebou trhl a v hlavě se mu ozvalo hlasité blik, cvak, příjem!

„Tak ty si přece jen bereš Edwarda? Usmířili jste se?“ ptal se mě a radostí v hlase. Zajímalo ho to. Po několika dnech ve Volteře jsem byla stále smutná a  tak se na to prostě zeptal. Všechno jsem mu řekla a on mě chápal a podporoval. Je to hold pravý přítel, který vás nikdy nezradí. Usmála jsem se a začala vzpomínat na to, jak mi to Edward vysvětloval.

„Bylo to nedorozumění. Vymyslel to Emmett jako sázku, což není žádné překvapení,“ řekla jsem a protočila oči. Aro byl velmi zvědavý. Tak jsem si sedli a celé jsem mu to převyprávěla. Když jsem se blížila ke konci, otevřeli se dveře a v nich stála Jane s Heidy.

„Pan...“ začala Jane, ale když uviděla mě, ztuhla, vytřeštila oči a jaksi zapomněla, co chtěla říct. Heidy se stalo totéž. Můžou upíři utrpět šok? Koukali na mě jako na přelud, stejně jako před chvílí Aro.

„Bello!“ zařvaly téměř současně a vrhly se ke mně. Stoupla jsem si a obě je pevně objala. Obě mě pevně sevřely jako ve svěráku. Měla jsem co dělat, abych se neudusila, jak bylo jejich objetí silné.

„Jak to, že jsi nedala vědět, že přijedeš? A co tady děláš? Vracíš se?“ spustila Jane moře otázek, a stejně jsem polovinu neslyšela, protože mlela tak rychle, že jsem nevěděla, kde věta začíná a kde končí.

„Prrr, Jane. Neplánovala jsem tuhle návštěvu. Přišlo to nečekaně. Budu se vdávat,“ chtěla jsem ještě pokračovat, ale obě začaly pištět jako sirény. Divila jsem se, že sem hned nevtrhl celý hrad.

„Povídej! Za koho? Kdy? Kde? Jak vypadá?“ spustily jedna přes druhou další vodopád otázek. Jedním pohybem zvednuté ruky jsem je zastavila. Naštěstí zmlkly a netrpělivě čekaly, co řeknu.

„Budu se vdávat za Edwarda, kdy ještě nevím a kde, možná tady ve Volteře.“ Začaly pištět ještě víc, než před tím. Chvíli jsem se soustředila a hned bylo ticho. Sice otevíral pusy, ale nic z nich nevycházelo. Zaraženě se podívaly jedna na druhou a snažily se, aby něco řekly.

„Tak a ticho tady bude,“ řekla jsem trochu nabroušeně. Pohyby jejich úst značily něco jako souhlas a omluvu. Zaslechla jsem za sebou tlumený smích. Aro se asi dobře moc baví, ale to mě teď nezajímalo.

„Není to ani pár hodil, co jsem se s Edwardem zasnoubila. Svatbu plánuje Alice a jestli bude Edward souhlasit, bude svatba zde ve Volteře. Podrobnosti až příště, budu se muset vrátit. A už žádné slovní nálety.“ Zvedla jsem ukazováček ve varujícím gestu a zamračila se. Přikývly, tak jsem jim vrátila hlas. Překvapivě byly zticha.

„Takže, vracím se k rodině. Jestli se tady do týdne neobjevím, berte to jako signál, že zde svatbu mít nebudu. Zatím ahoj,“ řekla jsem rychle, zamávala jim a vypařila se z volterrského hradu.

Objevila jsem se v lese, což mi připomnělo, že bych si mohla skočit na lov. Šla jsem po stopách pumy, když jsem ji našla pít z řeky. Skočila jsem po ní, zlomila ji vaz a zakousla se jí do krku. Nechtěla jsem, abych si ušpinila šaty. Taková dobrota. Tělo jsem zničila Ničitelem a běžela domů.

Ještě, aby byla sranda, jsem své tělo provoněla pachem nějakého muže, malinko si rozcuchala účes a rozmazala líčení, aby to vypadalo věrohodně. Tak aspoň Edward pozná, že si mě nesmí rozzlobit.

Vběhla jsem do domu celkem udýchaná, jak rychle jsem vůbec běžela? Všichni seděli v obýváku jako sochy, jen Edward se opíral o zeď u okna. Když mě spatřili, vypadali, že se jim ulevilo, zvlášť Edwardovi.

Ten hned stál u mě a drtil mě ve svém ledovém náručí. Najednou se zarazil a přičichl k mému krku. Bylo mi jasné, na co přišel. Zaraženě ode mě malinko odstoupil a koukal mi nevěřícně do očí.

„Kde jsi byla? Proč jsi cítit po mužské kolínské? Proč jsi rozcuchaná a máš rozmazané líčení?“ ptal se mě zaraženě, ale přesto naštvaně s nádechem ublížení. Zachovala jsem chladnou hlavu a vážnou tvář, i když jsem se chtěla rozesmát.

„Byla jsem v Paříži, kde jsem narazila na fakt sexy Francouze,“ řekla jsem jako by nic. Všichni vytřeštili oči, jen táta tušil, že neříkám pravdu, ale nic nedával najevo. Ale Edward přímo zuřil.

„Co se tak divíš? Nažhavil jsi mě, tak jsem musela najít někoho, kdo mě uhasí. A ani mu nevadilo, že jsem zasnoubená. Bral to jen jako chvilkové potěšení, stejně jako já,“ dodala jsem. Skvěle jsem se bavila na vyjevených tvářích ostatních a skoro rudnoucí tváři mého snoubence.

„Řekni mi jeho jméno,“ zavrčel skrz zuby mně do tváře. Teď mi jeho dech přišel jako pára, než příjemná voňavka jako obvykle. Zvedla jsem jedno obočí a dělala, že přemýšlím. Ještě jsem dala jeden prst pod bradu.

„Já ti nevím. Nějak jsem se ho v tom proudu vášně a rozkoše zapomněla zeptat,“ řekla jsem nevinně a založila si ruce na prsou. Edward zuřil a zdálo se mi, že každou chvíli rudne stále víc a víc. Ale to nejde, je přece upír. Měla jsem pocit, že mu z uší vstoupá pára.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 23. kapitola: