Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 2. kapitola

09.03.2014 (14:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 5001×

2. kapitola

„Bello, pojď se mnou. Ukážu ti tvůj pokoj,“ zatrylkovala Alice, chytla mě za rukáv a táhla mě po schodech do patra.

Do druhého. Otevřela jedny ze dvou dveří. Objevil se krásný pokoj sladěný do fialové barvy. Moje oblíbená. Byly tu ještě dvoje dveře.

„Tady je šatna a ty druhé vedou do koupelny,“ řekla ještě a zmizela. Šla jsem nejdříve do koupelny. Byla krásná. A nakonec do šatny. Byla obrovská. Ještě větší než ložnice. Hned jsem se převlékla do fialových šatů a botiček. Padly mi jako ulité.

Vrátila jsem se do obýváku k ostatním. Táta o mně básnil, jak jsem úžasná, šikovná a jak je na mě pyšný. To slýchám velmi často. Mně to nedalo, a tak jsem se přemístila za něj.

„Abys pýchou neprasknul,“ zašeptala jsem mu do ucha. To ho vždy dokázalo naštvat. A dnes tomu není jinak. Vyskočil na nohy a běžel za mnou. Vyběhla jsem ven a táta narazil do mého štítu, který jsem dala do dveří. Vítězně jsem vypískla, vyskočila a tleskala jako malé dítě, které dostalo to, co si přálo.

„Povedlo se. Zase jsem tě dostala. Je to milion nula pro mě,“ pískala jsem radostně jako malé dítě. Nikdo nic nechápal, ani se jim nedivím. Štít jsem dala zase dolů a vrátila jsem se do obýváku.

„Co to bylo?“ ptal se Emmett. Usmála jsem se. Já jim vlastně neřekla o mých dvou darech ani o naší hře. Asi jsem první upír, poloupír, co zapomíná. Je mi šedesát jedna let, mám snad na to už právo.

„S tátou hrajeme takovou hru. Musíme toho druhého naštvat a pak ho nějak napálit. Jak jste slyšeli, já vyhrála milionkrát a táta ani jednou. A hrajeme už padesát let,“ vysvětlila jsem jako blbá.

„A co bylo to, do čeho Jasper narazil?“ ptal se Carlisle jako zaujatý vědec. Mohlo mě napadnout, že se o to bude zajímat. Carlisle, jak mi vyprávěl táta, byl hrozně zaujatý jakoukoli maličkostí.

„Mám štít,“ řekla jsem a všichni vytřeštili oči. To je to tak překvapilo? Vždyť Alice vidí budoucnost, tak proč je tohle překvapilo? No, kdybych řekla, že pocházím z Marsu, nezpůsobilo by to větší pohromu.

„Fyzický, jak jste mohli vidět,“ vysvětlila jsem a mávla rukou ke dveřím, ve kterých táta před chvílí narazil do mého štítu. Táta se nafoukl. Jen jsem se na něj pobaveně zašklebila a dál si ho nevšímala.

„Bello, já čtu myšlenky, ale tvoje neslyším,“ řekl Edward. To je poprvé, co promluvil v naší přítomnosti. Zaměřila jsem se na něj.

„To bude tím, že mám i psychický,“ vysvětlila jsem a sundala štít. Vidíš? optala jsem se ho v myšlenkách. Zatajil se mu dech, takže mě asi, ne, určitě, slyšel. V jeho očích se mihl zájem a fascinace.

„Málem bych zapomněla. Mám ještě jeden dar,“ řekla jsem jako by nic, ale reakce byla asi taková, jako bych právě řekla, že jsem lesba. Co je pořád tak překvapuje? Tak mám dva dary, no a? Je snad konec světa?

„Jaký?“ ptal se Carlisle zvědavě. Táta říkal, že je hodně zvědavý, ale že až takhle? Bude asi první upír, který zestárne. Nad tím jsem se v duchu zasmála. Nedokážu si Carlisla představit s vráskami.

„To se těžko vysvětluje. Nejlepší bude, když vám ho ukážu.“ Zvedla jsem se a vyběhla z domu. Běželi za mnou. Zastavila jsem se na druhé straně louky, která se rozprostírala za domem.

Popadla jsem ze země jeden větší balvan a vyhodila ho do vzduchu. Během cesty dolů se rozletěl do všech stran na miliony a miliony kousků. Já se zaštítila, takže mě ani jeden nezasáhl.

„To je můj druhý dar. Ničení,“ řekla jsem a chtěla jít do obýváku, ale zastavil mě Emmett, který se tvářil moc sebejistě. Aha, tak to mě bude asi chtít vyzvat na souboj nebo na něco podobného.

„Bello, vyzývám tě na zápas,“ řekl tak sebejistě. No, co jsem říkala? Chce se mnou bojovat. On si myslí, že vyhraje? Chyba, hošánku! Já mám dlouholetý výcvik už od pěti týdnů života. Tomu byste nevěřili, co? V pěti týdnech jsem vypadala na pětiletou holčičku.

„Fajn, jen se převléknu.“ A vyběhla jsem do svého pokoje. Převlékla jsem se do soupravy, tenisek, vlasy jsem si stáhla gumičkou a vyskočila z okna.

Přistála jsem ladně jako kočka a ani jsem nezpůsobila žádný hluk. Takhle tichá jsem ještě nikdy nebyla. Vždycky jsem dělala rámus. Všimli si mě, až když jsem zavolala na Emmetta, že můžeme začít.

Postavili jsme se proti sobě. Dala jsem mu první ránu. Rozeběhl se naproti mně. Já ho přeskočila a kopla ho do zad. Zavrávoral, ale po chvíli zase chytil balanc. Rozeběhl se znovu. Tentokrát jsem mu podrazila nohy.

„Nikdy se nerozptyluj,“ řekla jsem mu učitelským tónem. Začal bublat vzteky a táta se začal usmívat jako měsíček na hnoji. Tohle byla první chyba, kterou jsem v souboji udělala, a táta mě za to pěkně zpráskal.

Emmett chytil moje nohy a chtěl mě povalit na zem, ale udělala jsem vývrtku, a tak jsem pořád stála, ale Emmett ležel na břiše. Položila jsem na něj jedno koleno a rukama chytla ty jeho.

Zkroutila jsem je do velmi divné pozice a držela je jednou rukou. Sedla jsem si mu na záda a čekala, až to vzdá. Čekala jsem dlouho, protože Emmett je hodně tvrdohlavý, ještě více než beran.

„Dobře, vzdávám se,“ řekl po půl hodině, co ležel na zemi pode mnou. Vyskočila jsem na nohy a ruce mu zase narovnala. Zařval. Se vztyčenou hlavou jsem vstoupila do obýváku, kam se přesunula rodina.

„Bello, jsi dobrá bojovnice. Kdo tě učil?“ zeptala se Rose. Mrkla jsem na tátu. Všimla si toho, a nebyla jediná. Všichni začali kmitat pohledy ze mě na tátu, z táty na mě a tak pořád dokola. Že je to neomrzí.

„Táta, už od narození. Jeho výchova je znát. Zvlášť když jsem ho musela zachraňovat před stádem jelenů. Prchal jako malé dítě, ještě že jsem tam byla, jinak by skončil jako potrava pro mouchy.“ Táta začal pěnit. Přesně jak jsem plánovala. Chtěl mě praštit, jenže nepraštil mě, ale můj štít nabytí elektrickou energií, takže dostal šok. Usmála jsem se.

„Mise-naštvat-tátu-úspěšně-dokončena,“ řekla jsem jako robot a rozesmála se. Všichni udělali totéž. Táta malinko vypěnil, ale ne moc. Škoda, obrovská škoda, neboť mohla být ještě nějaká legrace.

„Musíš se víc snažit, tati, jinak jsi K. O.“ To všechny rozesmálo ještě víc. Táta se začal smát taky. To je poprvé, co se směje tomu, že si z něj dělám srandu. Posedali jsme si na pohovku a do křesel a táta začal vyprávět.

„Když jsem od vás odešel, toulal jsem se od města k městu, od státu ke státu. O jedenáct let později jsem narazil na jednu dívku. Jmenovala se Reneé Swan.“ Ne, prosím, jen to ne! Začaly mi téct slzy a všichni po mně šlehli pohledem.

„Omluvte mě,“ řekla jsem a vyběhla plnou rychlostí ven do lesa. Rozbrečela jsem se naplno. Po nějaké době jsem narazila na nějaký obrovský kámen. Sedla jsem si na něj a přišel další pláč.

Pohled Jaspera:

Když jsem začal vyprávět o Reneé, Bella se zvedla a rozeběhla se do lesa. Zvedl jsem se a chtěl běžet za ní, ale zastavil jsem se ve dveřích a koukal na její mizející záda. Nějak mi došlo, že potřebuje mít chvilku pro sebe.

Jsem takový vůl! Jsem debil, kretén, imbecil, idiot a já nevím, co ještě! Proč jsem to vytáhl zrovna teď? To jsem jim to nemohl říct, až bude spát? Ne, já musel vytáhnout teď v její přítomnosti.

„Co se stalo?“ zeptala se mě Esmé nechápavě a všichni netrpělivě čekali na moji odpověď. Zmučeně jsem se na ni podíval a malinko sklopil zahanbený pohled. Asi viděla tu bolest v mých očích.

„Pro Bellu je to velice citlivé téma. Nejlepší bude, když vám povím celý příběh,“ řekl jsem a zase si sedl zpátky na pohovku. Všichni mě napodobili a doslova mi viseli na rtech a čekali, co ze mě vypadne.

„Reneé jsem velice miloval a ona mě. Když se dozvěděla, že jsem upír, nebála se mě. Milovala mě ještě víc. Jednou jsme spolu strávili noc. Otěhotněla. Přemlouval jsem ji k potratu, ale nechtěla naše dítě zabít. Dítě rostlo hodně rychle a o devět týdnů později přišel porod. Ale neprobíhal normálně. Dítě se prokousávalo ven z jejího břicha. Když se dostala ven, Reneé mě poprosila, abych se o ni postaral a dal jí jméno Isabella. Vyhověl jsem jí a staral se o ni. Rostla jako z vody. Když měla jeden den, uměla už mluvit. Po týdnu uměla chodit, po měsíci uměla číst, psát i počítat a i pár slov z různých jazyků. Její růst se zastavil v sedmi letech, kdy vypadala na osmnáct. Velmi často jsem jí vyprávěl o Reneé. Jednou jsem se prořekl a řekl jí, že se prokousala ven z jejího břicha. Když se to dozvěděla, nasadila si do hlavy, že ji tím zabila. Pokoušel jsem se jí to vymluvit, ale je hodně paličatá. Stejně jako její matka. Proto, když se o Reneé zmíním, začne plakat a dávat si za vinu její smrt. Nevymluvil jsem jí to dodnes,“ dovyprávěl jsem. Všichni mě chápali.

„Chudák Bella,“ řekla Rose. Bylo jí Belly líto, ale to všem. Bylo to poznat na jejich tvářích a jejich pocity, které jsem kvůli svému daru cítil jako by byly mé, mi to jen potvrdily. Zvedl jsem se.

„Půjdu ji najít. A prosím, nezmiňujte se před ní o Reneé, jinak propadne transu své bolesti a je velice těžké ji z toho dostat. Z prvního transu jsem ji dostal po čtyřech letech,“ řekl jsem a vyběhl ze dveří. Šel jsem po její čerstvé stopě, takže jsem ji velmi brzy našel.

Seděla na kameni, objímala si nohy, hlavu položenou na kolenech a plakala jako želva. Šel jsem pomalu k ní a utěšoval ji. Sedl jsem si vedle ní a objal ji kolem ramen. Přitiskla se ke mně a začala brečet nanovo.

„Proč musela zemřít? Proč?! Radši bych zemřela já, ale ne ona!“ šeptala a zároveň hystericky řvala jako na lesy. Takhle už dlouho nevyváděla. Naposledy, když jsem jí v osmi letech vypil pumu. Pevně jsem ji objal a přitáhl si ji do náruče.

„Bello, neplač. Máma by tohle nechtěla. Taky mi velice chybí, ale ty za nic nemůžeš a nehádej se se mnou.“ Pomalu se začala uklidňovat. Nakonec mi usnula vyčerpáním v náručí. Vzal jsem ji jednou rukou za krkem a druhou pod koleny, vyšvihl jsem si ji do náruče a běžel domů.

Všichni se zděsili, když jsem se s ní objevil ve dveřích, ale když jsem se ujistil, že jen spí, uklidnili se. Položil jsem ji do postele a vrátil se k ostatním. Carlisleovi jsem vyprávěl o jejím porodu. Byl fascinovaný.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 2. kapitola: