Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 18. kapitola

11.01.2016 (21:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3020×

18. kapitola

Nemohla jsem tomu uvěřit! Má dohoda s Arem se naplnila a já můžu jít domů! Aro pořád doufá, že zůstanu. A není jediný. Všichni se mě tu snaží udržet. Pořád hledají nějaké důvody, proč nemám odjíždět.

Vysprchovala jsem se, namalovala, učesala a oblékla jsem se do teplákové soupravy a tenisek, než jsem vyšla z pokoje. Všechny dárky pro rodinu jsem dala do auta a otočila se na gardu. Jako první ke mně přistoupil Aro.

„Isabello, nerozmyslíš si to ještě?“ ptal se mě Aro nadějně a v jeho očích jsem viděla obrovskou naději. Škoda, že je zbytečná. Zakroutila jsem záporně hlavou. Jindy možná ano, ale ne teď.

„Ne, Aro. Mám to tady moc ráda, ale není to můj domov. A kdybyste potřebovali pomoct s upíry, stačí brnknout a jsem tady jako na koni,“ musela jsem se zasmát. Aro se taky zasmál a objal mě. Marcus a Caius se se mnou normálně rozloučili objetím a popřáním hodně štěstí. Jane skoro ztropila velkou scénu.

„Bello, to přece nemůžeš! Nemůžeš mě tady nechat samotnou!“ řvala na mě hystericky, až jsem skoro ohluchla. Ona by mohla být zpěvačka. Rychle jsem ji objala a začala utěšovat. Nakonec se uklidnila.

„Jane, mám tě ráda a už navždy budeš mou kamarádkou, ale mé místo je jinde. Neboj, budu za tebou jezdit a pojedeme spolu třeba do Paříže.“ A hned se usmívala jako sluníčko. Já zkrátka vím, jak na ni.

Demetri s Felixem se se mnou rozloučili jako vojáci se svým generálem, ale i je jsem objala. Pak přišel na řadu Alec. Toho všichni pozorovali, jako by byl časovaná bomba. Podíval se na mě provinile a velmi smutně.

„Alecu, je mi líto, co se stalo. Vždycky jsi byl pro mě jako bratr, kterého jsem nikdy neměla. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. To přece víš,“ mluvila jsem vážně, ale smutně a s lítostí. Bylo mi to líto.

„Vím, Bello, a omlouvám se. Přestal jsem se ovládat. Promiň mi to, nechtěl jsem. Vážně ne. Kdybych mohl vrátit čas, neváhal bych ani minutu. Byl jsem jen zoufalý,“ řekl, a kdyby mohl, hanbou by se propadl. Mluvil pravdu.

Mezi mé dary patří i rozeznání pravdy od lži. On mluvil upřímně a pravdivě. Neudržela jsem se a skočila mu kolem krku a pevně ho objala. Chvíli byl zmatený, ale potom mě taky pevně objal. Přátelsky. Cítila jsem to. Když jsme se pustili, dala jsem mu ještě jemný polibek na obě tváře.

Rozloučila jsem se ještě se zbytkem hradu a nezapomněla jsem ani na Giannu, naši recepční. Ukecala jsem Ara, aby ji přeměnil, protože jsem si ji velice oblíbila. Gianna je sice taky upírka, ale má dar, že se může měnit na člověka, a tak máme stálou recepční. S ní jsem si první dny ve Volteře rozuměla nejvíce. Ona mě chápala.

Po rozloučení s celým hradem jsem nasedla do auta a přemístila se do Forks. Ano, slyšíte dobře. Znovu se přestěhovali do města, kde to všechno začalo. Obalila jsem kolem sebe i auta štít, abych byla jako neviditelná. Co je trochu pozlobit? Rozhodnuto. Stáhla jsem psychický štít.

„Nééé!“ vykřikla Alice tak bolestně, až to nebylo možné. Poznala jsem ji. Její hlas se vůbec nezměnil. Slyšela jsem všechno, co se v domě děje, jako by se to odehrávalo před mýma očima. Bylo to strašné.

„Alice, co se děje? Co jsi viděla?“ řvali na ni všichni jeden přes druhého. Trochu jsem se zděsila. V tom bych se nevyznala. Jak se v tom Alice může vyznat a odpovídat na všechny otázky?

„Já… já vi… vidím Ja… zzo… vu… bud… ouc… nost,“ vzlykala a při tom koktala. Já sama jsem měla problém ji rozumět. Zdálo se, že to asi všichni pochopili, ale chvíli jim to trvalo. Mně by to trvalo déle.

„Alice, to nemůže být pravda! Nemůže! Nesmí!“ řval táta zoufale. Akce vyděsit rodinu začala. Změnila jsem si podobu a udělala to tak, že oni slyšeli z dálky blížící se upíří kroky. Vystoupila jsem z auta a doběhla k domu. Všichni vyšli ven a zkoumavě mě pozorovali.

„Dobrý den. Kdo z vás je Jasper Whitlock?“ zeptala jsem se mužským hlasem a měla co dělat, abych se nerozesmála. Přišlo mi to tak strašně moc komické. Já vlastně finguju svoji smrt pro legraci.

„Já,“ řekl táta řádně a hrdě a přistoupil o krok blíž ke mně. Zdál se být nejistý a hodně jsem z něj cítila strach. Ale on se nebál o sebe. To byla jeho typická vlastnost. Nesobeckost. Jsem zvědavá, jak se to odehraje.

„Pane. Jmenuji se Diego a jsem kamarád vaší dcery,“ řekla jsem stále mužským hlasem. Vytřeštil oči a zatajil dech a všichni totéž. Nevím, co čekali, ale tohle to asi ani v nejmenším nebylo.

„Je v pořádku? Stalo se jí něco?“ zeptal se mě táta vystrašeně. Jo, táto, víš, že ani ne? Stojí před tebou a skoro se láme smíchy z toho, že si z vás střílí, jak to už dlouho neudělala a vy jí to žerete.

„Měli jsme spolu nedaleko odsud úkol. Měli jsme zlikvidovat pár novorozených, kteří se neuměli ovládat. Isabella vás chtěla jít po tom navštívit, ale… “ zarazila jsem se a bylo mi jasné, co si asi myslí.

„Jeden z novorozených na ni skočil zezadu a prokousl jí hrdlo. Toho novorozeného jsem zničil, ale ji jsem nestihl zachránit. Je mi to líto,“ řekla jsem s tragickým podtónem a sklonila smutně hlavu.

„Ne!“ zařval táta bolestně z plných plic a sesunul se na kolena jako bezmocný otrok. Začal vzlykat bez slz.

„Je mi to líto. Byla to moje vina. Kdybych byl pozornější, mohla žít,“ řekla jsem smutně a chtělo se mi brečet. Sama sebe jsem dojala. Neovládla jsem se a začala se potichu chechtat. Všimli si toho a podívali se na mě nechápavě.

„Vy prostě na všechno skočíte,“ řekla jsem už svým hlasem, chytila plášť a zatočila se dokola. Během toho jsem zrušila účinky maskování a byla jsem zase sama sebou, Isabellou Whitlockovou.

Rodina na mě koukala jako na přízrak z lodi Černého korzára. Ani se jim nedivím. Vždyť tady na ně hraju, že jsem mrtvá a při tom to říkám sama o sobě. Zasáhla mě moje smrt? Asi jo. Táta se pomalu zvedl ze země a šel pomalu ke mně. Alice se ho snažila zastavit, protože nevěřila, že to jsem já, ale bezúspěšně.

„Bello, jsi to ty?“ zeptal se mě táta a stále pomalu šel ke mně. Když byl u mě, dotkl se rukou mé tváře. Bylo mi v tu chvíli tak dobře. Chytila jsem ho za tu ruku a dál jsem ji držela na mé tváři. Z té radosti jsem přivřela víčka.

„Tati, tolik jsi mi chyběl,“ zašeptala jsem šťastně a usmála se na něj. Rychle mě objal a přitiskl k sobě. Objala jsem ho kolem krku, přitiskla se k němu a dýchala jeho vůni. Vůni domova a mého dětství.

„Moje Bella. Jsi tady, živá. Jsem tak rád, že jsi zpátky,“ šeptal dojatě a drtil mě v náručí. Já radostí začala brečet. Držel mě velmi dlouho, dokud mě z jeho náruče nevyrval Emmett. Ten se radoval jako malé dítě.

Esmé se málem rozbrečela, Carlisle byl skoro štěstím bez sebe, Rose něco jako Esmé a Alice byla hrozně ráda, z části kvůli tátovi, z části kvůli sobě. Když jsme se všichni přivítali, všimla jsem si jedné podstatné věci. Něco, někdo tady chybí. Kde je Edward? Snad se neoženil a neodjel?

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se divně a zároveň zklamaně. Snad neslyšeli tu bolest a strach, který jsem cítila, když jsem se ptala. Esmé se na mě podívala smutně a trochu zoufale. Doufám, že ne?

„Bello, Edward se odstěhoval,“ řekla a já měla chuť se podpálit. Prosím, jen to ne. Prosím, Bože, ne! Nemohl se zamilovat, oženit a nechat mě jako kus starého hadru někde válet. Cokoli, jen tohle ne!

„Od Jasperova návratu je jako tělo bez duše. Celé dny jenom seděl ve svém pokoji a nic jiného nedělal. Jen seděl a koukal do zdi. Před padesáti lety ho zřejmě přestaly bavit naše zoufalé myšlenky, a tak si koupil malý domek na druhé straně města. I dnes to tak je. Je na druhé straně města v malém domku. Celé dny jen sedí a kouká do stropu. Každý pátek jde na lov, ale to je všechno,“ vysvětlila mi a měla jsem chuť skákat do stropu.

„Ale bez něj přece slavit nemůžeme. Dojdu pro něj,“ řekla jsem a byla připravena se rozeběhnout co nejrychleji do lesa. Ale za ruku mě chytil Emmett a tak jsem nestihla ani mrknout.

„Půjdu s tebou,“ řekl tvrdohlavě. To jsem se zastavila a podívala se na něj jako na blázna. To snad nemyslí vážně. Já nepotřebuju chůvu. Celé století jsem žila někde, kde Edward nebyl a už mi chybí.

„Ne, jdu pro něj sama. Musím si s Edwardem něco vyříkat. Tím končím a bez debat,“ řekla jsem tvrdě s volterským podtónem a rozeběhla se do lesa. Doufala jsem, že ho to nějak zastaví.

„Má pravdu,“ zaslechla jsem za sebou ještě tátu a tím asi Emma zastavil. Najít Edwarda nebylo ani tak těžké, když jsem šla po pachu. Demetri mě naučil stopovat. Byl přesně na druhé straně Forks.

Ale ten dům je krásný. Mně se líbí. Zaštítila jsem se, aby na mě nepřišel a vstoupila jsem dovnitř skrz stěnu. Umím i procházet zdí. V domě je obrovská tma, skoro jsem neviděla na vlastní nos.

Šla jsem po pachu a hledala Edwarda. Nakonec jsem ho našla zřejmě v ložnici u psacího stolu. Psal mi další dopis a nevypadal nijak dobře. Přemístila jsem se potichu za něj a nahlídla mu přes rameno.

„Co mi píšeš hezkého tentokrát?“ zeptala jsem se ho zaujatě a koukala na papír před ním. Pootočil hlavu směrem ode mě, jako bych byla otravný hmyz. Asi mu ještě nedošlo, že jsem tady.

„Že je mi líto, co se stalo, a že tě prosím o odp…“ Asi mu došlo, co jsem chtěla, aby mu došlo. Blesku rychle se na židli otočil a koukal mi přímo do očí. Měl je krásně zlaté. Jak mi ta barva chyběla. Ve Volteře byly jen rudé nebo černé. Dnes je sobota, takže je den po lovu. Svezl se ze židle na zem. Klečel přede mnou.

„Be… Bello?“ začal koktat s pohledem upřeným na mě jako na mimozemšťana. Tak takovýhle pohled si nezasloužím. Usmála jsem se. Jednu ruku jsem mu zapletla do vlasů a druhou jsem ho začala hladit po tváři.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila jsem ho slušně a ignorovala jeho předchozí otázku, jestli to byla otázka. Pomalu si stoupl, ale nepřerušil oční kontakt. Zhluboka dýchal a já taktéž. Jak mi chyběla jeho vůně, která mě vždy připravovala o rozum.

„Jsi tady? Nezdá se mi to? Jestli se mi to zdá, tak se už nikdy nechci probudit,“ drmolil rychle a rozdýchával se. Usmála jsem se. Souhlasím. Jestli to je sen, tak se taky nechci probudit, protože v realitě mě už milovat nemusí.

„Upíři přece nespí a tak nemůžou ani snít. Takže zbývá varianta, že to je skutečnost. Tolik jsi mi chyběl, Edwarde,“ zašeptala jsem a malinko se na něj natiskla. Potřebovala jsem cítit jeho blízkost, která mi byla již století odepírána. Začala jsem rukama bloudit po jeho hrudi.

„Bello, je mi to tak líto, nech…“ začal sypat slova, která mi splývala v jedno a tak jsem mu nerozuměla. Přerušila jsem ho ukazováčkem, který jsem položila na jeho rty s tichým: „Šššš.“

Pomalu jsem se k němu přibližovala, až jsem svůj prst nahradila svými rty. Nejdříve jemně, ale z nevinného polibku se stával vášnivý a dravý. Líbal mě s takovou vášní a láskou, jakou jsem nepocítila již století. Chytil mě za zadeček a vyhoupl si mě do náruče.

Přemístil se se mnou na krásnou postel. Lehl si i se mnou v náručí na postel, aniž by mě přestal líbat. Ruce přemístil z mých zad na mou hruď a rozepnul mi mikinu. Pod tyhle mikiny nenosím ani tričko, ani podprsenku, není mi to pohodlné.

Malinko jsem se nadzvedla, aby mi Edward mohl tu mikinu sundat z ramen. Odhodil ji někam na zem. Začala jsem mu rozepínat košili, až jsem mu ji stáhla z ramen a odhodila ji taky. Ruce jsem přemístila na jeho pevný zadek a stiskla ho. Zasténal mi do úst.

Rukama jsem přejela z jeho zadku do jeho klína, pohladila jeho penis, který se pod mým dotykem okamžitě postavil do pozoru. Jemně jsem ho zmáčkla a Edward vzrušeně zavrčel. Nakonec jsem mu rozepnula kalhoty. Stáhla jsem mu je i s boxerkami, ale musel se o ně nakonec postarat sám, protože tak daleko jsem mu nedosáhla.

Edwardovy ruce se přesunuly k mým kalhotám. Uvolnil šňůrku a stáhl mi je z nohou, s nimi i kalhotky. Rty se vrátil po mém těle k těm mým a ve stejnou chvíli, kdy mě políbil, do mě vnikl. Musela jsem mu zavzdychat do úst.

Ach, jak mi tohle chybělo. Ta dravost, ta rozkoš, ta slast, to všechno. V tuto chvíli mi bylo jedno, jestli mě stále miluje, nebo ne, já ho pro tuto chvíli potřebovala cítit, ovládal mě chtíč, který jsem sto let potlačovala. Řeknu vám, ten celibát byl skoro k nevydržení, ale mě ani nenapadlo se vyspat s někým jiným.

Edwardovy pohyby stále zrychlovaly, až jsem nestíhala dýchat. Místy byl až surový, ale bylo to daleko krásnější, než kdyby byl něžný. Ve Volteře jsem si zvykla na tvrdost a drsnost. Tam byl málokdo něžný.

Edward zrychlil až na maximum a dýchal jako by běžel maratón. Já dýchala, jako bych běžela před lokomotivou, nestíhala jsem dýchat souměrně s jeho tempem, to bylo nemožné. Když jsem se blížila k vrcholu, přitáhla jsem si ho za krk na rty, abych zpečetila náš orgasmus. Zakřičela jsem mu do úst a trochu ho kousla do spodního rtu.

Myslela jsem, že se vydýchá a přestane, ale to jsem se mýlila. On se ani nevydýchal a pokračoval. Já vytřeštila oči, ale usmála jsem se. Edward se na mě přitiskl, že by se mezi námi nemohla prodrat ani muška, a společně se svými přírazy se třel o mé tělo. Tak tomu říkám milovat se. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 18. kapitola: