Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... prolog

08.08.2010 (20:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4501×

Prolog

Bella

Nastoupila jsem do auta k Jasperovi a naposledy jsem se podívala na dům, kde jsem žila posledních pět let.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se mě Jasper. Neopověděla jsem mu. Jen jsem přikývla. Jasper na nic nečekal a vyjel. Cítila jsem, jak mi po tváři začínají stékat slzy. Jasper mě uchopil za ruku a jemně ji stisknul. Byla jsem mu vděčná, že na mě nepoužil svůj dar asi i on vycítil, že mi ty slzy pomůžou více než jeho dar. Byla jsem ráda, že tu se mnou je Jasper, bez něj bych to totiž nezvládla. Milovala jsem ho, ale ne jako muže, se kterým bych chtěla strávit zbytek svého života, ale jako bratra a nejlepšího přítele. Kdyby mě tam tenkrát nenašel, nevím, jak bych skončila. No vlastně vím, byla bych mrtvá. Jen díky němu jsem pořád naživu a jen díky němu jsem se zase naučila žít.

Opřela jsem si hlavu o sedadlo a zavřela jsem oči, protože stejně jsem nic přes slzy neviděla. Vzpomínala jsem na svůj život, který byl většinou ke mně krutý, ale byly i chvíle, kdy jsem byla šťastná. Nevím, proč byl ke mně osud, tak moc krutý. Nevím, čím jsem se mu protivila.

Ale asi bych měla začít od začátku.

Jmenuji se Isabella Swan. Mám o dva roky staršího bratra Marka, ale nikdy mezi námi nebyl ten pravý sourozenecký vztah. Naši rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. Můj táta Charlie už nemohl vydržet neustálé nevěry mé matky René. Soud nás nechal v její péči, i když táta dělal, co mohl abychom mohli být s ním. Když mi bylo deset máma se podruhé provdala za Phila, který měl dvě dcery Melissu a Tiffany. Melissa byla jen o půl roku starší, ale nikdy jsem si nerozuměly, ale to ani Tiffany si s ní moc nerozuměly. Tiffany jsem měla opravdu ráda jako svojí vlastní sestru, se vším jsem se jí svěřovala.

Ze začátku to vypadalo, že bude vše v pořádku, ale mýlila jsem se. Dokonce jsem měla i Phila  svým způsobem ráda. Asi půl roku potom, co si máma vzala Phila, nám ukazál tu svojí pravou tvář. A můj život se proměnil v peklo na zemi, jen díky mému tátovi jsem se pořád držela a všechno snášela. Vím, že kdybych se mu jen jediným slůvkem zmínila, byl by můj život jiný.  Nechápu sama sebe, proč jsem to snášela.

Z Phila se vyklubal nakonec alkoholik, který nikdy nešel pro ránu daleko. Pamatuji si, jak poprvé mámu uhodil a to přímo přede mnou. Byla jsem v šoku a nedokázala jsem se pohnout. Druhý den na to se samozřejmě mámě omlouval a ona mu uvěřila. Ze začátku ji bil jen jednou do měsíce, ale později ty jeho útoky byly častější a horší. Zakazoval jí se líčit, jen jednou za půl roku mohla jít do kadeřnictví. Pomalu se z mojí mámy stávala troska. Přestala o sebe dbát a začala pít. Styděla jsem se za ni a začala jsem vůči ní pociťovat odpor. Nechápala jsem, jak mu mohla dovolit, aby ji ovládal.

Doma jsem se raději moc nevyskytovala, protože jsem to taky nechtěla schytat. Stačilo málo, třeba když se mu nelíbilo, jak se na něj koukám, nebo že jsem odpověděla jinak, než si on představoval, proto jsem se vracela domů až večer, když už většinou spal. Celé dny jsem byla venku s přátely, kde jsem se vždy uvolnila a nemyslela na to.

Ty nejhezčí chvíle jsem prožila jen díky mému tátovi, ke kterému jsem jezdila každé prázdniny. Po rozvodu si našel přítelkyni Samanthu, která měla tři děti Abigail, Brada a Thomase. Všechny jsem je měla moc ráda. Sam se ke mně chovala jako ke vlastní dceři. Vždycky jsem za ní mohla přijít a vše jí říci, což jsem vlastní mámě nemohla, protože ji to nikdy nezajímalo. Sam pro mě byla matkou a já ji tak i milovala. A ač je to smutné svojí vlastní mámu nenávidím, protože pořád dokola mi předhazovala, že vše je jen moje vina, že jsem stejná jako můj otec. Pořád mi jen opakovala, že já jsem ta největší chyba jejího života a taky se tak ke mně chovala. Mého bratra Marka milovala, to byl její mazánek a já byla ta černá ovce rodiny.

Ve škole jsem měla vždy samé jedničky, přestože jsem se nikdy nemusela učit a byla jsem bezproblémovým žákem. Vždy jsem udělala, co po mě chtěla, nikdy jsem jí neodporovala. V pubertě jsem to už nemohla dál snášet a já se změnila. Byla jsem drzá, když mi něco přikázala, udělala jsem pravý opak. Stala se ze mě rebelka, ale pořád jsem měla vyznamenání. A díky tomu peklu, co jsme doma prožívala, naučila jsem se psát, kde jsem se vždy vypsala. Cítila jsem, že s každým veršem se mé tělo zbavuje bolesti, kterou mi způsobovali. Nevím, jak ale přesto všechno jsem si dokázala zachovat svou duši čistou a neposkvrněnou. Přišlo mi, že pokaždé se mi jakoby zahalila do neviditelného obalu, přes který se nikdy nic nedostalo dovnitř. Nevím, proč se tak dělo, ale byla jsem za to ráda.

V 17 jsem se zamilovala do Daniela, myslela jsem si, že to je ten pravý. Jednou, když už jsem nemohla snášet máminy výčitky, jsem se sbalila a odešla od ní. Chtěla jsem se přestěhovat k tátovi, ale Dan mi řekl, že budeme bydlet spolu. Byla jsem šťastná a doufala jen v nádhernou budoucnost.

V 18 letech jsem otěhotněla. Bála jsem se Danovy reakce, ale on byl šťastný, a když jsem mu řekla, že čekám holčičku, tak byl ještě víc. Naprosto mě rozmazloval, pěčoval o mě, byla to nejhezčí doba našeho vztahu. Po celou dobu porodu byl se mnou a dělal vše, aby mi jen nějak pomohl od té bolesti. Narodila se mi nádherná holčička. Pojmenovali jsme ji Liliana, ale říkali jsme jí Lili. Byla věrnou kopií Dana. Milovala jsem ji a Dana taky.

Ze začátku mi s Lili pomáhal, koupal ji, bral ji na procházky. Choval se jako správný otec. Ani přesně nevím, kde nastala chyba. Najednou se změnil, neustále mi něco vyčítal, urážel mě a ponižoval. Nakonec mě začal i bít. Nechtěla jsem, aby i moje dcera vyrůstala v tom samém prostředí jako já. Opustila jsem ho, když Lili byl rok a půl. Díky penězům od táty jsem se postavila na vlastní nohy. Pronajala jsem si domek na kraji města a věnovala jsem se jenom Lili. Vše bylo dokonalé až do té doby než se Dan objevil u mého domu, nikdy jsem mu neřekla, kam jsem se přestěhovala, ale on nás našel.

Lili byly 3 roky a my jsem se vracely z parku. U našeho domu stál Dan a pohrdavě se na mě usmíval. Lili se ho bála, protože ho neznala. Už to byly pomalu  dva roky, co jsem od něj odešla. Chtěla jsem kolem něj projít do domu a tam se zamknout, ale jakmile jsem byla jen na dosah od něj, uhodil mě. Vytrhl mi klíče z ruky, snažila jsem se mu vytrhnout. Když odemknul hodil mě do předsíně na zem. A tam mě začal bít hlava nehlava, snažila jsem se bránit, ale byl silnější. A aby toho nebylo ještě málo, znásilnil mě. Lili to všechno viděla. Tiskla se zády o vchodové dveře a plakala. Nevím, jak dlouho to trvalo, upadla jsem do bezvědomí.

Asi po týdnu jsem se probrala v nemocnici, měla jsem totiž několik zlomených žeber, zlomenou ruku a nohu, těžký otřes mozku a několik podlitin. Ale to mi bylo jedno, jediné co mě zajímalo bylo, kde je Lili a jestli je v pořádku. Táta pohledem uhýbal a neustále sebou ošíval. Až doktor mi řekl, že je mrtvá. Dan ji zabil, prý nedokázal už vydržet její pláč, tak ji zbil, ale zbil ji tak surově, že umřela. Dan mi vzal moji malou holčičku. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Ta bolest se nedá popsat. Ta bolest mě tak ochromila, že jsem ani plakat nedokázala. V tu chvíli jsem přestala vnímat okolní svět. Uzavřela jsem se do sebe a utápěla jsem se v bolesti. Táta se mi snažil pomoct. Chtěl, abych se k němu nastěhovala, ale já odmítla. Nechtěla jsem opustit dům, ve kterém jsem spolu s Lili byly opravdu šťastné. Jedinou útěchou pro mě bylo, že ho zavřely na 15 let, ale pro mě to bylo málo. Zasloužil si mnohem víc.

Bylo 23. ledna a mé Lili by právě v tento den měly být 4 roky. Rozhodla jsem se. Šla jsem do parku a v kapse jsem měla žiletku. Sedla jsem si na lavičku. Pomalu jsem vytahovala žiletku z kapsy, chtěla jsem si podřezat žíly. Přiložila jsem si ji na zápěstí, stačil jediný pohyb a já bych byla mrtvá. Ale než jsem ho stihla udělat, chytla mě ledová ruka za mojí ruku, ve které jsem svírala žiletku. Vzhlédla jsem k neznámému. Byl to Jasper, sice jsem ho v tu chvíli vůbec neznala, skočila jsem mu okolo krku a konečně jsem se rozbrečela. Brečela jsem celé hodiny, po celou dobu mě jen objímal a nic neříkal. Usnula jsem mu v náručí. Probudila jsem se u sebe doma a Jasper seděl na posteli vedle mě a pozoroval mě. Ani nevím proč, začala jsem mu vyprávět celý svůj život. Nic neříkal, jen tiše seděl a naslouchal mi. Vyprávěla jsme mu celé hodiny bez toho, aniž by mě přerušil. Po celou dobu mě jen držel za ruku a já si připadala tak silná. Když jsem dovyprávěla, zase jsem plakala a opět jsem usnula. Bála jsem se ráno otevřít oči, bála jsem se, že tu nebude. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla jsem ho, jak vchází do pokoje se snídaní. Podal mi ji a tentokrát to byl on, kdo mi vyprávěl o jeho životě. Dokonce mi řekl i to, že je upír, ale já se ho nebála. Cítila jsem, že mi neublíží. Jen totiž díky němu se ta bolest stala snesitelnou.

Nastěhoval se ke mně a učil mě žít. Učil mě, se vyrovnávat s bolestí, která už navždy bude v mém srdci. Naučil mě, se znova smát a radovat se ze života. Byl mi oporou. Vzdaloval se od mě jen minimálně, a to jen protože musel jít na lov. Usínala jsem mu v náručí a pokaždé, když jsem měla noční můru, byl u mě a utěšoval mě. Byl tu pro mě pokaždé, když jsem ho potřebovala. Dával mi sílu do života. Byl pro mě vším. To on mi pomohl najít sebe samu a postavit se opět na nohy. Dokonce jsem začala zase psát básničky, které ze začátku byly plné jen bolesti, ale postupem byly i radostnější. Táta mu byl neskutečně vděčný a jediný chápal náš vztah. Nikdo nám totiž nevěřil, že spolu nic nemáme. A nám to bylo jedno. Jasper byl rád, že aspoň nemusí pořád někoho odmítat a já byla taky ráda, že mě neotravuje nějaký kluk. Protože potom, co mi udělal Dan, jsem měla odpor k mužům. Nesnesla jsem, aby se mě někdo dotknul. Jedině Japerovi a otcovi jsem to dovolila, ale jakmile se mě dotknul nějaký kluk, ucukla jsem.

Už je to dva roky, co mě Jasper zachránil. Rozhodli jsem se, že nastoupíme na vysokou do Darthmountu. Jasper koupil dům a my se stěhujeme. Opouštím svou minulost a začínám znova v novém městě, kde mě nikdo nezná, kde mě nikdo nebude litovat. Nesnášela jsem ty jejich pohledy plné lítosti. A já jen doufám, že tentokrát už mě nic zlého nepotká.

„Bello, za deset minut jsem na místě,“ oznámil mi Jasper. Tak moc jsem byla zabraná do svých vzpomínek, že jsem si ani nevšimnula, že už jedeme šest hodin.

Jasper

Když Bella nastoupila do auta, zeptal jsem se ji, jestli můžeme vyjet. Nic mi neodpověděla, jen přikývla. Sešlápnul jsem plyn a vyjeli jsem. Začala plakat Nechtěl jsem na ni používat svůj dar. Sice mě bolelo, ji vidět plakat, ale cítil jsem, že to potřebuje. Chytil jsem ji za ruku a opatrně jsem ji stisknul, aby věděla, že jsem tu s ní. Vděčně se na mě podívala. Opřela se o sedadlo a zavřela oči. Věděl jsem, že vzpomíná na svůj život. Na život, který nebyl procházkou růžovým sadem. Jeli jsem do Darthmountu, kde spolu nastoupíme na vysokou a začneme nový život. Kde nikdo Bellu nezná a nikdo ji nebude litovat.

Cesta trvala šest hodin, normální člověk by jel dvanáct, ale já jsem nesnášel pomalou jízdu.

„Bello, za deset minut jsem na místě,“ oznámil jsem jí.

A opravdu, za chvíli jsem zaparkoval před garáží. Bella celou dobu pozorovala svoje ruce. Vystoupil jsem a otevřel jsem jí dveře. Podal jsem jí ruku, abych jí pomohl vystoupit. Pomalu vystoupila a teprve teď se podívala před sebe na náš dům, který stál hned na kraji lesa. Nejbližší sousedé byli od nás pět kilometrů. Doufal jsem, že se jí bude líbit.

„Je nádherný,“ zašeptala Bella.

„Pojď, ukážu ti to vevnitř.“

Vyndal jsem klíče z kapsy a odemknul. Vstoupili jsem do malé předsíně, která ústila do obývacího pokoje, kde byl i krb. Přes obývací pokoj jsem šli do jídelny, která byla spojená s kuchyní, to byla jediná místnost, která už byla zařízená. Znova jsem ji vedl přes jídelnu a obývací pokoj ke schodům do druhého patra. Tam byly jen tři pokoje. Z jednoho bude pokoj pro hosty, jeden bude můj a jeden Belly. Nechal jsem ji, aby si vybrala jaký chce. Všechny tři pokoje měli vlastní koupelnu a šatnu. Navzájem byly propojeny terasou. Na zahradě byl i vyhřívaný bazén.

„Opravdu je moc nádherný. A myslím si, že bychom měli asi vyrazit na nákupy, abychom si to tu zařídili,“ řekla mi a já byl opravdu rád, že se jí to tu líbí.

„Tak pojď, jdeme nakupovat.“

Asi za půl hodiny jsem parkovali v podzemních garážích jednoho nákupního centra. Naše první kroky vedly do oddělení malířských potřeb, kde jsem si vybrali barvy a vše potřebné k malování. Všechno, co jsme tam nakoupili jsem odnesli do auta. Tentokrát jsem se vydali do oddělení nábytku. Vybrali jsem tři postele, dva pracovní stoly a vše ostatní do našeho domu. Domluvili jsem se, aby nám to zavezli do našeho domu, tak za čtyři hodiny. Koupili jsem i nějaké obrazy na zdi a jiné doplňky. Nakoupili jsem si i nové oblečení. Nakonec jsem se stavili v restauraci, kde se Bella najedla a mi mohli konečně vyrazit k domovu.

Vše jsme vyložili z auta a dali se do malování. Díky své upíří rychlosti jsem měl za půl hoďky vymalovaný celý dům.

„Jaspere, to není fér. Já taky chci něco dělat a ne jen stát a pozorovat tě.“

„No, tak to musíš být trošku rychlejší. A ne se tu plazit jako šnek,“ dobíral jsem si ji. Nadechovala se, že mi něco odpoví, ale já ji přerušil.

„Vezou nábytek.“ A šel jsem ke dveřím. Nechal jsem ho vyložit před dům. Připadalo mi to, že to trvá celou věčnost. Potom co odjeli ti stěhováci, jsem vše nanosil do jednotlivých pokojů. Začal jsem stavět nábytek, Bella mě navigovala, kam co postavit. Během dvou hodin jsem měli hotovo. Vše stálo na svém místě, oblečení bylo vybaleno. Znovu jsem procházeli všemi místnosti a musím říct, že se nám to opravdu povedlo. V obývacím pokoji byly dvě stěny natřeny na bílo a zbylé dvě byly vínové. Dominantou byla veliká plazmová televize pověšená na zdi. Uprostřed pokoje byl krémový gauč a dvě křesla. Před gaučem byl konferenční stolek, který byl celý ze skla. Do rohu, kde byl krb jsem dali krémový koberec s vysokým chlupem. Jídelnu s kuchyní jsem vymaloval na světle fialovou. V kuchyni i jídelně byl nábytek ze světlého dřeva. Pokoj pro hosty jsem nechali bílý. Byla tam postel, jedna komoda, pár poliček a dva noční stolky s lampičkami. Můj i Bellin pokoj byl vybaven podobně jako pokoj pro hosty akorát jsem tam měli ještě pracovní stůl s notebooky. Na terasu jsem dali dvě houpací sítě a ratanový křesílka se stolkem. Esmé by se to určitě líbilo. Při této myšlence mě píchlo u srdce.

„Jaspere, půjdu se vysprchovat a jdu spát. Jsem už unavená.“

„Dobře, jdi si lehnout. Já se jen vysprchuji a přijdu za tebou.“

Když jsem přišel do jejího pokoje, tak se ještě sprchovala. Lehnul jsem si do postele a čekal jsem na ni. Slyšel jsem, jak vypnula sprchu. Za chvíli vstoupila do pokoje, když mě viděla, že už na ni čekám, usmála se. Nadzvednul jsem peřinu a poklepal jsem na volné místo vedle sebe. Rychle si vklouzla pod peřinu a přitiskla se na moje tělo. Jednu ruku mi položila okolo pasu.

„Dobrou noc,“ popřála mi a políbila mě na tvář. Hlavu mi položila na hruď.

„Dobrou noc,“ odpověděl jsem ji a políbil na temeno hlavy. Během chvíle usnula. Všude kolem bylo ticho, které bylo narušované jen Bellinými pravidelnými nádechy. Od té doby, co jsem poznal Bellu, jsem trávil všechny noci přesně takhle. Spala v mém objetí. Je mi jasné, že si každý mohl myslet, že jsme pár, ale opak byl pravdou. I když jsem spolu spali v jedné posteli, vždy to bylo ve vší počestnosti a nikdy se nic mezi námi nestalo. A když jsem někam šli, drželi jsem se za ruce nebo v pase. Ano, miloval jsem ji, ale jen jako svou sestru a nejlepší přítelkyni. Miloval jsem ji a měl jsem nepředstavitelnou potřebu ji chránit před celým světem. Nikdo nechápal náš vztah a nám to bylo jedno. Jedinou osobou tedy vlastně upírku, kterou jsem kdy miloval a navěky budu, byla moje Alice. Jedině ji jsem miloval jako muž ženu.

V hlavě se mi vynořily všechny vzpomínky na mojí Alice. Vzpomínal jsem na naši svatbu a líbánky. Vzpomínal jsem na všechny ty okamžiky, které jsem strávil v jejím objetí. Vzpomínal jsem na její polibky, úsměv, na její nákupy. Taky jsem si vzpomněl na to, proč teď s ní nejsem.

Bylo 26.12. a my se poprvé pohádali. Nikdy před tím jsme se nepohádali. Alice měla vizi o mně a o Belle, ale to jsem tenkrát nevěděl, že to je Bella. Viděla, jak ležím s Bellou v objetí. Nakonec se mi přiznala, že celý týden měla pořád stejnou vizi o mně a Belle. Začala mě obviňovat, že už ji nemiluji. Kvůli jejím vizím jsme se pak hádali skoro pořád, co jsme spolu byli. Neustále jsem ji přesvědčoval, že ji pořád miluji a nikoho jiného nikdy milovat nebudu i ostatní z rodiny se mě zastávali, ale Alice nikomu nevěřila.

Bylo 23. ledna a vracel jsem se z lovu. V obýváku nikdo nebyl, tak jsem zamířil k nám do pokoje. A to co jsem tam uviděl, mě srazilo na kolena. Alice ležela v naší posteli nahá s nějakým člověkem. Ležela v jeho objetí. Hned mi došlo, co se tu odehrálo. Podvedla mě. Dovolila jinému, aby laskal její tělo. Nechápal jsem, jak mi to mohla udělat. Vždyť mi slibovala věrnost po celou dobu naší věčnosti. Otočil jsem se a utíkal. Nevnímal jsem, kam utíkám, bylo mi to jedno. Jediné, co jsem vnímal, byl ten pocit prázdnoty v mém srdci. Prázdnota, která pohltila celé moje srdce.

Zastavil jsem se až na kraji nějakého parku. Pomalou lidskou chůzi jsem skrz něj procházel. Úplně vzadu parku seděla na lavičce Bella. Cítil jsem její vůni, která mě tak lákala, slyšel jsem její srdce, ale také jsem cítil bolest. Nikdy jsem u žádného člověka takovou bolest necítil. Neumím to pořádně vysvětlit, ale něco mě k ní táhlo. Z části moje zvědavost, chtěl jsem vědět, co se jí stalo, že pociťuje takovou bolest. Pomalu jsem šel k ní. Všimnul jsem si, že v ruce drží žiletku, kterou přiložila ke svému zápěstí. Chytil jsem ji za ruku, ve které svírala žiletku. Podívala se na mě a skočila mi okolo krku. Začala brečet. Snažil jsem se ji uklidnit pomocí mého daru, ale její bolest byla tak veliká, že to vůbec nepomáhalo. Nic jsem neříkal a jen ji objímal. Po chvíli usnula.

Vzal jsem ji do náručí a podle její vůně našel její dům. Položil jsem ji na postel a držel jsem ji za ruku. A to bylo poprvé, co jsem ji pozoroval při spánku. Ani mě nenapadlo odejít. Cítil jsem potřebu ji chránit před celým světem. Ráno, když se probrala mi začala vyprávět celý její život, nechal jsem ji mluvit a ani jednou jsem ji nepřerušil. Zase začala plakat a usnula. Celý den nic nejedla. K ránu jsem ji udělal snídani a čekal jsem až se probudí. Tentokrát jsem jí já vyprávěl celý svůj život. Vyprávěl jsem ji o Alici a mé rodině. Dokonce jsem jí řekl, že jsem upír. Nevím, proč ale měl jsem potřebu jí to říci. Byla prvním člověk, kterému jsem to řekl. Byla to pro mě úleva, protože jsem si nemusel před ní hrát na člověka.

Nastěhoval jsem se k ní a pomáhal jsem jí zvládnout její bolest. Učil jsem ji znova žít. Díky Belle jsem se cítil i já šťastný, pomáhala mi se vyrovnat s tím pocitem prázdnoty v mém srdci. A jen díky ní jsem nezabil žádného člověka. Poznala na mě, když jsem měl co dělat, abych se udržel. Pokaždé mi pevně stiskla ruku a podívala se mi do očí a já se soustředil v tu chvíli jen na ni. Mé ovládání se zlepšilo a už mi nedělalo, takové potíže se ovládat. Dokonce jsem spolu chodili i do klubů, do kina nebo jsme jezdili někam na výlety.

Už tenkrát když jsem ji našel na lavičce v parku byla krásná, ale v jejích očí jste neviděli ani špetku chuti do života. A dnes ji tam najdete. Z Belly je úplně nový člověk. Naučila se žít s tou bolestí. Naučila se znova smát a radovat ze života. Celý den se jen smála a užívala si života, co to šlo. Začala malovat a psala si básničky, ve kterých popisovala všechny své pocity. Nikdo je nikdy nečetl až na mě.  Z každé její básničky, co jsem četl, jsem cítil všechny ty emoce. Ze začátku psala jen o své bolesti a smrti své malé dcerky, ale postupem času byly o radosti ze života. Bellina duše byla pro mě pořád záhadou. Přestože její život byl plný bolesti a to nejen fyzické, ale i psychické, dokázala svoji duši udržet neposkvrněnou. Když jsem se jí jednou zeptal, jak to dělá. Řekla mi, že pokaždé, když ji někdo ubližoval svou duši zabalila do neviditelného obalu. Nevěděla jak to dělá, samo se to vždy nějak spustilo. Potom vždy o tom všem psala básničky, do kterých napsala všechny ty pocity a bolest. Věděl jsem, že musela mít nějaký dar, ale netušil jsem jaký. Protože žádný člověk by to nedokázal. Z normálního člověka by musela být troska, potom všem co zažila, ale Bella se dokázala opět postavit na nohy a začít znova žít. Byl jsem vděčný osudu, že mi ji postavil do cesty.

Pomalu začalo svítat. Vstal jsem, abych mohl Belle připravit snídani a přemýšlel jsem nad tím, co bychom mohli podniknout. Dnes byla sobota a do školy jsem šli až v pondělí. Napadlo mě, že bychom mohli večer vyrazit někam do klubu. Uvidíme, ještě se zeptám Belly, co by chtěla podniknout.

Alice

Zase se stěhujeme, ale tentokrát bez Jaspera. Už je to tři roky, co mě našel v posteli s jiným. Věděla jsem, že mu to ublíží, ale to jsem taky chtěla. Protože ty vize mě ničily. I když v těch vizí nikdy spolu nic neměli, ale mě stačilo, když jsem slyšela jak jí můj Jasper říká, že ji miluje. Už jen to pouhé vyznání lásky mi drásalo mé mrtvé srdce. A co mě ničilo ještě víc, bylo to, že za celé ty tři roky se mi ani jednou neozval. Nikomu z rodiny se neozval. Nejenže opustil mě, ale opustil i svoji rodinu, která doteď stála za ním a i teď mi tvrdila, že by mě Jasper nikdy nepodvedl, ale ani já jsem to nedokázala. I když mě našel nahou v posteli s jiným, nevyspala jsem se s ním a ani jsem nemohla. Byl to totiž gigolo, kterého jsem si zaplatila, jen proto aby si to Jasper myslel. Od té doby, co odešel, už jsem ho neviděla a neměla jsem ani jedinou vizi o něm nebo té dívce. Nechápala jsem to, a i když jsem se snažila soustředit, co nejvíce to jde. Nikdy se mi žádná vize nedostavila. Uvnitř sebe jsem cítila, že je v pořádku a žije, ale nechápala jsem, proč nemůžu mít s ním žádnou vizi. Když jsem se na to ptala Carlislea. Říkal, že asi někde v mém povědomí se toho bojím. Bojím, se že bych ho mohla vidět s tou dívkou a proto třebas nemůžu dostat o něm žádnou vizi. Říkal, že se tak snažím chránit již své bolavé srdce. Souhlasila jsem s tím, protože to znělo logicky.

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... prolog: