Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 4. kapitola

24.08.2010 (20:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3700×

4. KAPITOLA

Alice

Asi po hodině jízdy jsem zastavila. Stála jsem na útesu a všude kolem byl jen les. Vystoupila jsem a lehla si na kapotu auta. Pozorovala jsem noční oblohu a vzpomínala. Vzpomínala jsem na všechny ty překrásné okamžiky mé věčnosti, které jsem strávila s Jasperem.

Ačkoliv mi ty vzpomínky způsobovaly bolest, vzpomínala jsem dál. Moje srdce už bylo rozdrceno a pochybuji, že by mi mohlo ještě něco ublížit.  Během okamžiku jsem zjistila, že jsem se mýlila.

Měla jsem vizi, která mi mé, už natolik rozdrcené srdce, ještě více zpustošila. Všichni do jednoho se rozhodli chránit Bellu a přijali ji do rodiny. Do mé rodiny. Jen mě zajímalo, co jim Jasper řekl, že se takhle rozhodli, ale to jsem bohužel neviděla.

Brala jsem to jako zradu. Ano, zradili mě. Moje vlastní rodina mě zradila a postavila se na stranu té nicky, která mě připravila o manžela. Proklínala jsem den, kdy se narodila, protože kdyby se nikdy nenarodila. Byl by Jasper se mnou a byli bychom šťastný.

Ano, mohla jsem jít a zabít ji, ale věděla jsem, že bych si tím moc nepomohla. Jasper by mě nenáviděl a žít s vědomím, že ten, koho nadevše miluji, mě nenávidí, bych nedokázala.

Musím odejít. Opustím svou rodinu a třeba jim dojde, že udělali chybu, když se rozhodli pro ni. Kdybych jen mohla zemřít. Nejraději bych se rozjela do Volterry a vyprovokovala královskou rodinu, aby mě zničila. Ale něco uvnitř mě se bránilo. Určitá část mého vědomí mi to nedovolila.

Nechápala jsem, jak to dokázala. Připravila mě o vše. Nejdřív mi sebrala lásku a nakonec i mou rodinu. Zůstala jsem sama. Zajímalo mě, čím je tak výjimečná. Vždyť je to obyčejný člověk.

Po několika dlouhých hodinách jsem dostala vizi. Nikdo neměl být doma. Jasper šel na lov s Edwardem, Emmettem a Rosalií. Carlisle měl směnu a Esmé se starala o Bellu. Rozjela jsem se k domovu, abych si zabalila pár věcí.

Seděla jsem ve svém pokoji na posteli. V ruce jsem měla papír a tužku. Přemýšlela jsem, co bych jim měla napsat, ale pořád jsem nenacházela ta správná slova. Nakonec jsem se rozhodla, že zajedu za Carlislem do nemocnice a řeknu mu to. Ano, to bude lepší. Musím mu říct, proč jsem se tak rozhodla. A doufám, že i on mi vysvětlí, proč se tak rozhodli oni.

Zvedla jsem kufry z postele a šla do auta. Naposledy jsem se rozhlížela po mém domově. Kufry jsem hodila do kufru a vyjela. Za několik málo minut jsem parkovala před nemocnicí.

Stavila jsem se na informacích, abych se zeptala, kde má Carlisle svoji pracovnu. Zaklepala jsem na dveře jeho pracovny, ale nikdo mi neodpovídal. Zkusila jsem vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Nebyl tu. Posadila jsem se do křesla, která stálo na chodbě u jeho pracovny a čekala na něj. Čekala jsem jen několik minut, když přišel.

„Alice, děje se něco?“ zeptal se mě Carlisle.

„Potřebovala bych s tebou mluvit, ale soukromě,“ odpověděla jsem mu. Carlisle odemknul a naznačil mi, abych vešla dovnitř. Sedla jsem si na jedno z křesel před jeho stolem.

„Tak co se děje?“

„Odcházím.“

„Proč?“

„Musím. Nedokážu …“ zlomil se mi hlas. Carlisle obešel stůl a objal mě.

„Alice, jestli je to kvůli Jasperovi a Belle, tak nemáš sebemenší důvod odcházet. Jasper tě pořád miluje. Věřím, že kdyby si za ním zašla a vysvětlila mu, jak to tenkrát bylo. Odpustil by ti.“

„Kdyby mě miloval, jak říkáš, tak by byl se mnou a ne s ní. Nemiluje mě. Miluje Bellu. Jen nechápu, co vám řekl, že i vy jste se postavili na její stranu,“ říkala jsem mu mezitím, co jsem mu vzlykala do ramene.

„Alice, Jasper tě miluje. Vím to, protože nám to řekl. Bellu sice taky miluje, ale jinak než si myslíš. Ne vždy je všechno tak, jak se na první pohled zdá. Věř mi a jdi za Jasperem. On ti vše vysvětlí," prosil mě.

„Carlisle, vím, co jsem viděla a slyšela. Nepotřebuji nic vysvětlovat. Prostě odcházím. Je mi to líto, ale je to tak. Prosím, vyřiď Esmé, ať se kvůli tomu netrápí, i když pochybuji, že si vůbec všimnete, že jsem odešla. Vy už jste si za mě našli náhradu,“ řekla jsem mu a vytrhla jsem se mu z náruče.

„Alice, rád bych ti to vysvětlil, ale nevím, zda bych to řekl správně. Proto tě prosím, jdi za Jasperem a nech si to vysvětlit. Nechápu, jak můžeš vůbec něco takového říct. Moc dobře víš, že tím ublížíš Esmé a nejen jí, ale i zbytku rodiny.“

„Carlisle, promiň, ale to vy jste se rozhodli pro ni. To vy jste ji přijali do rodiny. Pohled na Jaspera s Bellou mě neskutečně bolí. Nedokážu předstírat, že to se mnou nic nedělá, že mi je to jedno,“ řekla jsem mu. Otočila jsem se a odcházela s jeho ordinace.

„Alice, doufám, že si to ještě rozmyslíš. Navždy budeš mou dcerou a doufám, že se jednou vrátíš,“ řekl mi, když jsem zavírala za sebou dveře. Celou cestu z nemocnice jsem měla hlavu hrdě vztyčenou, ale jakmile jsem za sebou zavřela dveře od auta, rozvzlykala jsem se naplno. Nechala jsem vzlyky, aby ovládly mé tělo.

Edward

Od té chvíle, kdy jsem poprvé spatřil Bellu, jsem musel na ni pořád myslet. To ona zaměstnávala mojí mysl, že jsem ani nevnímal myšlenky ostatních. Zrovna jsme mířili k jejich domu. Jasper nám zavolal, že půjde s námi na lov.

Podle jeho myšlenek jsem poznal, že se mu moc nechce. Nechtěl ji nechat samotnou, i když věděl, že lov potřebuje. V hlavě jsem si zase přehrával všechna jeho slova, která popisovala její život. Její život byl povětšinou k ní krutý a nespravedlivý. Měl jsem sto chutí jít a ty všechny, co jí ublížili zabít. Chtěl jsem je mučit celé hodiny, aby i oni poznali tu bolest, co jí způsobily.

Nechápal jsem, jak někdo mohl chtít ublížit andělovi. Ano, vypadala jako anděl. Její krása byla nadpozemská. Nikdy jsem neviděl krásnější bytost než ji, ani Rosalie se jí nemohla rovnat. A to je, co říct.

Z mých myšlenek mě vytrhnul až Emmett s Jasperem. Emmett doslova táhnul Jaspera do auta, kde ho ještě ke všemu připásal.

„A nepokoušej se znova o útěk, víš, co mi řekla Bella,“ řekl Emmett Jasperovi. V Emmettově mysli jsem si přečetl jejich rozhovor. Přestože sama nevypadala ještě nejlíp. Bylo na ní poznat, jak moc se trápí, ale přesto všechno myslela na Jaspera. Chtěla, aby si pořádně zalovil a užil si to. Byla tak ohleduplná. Myslela na druhé více, jak na sebe.

„Jak je na tom?“ zeptala se Rosalie Jaspera. Ačkoliv ještě nikdy s Bellou nemluvila, ale přesto o ni měla strach a měla ji ráda. To mě překvapilo, protože naše Rosalie pohrdala lidmi.

„Naštěstí po té injekci spala klidně a nic se jí nezdálo, ale pořád se trápí. Cítím to, a to mi trhá srdce. Její rty se sice smějí, ale její oči jsou plné bolesti a mrtvé bez jakékoliv známky těch jejích jiskřiček,“ pronesl Jasper tiše do auta a bylo na něm vidět, jak moc ho to bolí, ale nebyl v tom sám. I mě bolelo, když jsem ji tak viděl. Moc jsem si přál vidět její šťastný úsměv.

Rosalie se otočila ze sedadla spolujezdce na Jaspera. Chytila ho za ruku.

„Neboj, Jaspere, to se spraví a my ti s tím pomůžeme,“ řekla mu a usmála se na něj. Jasper byl docela její reakcí zaskočen, ale nijak to nerozváděl.

V autě byla cítit napjatá atmosféra. Všichni byli ponořeni do svých myšlenek, které se točily kolem Belly. Jasper vzpomínal na Bellin nádherný úsměv, který mě zahřál u mého mrtvého srdce. V tu chvíli jsem měl pocit, že bych dokázal cokoliv na světě. Měl jsem pocit, že se vznáším.

Na tuhle vzpomínku navázala jiná. Jasper držel Bellu v náručí a utěšoval ji. V tu chvíli jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo bodnul dýku do srdce. Ten pohled na ni, jak se trápí, mi způsoboval bolest, ale ještě větší bolest mi způsoboval ten fakt, že ji Jasper objímal. Tak moc jsem chtěl být na jeho místě a moci se dotýkat jejího těla a konejšit ji. Cítil jsem vztek a nenávist vůči Jasperovi.

V duchu jsem se modlil, aby si Jasper nevšimnul mých citových pochodů, ale bohužel byly tak silné, že je určitě nešlo, necítit.

„Edwarde, co se děje?“ zeptal se mě Jasper pomocí myšlenek. Neodpověděl jsem mu. Jen jsem zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Co jsem mu měl odpovědět, já sám jsem se v sobě nevyznal. Tyto pocity byly pro mě nové.

„Tak proč nejdřív z tebe vyzařuje láska a pak žárlivost. Tvé pocity se mění jako na běžícím pásu. V jednu chvíli z tebe sálá neskutečně veliká láska a oddanost. Ale během jedné vteřiny se to změní na vztek a žárlivost. Neříkej, že ses nám zamiloval?“ ptal se mě dál Jasper s lehkým úsměvem na rtech. Jen jsem pokrčil rameny.

Ano, měl pravdu. Zamiloval jsem se do Belly. Ještě nikdy jsem nikoho nemiloval, proto byly ty pocity pro mě tak nové. Byl jsem rád, že už vím, co mé pocity znamenají, ale na druhou stranu jsem se hrozně styděl, protože jsem žárlil. Žárlil jsem na svého bratra.

„Prosím, řekni mi, kdo je tvou vyvolenou? Že by tě konečně Tanya uhnala?“ vyzvídal Jasper dál a usmíval se u toho. Když ve svých myšlenkách vyslovil Tanyino jméno, oklepal jsem se. Jasper se ještě více usmál.

„Tak kdo? Znám ji?“

Nevěděl jsem, jestli mu mám říct, že je to Bella, ale stejně by to na mě poznal, tak jsem jen souhlasně zakýval hlavou. Jasper se na chvíli zamyslel. V hlavě mu probíhalo neskutečně mnoho jmen všech možných a nemožných upírek, ale já pokaždé musel jen zakroutit hlavou na znamení nesouhlasu.

„Tak už opravdu nevím. Vyjmenoval jsem všechny upírky, které znám,“ řekl mi Jasper a na chvíli se odmlčel.

„Jedině, že by to byla. Ne, to není možné. Ty ses zamiloval do Belly“ vykřikl na mě Jasper v myšlenkách. Jakmile vyslovil její jméno, začal jsem se opět vznášet na křídlech. Na křídlech lásky, které mi v tu chvíli narostly u mého srdce. Nemusel jsem ani odpovědět, abych Jasperovi jeho domněnku potvrdil.

„Takže ty na mě žárlíš?“ vyptával se dál. Nic jsem mu neodpověděl, ale on to bral jako souhlas. Začal se smát na celé auto. Emmett s Rosalií se nechápavě otočili na Jaspera. Naštěstí byli tak zabráni do svých myšlenek, že se nevšimli našeho rozhovoru, který se odehrával přes Jasperovy myšlenky.

„Jaspere, je ti dobře?“ zeptala se ho starostlivě Rosalie. Nechápala ho. Před chvíli tu seděl jako hromádka neštěstí a teď se tu směje na celé auto.

„Ano, Rosalie, neboj, jsem v pořádku,“ dostal ze sebe Jasper, zatímco se jeho tělo otřásalo pod nápory smíchu.

„Jaspere, já se chci taky zasmát. Řekni mi, co je tu tak k smíchu,“ ptal se ho Emmett, který byl opravdu zvědavý. V duchu jsem se modlil, aby to Jasper Emmettovi neříkal. Nechtěl jsem, aby to věděl, aspoň ne teď.

„Emmette, to není nic směšného. To by tě určitě nezajímalo. Jen jsem si vzpomněl na takovou maličkost,“ řekl mu Jasper, který už se pomalu uklidňoval. Vděčně jsem se na něj podíval a ústy jsem naznačil, že mu moc děkuju.

Víc už se to nerozebíralo, protože jsme parkovali na nějaké louce v lese. Emmett se myšlenkami přesunul na nadcházející lov, který si chtěl náležitě užít. Vystoupili jsme z Jeepu. Domluvili jsme se, že až budeme po lovu, tak se zde sejdeme. No, jako vždy. Emmett chytil Rosalii okolo pasu a společně se rozběhli.

Jasper

Stáli jsme s Edwardem před autem a ani jeden z nás nic neříkal.

„Edwarde, promiň, jestli jsem se tě nějak dotknul, že jsem se ti smál. Ale ta myšlenka, že na mě žárlíš, mě prostě dostala,“ řekl jsem a zase jsem se začal smát.

„Jaspere, nezlobím se na tebe. Hrozně moc se stydím, že žárlím na tebe. Vždyť jsi můj bratr, ale je to prostě silnější než já. Nemůžu s tím nic dělat. Pořád jsem byl zmatený z mých pocitů. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Uvědomil jsem si to, až když jsi to vyslovil ve svých myšlenkách. Ano, zamiloval jsem se do Belly, ale pochybuji, že by mohla někdy mé city opětovat. Proto prosím, neříkej to nikomu.“

„Neboj se, Edwarde, nikomu to neřeknu. Mrzí mě, že ti nemůžu říct, že i ona tvé city opětuje. Ale nevzdávej se a bojuj o její srdce. Dopřej jí čas. Nevím, sice kolik ho bude potřebovat, ale nikdy se nevzdávej, protože naděje umírá jako poslední. Moc bych si přál, aby i ona se do tebe zamilovala, protože i Bella si zaslouží být šťastná. A nevím o nikom, kdo by byl pro ni vhodnější než ty.“

Ano, to co jsem řekl Edwardovi, byla pravda. Přál jsem si, aby i ona byla konečně šťastná a našla muže, který by ji miloval, tak jak si to ona zaslouží. A byl jsem moc rád, že se Edward do ní zamiloval. Edward stál a nic neříkal. Přemýšlel o mých slovech.

„Tak pojď, slíbil jsem Belle, že si ten lov užiji,“ řekl jsem Edwardovi, chytil jsem ho za ruku a táhnul hlouběji do lesa.

A opravdu jsem si lov užil. Po dlouhé době jsem to nebral jen jako nutné zlo, ale náležitě jsem se u toho bavil, a to jen díky Edwardovi. Vraceli jsme se vysmátí k autu, kde už na nás čekal Emmett s Rosalií. To bylo docela překvapení, protože většinou jsme museli na ně čekat my.

„No, to je dost, ještě chvíli a byl bych tu zapustil kořeny,“ řekl nám Emmett, když jsme nastupovali do auta.

Tentokrát byla v autě uvolněná atmosféra. Emmett pořád vyprávěl, co všechno provedl za tu dobu, co jsem tam u nich nebyl. Celou dobu jsem se jenom smál. Docela mě mrzelo, že jsem mu nemohl u nějakých jeho vtípků asistovat.

3. kapitola x Shrnutí x 5. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 4. kapitola: