Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 3. kapitola

20.08.2010 (08:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3474×

3. KAPITOLA

Jasper

Bella už spala celých dvanáct hodin. Po celou dobu jsem byl u ni a pozoroval ji. Před chvílí volal Carlisle, že se tu za chvíli staví, aby se podíval na Bellu. Lehce se jí zachvěla víčka, probouzela se.

„Dobré ráno,“ řekla mi.

„Spíš odpoledne,“ odpověděl jsem jí se smíchem.

„Cože, kolik je hodin? Jak dlouho jsem spala?“

„Spala jsi celých dvanáct hodin, takže je jedna odpoledne.“

Domem se rozezněl zvonek. Vstal jsem, abych šel otevřít. S Carlislem přišla i Esmé, která v ruce držela hrnec, ze kterého se kouřilo. Až teď jsem si uvědomil, že jsem nepřipravil pro Bellu nějaké jídlo.

„Jaspere, přinesla jsem sebou i trošku polévky. Jen nevím, jestli bude dobrá, přeci jen jsem pomalu celé století nevařila.“

„Děkuji, Esmé, úplně jsem zapomněl Belle něco připravit.“

Vzal jsem jí hrnec z ruky a postavil ho do kuchyně na linku. Společně jsme vešli do pokoje. Postel byla prázdná. Mým tělem projela vlna strachu.

„Bello, kde si?“ křikl jsem hlasem plným strachu.

„Jaspere, jsem v koupelně.“

„Cože?“ řekl jsem a aniž bych čekal na její svolení, vtrhnul jsem do koupelny. Bella stála u sprchového koutu.

„Bello, proč neležíš? Musíš být ještě hrozně slabá. Proč jsi mi nic neřekla, pomohl bych ti.“

„Jaspere, potřebovala jsem na záchod. A ráda bych se osprchovala, protože jsem hrozně zpocená.“

„Tak dobře, počkej, pomůžu ti.“

„Ne, Jaspere, zvládnu to sama. Počkej na mě v pokoji, za chvíli jsem hotová. Kdyby něco, zavolám tě.“

Bál jsem se, že se jí smekne noha a upadne, nebo omdlí, vždyť musí být vyčerpaná. Chtěl jsem něco namítat, ale Bella mi to nedovolila.

„Jaspere,“ řekla důrazněji. „Počkej vedle, neboj, já to tu zvládnu.“

„Dobře, já už jdu, ale kdyby něco, zavolej,“ řekl jsem jí a šel do pokoje za Carlislem s Esmé. V objetí stáli na terase. Cítil jsem jejich lásku, která z nich vyzařovala. Jejich vztah se podobal tomu mému s Alice. Nepotřebovali jsme žádný slova, abychom si vyjadřovali lásku. Stačil nám pouhý pohled do očí, ve kterých byla ta slova lásky vepsaná. Bolelo mě na ni vzpomínat, ale mojí mysli jsem prostě neporučil. Vzpomínky na ni přicházely samy od sebe. Nebylo dne, tedy spíše noci, abych na ni nepomyslel.

Vždycky jsem věřil, že naší lásku s Alice nic neohrozí, že se budeme milovat po celou dlouho věčnost. Vše to bylo jen iluze, která se rozplynula. Jen mě udivovalo, jak dokázala dokonale předstírat. Díky mému daru, jsem věřil, že mě miluje stejně jako já ji.

Ucítil jsem, jak mě Bella objala. Nic neříkala. Moc dobře věděla, kde se moje mysl toulá. Byla mi oporou. Jen díky ní, jsem dokázal přes den normálně fungovat, protože moje mysl se točila jedině kolem Belly. Za to noci byly horší. V mysli jsem měl jen a jen Alice, ale už jsem se s tím v rámci možností dokázal vyrovnat. Dokázal jsem se vyrovnat s pocitem prázdnoty v mém srdci.

„Měla by jsi odpočívat,“ řekl jsem jí a opatrně ji vzal do náruče, abych ji donesl do postele. Carlisle s Esmé šli za námi do pokoje.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Belly Carlisle.

„Cítím se lépe, ale pořád si připadám jako kdyby mě přejel parní válec,“ odpověděla mu s úsměvem. Její rty se sice smály, ale v očích jsem viděl pravý opak. Bude zase chvíli trvat, než se zase začne naplno smát. Ani jsem nedoufal, že by se to tak rychle vrátilo vše k normálu. Carlisle jí podal teploměr a změřil tlak. Horečku už díky bohu neměla, ale její tělo bylo pořád slabé. Její pokožka měla pomalu stejný odstín jako ta má. Pod očima měla velké fialové kruhy.

„Měla by jsi hodně spát a jíst, aby tvé tělo nabralo sílu. Jestli chceš, můžu ti dát injekci, aby se ti lépe spalo,“ ptal se jí Carlisle.

„Děkuji, pane Cullene, ale už je mi lépe. Určitě to zvládnu i bez ní.“

„Prosím, tykej mi. Jsem Carlisle.“

„Dobře, Carlisle.“

„Bello, jsi si jistá, že to zvládneš bez té injekce? Myslím si, že by ti neuškodila. Aspoň by ses v klidu prospala,“ řekl jsem jí a palcem přejel přes její kruhy pod očima.

„Neboj, já to zvládnu. Zvládla jsem i horší věci.“

„Řekni, co mám udělat, abych ti aspoň trošku udělal radost?“ zeptal jsem se jí. Nechtěl jsem ji totiž vidět tak trpět. I když se po celou dobu usmívala, mě stejně nepřesvědčila. Moc dobře jsem věděl, jak se trápí.

„Jaspere, je hezké, jak se o mě staráš, ale prosím, mysli taky na sebe. Běž na lov. Potřebuješ to.“

„Ne, nepotřebuji. Ještě nemám tak velkou žízeň. Nemůžu, tě tu nechat samotnou. To nejde…“ chtěl jsem ještě pokračovat, když mě přerušila.

„Jaspere, nelži. Poznám to. Tvoje oči už tmavnou a já nechci, aby jsi kvůli mně trpěl. Musí tě to bolet a to já nechci,“

„Bello…“ Ale než jsem stihnul doříct myšlenku, skočila mi do řeči.

„Jaspere Whitlocku Cullene, pokavaď vím, tak ses mě před chvíli ptal, co máš udělat, abych měla radost. Takže nechci slyšet žádné výmluvy a ty půjdeš na lov. A víc se o tom s tebou nehodlám bavit,“ řekla mi a na každé slovo kladla důraz.

„Jaspere, Bella má pravdu. Měl by sis zajít na lov. Můžeš jít s Emmettem, Rosalie a Edwardem. Budou určitě moc rádi. A já tu zatím počkám s Bellou a pohlídám ji. Tedy jestli to nebude Belle vadit,“ řekla mi Esmé.

„Paní Cullenová, nemůžu vás takhle otravovat. Určitě máte lepší věci na práci.“

„Jsem Esmé a tykej mi. Opravdu mi to nevadí, nemám nic na práci a ráda bych tě poznala trošku blíže. Tedy jestli ti to není nepříjemné,“ říkala Esmé Belle a pomalu přistupovala k posteli.

„Vidíš, tak běž na ten lov. Já tu zůstanu s Esmé. No, a kdyby se něco dělo, okamžitě ti zavolám.“

Bella měla pravdu. Cítil jsem, že lov potřebuji, ale nechtěl jsem od ní odcházet. Vydržel bych to, i za cenu toho, že by mě to mělo bolet. Nakonec jsem se podvolil a zavolal jsem Edwardovi, aby mě tu vyzvedli. Carlisle se rozloučil a šel do nemocnice, protože měl směnu. Esmé šla doprovodit Carlislea ke dvěřím. Potom zašla do kuchyně a nandala Belle trochu polévky.

„Doufám, že ti to bude chutnat. Dříve jsem byla dobrá kuchařka, ale už jsem pomalu celé století nevařila,“ říkala Esmé Belle.

„Voní to výtečně, takže to bude určitě vynikající.“

Bella se posadila a Esmé jí dala do klína tác s polévkou.

„Opravdu je vynikající,“ řekla Bella Esmé, když ochutnala první lžíci.

„Bello, budeš celou dobu odpočívat. Pokus se usnout, a když půjdeš na záchod, tak ti Esmé pomůže. Ne, že tam půjdeš sama. Kdyby se cokoliv dělo, okamžitě mi zavoláš. I kdyby to byla jen maličkost. Pokusím se vrátit, co nejdříve,“ dával jsem jí instrukce, protože jsem slyšel, jak před domem zastavilo auto. A protože Bella jedla, tak mi jen přikyvovala. Na chvíli jsem se odmlčel, abych se zamyslel, jestli jsem na něco nezapomněl. Když do pokoje vtrhnul Emmett.

„Jaspere, nebudeme na tebe čekat celou věčnost. Víš, že Rose nerada čeká. Tak pohni kostrou.“

Bella se ho samozřejmě lekla. Převrhla na sebe zbytek polévky, která už naštěstí nebyla horká.

„Emmette, ty tupče. To jsi nemohl počkat v autě? Já jsem už na odchodu. Podívej, co děláš,“ vrčel jsem na něj.

„Bello, promiň, nechtěl jsem tě polekat. Opravdu mě to mrzí,“ omlouval se Emmett. Esmé vzala tác z Bellinýho klína a po Emmettovi šlehla pohledem. Vzal jsem Bellu do náruče a posadil jsem ji na křeslo, abych jí přinesl suchou a čistou peřinu.

„Jaspere, běž, mi to tu s Esmé zvládneme.“

„Emmette, můžu mít prosbu?“ zeptala se ho Bella. Nechápal jsem, co by mohla chtít zrovna po Emmettovi.

„Pro vás cokoliv, má paní,“ odpověděl Belle Emmett a u toho se jí poklonil. No jo, to je celý on. Jen kdyby ho slyšela Rose.

„Takže chytni Jaspera a klidně násilím ho odtáhni na ten lov, protože on snad jinak nepůjde. Jo, a ne že se během chvilky vrátí. Chci, aby si to pořádně užil. Čím déle bude ten lov trvat, tím lépe.“

Než to vůbec Bella stihla doříct. Táhnul mě Emmett za ruku ven z domu.

„Emmette, pust mě. Já půjdu dobrovolně,“ řekl jsem mu. Podíval se mi do očí a opravdu mě pustil. Rychle jsem se otočil a běžel za Bellou, abych se s ní rozloučil. Emmett mi byl samozřejmě v patách.

„Dávej na sebe pozor,“ řekl jsem jí. Objal jsem ji a políbil ji na obě tváře. To už mě od Belly odtrhnul Emmett a nepustil mě dřív než v autě, kde mě dokonce připásoval. Tomu jsem se musel smát, protože pochybuji, že by mě dokázaly pásy zastavit.

Bella

Konečně Jasper odešel. Pomalu jsem vstala a šla ke skříni, abych si vzala čistý pyžamo.

„Bello, sedni si. Jen mi řekni, kde co najdu a já to udělám,“ řekla mi Esmé. Protože jsem se cítila opravdu vyčerpaně, zase jsem si sedla do křesla a dala Esmé instrukce, kde co najde. Během minutky byla postel převlečená a Esmé mi podávala čistý pyžamo.

„Esmé, mohla bych tě poprosit? Chtěla bych se osprchovat, abych nebyla špinavá od té polévky, pomohla bys mi, prosím.“

„Samozřejmě, že ti pomůžu,“ odpověděla mi Esmé s úsměvem a vzala mě do náruče. V koupelně mi pomohla svléknout pyžamo. Po celou dobu, co jsem se sprchovala, mě přidržovala. Nakonec mi pomohla se osušit a obléknout. Odnesla mě do postele.

„Měla by ses na chvilku prospat. Já zatím budu dole, aby jsi měla klid na spánek. Kdyby jsi cokoliv potřebovala, stačí na mě zavolat,“ říkala mi a chystala se k odchodu.

„Ne, prosím, zůstaň tu se mnou. Mně to nevadí. Jsem zvyklá, že když spím, že je tu se mnou Jasper.“

„Dobře, zůstanu tu. A teď už spi, musíš odpočívat,“ odpověděla mi Esmé s úsměvem. Posadila se zpátky na kraj postele a začala mě hladit po vlasech. Cítila jsem se v bezpečí, nevadila mi její přítomnost. Byla jsem ráda, že je tu se mnou. Nevím, jak bych to tu zvládla sama. Přestože jsem byla hodně unavená, bála jsem se usnout. Bála jsem se, že se mi bude něco zdát. Asi jsem si opravdu měla nechat dát tu injekci. Mohla jsem spát a nemuselo se mi vůbec nic zdát.

Ne, Bello, to zvládneš. Musíš, okřikla jsem se. Ještě chvíli jsem se pokoušela, zuby nehty bránit spánku, ale stejně mě přemohl.

Stála jsem před domem. Byl tam i Dan. Rozhlížela jsem se všude kolem. Hledala jsem Lili, ale nikde jsem ji neviděla.

„Co jsi udělal Lili?“ křičela jsem na něj. Neodpovídal. Stál kousek ode mě a vysmíval se mi.

„Kde je moje holčička?“ zase jsem na něj křičela. Pořád mi neodpovídal a jen se mi vysmíval. Rozběhla jsem se k němu. Chtěla jsem ho uhodit, ale chytil moji ruku.

„Tak ty by jsi chtěla vědět, kde je ten tvůj spratek? Jo?“ říkal mi s výsměchem.

„Tak se podívej, pořádně se rozhlédni,“ řekl a pustil moji ruku. Začala jsem se rozhlížet, ale nic jsem neviděla. Všimnula jsem si, že jsou otevřený dveře do domu. Pomalu jsem k nim vykročila. Tušila jsem, že je tam. Bála jsem se, podívat dovnitř do domu. Roztřesenou rukou jsem strčila do dveří. Otevřely se dokořán. Všude byla krev a dva metry ode mě ležela moje holčička. Ležela v kaluži krvi. Její ručičky a nožičky ležely v nepřirozené poloze. Na obličeji měla několik modřin. A ten její pohled plný strachu. Cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy.

Otočila jsem se, chtěla jsem ho zabít. Chtěla jsem ho mučit. Nikde tu nebyl. Jen jsem slyšela jeho smích, který se mi drásal srdce a zarýval se mi do hlavy.

„Bello, probuď se,“ slyšela jsem nějaký hlas zdálky a cítila jsem, jak se mnou někdo třese.

„No, tak Bello, probuď se. Je to jen sen.“ Uslyšela jsem a v ten moment jsem se probudila.

Otevřela jsem oči. Esmé se skláněla nade mnou. Pevně jsem ji objala a naplno jsem se rozplakala.

„Pššššt, byl to jen sen. Je to dobré,“ šeptala mi Esmé do vlasů a kolíbala se mnou ze strany na stranu. Ano, byl to sen. Jen jsem si přála, aby to nebyla pravda. Bála jsem se, že přesně takhle Lili vypadala, když ji zbil. Byl to hrozný pohled. Pořád jsem to měla před očima. Viděla jsem ty její oči.

„Bello, mám zavolat Jasperovi? Jestli chceš, zavolám mu.“

„Ne, Esmé, prosím, nevolej mu. Za chvíli to bude dobré, uvidíš.“

Nechtěla jsem, aby volala Jasperovi, i když bych ho tu moc potřebovala. Tak dlouho totiž nebyl na pořádném lovu. Pokaždé se během dvou hodin vrátil.

„Nechceš mi říct, co se ti zdálo? Třeba by se ti ulevilo,“ ptala se mě opatrně. Ještě chvíli jsem plakala. Utřela jsem si slzy. Opatrně jsem se vymanila z jejího objetí. Podívala jsem se jí do očí.

„Jestli se ti nechce mi o tom vyprávět, tak nemusíš.“

„Esmé, nevím, jestli vám Jasper řekl, co se mi stalo…“ Chtěla jsem jí říct, co všechno jsem zažila, ale zlomil se mi hlas. Nemohla jsem mluvit. V krku jsem měla knedlík a do očí se mi tlačily nové a nové slzy. Esmé mě znova objala.

„Jasper nám to včera pověděl. Pověděl nám vše o tvém životě. Doufám, že se na něj nezlobíš. Jen chtěl, abychom pochopili, co k tobě cítí. Nevěděl, jak správně by to měl říct, proto nám vyprávěl o tvém životě.“

„Nezlobím se na něj. Jsem ráda, že vám to řekl, protože stejně byste se to jednou dozvěděli. Víš ten sen byl o Lili. Viděla jsem, jak leží v kaluži krvi a…“ Nešlo to. Zlomil se mi hlas. Nemohla jsem pokračovat. Esmé mě pevně objímala, hladila mě po vlasech.

„Řekl ti někdy Jasper o mém životě před tím, než jsem se stala upírem?“ zeptala se mě Esmé. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Když mi bylo 25, musela jsem si vzít muže, kterého jsem nemilovala. Matka už nechtěla čekat, kdy si konečně někoho vyberu. V té době se většinou vdávaly dívky, když jim bylo 17 a mě bylo 25. Lidi si začali na naší rodinu ukazovat prstem a tak mi matka vybrala muže. Byl o hodně let starší než já. Manželství s ním bylo peklem. Bil mě. Ponižoval mě. Po pěti letech manželství jsem otěhotněla. Narodil se mi nádherný chlapeček. Byla jsem šťastná, sice jsem svého manžela nikdy nemilovala a on se ke mně nikdy nechoval hezky, ale měla jsem svého malého Thomase, ale mé štěstí netrvalo dlouho. Když mu byli tři měsíce, zemřel. Dříve hodně dětí umíralo. Zlomilo mě to a nechtěla jsem dál žít. Šla jsem k útesu a skočila jsem z něho. Ani nevím, kdo mě donesl do nemocnice, nikdy jsem to nezjistila. Carlisle měl směnu, ale nebyl to on, kdo mě vyšetřoval. Jeho kolega si myslel, že jsem mrtvá. Spletl se. Moje srdce bilo, ale bilo tak potichu a slabě, že ho neslyšel. Ani nevím, proč šel Carlisle do márnice, když mě uviděl, zamiloval se do mě na první pohled. Doufal, že i já bych se mohla do něj zamilovat, tak mě přeměnil. A měl pravdu, jakmile jsem se probudila a uviděla ho, zamilovala jsem se do něj.“

Povolila objetí a vzala můj obličej do dlaní.

„Bello, vím, že tě to hodně bolí a nikdy to nepřejde. Přestože je to přes 80 let, co jsem přišla o svého Thomase, tak mě stejně bolí. Ale nesmíš se tomu poddat, protože určitě existuje muž, který tě bude milovat tak, jak si zasloužíš. A ty budeš opět šťastná, třeba s ním budeš mít i děti. Všechno zlé, je pro něco dobré. Kdybych tenkrát neskočila, nemusela jsem nikdy poznat Carlislea. Nikdy bych nepoznala, co to znamená milovat. Věř, že i na tebe čeká někde štěstí.“

„Doopravdy si myslíš, že i já budu jednou šťastná?“

„Ne, já si to nemyslím. Já to vím,“ řekla mi a opět mě objala. Přála jsem si, aby měla pravdu, aby i na mě čekal někde muž, který by mě doopravdy miloval.

„Bello, kdyby sis potřebovala někdy promluvit. Já vím, že Jasperovi řekneš vše, ale někdy jsou chvíle, kdy je lepší žena. Tak můžeš přijít kdykoliv, ráda si na tebe udělám čas.“

„Děkuji, Esmé,“ tiše jsem zašeptala, ale ona mě slyšela. Možná si to ani Esmé neuvědomila, ale hrozně mi pomohla. Dala mi naději, že i já možná budu někdy šťastná.

2. kapitola x Shrnutí x 4. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 3. kapitola: