Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 29. kapitola

26.05.2011 (08:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2335×

29. KAPITOLA

Bella

„Komu patří ta jachta?“ zeptala jsme se ho, když mě za paži táhnul k molu a já si všimla zaparkovaného mercedesu.

„Teď už je moje, tak jako ty,“ odpověděl mi a věnoval mi ten jeho slizký úsměv.

„Já nikdy nebudu tvoje! Nikdy!“ křičela jsem na něj jako smyslů zbavená, ale moje slova ho zatím nevyvedla nijak z míry, protože nedokázala z jeho obličeje smazat ten jeho odporný úsměv.

„Uvidíme, co budeš říkat za pár dní. Být tebou chovám se slušně, protože by se mohlo stát, že bych se rozhodl, že ty mi nestojíš za to, abych ti odpustil. Pořádně si to rozmysli, jak se budeš chovat, jestli se stále budeš chovat jak laciná coura, tak to pro tebe nedopadne dobře. Ale když mi dokážeš, že svého chování opravdu lituješ, jsem ochotný hodit minulost za hlavu a…“ Jeho řeč přerušil můj hysterický smích.

„Ty mě chceš odpustit?! Mě?!“ dostala jsem ze sebe během toho hysterického smíchu, který trhal uši.

„Přestaň!“ vřískl mi do obličeje. Chytil mě i za druhou paži, tvrdě je stiskl a prudce mě přitáhl k sobě. Jeho oči mě nabádaly, abych už nic neříkala, ale…

„Ty mi nemáš co odpouštět, protože já jsem nikdy nic neudělala! A i kdybys mě na té zatracené jachtě držel klidně rok anebo do konce mého života, nikdy ti nebudu patřit! Nikdy! Jediné, čeho jsem ve spojitosti s tvou osobou litovala, bylo to, že jsem si hned na začátku nevšimla, že jsi takový šílenec. Nenávidím tě z celého svého srdce a věř, že využiji i té nejnepatrnější možnosti, abych tě zabila! Jsi…“ Můj příval slov, který se ze mě dral, přerušil bolestivý výkřik, jak mi zmáčkl paže, až jsem měla pocit, že mi je zláme. Rychle jsem zavřela pusu, čelist pevně stiskla k sobě, aby mi už neutekl ani jediný hlásek.

„Drž hubu! Teď dobře poslouchej! Donutím tě, aby ses plazila přede mnou na kolenou a prosila o mé odpuštění! Budeš mě prosit, abych ti všechno odpustil, protože když ne… Tak mi můžeš věřit, že tebe neuškrtím jako toho staříka, co spal na jachtě, tebe já si vychutnám!“ syčel mi do obličeje. Cítila jsem jeho odporný dech, který mi klouzal po tváři. Stála jsem bez jediného zachvění, i přesto příval slov, která se mi drala na jazyk a já mu je chtěla vykřičet přímo do obličeje, má ústa mlčela, protože by to nebyla slova, co by z nich vycházelo, ale křik plný bolesti, kterou mi jeho drtivé sevření způsobovalo. A přestože moje ústa mlčela, moje oči mu zpříma hleděly do jeho. Oplácela jsem mu jeho pohled, ze kterého mě mrazilo v zádech. Hleděla jsem mu do očí a pozorovala, jak vzteky tmavnou a jeho tvář brunátní. Až moc dobře jsem si byla vědoma, že za chvíli mi dá pocítit, jak vždy dokáže najít to správné místo na mém těle, kde by mi mohl způsobit co největší bolest. Můj pud sebezáchovy na mě křičel, abych uhnula pohledem a skrčila se, ale já ho ignorovala. Až do té doby, co…

Rázně mě dostrčil a pustil moje paže, které jsem hned strkala za sebe, abych zmírnila pád. Přišel tvrdý dopad na štěrkovou zem a já ucítila, jak se mi štěrk zadřel do dlaní. Seděla jsem na zemi, ale svůj pohled jsem stále směřovala k němu.

„Jsi moje, jenom moje! A já už tě naučím tomu správnému chování!“ zařval na mě a napřáhl se. Můj pud sebezáchovy doslova šílel, ale já se ani nehnula. Na tvář tvrdě dopadla jeho pěst, sykla jsem bolestí a až teprve teď jsem se začala choulit do klubíčka. Rychle jsem se snažila přitáhnut kolena k hrudi, abych tak ochránila alespoň nějakou část mého těla před jeho útokem.

Jednou rukou mě chytil za vlasy a rval mě za ně. A ta druhá zavřená v pěst stále tvrdě dopadala na mé choulící se tělo v pravidelných intervalech.  Bez jakéhokoliv pohybu jsem seděla v té choulící se poloze, čelisti jsem silně svírala k sobě, abych nevykřikla. Ano, nahlas jsem ani nehlesla, ale uvnitř… uvnitř jsem se svíjela a křičela pod přívalem té bolesti, jež mému tělu působil.

V duchu jsem se modlila, aby už přestal. Ano, prosila jsem ho, aby už mě nechal. Rval mě takovou silou za vlasy, že jsem měla pocit, že mi je všechny vyrve z hlavy. Nemohla jsem, už jsem nemohla! Nešlo to vydržet! Konečně jsem svým ústům dovolila vykřiknout a přestala jsem křečovitě nutit hlavu, aby stále ležela na krvácejících kolenou. Zvrátil mi ji dozadu. Otevřela jsem oči, ve kterých se leskly slzy, a přestože v nich mohl vidět bolest, kterou mi právě způsobil, našel tam i nenávist a odpor vůči němu.

O týden později…

Edward

Celý týden jsme pátrali po Belle, ale bylo to, jako kdyby se propadla do země. Nikdo nic nevěděl, ani Alice. Bylo po ni vyhlášeno pátrání po celých Státech, ale ani to nám vůbec nepomohlo. Kdyby nešlo o Bellu, dokonce bych obdivoval tu jeho schopnost, jak nám stále uniká, aniž bychom věděli, kde hledat.

První čtyři dny jsme pátrali po oceánu, jenže to bylo jako hledat jehlu v kupce sena, protože tam jsme nemohli zachytit žádnou pachovou stopu, abychom věděli, jaký směrem se s ní Dan vydal. Ve chvíli, kdy mi Alice, zavolala a řekla, že se s ní vrací na pevninu, tak jsem si oddechl, protože jsem věřil, že už bude hračka je najít, ale kámen úrazu byl v tom, že jsme nevěděli, kde zhruba je.

Věděli jsme, že je tam písčitá pláž, která je obklopena kolem dokola lesem, ale to je hrozně málo k tomu, abychom ji mohli hned najít, když takových míst je po americkém pobřeží hned několik.

První den jsem hledal s Alice a Jasperem společně, ale každá vize, která přinášela ta temná proroctví o tom, co se jí chystá udělat, mě pokaždé srazila na kolena a já nebyl dlouhou dobu schopný jakéhokoliv pohybu, a proto jsem teď raději s Carlislem a Esmé a Alice nás o všem informuje po telefonu.

I když vlastně ani Alicin dar je nám k ničemu, protože to podstatné, co bychom se potřebovali dozvědět, jí stále z těch vizí uniká. On se nikdy nezaměří na to, kam by se mohli schovat. A když se Alice pokouší na to zaměřit z pohledu Belly, tak je to ještě horší, protože ty vize jsou celé zastřené mlhou. Jak Alice přiznala, tak od té doby, co se vraceli z Denali, už byly její vize ohledně Belly lehce zastřené tou šedivou mlhou, která postupně sílí. Nikdo nevíme, proč tomu tak je, i když Jasper to vysvětluje tím, že Bella od mého odchodu dusí všechny pocity hluboko v sobě, že opět cítí tu zeď, kterou si sama v sobě vystavila.

I když Jasper šílel, že jsme se s Carlislem a Esmé rozhodli zkusit to znovu od začátku, kde to všechno začalo, něco uvnitř mi našeptávalo, že je to správné rozhodnutí, a proto se vracíme do Forks, abychom se porozhlédli kolem. Třeba najdeme něco, co nám předtím uniklo. Jasper sice říká, že je to zbytečné, protože jsme už okolí Forks prohledali hned, když jsme tam dorazili a nic nenašli, ale já si nemůžu pomoct, něco mě tam táhne.

S každou vteřinou, kterou Bella musí být v jeho přítomnosti, šílím. Strach o Bellu mě zevnitř požírá a vyvolává ve mně ještě větší zběsilost. Zběsilost, která mě nenechává ani na chvilku vydechnout a nutí mě ji hledat s ještě větším odhodláním a zuřivostí.

Na chvíli jsem se zastavil, chtěl jsem počkat na Carlislea a Esmé, kteří za mnou notný kus zaostávali, abychom se domluvili, jak si to rozdělíme, anebo co tedy podnikneme dál, když se ozval mobil v kapse.

„Edwarde, okamžitě běž do Olympijského národního parku. Několik kilometrů jižně od řeky Hoh je lovecká chata a tam by měli být,” řekla mi Alice, jakmile jsem to zvedl.

„Kolik mám času?“

„Nevím, to nevím. V jednu chvíli to vypadá, že jo, ale pak se to změní. Bella už nemá sílu odporovat. Ona si přeje, aby zemřela. Musíš si pospíšit! Musíš to stihnout! Edwarde, tady už záleží jenom na tobě, nikdo jiný to nemůže ovlivnit! Ty jsi její jediná naděje!“

Bella

Seděla jsem s pevně svázanýma rukama za zády v rohu postele a čekala, kdy se zase vrátí. Nechal mě opět samotnou v chatě, ale já mu stejně nemohla utéct, protože na to jsem neměla dost sil. A on to moc dobře věděl.

Jsem naprosto vyčerpaná a to jak fyzicky, tak i psychicky. Snad neexistuje žádný centimetr místa mé kůže, kde bych neměla nějakou tu modřinu či řeznou ránu. Ty první dny, které jsme strávili na moři a přes mou mořskou nemoc, která mě zastihla, jsem mu dokázala odporovat a čelit jeho hněvu, ale teď… Teď už nemám sílu neustále snášet ty jeho prudké změny nálad, kdy z naprosté zamilovanosti k mé osobě se během setiny vteřiny změní na běsnící zvíře, které s chutí týrá mé tělo. Apaticky očekávám ten okamžik, kdy moje tělo konečně pochopí, že už nemůže dále odolávat a podřídí se mé mysli, která ho prosí o to, aby už moje trápení ukončil a dovolil mi opustit mé pozemské tělo.

„Lásko, tady jsem ti přinesl vodu. A taky jsem chytil zajíce do jednoho z ok, které jsem nastražil,“ ozval se ten jeho nechutný hlas ode dveří. Slyšela jsem, jak se ke mně přibližuje, ale já se na něj ani nepodívala. Nemusela jsem se dívat do jeho obličeje, aby mi bylo z něho na zvracení, stačil jeho hlas.

„Kdy konečně pochopíš, že nemá cenu se proti tomu vzpírat? Takhle si zbytečně ubližuješ. Copak nevíš, jak moc mě ničí a zaživa stravuje, když musím být na tebe zlý? Neumíš si představit, jak moc mě to bolí.  Musíš ten fakt přijmout, my dva prostě k sobě patříme. Tvůj život je svázaný s tím mým, je to osud. Jak dlouho ti to bude ještě trvat, než si to budeš ochotna přiznat,“ promlouval ke mně hlasem, jako kdybych byla nějaké dítě, kterému se snaží něco vysvětlit. Kombinace jeho hlasu a jeho něžného objetí, ano, něžného, které na mě působilo naprosto stejně, jako kdyby právě na mé už natolik zničené tělo dopadaly další rány, ve mně vyvolaly ještě větší odpor a nenávist vůči jeho osobě. Jeho bití a týrání mi bylo milejší, než když se mi už snad posté snažil namluvit, jak moc mu ubližuji tou svou nenávistí. Neodpověděla jsem. Nepohnula jsem se. Nedočkal se vůbec žádné odezvy na svou řeč.

„Ukaž, otoč se, abych ti mohl rozvázat ty ruce. Hezky se zatím natáhneš na posteli a já stáhnu toho zajíce, rozdělám oheň v krbu a upeču ho,“ řekl, když se konečně odtáhnul, opatrně mě zvednul, aby mě přemístil z rohu postele a posadil mě do jejího středu. Položil mě na bok a rozvázal ruce. Poté mi pomohl se položit na záda, dokonce mi upravil ten jediný malý polštář, co tam byl, a přikryl dekou. Musela jsem se ušklíbnout nad tou jeho dojemnou péčí. Nejraději bych mu na to něco řekla, ale ani na to jsem neměla dost sil.

Ano, tohle byl ten Dan, kterého jsem poznala. Neustále se o mě zajímal a zahrnoval mě láskou. Byl něžný, starostlivý, laskavý, plnil mi každé přání. Je až pozoruhodné, jak rychle se dokázal z ničeho nic změnit v běsnící monstrum, které nezná slitování. Monstrum, které prahne po bolesti a krvi toho druhého. Jeho by měl poznat Edward, aby viděl, jak vypadá pravý netvor. Poznal, co znamená být netvorem, protože on to není a nikdy nebude, jelikož on má srdce.  Sice je tiché a neproudí v něm už žádná krev, ale jeho srdce dokáže milovat, zatímco Danovo ne. Jeho láska je spíš nemoc. Ano, je to nemoc… Je to jako rakovina, která člověka zevnitř pomalu, ale jistě požírá, přesně taková je i jeho láska.

On mě a ani jinou osobu nechce milovat. Jeho srdce to nedokáže. Jediné, co chce, je vlastnit. Chce mě vlastnit, jako kdybych byla jen nějaká věc a ne živý člověk, který má vlastní názor. On ve mně vidí jen věc, kterou chce ovládat, nic víc.

Ležela jsem na posteli a pohled upírala do stropu, když mě do nosu zasáhla omamná vůně, která mě donutila odtrhnout pohled od stropu a pátrat po původu té vůně, jež mě dokázala vytrhnout z mé apatie. Pohledem jsem pátrala po té jediné místnosti, ze které se chatka skládala, Dan nebyl nikde, ale slyšela jsem zvuk, který jasně říkal, že venku štípe dřevo. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem ani nepostřehla, že už v chatě není, protože poslední dobou jsem měla co dělat, abych dokázala své tělo udržet vzhůru. Neobjevila jsem nic, co by se v chatce změnilo, kromě zajíce, který už byl stažený z kůže a ještě zakrvácený ležel na stole.

Hypnoticky jsem ho pozorovala a uvědomovala jsem si, že je to on, kdo vydává tu omamnou vůni a můj vyhladovělý žaludek, který v sobě už kolik dní nedokázal udržet ani sousto, se začal svíjet nepředstavitelnou bolestí.  V hlavě jsem měla dokonale prázdno a jediné, co se mi v tuto chvíli neustále opakovalo v mysli, bylo, že musím. Musím! Musím! Ale co musím?

Jako kdyby mi nějaká neviditelná ruka dodala opory a mé tělo se pomalu začalo zvedat.

„Neměla by ses zvedat,“ ozval se Danův hlas ode dveří a já po něm šlehla pohledem. Měl plnou náruč dřeva a nesl ji ke krbu.  Bedlivě jsem ho pozorovala, jak si kleká s plnou náručí ke krbu a rovná dřevo na zem vedle něho. Když ho vyskládal, přišel ke mně.

„Lehni si a odpočiň si,“ řekl, když mi zatlačil do ramen, abych si opět lehla.

„Ne!“ vykřikla jsem a zlostně si ho měřila, protože žaludek se stále svíjel tou samou bolestí a teď když se k němu z mé mysli donesl signál, že on mi brání v tom, abych… Ani nevím, co vlastně chci s tím mrtvým zajícem dělat, ale vím, že ho musím mít.

„Řekl jsem ti, aby sis lehla a odpočívala,“ ozval se příkře Dan a silně zatlačil na ramena, čímž mě donutil se položit na záda.

„Pusť mě!“ zasyčela jsem na něj. Ještě před chvílí jsem tu jen zesláble a apaticky ležela. Bolelo mě celé tělo, ale jako by bolest byla pryč a já dokázala vnímat jen tu, co mi drtila žaludek. V mých útrobách jako by se probudilo nějaké běsnící zvíře, o kterém jsem do této doby neměla ani sebemenší potuchy. Nechápala jsem proč, ale hrozně jsem po tom zajíci toužila. Vždyť by mi představa na to, jak bořím zuby do syrového masa, měla připadat nechutná, ale nebylo tomu tak.

„Ne! Ty budeš ležet! Budeš dělat, co ti řeknu!“

„Pusť nebo…“ zavrčela jsem, přičemž jsem přivřela oči do škvírek. Zavrčela? Jeho ruce okamžitě pustily moje ramena a na jeho tváři se usídlil strach. Strach? On se mě bojí? Proč? Ale víc jsem se tím nezaobírala a snažila se posadit.

„Okamžitě si lehni nebo…“ zakřičel na mě a to, co mi před chvíli připadalo jako strach, se v jeho obličeji už nenacházelo, ale byl poznamenaný vztekem.

„Nebo co?“ zeptala jsem se ho a stále jsem ho pozorovala skrz přivřená víčka.

„Přestaň na mě takhle zírat! Okamžitě s tím přestaň!“ vřískal na mě. Ale místo toho, abych s tím přestala, se mi po tváři rozlil spokojený úsměv, protože jsem si uvědomila, že před malým okamžikem se mě doopravdy bál a teď taky.

„Proč?“ zeptala jsem se ho líně, ale uvnitř mě všechno křičelo, abych se ho zbavila a vzala si konečně toho zajíce, což mě donutilo rychle, jen na jednu vteřinu, šlehnout pohledem na toho zajíce, abych se ujistila, že tam stále leží.

„Já jsem ti řekl, abys s tím okamžitě přestala,“ zavřískal na mě a já jsem viděla, jak sebou celé jeho tělo cuká, jelikož měl nutkání po mě skočit a uštědřit mi opět pár dobře mířených ran. Pozorovala jsem ho a pomalu se zvedala, čekala jsem, že když se budu chtít postavit na nohy, hned se mi podlomí, ale nic. Stála jsem.  Snad ta vůně, jež mě zcela omamovala, dokázala tohle s mým tělem.  Dan rychle přiskočil ke stolu a zvedl nůž, který ležel vedle zajíce.

Zuřivě jsem na něj zavrčela. Nůž, který zvedl ze stolu, mu vypadnul z ruky. Zaseknul se v půli pohybu a sledoval mě s doširoka rozevřenýma očima, které byly naplněny strachem. Ten pohled na něho mi přinášel neskutečné uspokojení. Ještě nikdy v životě jsem nepoznala tak silné vnitřní uspokojení. Z mého hrdla se stále ozývalo tlumené vrčení a upřeně jsem si ho měřila skrz přivřená víčka, vrývala jsem si tento pohled do mysli, abych nikdy nezapomněla na to, že i já jsem mu způsobila strach.

Udělala jsem krok k němu. Lehce jsem zakolísala. Cítila jsem, jak mě postupně opouštějí síly. Dan dal ruku za sebe, poznala jsem, jak si rukou šátrá pod mikinou. Udělala jsem další krok, který mě stál více námahy než předtím. Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu, když jsem si ho spokojeně prohlížela. Neměla jsem si ho prohlížet. Udělala jsem zase další krok, ale to už vytáhl ruku zpoza zad a hlaveň pistole mířila přímo na mě.

„Stůj!“ zasyčel.

„Ne!“ odpověděla jsem. Nemohla jsem se zastavit, i když mi síly ubývaly, musela jsem se dostat k tomu zajíci. Musela, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, ale musím ho mít. Udělala jsem další krok.

„Říkám ti, stůj!“ Opět zopakoval.

Udělala jsem další krok.

Pojistka cvakla.

„Naposledy ti říkám, stůj!“ Nijak jsem na jeho rozkaz nezareagovala. Od stolu, na kterém ležel zajíc a vedle kterého on stál, mě dělil už jen metr a půl.

Udělala jsem další krok.

Stiskl spoušť…

28. kapitola x 30. kapitola Sad End x 30. kapitola

Co se to dělo s Bellou??? Stihne to Edward???

Já vím, zase ten konec, ale jinak to nešlo. :D Doufám, že se kapitolka líbila. Já jsem s ní spokojená, psala se mi naprosto krásně. :D Moc děkuji za vaše předešlé komentíky a snad se objeví i tady pod touto kapitolkou.

P.S.: Embargo na mou osobu stále trvá! Ta výsada mé destrukce stále náleží Werunečce.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 29. kapitola: