Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 24. kapitola

13.05.2011 (10:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1921×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

24. KAPITOLA

Bella

„Bello, doufám, že ti nebude vadit, když u tebe v pokoji bude spát i Tiff s Matthewem?“ ptala se mě Sam, když jsem si prošla povinným uvítacím kolečkem.

„Ne, nevadí. To je v pořádku. A kde jsou?“

„Oni přiletí až zítra ráno. Matthew má ještě dneska službu. Nechceš něco jíst?“

„Ne, díky Sam, nemám hlad, raději bych si dala sprchu a na chvíli si lehla, jsem unavená.“

„Dobře, tak jdi si lehnout. Kluci ti už odnesli kufry do tvého pokoje. Nechceš pomoct do schodů?“

„Ne, to je dobrý. Já to zvládnu,“ odpověděla jsem jí a zamířila do svého pokoje. Po cestě k němu jsem musela dávat pozor, protože každou chvíli se mi připletlo pod nohy některé to dítě od mých nevlastních sourozenců nebo jejich hračky, které byly roztroušené po celém domě.  Naštěstí jsem cestu zvládla, aniž bych sebe či někoho zmrzačila.

V pokoji jsem si sedla na postel, berle jsem opřela u zdi vedle nočního stolku a s hlubokým výdechem se natáhla na ni. Asi o pár vteřin později se ozvala tříštivá rána, když jedna berle, kterou jsem nejspíš špatně opřela, spadla na zem a cestou ještě shodila lampičku z nočního stolku.

„Nestalo se ti nic, Bello?“ ptal se mě Brad, když o minutu později rozrazil dveře do mého pokoje.

„Ne, nic se mi nestalo. Jen jsem špatně opřela berle a jedna spadla, přičemž rozbila i lampičku,“ odpověděla jsem mu.

„Bella je v pořádku! Špatně opřela berli a ta shodila lampičku!“ křikl směrem do domu.

„Ano, to je naše Bella,“ uslyšela jsem Thomasův hlas kousek od mého pokoje. Na to jsem jen převrátila oči a chystala se zvednout, abych uklidila ty střepy.

„Bello, nech to. Já to uklidím, radši seď nebo se ještě pořežeš,“ řekla mi Sam, která zrovna vešla do pokoje se smetáčkem v ruce.

„To je dobrý, já to udělám.“

„Ne, seď.“

„Tak dobře,“ odpověděla jsem jí a pokrčila rameny. Opět jsem se natáhla na posteli.

Z bláta rovnou do louže, napadlo mě. Tím, že jsem odletěla od Jaspera a jeho rodiny jsem si moc nepomohla. Stejně jako tam na mě všichni budou upírat ty své starostlivé pohledy, ale jen s tím rozdílem, že tady se budou bát, abych sebe nebo někoho nezmrzačila, díky své šikovnosti. Klidu si tu taky moc neužiju, tedy alespoň do té doby než se to tu trošku vylidní a to nebude dřív, než 27. prosince, takže musím vydržet nějak 4 dny.

„Tak a je to uklizené. Jestli chceš, tak ti můžu pomoct s vybalováním,“ zeptala se mě Sam.

„Ne, to je dobrý. Já si pak vybalím, ale díky.“

„Tak dobře, kdybys něco potřebovala, stačí zavolat, jen musíš trošku hlasitěji, aby tě bylo slyšet. To víš, teď je tu trošku blázinec, ale to znáš, ne?“ odpověděla mi s veselým úsměvem na tváři. Odpověděla jsem jí přikývnutím a Sam odešla z mého pokoje. Ano, teď je Sam ve svém živlu, protože má kolem sebe celou rodinu, o kterou může pečovat. Stejně jako Esmé i ona byla tím mateřským typem, který se staral pořád o druhé, aby měli veškeré pohodlí a nic jim nechybělo.

Po celém domu se rozléhaly veselé hlasy, které byly doplněny smíchem. Všichni byli šťastní a spokojení. Jen já jediná ne. Nezapadla jsem mezi ně se svou ponurnou náladou. Nejraději bych utekla někam hodně daleko, kde by nebyl žádný člověk v okruhu několika mil.

Věděla jsem, že by bylo správné, abych se jen osprchovala a šla mezi ně, alespoň na chvíli, ale nemůžu. Nemůžu předstírat tu pravou vánoční náladu, i když oni si už stejně asi všichni zvyklí, že pro mě Vánoce už nejsou tím, čím bývaly. Už nikdy to nebude takové jako s mojí Lili.

Z chodby před mým pokojem ke mně dolehl rozpustilý dětský smích a před očima se mi vybavila Lili a její rozzářená tvářička s dychtivým pohledem upřeným na hromadu dárků zabalených v barevných lesklých papírech pod stromkem.

S doširoka otevřenýma očima rozbalovala dárek po dárku. Papír z nich nemilosrdně a horlivě strhávala, jen aby zjistila, co se pod ním ukrývá. Jakmile jej rozbalila, hned se vrhala na další, které před ní ležely. Jako poslední přišel na řadu malý balonek, který vypadal jako beruška a právě ten ji učaroval nejvíce. Nezajímaly ji panenky, různé skládačky, plyšáci či oblečení, ale zrovna tenhle obyčejný balonek, se kterým si vydržela hrát několik hodin v kuse. A celou tu dobu se přitom smála, tak nádherně se smála…

Až v momentě, kdy jsem viděla Lili, jak celá září a dychtivě sleduje stromek s dárky jsem pochopila, co Vánoce znamenají. Poznala jsem jejich pravý význam. Vždycky jsem je měla ráda, ale až v ten moment jsem si je opravdu zamilovala a v duchu už plánovala, jaké asi budou ty další. Člověk nikdy nepochopí tu opravdovou krásu Vánoc do té doby, než před ním uvidí stát své vlastní dítě.

Jenom dvoje Vánoce jsme mohly spolu zažít a byly to ty nejkrásnější. Nikdy nezapomenu na její tvářičku s rozevřenýma dychtivýma očima a její smích. Ano, nikdy na ně nezapomenu, protože ty vzpomínky mám hluboko vryté ve své mysli. Slzy, jež smáčely mou tvář, jsem nechala volně stékat, protože díky nim, jsem cítila, alespoň malou úlevu.

Udělala jsem chybu, že jsem se sem vrátila zrovna teď. Měla jsem jako vždy přijet, až když se to tu vylidní. Nevím, jestli zvládnu pozorovat všechny kolem mě, jak jsou šťastný, zatímco mě se bude chtít křičet. Křičet beznadějí a bezmocí, že teď tu nemám a nikdy už mít nebudu mou malou milovanou holčičku, která se dokázala tak nádherně rozpustile smát…

Jasper moc dobře znal můj názor na Vánoce, proto mě nenutil do žádné přetvářky. On dokázal vycítit tu bolest, jež stravovala mé srdce, on mě chápal. Proto jsme to nikdy nijak neslavili, nezdobili stromek, jen jsme koupili dárky pro ostatní. Dělali jsme, že je to den jako každý jiný, ale tenhle můj zbrklý odlet sem, byla mou chybou. Ano, Jasper mě varoval, proto chtěl, abych zůstala u nich, ale ne, já si zase postavila hlavu.

Vždyť jsem mohla poprosit Jaspera a mohli jsme jet někam pryč, jen on, Alice a já. No, dobře, to by asi moc dobře nešlo. Alice by s tím určitě souhlasila, v tom není ten problém, ale nemůžu pořád viset Jasperovi na krku a komplikovat mu život.

Ne, je na čase, abych se se svým životem porvala sama! To zvládnu! Trošku se prospím a pak sejdu dolů, do jámy lvové. Ano, tak to bude nejlepší.

Jasper

Alice právě rozdávala úkoly všem členům rodiny, jak mají vyzdobit dům a já se myšlenkami toulal u Belly. Přestože už mě Alice snad tisíckrát přesvědčila, že to Bella zvládne a že jí to prospěje, měl jsem o ni strach. Bál jsem se toho, jak bude všechno vnímat. Protože až moc dobře si pamatuji, jak celé Vánoce ignorovala, a proto jsme je nijak neslavili.

Během Vánoc ani pomalu nevycházela z domu, když to nebylo potřeba. Raději byla schovaná doma, aby se nemusela dívat na lidi kolem sebe, kteří nakupují dárky a snaží se tento čas trávit v rodinném kruhu. A právě v tuto dobu vždy měla ty nejhorší deprese, kolikrát probrečela celé dny. Ničilo mě to, ale zrovna když měla tyto hluboké deprese, můj dar na ni zase nefungoval. Nemohl jsem jí nijak díky němu ulevit a tak jsem jen vždy tiše seděl a objímal ji. Nechal jsem ji brečet, dokud neusnula.

V období kolem Vánoc jsem ani pořádně nechodil na lov. Šel jsem vždy, až když už to bylo nezbytné, ale jen na chvíli, abych ji nenechával samotnou. A Bella si teď klidně odjede k Charliemu, když ví, že tam budou všichni její nevlastní sourozenci i s jejich dětmi.  Což ji musí ničit. Vím to, protože ji znám. I když jsme bydleli ve stejném městě jako Charlie, nikdy jsme tam na Vánoce nebyli a všichni to chápali. Vždy jsme se tam stavili až po Vánocích, abychom si vzali dárky, které pro nás měli a my jim mohli dát ty od nás.

Tak proč jsi odjela zrovna teď, když ten blázinec teprve vrcholí? Proč jsi mi nedovolila jet s tebou, abych ti pomohl? Vím, moc dobře proč. Edward. To je mou odpovědí na mé otázky. Nejraději bych ho roztrhal na miniaturní kousíčky a spálil, protože to je to jediné, co si zaslouží. Je mi jasné, že je teď někde zalezlý a vinní se z každé té modřiny, co ti způsobil, ale ty modřiny nejsou ničím proti tomu, jak ti ubližuje svým chováním. Copak mu to nikdy nedojde? Protože kdyby neutekl a byl by tady, pochybuji, že ty bys teď byla u Charlieho. Byla bys tady se mnou a já bych ti pomohl tento čas přečkat.

„Jaspere, uvidíš, že to Bella zvládne. Jo a za deset minut se vzbudí, tak jí budeš moct zavolat,“ řekla mi Alice, která vešla do našeho pokoje a v ruce měla obrovské klubko vánočních žárovek. „No, a než uběhne těch deset minut, tak bys mohl rozmotat ty žárovky a pak je pověsit, ano?“

„Dobře udělám to,“ odpověděl jsem jí a převzal od ní zamotané klubko. Alice mě lehce políbila na rty a hned utekla.

Bella

Protáhla jsem se na posteli a podívala se na budík, který oznamoval, že je půl šesté ráno. Překvapeně jsem zamrkala řasami, protože se mi podařilo prospat nejen skoro celé odpoledne, ale i noc. Podívala jsem se na sebe a zjistila jsem, že sice mám na sobě svetr, ve kterém jsem včera přiletěla, ale džíny mi někdo sundal a dokonce mě i přikryl. Asi jsem musela usnout, když jsem si plánovala svůj bojový plán, jak přežít Vánoce, aniž bych se poddala depresím a melancholii. Bude to opravdu tvrdý oříšek, ale já to zvládnu. Celý dům byl ještě ztichlý a já se rozhodovala, jestli si půjdu něco udělat k jídlu, protože můj žalud se hlasitě ozýval anebo se jít osprchovat, když se rozezněl můj mobil. Natáhla jsem se pro džíny, které byly položeny v rohu postele, takže to musel být Charlie, kdo mi je sundal, protože Sam by je položila na židli u stolu. Z kapsy jsem vytáhla mobil a vůbec mě nepřekvapilo, když jsem na display viděla Jasperovo jméno.

„Dobré ráno, Jaspere,“ řekla jsem hned, jakmile jsem přijala hovor.

„Dobré ráno, Bells. Jak ses vyspala?“

„Překvapivě dobře. Celou noc jsem spala jako zabitá, ani jsem si nevšimla, když mi Charlie sundal džíny a přikryl mě, což jak víš, se mi nestává tak často.“

„To je dobře. A co jinak? Zvládáš to? Nemám pro tebe přijet? Mohli bychom…“

„Jaspere, počkej, poslouchej mě. Já vím, že to myslíš dobře, ale nemůžu se stále schovávat. Musím se s tím vším prostě popasovat. Vzhledem k tomu, že jsem celou noc prospala, tak to zvládám dobře.“

„Dobře, ale kdyby něco, zavolej a já pro tebe hned přijedu, ano?“

„Vždyť jsem ti to už slíbila snad tisíckrát,“ s povzdechem jsem mu odpověděla. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se o mě takhle bojí a stará, ale na druhou stranu mě to rozčilovalo, protože by měl konečně začít žít svůj život a ne se pořád dokola jen starat o mě.

„Hm, já vím, já se jen ujišťuji, že si to stále pamatuješ.“

„Neboj, pamatuji. A teď už musím končit, chci se rychle vysprchovat a v klidu se nasnídat, dokud ještě všichni spí. Zavolám ti později, ano?“

„Opatruj se. Ahoj Bells.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu a zavěsila. A jak jsem měla v plánu před telefonem od Jaspera, začala jsem se hrabat z postele, abych se mohla osprchovat a jít se najíst, protože můj žaludek se neodbytně hlásil o slovo.

Z kufru jsem si vyndala čisté prádlo a šla do koupelny, kde jsem si všimla, že se Charlie pečlivě připravil na můj příjezd. Ve sprchovém koutě bylo namontováno madlo, abych se mohla držet a na podlaze vaničky u sprchového koutu ležela protiskluzová podložka.

Vykoupaná s lehce navlhlými vlasy jsem se ještě naposledy pokusila usmát na svůj odraz v zrcadle. No, musím si přiznat pravdu, že i kdybych si to tu trénovala klidně celý život, lepší to nebude, tak jsem vyšla z koupelny, abych se došla najíst. Hlad jsem měla opravdu pořádný, aby taky ne, když jsem od včerejšího poledne nic nejedla. Před dveřmi z pokoje jsem se zastavila, zhluboka se nadechla a otevřela. Z ostatních pokojů se ozývalo stále klidné oddechování, takže všichni ještě spali a já si mohla ještě na chvíli oddechnout, než budu muset hrát tu bezstarostnou Bellu, které naprosto nevadí, že jsou Vánoce, a že všichni jsou spokojení, veselí a šťastní. Slzy mě zaštípaly v očích. Pevně jsem je sevřela, abych je zahnala.

„No, tak Bello, přece se tomu nepodáš. Vždyť o nic nejde. Jsi doma s rodinou, která tě miluje, tak se přece kvůli nim můžeš snažit, abys jim svou nechutí nezničila Vánoce. Už jen tři dny a pak všichni odjedou a zůstane tu jen Sam s Charliem, takže pak už to bude pohoda. Jen tři dny, to zvládneš,“ povzbuzovala jsem se při cestě do kuchyně, kde jsem se překvapeně zastavila, protože Sam už byla vzhůru a dokonce něco pekla. Z trouby se linula báječná vůně a můj žaludek se hodně hlasitě ozval o svá práva.

„Dobré ráno, jak jsi se vyspala?“ zeptala se mě Sam, když se otočila a všimnula si mě.

„Dobré ráno, dobře. Já myslela, že ještě všichni spí.“

„Charlie začal k ránu hrozně chrápat a tak jsem vstala. Mám ještě spoustu práce, tak jsem začala péct. Sedni si a já ti hned dám kávu a čaj. A co si dáš k jídlu? Máš chuť na něco sladkého nebo naopak?“

„Vlastně ani nevím, co bych si dala, ale hlad mám pořádný,“ odpověděla jsem jí a poslušně si sedla za stůl. Jakmile jsem dosedla, hned přede mě postavila šálek vonící kávy a ovocný čaj.

„V kolik má dorazit Tiff s Matthewem?“ zeptala jsem se, zatímco mi chystala jídlo a já usrkávala čaj.

„Měli by přiletět v jednu. Charlie je pojede vyzvednout. A chtěla bych tě poprosit, jestli bys nejela s ním a předtím jste koupily nějaký stromek, protože když to nechám na Charliem, tak přinese zase nějaký koště, vždyť ho znáš, ne?“ říkala mi a položila přede mě talíř cukroví s vánočkou a na plotně se mi už připravovala vajíčka.

„Jo, to máš pravdu, že když půjde sám, tak přinese ten, co nikdo nechce. Půjdu s ním. Aspoň na něj dohlédnu a vyberu nějaký pěkný stromek a Tiff bude ráda, že jí přijedu naproti,“ odpověděla jsem jí s upřímným úsměvem na tváři, protože se mi vybavil Charlie, jak obhajuje ty stromky, které vždy spíš připomínaly koště než nějaký stromek. Ale on si to uměl hezky zdůvodnit. Vždycky říkal, jak z něho bude pěkný stromek, když se ozdobí a zaníceně dokázal vyprávět o tom, jak mu bylo líto toho stromku, když ho nikdo nechtěl a přece by ho byla škoda ho nechat jen tak na zdař bůh uschnout, tak alespoň poslouží účelu, kvůli kterému ho nemilosrdně uřízli.

„Opravdu ti nevadí, že k tobě nastěhujeme Tiff s Matthewem, jestli jo, tak to vymyslím nějak jinak. Hrozně se na ně těším, už je to pomalu rok, kdy jsem ji viděla naposledy,“ řekla mi Sam. Ano, bylo až překvapivé, jak měla Tiff s Matthewem ráda, když se vezme v potaz, že Tiff byla sice mojí nevlastní sestrou, ale nebyla Charlieho dcerou, ale oni ji tak rádi měli. Ale zamilovat si Tiff nebylo nic těžkého.

„Ne, to je v pořádku. Opravdu. To cukroví se ti povedlo, je naprosto vynikající,“ zahuhlala jsem s plnou pusou. Sam mi začala vykládat, co je ještě potřeba udělat, aby zítra ráno bylo všechno hotové a dokonalé, tak jak to má být. Já toho moc nenamluvila, jelikož jsem neustále měla plnou pusu, ale Sam to nevadilo. Stačilo jí, když jsem přikyvovala. Kuchyň se začala postupně zaplňovat, jak se do ní všichni trousily na snídani. Já se odklidila do pokoje, kde jsem si vybalila oblečení a zabalila ještě dárky, které jsem nestihla zabalit před mým odletem.

A protože jsem nemohla sedět celé dopoledne zavřená v pokoji, přepnula jsem na autopilota a sešla dolů. Celý ten blázinec jsem tak nějak vnímala z dálky. Moje tělo sice reagovalo, ale moje mysl byla mimo celé to dění. A kdybych měla říct, čím se zabývala, tak ani sama to nevím, byla podivně vzduchoprázdná, tak jako mé srdce.

Dopoledne kupodivu utíkalo rychle, proto jsem byla překvapená, když za mnou přišel Charlie, že je čas vyjet, abychom stihly koupit ten stromek a vyzvednout Tiff.

„Sam moc potěšilo, když jsem jí řekl, že přijedeš dřív než obvykle,“ promluvil Charlie asi po patnácti minutách jízdy.

„Já vím, tati. I já jsem ráda,“ zalhala jsem.

„Hodně nás to překvapilo, ale jsme upřímně rádi, že budeš s námi. A co Jasper?“ ptal se mě hned vzápětí, aby změnil téma.

„Má se dobře. On sice chtěl přiletět se mnou, ale vymluvila jsem mu to.“

„Hm, je škoda, že nepřiletěl s tebou, ale až s ním budeš mluvit tak ho pozdravuj. Vždyť on určitě někdy zase s tebou přijede,“ řekl a pustil rádio, ze kterého se hned začaly ozývat vánoční koledy. V duchu jsem hlasitě zasténala, protože jsem doufala, že alespoň na chvíli se jich zbavím, když už je od rána slyším v domě.

„Tati, hm… nevadilo by ti, kdybych to přeladila?“

„Ne, klidně to přepni, ale nevím, jestli najdeš nějaký rádio, kde by je nehrály. Už je to na zbláznění, co? Anebo to můžu vypnout, já jen aby tu nebylo takový ticho,“ odpověděl mi. Přepínala jsem ze stanice na stanici, ale všude bylo to samé jen vánoční koledy a tak jsem to raději vypla. Zbytek jízdy pokračoval v tichosti. Na parkovišti před obchodním centrem, kde se prodávaly stromky, zastavil a pomohl mi vystoupit.

„Tati, hlavně nech výběr na mě, ano?“ řekla jsem mu, zatímco jsme se pomalu přibližovali k místu prodeje. Šla jsem opravdu pomalu a Charlie šel vedle mě, přeci jen na náledí jsem nikdy neuměla chodit, aniž bych spadla a teď k tomu ty berle ještě. Charlie si něco zamumlal pod vousy a já to brala jako souhlas.

„Bells, zvládneš to tady chvíli beze mě? Támhle jsem zahlédl pana Warda a rád bych se ho na něco zeptal,“ ptal se mě Charlie, když už jsme deset minut bloumali mezi stromky a já každý zkoumavě pozorovala.

„Jo, jasně, já to zvládnu. Někde mě tu pak najdeš,“ řekla jsem mu a dál pátrala po tom správném vánočním stromku. Docela mě i překvapilo, že mě to tak chytlo. Myslela jsem, že popadnu první slušný stromek a dám se rychle na ústup. Místo toho tu bloumám a kritickým okem hodnotím.

„Ano, ten je dokonalý,“ zamumlala jsem polohlasně s radostí, že jsem konečně našla ten pravý. Byl to asi dvou metrový smrk, který měl ty naprosto správné proporce, jaké by měl správný vánoční stromek mít.  Ještě jsem si ho celý jednou obešla, abych se ubezpečila, že je ten správný, a když ani potom jsem neshledala žádnou vadu, začala jsem se rozhlížet, jestli někde nezahlédnu Charlieho. Pohledem jsem prozkoumávala své okolí a hledala Charlieho, když se můj pohled zasekl na známé tváři, která na mě překvapeně koukala.

„Bello, co tady děláš?“ zeptal se mě překvapeně, když překonal ty tři metry, co nás od sebe oddělovaly, a objal mě.

„Vybírám vánoční stromek, ale spíš já bych se měla ptát, co tu děláš?“

„Vybírám vánoční stromek,“ při odpovědi mě pustil ze svého objetí a mrknul na mě. Zasmála jsem se jeho odpovědi.„ Jsi tu sama?“

„Ne, jsem tu s Charliem, ale někam se mi ztratil. To mě taky napadlo, že tu nekupuješ boty, ale co děláš tady, myslím tím v Port Angeles?“

23. kapitola x 25. kapitola

Koho Bella potkala? Uhádnete to?

Já vím, že tato kapitolka byla taková o ničem, ale potřebovala jsem si to připravit. V příští kapitolce se objeví i Edwardův pohled, který snad, ale opravdu jen snad dostane rozum. :D

Moc děkuji za komentíky u předešlé kapitolky. :D Jsou pro mě tím pravým povzbuzením.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 24. kapitola: