Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 23. kapitola

Edit: Článek neprošel korekcí!

23. KAPITOLA

Bella

„Bells, opravdu si to nerozmyslíš?“ ptal se mě Jasper, když mě drtil ve své náruči u odletového terminálu na letišti.

„Ne, Jaspere, promiň, ale musím.“

„Nemusíš, Charlie by to jistě pochopil, nebo kdybys mi alespoň dovolila letět s tebou.“

„Jaspere, vždyť už jsme se o tom bavili, ne? Nebylo by správné, abys byl se mnou na Vánoce a nechal tady Alice a zbytek rodiny.“

„Bells, opravdu nechápu, proč trváš na tom, že poletíš sama k Charliemu?“

„Jaspere, co na tom nechápeš? Alice je tvojí ženou, takže bys měl být na Vánoce s ní. A hlavně já potřebuji trošku přemýšlet, což je naprosto nereálné, když se někdo kolem mě pořád točí a pořád  něčím zaměstnává. Budu ti volat a psát emaily. Uvidíš, že budu v pořádku. Nemusíš mít strach, budu na sebe dávat pozor, a kdyby se přece jen vyskytl nějaký problém, zavolám ti. Slibuji, ale teď už mě musíš pustit, aby mně to neodletělo,“ mumlala jsem mu do ramene a doufala, že už mě konečně pustí ze svého objetí, protože jinak mi to letadlo opravdu uletí.

„Dobře, ale hlavně měj pořád zapnutý mobil, kdyby něco zavolej a já hned přiletím. Buď opatrná. Bude se mi po tobě stýskat. Miluji tě,“ řekl mi Jasper, políbil na tvář a ucítila jsem, jak pomalu povoluje své objetí.

„Taky mi budeš chybět. Miluji tě,“ řekla jsem, než mě úplně pustil ze své náruče. Aniž bych se stačila pevně postavit na nohy, už mě svírala Alice.

„Buď na sebe opatrná! Hlavně nedělej žádný zbrklý rozhodnutí. Doufám, že víš, že kdyby sis nevěděla s něčím rady, stačí zavolat? Všem nám budeš chybět,“ řekla mi Alice.

„Já vím, Alice. Taky mi budeš chybět. Všechny ode mě pozdravuj,“ řekla jsem jí. Opatrně mě pouštěla ze svého objetí, abych nabrala rovnováhu. Podala mi druhou berli, kterou zatím držel Jasper. Naposledy jsem se na ně usmála a otočila se. Pravou nohou jsem vykročila vstříc letušce, která čekala už jen na mě. Ještě než jsem vkročila do chodby, která ústila do letadla, zastavila jsem se a ohlédla se za sebe, abych naposledy zamávala Jasperovi s Alice. Jasper byl celý ztuhlý, bylo na něm až moc lehce čitelné, že by mě nejraději nenechal nikam odletět, ale neměl na vybranou. Rozhodla jsem se a neexistovalo nic, co by mě mohlo od mého rozhodnutí odradit, i když...

Raději jsem svou mysl soustředila na chůzi, abych se bezpečně dostala na palubu letadla. K mému velikému překvapení jsem cestu na palubu letadla zvládla bez jediného klopýtnutí, což se u mé osoby považuje za nadlidský výkon. Letuška čekající u dveří na palubu letadla mě doprovodila na mé místo a převzala si od mě berle, aby nikde nepřekážely. Pohodlně jsem se uvelebila do křesla a zapnula si pásy.

Ve chvíli, kdy se letadlo ocitlo ve vzduchu, se ty zrádné slzy prorazily cestu ven a začaly mi stékat po tváři. Rychle jsem je setřela a zavřela oči. Nesmím brečet, musím být silná, vždyť neodlétám navždy. Jednou třeba nastane ta správná doba a já se budu moct vrátit, ale teď ne. Snad jednou...

Alice mě hodně překvapila, čekala jsem, že řekne Jasperovi o mém rozhodnutí, ale ona mu to neřekla. Věděla, že by Jasper mé důvody nechápal. On by mi totiž tvrdil, že mé rozhodnutí je unáhlené a hlavně by do mě hučel tak dlouho, dokud bych mu nepodlehla a nezměnila svůj názor. Nevím, jestli Alice pochopila mé důvody, ale alespoň mi nebránila.

„Není vám nic, slečno?“ ozval se muž sedící vedle mě, kterému mohlo být něco kolem šedesátky.  Světle plavé vlasy měl už hojně prošedivěle. Jeho přívětivý výraz mě uvedl do rozpaků.

„Ne, nic mi není, děkuji,“ odpověděla jsem mu a pokoušela jsem se na své tváři vytvořit něco, co by

nějak mohlo připomínat úsměv. Rychle jsem zabořila své ruce do kapes a zoufale hledala kapesník.

„Tady,“ řekl mi a podával mi kapesník.

„Děkuji,“ odpověděla jsem mu a vzala si ho od něj.

„Kam letíte, jestli se můžu zeptat?“ Nebyla to první, ani poslední otázka co mi položil, ale když si všimnul, že nejsem moc sdílná, začal svým monologem. Vyprávěl mi o tom, jak mu před dvěma roky zemřela manželka, a proto teď letí za svou dcerou, která ho pozvala na Vánoce, aby nebyl doma sám. Dokonce mi ukazoval fotky jeho dcery s rodinou. S pyšným výrazem ve tváři, mi říkal, jak jeho vnuk dálkově studuje medicínu, zatímco dělá fyzioterapeuta. Také mi vyprávěl o všech možných vylomeninách, které dělala jeho vnučka, jež se prý na vlas podobá jeho zesnulé manželce.

„A copak vy? Máte už taky nějakého chlapce, který si získal vaše srdce?“ zeptal se mě. Po celou dobu jsem mu naslouchala s lehkým úsměvem na tváři, ale ten se během jedné vteřiny změnil v bolestnou grimasu.

„Promiňte, moc se vám omlouvám,“ řekl, jelikož mu nemohla má grimasa ujít, i když jsem se snažila, tvářit se zcela normálně.

„Ne, nic se nestalo,“ odpověděla jsem mu se staženým hrdlem.

„Opravdu se moc omlouvám za svou nemístnou poznámku.“

„Nic se nestalo. Opravdu,“ hlesla jsem.

„Raději vás už nechám chvíli odpočinout, protože za chvíli bychom měli přistávat,“ řekl mi, načež se opřel hlavou o opěradlo a zavřel oči.

Proč jsi odešel, aniž bys mi dal možnost vysvětlit, jak se na to dívám já. Celých šest dní jsem s veškerým svým sebezapřením snášela jejich starostlivé pohledy, jež mě provázely na každém kroku a snažila se tvářit, že se nic neděje. Tak moc jsem se snažila, abych vypadala, že mě tvůj odchod nijak neublížil, ale přesto se mi to nepovedlo. Celou tu dobu jsem marně čekala a doufala...

První a druhý den jsem sama sobě namlouvala, že jsi šel jen na lov a určitě se v každý moment objevíš. Doufala jsem, že až se vrátíš, budu ti moct vysvětlit, jak moc tě miluji a nějaké modřiny, které byly jen důkazem toho našeho nádherného spojení, pro mě nic neznamenají. Protože kdyby nebylo těch modřin, tak bych tomu snad ani nevěřila a myslela si, že to byl jen sen, protože to bylo něco naprosto dokonale nádherného. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak žensky krásná jako ve chvíli, kdy mě tvé černé oči hltaly pohledem. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak milovaná jako ve tvém objetí.

Třetí den už jsem si pomalu a jistě uvědomovala, že se nejspíš jen tak nevrátíš, ale přesto jsem doufala v pravý opak. A pak přišlo prozření. Prozření, které mě zlomilo. Mou myslí se točily myšlenky  jako na centrifuze. Jedna myšlenka nahrazovala tu druhou, ale ani jedna nebyla vůbec příjemná, protože všechny se točily kolem toho, jak ty jsi tak nádherný, dokonalý, zatímco já jsem jen pouhým člověkem, který se ti nemůže v žádném případě ničím vyrovnat.

A právě v ten moment jsem si konečně dokázala přiznat pravdu sama sobě. A tak jak to většinou bývá ani tato pravda nebyla hezká, ale byla krutá, bez ostychu ničila mé srdce. Už nikdy více se neocitnu ve tvé objetí, které mi dalo okusit nadpozemského ráje. Ale i přes tuto skutečnost určitá malá část mého já doufala...

Doufala jsem v zázrak, který se nekonal a nikdy  konat nebude. Musím přestat doufat. Musím přestat marně čekat. Musím se vyrovnat s realitou, a proto musím pryč. Daleko od místa, které mi tě tolik připomínalo, a které mi neustále vkládalo naděje, že snad jednou... Klidně bych čekala na tebe po celý zbytek svého života, ale copak to jde? Nejde to, protože tím pádem bych se nemohla sama sobě podívat do očí, nejen že by to bylo ponižující pro mě, ale i pro tebe. Už je to hodně let zpátky, co jsem si přísahala, že nikdy nikomu nedovolím, aby mě pokořil a já byla jen něčí loutkou, se kterou si může podle libosti pohrávat. A díky tvému odchodu mám pocit, že ty jsi si se mnou jen pohrával, a když jsi dostal to, co jsi chtěl, odešel jsi.

A na co bych vlastně měla čekat? Měla bych čekat, až se jednou vrátíš a po tvém boku bude stát nějaká upírka? Nebo mám čekat, až se zase jednou budeš nudit a vzpomeneš si na mě? Nebo snad čekat, že si jednou uvědomíš, že mě miluješ? Čemuž ani nevěřím. Nemohu věřit, protože kdyby tomu tak bylo, tak bys tu byl se mnou.

Díky prášku, co mi Carlisle dal, už nejsou mé modřiny skoro vůbec vidět. Postupně blednou a vytrácejí se, ale vzpomínky ne. Vzpomínky neblednou a nevytrácí se. Přesně si pamatuji tu každičkou nádhernou chvilku, co jsme spolu prožili, a i když by bylo lepší kdybych zapomněla, nemohu. Na něco takového se nedá zapomenout, i kdyby se člověk snažil sebevíc.

„Slečno, za chvíli budeme přistávat. Měla byste si zapnout pás,“ vytrhla mě letuška z mých myšlenek.

„Ach, jistě,“ odpověděla jsem jí a zapnula si pás, jak po mě požadovala.

Edward

Sledoval jsem, jak na okolní krajinu padá soumrak. Slunce se zbarvilo do ruda a pomalu zacházelo za kopce přede mnou. Kdyby se mě někdo zeptal, jak dlouho už tu sedím, nebyl bych schopen odpovědět, protože čas se mi tak nějak splýval. Určitě to nemůže být déle než týden, co jsem pryč, ale mě to připadá jako celá věčnost.

Ano, celou věčnost tu bojuji sám se sebou, abych se nerozběhl zpátky, tam kam mě táhne mé srdce. Přesně řečeno k osobě, u které jsem nechal své srdce, když jsem odešel. Když jsem s Bellou mé srdce žije, ale teď už ne. Teď je stejně mrtvé jako předtím, jen s tím rozdílem, že předtím bylo alespoň celé, zatímco teď... Teď z něj zbyly jen trosky. Nezbylo z něho nic, jen kusy kamenů, které se s každou vteřinou mého odloučení od ni mění v prach. A jednou a já vím, že to nebude trvat už moc dlouho, z něho nezbyde nic jiného než prach.

Každá i ta sebemenší myšlenka patřila Belle. A ačkoliv jsem vykládal obrovské úsilí, abych na ni nemyslel, protože s každou myšlenkou hned vyplula na povrch nějaká ta vzpomínka, která trýznila mé nitro, bylo to nemožné. Pokaždé, když už jsem se málem rozběhl za ní zpátky a odprosil ji, rozpomenul jsem se na to, jak moc jsem pro ni nebezpečný a na poslední chvíli se dokázal zastavit. Ale kolikrát se mi ještě podaří mé tělo zastavit, když tak zběsile po Belle dychtím? Jak dlouho dokážu odolávat?

Kdyby mě Alice nedonutila zůstat s ní... Kdyby mi Bella věřila, že jsem jen netvor... Kdybych se dokázal ovládnout a nevrhl se na ni... Kdyby... Je to jen samé kdyby. Jak moc rád, bych řekl, že to nebyla moje chyba, protože snad bych tím ulevil svému svědomí, ale to nemůžu. Jediný, kdo je v celé téhle věci vinný, jsem já. Měl jsem se ovládnout a přestat, když jsem si moc dobře uvědomoval, že jsem pro ni nebezpečný. Měl jsem Alice jasně říct, že s ní nezůstanu a prostě odejít. Ano, měl.

Nenáviděl jsem sám sebe a svou dokonalou paměť ještě víc, protože jen a jen díky ní, byly ty vzpomínky na ni tak moc realistické. Přesně si dokážu vybavit, jak nádherné bylo, když jsem svíral její křehké tělo, jež bylo zároveň dychtivé a vášnivé ve svém objetí. Na to teplo, které z ní sálalo a mně prostupovalo do morku kostí... slyšel její hlas zastřený touhou... cítil její ruce bloudící po mém těle a pod svými dlaněmi cítil hebkou jemnost její pokožky.

Ne! Nesmím na to vzpomínat! Jestli jsem si myslel, že předtím jsem si procházel očistcem, tak teď se nacházím ve svém osobním pekle, ze kterého není návratu. Nic jiného si ani nezasluhuji. Bella je mým andělem, který by mě jako jediný dokázal spasit. Místo toho, abych ji hýčkal a ochraňoval, jak si zaslouží, jsem ji polámal křídla a bezohledně bral vše, co mi její tělo nabízelo.

Bella je a navždy bude tou jedinou ženou, kterou miluji, v mé prokleté existenci.

Jasper

„Alice, jestli se mi Edward dostane do rukou, tak ho snad...“ rozčiloval jsem se tak jako vždy, když jsem si vzpomněl na Bellu.

„Nic mu neuděláš, Jaspere. Nemůžeš mu ublížit o nic víc, než si on ubližuje sám sobě a ty to víš. A i když si svým způsobem vyčítám, že jsem Edwarda donutila zůstat s Bellou, tak moc dobře víš, že dřív nebo později by se to stejně stalo. A já věřím, že se to jednou urovná.“

„Viděla jsi něco?“ vyhrkl jsem dychtivě.

„Ne, neviděla.“

„Ale jak potom můžeš vědět, že se to jednou urovná?“

„Intuice? A hlavně tak jako ty vím, že on Bellu miluje a dřív nebo později jeho láska k ní ho donutí ji vyhledat. Dej tomu čas.“

„Čas.“ zavrčel jsem vztekle a pěstí zlomil stoletou borovici, která byla hned na ráně. „Promiň, Alice, já vím, že ty za nic nemůžeš, ale pořád musím jen čekat a to mně už rozčiluje. Nejdřív jsem musel čekat než se Belle vrátí paměť a teď musím zase pro změnu čekat až Edward pochopí... Co vlastně má pochopit? Ale mě nebaví čekat, prostě ho najdu a přitáhnu ho, aby si o tom s Bellou promluvil.“

„Ne! Jaspere, to nesmíš, copak už jsi zapoměl, co se stalo, když jsi řekl Belle pravdu?“

„Ale to je něco naprosto jiného! Edward si všechno pamatuje,“ zaúpěl jsem.

„Ano, pamatuje, ale co si myslíš, že se stane, když se ho pokusíš násilím přivést za Bellou?“ zeptala se mě Alice a jedno její obočí vytáhla výš.

„Dostane rozum a pochopí to?“ zkusil jsem.

„Moc dobře znáš Edwarda. Víš, že by se akorát zatvrdil a všechny rozumný argumenty ignoroval. Nemůžeš nic dělat, prostě tomu dej jen čas. Budeš tedy lovit nebo ne?“