Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 21. kapitola

25.01.2011 (17:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3247×

21.KAPITOLA

Bella

Seděla jsem na posteli a zírala z okna, ze kterého Edward právě vyskočil. Pomalu jsem zvedla ruku a přiložila na rty, kde jsem stále cítila mravenčení, které bylo způsobeno jeho ukazováčkem, který ještě před malou chvílí v těch místech spočíval. Pořád jsem před sebou viděla jeho zlaté oči, ve kterých byla vepsaná nerozhodnost. A když už jsem myslela,… doufala, že by třeba… zničehožnic se zvednul a utekl. Utekl přede mnou.

Semkla jsem pevně k sobě víčka, abych zabránila slzám, které se chtěly drát na povrch. Co jiného jsem mohla čekat? Někde hluboko uvnitř jsem doufala, že by mi třeba mohl odpustit, že by třeba,… ale je to pouze mé přání. Přání, jež nelze splnit. Kdybych tenkrát v parku u centra mlčela, mohlo to být teď jiné. Kdybych mu neřekla, že…

Z mých úvah mě vytrhla chladná ruka, která mě pohladila po tváři. Pořád jsem tam seděla bez jakéhokoliv pohybu na posteli. Neustále má ruka spočívala na mých rtech a oči jsem měla stále zavřené, jelikož jsem se bála je otevřít. Bála jsem se, že to je jen výplod mé fantazie.

„Bello, otevři oči,“ promlouval ke mně tolik známý hlas. A jeho ruka mě uchopila za tu mou, co spočívala na rtech.

„Jaspere,“ zašeptala jsem a skočila mu kolem krku. Jeho ruce se hned omotaly kolem mého těla a ještě více si mě k sobě přitiskl. Hlavu položil na mé rameno.

„Jaspere, já…“

„Ššš, Bello, nemusíš nic říkat. Všechno je už v pořádku,“ šeptal mi Jasper do ucha. Trochu jsem se od něj odtáhla, ale jen o malý kousek, abych mu viděla do očí.

„Ježiši, Jaspere, nejsi ty náhodou Edwardovo dvojče?“

„Ne, proč?“

„No, že ani jeden mě nechcete se nechat omluvit, i když si mou omluvu zasloužíte.“

„Bells, já vím, že jsi to nemyslela vážně,“ řekl mi a já se na něj skepticky podívala.

„No dobře, přiznávám, že jsem si nejdřív myslel, že to myslíš vážně, ale když už jsem si to asi po tisíckráté přehrál ve své hlavě, uvědomil jsem si, že to byl jen způsob tvé obrany.“

„Jaspere, ani nevíš, jak moc jsem ráda, že alespoň ty jsi neuvěřil mým slovům. Ale přesto ti dlužím omluvu. Moc mě mrzí, co jsem ti řekla a budu si to nestále vyčítat, ale myslíš, že bychom mohli dělat, že jsem to nikdy neřekla, že jsi nikdy za mnou do toho centra nepřišel. Ano, možná je to ode mě nejspíš, tedy vlastně ne nejspíš, je to hodně troufalé, ale mohli bychom na to nějak zapomenout,“ dokončila jsem svou řeč a čekala na jeho ortel.

„Bello, já sám si můžu za tvá slova. Alice mě nespočetněkrát upozorňovala, jaký dopad by mohla na tebe pravda mít. Ano, věřil jsem jí, ale zároveň jsem si myslel, že bych se ti to pokusil, nějak vše vysvětlit, aniž bych ti ji musel říct, ale Alice moc dobře věděla, že to není možné, a proto mě držela dál od tebe. Bylo to hrozné, věděl jsem, že jsi ze všeho zmatená, že mě potřebuješ a já tam s tebou nemohl být. A když jsme byli s Emmettem a Edwardem na lovu, ani nevím jak a stál jsem najednou v parku a řekl ti celou pravdu. Bells, ty si nemáš, co vyčítat, je to moje vinna.“

„Jaspere, to není tvoje vina, jen jsi mi vyhověl. Pokud si dobře pamatuji, tak já jsem už od první chvíle, co jsem se probudila v nemocnici, po tobě chtěla, aby si mi všechno řekl. Takže ty za nic nemůžeš. A ne, že se mi tu budeš snažit namluvit, že to není pravda. Já sama, jsem chtěla slyšet pravdu a to, že jsem to jaksi nerozdýchala, je můj problém. A už o tom nechci slyšet, ani slovo,“ řekla jsem mu a ukazováček jsem mu zapíchla do hrudi.

„Hej, vy dva, budete se tu ještě dlouho dohadovat, čí je to vina? My bychom se chtěli taky přivítat,“ řekl Emmett a aniž by čekal na odpověď, vytrhl mě Jasperovi z objetí a uvěznil v tom svém medvědím.

„Emmett, brzdi trochu,“ zavrčel na něj Jasper, když mě začal Emmett vyhazovat do výšky. Když už asi po pátý jsem se ocitla vee vzduchu, ozvala se rána, jako kdyby do sebe narazily dva velké kameny a o chvíli na to, jsem slyšela, jak zapraskalo dřevo.

„Díky,“ řekla jsem Jasperovi, když mě chytil a opatrně postavil na zem. Podívala jsem se na Emmetta a musela jsem se smát, ale rozhodně jsem  nebyla sama, kdo se smál Seděl v troskách stolu, na který dopadl a ten nevydržel srážku s jeho tělem. Nejlepší ze všeho byl ten jeho výraz ve tváři. Ve chvíli, kdy utichl smích, se hned na mě všichni vrhli. Šla jsem z náruče do náruče, sotva jsem se stačila udržet na nohou. Poté, co skočilo to uvítací kolečko, se  jeden přes druhého začal vyptávat, jak jsem se měla a co jsem celou dobu dělala.

„Bello, nevadilo by ti, kdybych už dneska odletěla za Mattem, slíbila jsem mu, že budu doma co nejdřív. Anebo jestli chceš letět se mnou k nám?“ zeptala se mě Tiff, když jsem obědvali v jídelně, a zbytek byl v obýváku.

„Bella nikam nejede,“ přihnal se Jasper a odpověděl za mě dřív, než jsem stačila něco říct. Jeho odpověď mě neskutečně potěšila. Byla jsem ráda, že mě tu chce, ale na druhou stranu jsem nevěděla, jestli tu mám zůstat. Přeci jen má Alice a já jim nechci dělat křena. A ještě ke všemu taky Edward.

„Jaspere, nevím, jestli je nejlepší nápad, abych tu zůstala. Ty máš Alice a já vás nechci nijak omezovat…“

„Bello, ale ty nás nijak nebudeš omezovat. Neboj se. Prostě tu zůstaneš,“ řekla pro změnu Alice, která se tu objevila i se zbytkem rodiny, chvíli po Jasperovi.

„Tak dobře, zůstanu, ale kdybych nějak překážela nebo…“

„Ty nebudeš rozhodně nikdy překážet,“ řekl mi Jasper, když mě přerušil a objal. Potom, co jsem absolvovala další povinné objímací kolečko, jsem si konečně už mohla dojíst svůj oběd.

Naposledy jsem zamávala na Tiff, která mířila na letiště.

„Jaspere, mohl bys mě, prosím, odvézt k nám. Jsem unavená a ráda bych si na chvíli lehla,“ řekla jsem Jasperovi, který stál vedle mě a jednou rukou mě držel kolem pasu, čímž mě přidržoval a já se nemusela otravovat s berlemi. Na to mě vzal Jasper do náruče a odnesl do jednoho z auta v garáži.

„Hned jsem zpátky,“ řekl, když mě do něho posadil a zavřel za mnou dveře.

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě o pár minut později, když startoval. Tuto otázku jsem poslední dobou slyšela, už po několikáté a já si tím pomalu na ni vypěstovávala averzi.

„Nic se neděje. Jen se necítím nějak ve své kůži,“ odpověděla jsem mu.

„Bello, já na tobě poznám, že se něco děje, ale když o tom nechceš mluvit, nebudu tě nutit. Jen bych  chtěl vědět, jestli to nějak souvisí s Edwardem?“

„Jo, souvisí, ale teď o tom opravdu nechci mluvit možná později,“ odpověděla jsem mu a zavřela oči. Ucítila jsem, jak mi Jasper pohladil po tváři a poté se rozjel.

Jasper

Pozoroval jsem spící Bellu a přemýšlel nad tím, co se mezi ní a Edwardem mohlo stát. Od toho dne, co utekl někam pryč z toho parku, se doma neukázal, takže jsem s ním od té chvíle ještě nemluvil. Už jen z toho, jak utekl, jsem si dokázal odvodit, jak moc ho Bellina slova zasáhla. Nebyl to jen jeho útěk, který mi napovídal, že v tu chvíli byla jeho naděje na lásku pohřbena hluboko pod zem, ale i ta bolest, která z něj sálala. Uslyšel jsem, jak někdo ťuká na sklo. Na terase před Belliným pokojem byla Alice a naznačila mi, abych šel za ní.

„Děje se něco, Alice?“ zeptal jsem se jí, jakmile jsem za sebou potichu zašoupnul dveře od terasy.

„Jaspere, za chvíli zavolá Eleazar Carlisleovi, chce ho požádat o pomoc.“

„Co se stalo?“

„Víš, jak si Tanya ráda užívá s lidskými muži, ne?“

„No, vím, ale co to s tím má společného?“

„Tanya se jednou neudržela a jednoho si přeměnila. Jenže, když zjistil, že je upír, tak nebyl nijak nadšený. Eleazar mu vše vysvětlil a nabídl mu možnost se stravovat stejným způsobem jako my, a i když se o to pokoušel, nezvykl si na náš způsob stravování. Odešel od nich, ale teď se vrátil a chce Tanyu zničit.“

„Alice, neříkej mi, že si Eleazar neporadí s jedním upírem, anebo má nějaký zvláštní dar?“

„Ne, nemá žádný zvláštní dar, jenže on nepřijde sám, ale se sedmi novorozenými, proto chce Carlislea požádat o pomoc. Carlisle se nejdřív bude chtít poradit s námi, takže večer až se vrátí z práce, by bylo dobré, kdyby jsi byl s Bellou u nás, anebo my může přijít sem. I když by asi bylo nejlepší, kdyby sis promluvil s Bellou, jestli by se nechtěla přestěhovat k nám.“

„Dobře, Alice, ale asi by bylo lepší, kdyby jste přišli sem. A máš pravdu o tom stěhovaní, promluvím si s ní o tom. Zůstaneš tu se mnou?“ zeptal jsem se ji a přitáhl do své náruče.

„Ráda bych, ale ještě musím najít Edwarda a říct mu o tom. Promiň,“ řekla mi a spojila naše rty v něžný polibek.

„Uvidíme se později,“ řekla mi, když se odtáhla a seskočila z terasy dolů. Rozběhla se na sever, takže Edward je určitě na louce, kam chodil rád přemýšlet. Ještě, než se mi ztratila v lese, se otočila a poslala mi polibek. Usmál jsem se na ni.

Bella už několik hodin v kuse spala, ale čím déle spala, tím víc byl její spánek neklidný. Každou chvíli se převracovala. Během své spánku se několikrát probrala, ale jakmile se napila ihned usnula. V duchu jsem odpočítával minuty, než dorazí ostatní. Belliny tváře byly rudé, rty měla vysušené a její tělo hořelo. A přestože jsem jí dal před hodinou prášek na snížení teploty, její teplota se nesnižovala. Právě naopak.

Ve chvíli, kdy jsem zaslechl auto na příjezdové cestě k našemu domu, jsem se vyřítil z pokoje a doufal, že to bude Carlisle. Když jsem otevřel dveře a uviděl černý mercedes, který zrovna parkoval, oddechnul jsem si.

„Jak jí je?“ zeptal se mě Carlisle, když došel ke mně.

„Stále pořád spí, ale horečka jí určitě ještě stoupla.“

„A dal jsi jí ty léky na snížení teploty, jak jsem ti řekl?“ vyptával se dál cestou k Belly pokoji.

„Ano, dal už před hodinou.“

„Určitě je to bude jen nějaké nachlazení nebo chřipka. Taky se to dalo čekat, když prý seděla na té zmrzlé zemi,“ mumlal si pro sebe Carlisle, když se skláněl nad jejím tělem a vyšetřoval ji. Kdykoliv se jí Carlisle dotknul, Bella sebou jen trošku zaházela, ale jinak spala dál.

„Co jí je?“ zeptala se Alice Carlislea, když vešla do pokoje a za ní byl i zbytek rodiny, tedy krom Edwarda.

„Je to chřipka. Ze všeho nejdřív musíme srazit tu horečku. Jaspere, běž a napusť do vany studenou vodu, ne ledovou. Alice, prosím vysvlékni ji do naha.“

Když jsem přišel zpátky do pokoje, Bella byla už nahá a přikrytá jen slabým prostěradlem.

„Jaspere, vezmi ji a pomalu ji do té vany polož,“ řekl mi Carlisle a já udělal, co chtěl.

„Sss,“ sykla Bella a nepatrně pootevřela oči, když se její tělo začalo nořit do studené vody.

„Bells, vydrž. Za chvíli už bude dobře,“ řekl jsem jí, protože začala sebou trochu házet, aby se dostala z té vody.

„Hrozně to studí, je mi zima.“

„Já vím, ale uvidíš, za chvíli už bude lépe,“ promlouval jsem k ní konejšivým hlasem.

„Dobrý, už ji můžeš vyndat a polož ji zpátky do postele,“ řekl mi po chvíli Carlisle. Alice na postel připravila velikou osušku, do které jsem ji ihned zabalil a vysušil tělo. S pomocí Alice jsem jí oblékl čisté pyžamo.

„Vypadá to, že jsem tu teplotu srazili, teď už by jí mělo být lépe. Ještě jí dám jeden prášek na snížení teploty a uvidíme.“

Ještě nějakou dobu jsme s Carlislem byli u ní. Spala o mnoho klidněji a teplota se jí snížila. Carlisle na mě kývnul a šli jsme dolů, kde už na nás ostatní čekali.

„Předpokládám, že vám Alice řekla, proč mi Eleazar volal, ale nechtěl jsem rozhodovat i za vás, takže…“ řekl Carlisle a odmlčel se, abychom měli prostor se k tomu vyjádřit.

„To je jasný, že s tím souhlasím. Konečně bude nějaká zábava,“ ozval se jako první Emmett, který si mnul ruce z vidiny, že by mohl využít svou sílu. Od Emmetta se nedalo ani nic jiného očekávat.

Alice

„Všichni víte, že bych nikdy neodmítnul Eleazarovi pomoci, ale doufám, že chápete, že když je Bella nemocná, nemůžu nikam jet a nechat ji tu samotnou,“ řekl Jasper. A já věděla, že teď je moje chvíle.

„Jaspere, já vím, že se ti nechce, chápu to, ale právě ty by si se hodil Eleazarovi nejvíce,“ řekla jsem mu a podívala se na něj. Snad ho přesvědčím. Musím.

„Alice, cože? To tomu mám nechat Bellu samotnou, když víš, jaký má horečky,“ odpověděl mi rozhořčeně. Pohladila jsem jeho ruku, kterou měl položenou okolo mého pasu.

„Ne, Jaspere, já tím nemyslím, že by tu měla zůstat sama, ale mohl by se o ni postarat někdo jiný. Třeba Edward. Bella už do rána bude v pořádku, ta horečka jí klesne, jen bude ještě mít zvýšenou teplotu a bude zesláblá,“ odpověděla jsem mu a přitom jsem mu stiskla jeho ruku. Edwardovo vrčení jsem naprosto ignorovala.

„Edwarde, co se děje?“ zeptala se Esmé.

„Nic,“ odpověděl jí a přitom mě pořád propaloval pohledem.

„Alice, ale já nikam nepojedu,“ odpověděl mi tónem, který mi měl naznačit, že jeho rozhodnutí nezměním. Pevněji jsem mu stiskla paži a zpříma se mu zahleděla jsem mu do očí. Chvíli se mi do nich díval, aniž by něco řekl. Snažil se tak vyčíst z nich odpověď na jeho nevyřčenou otázku. Nenápadně, tak aby si toho ostatní nevšimli, jsem oči přesměrovala na Edwarda a pak je zvedla ke stropu.

„A kdo by tu měl s Bellou zůstat?“ zeptal se, když pochopil, za což jsem byla hrozně ráda. Ano, mohla jsem mu říct, co plánuji, ale stačí, když jsem si musela jen já hlídat myšlenky. A taky jsem věděla, že on mě pochopí a přistoupí na to.

„Edward,“ odpověděla jsem prostě a Edward opět začal vrčet. Nevím, co tě baví na tom, když na mě neustále vrčíš, tím si nepomůžeš. Pomyslela jsem si a sladce se na něj usmála.

„Alice, já nevím, o co se tu pokoušíš, ale já tu s Bellou rozhodně nezůstanu,“ řekl mi a všechny oči se na něj nechápavě obrátily. Když se Edward nevrátil z toho centra, řekla jsem jim, že miluje Bellu, a proto teď nikdo nechápal jeho reakci.

„Ale proč ne? Vždyť jsi vystudoval medicínu, takže hned po Carlisleovi máš ty nejlepší předpoklady, aby si se o ni postaral.“

„Ne, moc dobře víš, jak jsem se rozhodl.“

„Ano, vím, ale také vím, že jsi se rozhodnul špatně.“

„Alice, když tedy Edward nechce, tak tu s Bellou zůstanu já,“ vstoupila do naší debaty Esmé.

„Ne, Esmé. Nejlepší bude, když tu zůstane Edward. Carlisle, Eleazarovi už jsem volala a říkala, že přijedeme všichni krom Edwarda. A na ráno jsem nám zabukovala letenky. Eleazar nás bude čekat na letišti.“

„Alice,“ cedil skrz zuby Edward.

„Edwarde, uklidni se a přestaň na Alice vrčet,“ řekl mu Jasper, který se postavil přede mě.

„A teď když nás omluvíte,“ řekla jsem a sladce se usmála na Edwarda. Chytila jsem Jaspera za paži a táhla ho nahoru do pokoje k Belle.

„Věříš mi?“ špitla jsem Jasperovi do ucha, tak aby nás nikdo neslyšel, když zavřel dveře.

„Ano, ale…“

„Žádný ale, Jaspere. Až se vrátíme domů, uvidíš, že bude vše tak jak má být,“ řekla jsem mu a políbila ho. Tedy alespoň doufám, žádné doufám, bude.

Edward

Kdybych mohl, tak bych tu Alice roztrhal na malé kousíčky. Intrikánka jedna. To nemůže, alespoň jednou respektovat, jak jsem se rozhodnul? Proč musí pořád do všeho šťourat?

„Taky tě mám ráda, Edwarde,“ ozval se Alicin hlas za mými zády.

„Alice, jestli nechceš, abych ti ublížil, tak jdi raději pryč,“ zavrčel jsem na ni.

„Edwarde, možná jsi na mě teď naštvaný, ale neublížil bys mi.“

„Já být tebou, neměla bys si být tak jistá. Můžeš mi říct, proč mě nemůžeš nechat na pokoji. Už jednou jsem ti říkal, že nejsem tvůj manžel, abych dělal to, co ty si přeješ.“

„Ano, já vím, ale jak už jsem ti řekla. Nechci se dívat na to, jak se zbytečně ničíš. Mám tě ráda, Edwarde, jsi můj bratr, a proto ti chci otevřít oči.“

„Víš, kolik sil mě stálo, abych zůstal dole v obýváku a nerozběhnul se za ní do pokoje? Víš, kolik sil mě teď stojí tu, jen tak sedět a neběžet za ní. Víš, jak moc těžký to je? Víš, kolik sil už mě to stálo a stojí už od té první vteřiny, co jsem vyskočil z okna? Sám se sebou bojuji, abych se za ní nerozběhnul a klidně bych ji i na kolenou prosil, aby mi dala šanci, ale nemůžu. Musím se ovládat a vydržet to, protože Bella má právno na normální život s normálním mužem, který ji bude milovat a udělá ji šťastnou. A i když jen pouhá myšlenka na to, jak ji svírají paže jiného muže, mi trhá srdce na kusy, ale už jsem se rozhodnul. A své rozhodnutí nehodlám a ani nebudu měnit. Tak se s tím smiř a jdi si sekýrovat někoho jiného, Alice."

„Edwarde, vím, jak moc to bolí. Moc dobře to vím. Ale jsi si opravdu jistý, že jsi se rozhodnul správně?“ zeptala se mě a sedla si naproti mně, aby mi viděla do očí.

„Ano, jsem si jistý,“ odpověděl jsem jí, i když ve skutečnosti to nebyla pravda.

„Edwarde, teď máš jedinou možnost, abys mohl své rozhodnutí zvážit a znovu se nad tím zamyslet. Jednou si možná, tak jako já, uvědomíš, že jsi se špatně rozhodnul, ale pak už může být pozdě. Jediné, co po tobě žádám, je, abys tu s Bellou zůstal, a když se vrátíme a budeš pořád trvat na svém rozhodnutí, tak ti slibuji, že už ti dám s tím pokoj. Prosím, jsou to jen čtyři dny,“ řekla. Zvedla se a mě opět zanechala samotného na louce.

20. kapitola x Shrnutí x 22.kapitola

Bude to nakonec Edward, kdo zůstane s Bellou doma? Změní Edward své rozhodnutí, anebo si pořád bude za ním stát?

Tak doufám, že jste si tuto kapitolku užili a líbila se. Moc děkuji za komentíky u předchozí kapitolky, protože mi dávájí chuť psát dál.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 21. kapitola: