Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 20. kapitola

17.01.2011 (16:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2391×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

20. KAPITOLA

Jasper

Už 168 hod. 45 min. 52 sec. se mi v hlavě stále dokola opakovala její slova.

„Sakra, Jaspere, nemyslíš, že ta pravda by byla mnohem jednodušší než to věčné zatajování!“

Ano, až překvapivě lehce ze mě vycházela všechna ta slova.Bylo to neskutečně jednoduché a ulevující říct Ti pravdu, a snad i proto bylo pro mě potom nesrovnatelně těžší pozorovat, jaký dopad na Tebe má pravdivá slova měly.

„Snažíš se mi tu namluvit,…“

Ach, Bells, já jsem nebyl tím, kdo se ti snažil něco namluvit. To ty jsi sama sobě našeptávala. Viděl jsem to! Tvé oči Tě prozradily, když se v nich na nepatrný okamžik problesklo. Jen sám nevím, čím ten záblesk byl způsoben. Snad strach byl tou příčinou. Ano, byl to strach. Ten Tvůj vždy přítomný strach ze života, který je hluboko uvnitř Tebe zakořeněný. A přestože jsem se z celého svého srdce a sil snažil a ty víš moc dobře, že jsem opravdu dělal možné a snad i nemožné, ale stále v Tobě byl, i když už nebyl tak patrný na první pohled, ale stále tu je a díky tomu hloupému pádu už není tak nepatrný, ale opět vzrostl na své síle a ty jsi zase kolem sebe postavila silnou zeď, která by tě měla chránit před okolím. Ano, ona Tě chrání, ale zároveň brání. Brání Ti z procitnutí z Tvé zmatenosti. Brání Ti volně žít a dýchat. Brání Ti žít!

„…, protože to je těžko uvěřitelný,…“

A co je na tom tak těžko uvěřitelný? Snad to s Alice, nebo že by jsi mohla někoho milovat? Ani si neumíš představit, jak velký šok pro mě byl vidět Tě na posteli s Alice. Ano, nechtěl jsem Ti věřit, nechtěl jsem mluvit s Alice, protože jsem si myslel, že s ní už není o čem mluvit. Já vím, že jsem byl zpočátku na Tebe naštvaný za to, jak jsi se u mě kvůli Alice přimlouvala, ale víš, co je na tom nejdůležitější. Tam hluboko uvnitř mého nitra jsem věděl, že Ty bys mi nikdy nelhala, že by ses za ni nepřimlouvala, kdybys k tomu neměla dobrý důvod. Sice jsem zpočátku váhal, ale přeci jen jsem dal na Tvá slova.

A proč je tak těžko uvěřitelný, že by se mohl objevit někdo, kdo by se dokázal dostat přes tu tvoji barikádu a Ty jsi mohla být konečně šťastná. Bello, to není o tom, že by Ti to přišlo těžko uvěřitelný, spíš jak o tom, že Ty se bojíš, aby to nebyla pravda. Bojíš se milovat. A zase jsem tam, kde před chvíli. Zase je tu ten Tvůj vždy přítomný strach. A dokud stále bude v Tobě, nikdy nebudeš vědět, ani cítit jaké to je být doopravdy milována.

„…, že jsem šílená, či co?“

Ne, Bells, Ty jsi nikdy nebyla šílená, jen Tvůj pud sebezáchovy je někdy až moc šílený. Ve chvíli, kdy jsem Ti řekl, že jsem upír, to jsi mě měla od sebe poslat pryč. To jsi měla utéct, co nejdál ode mě. A ve chvíli, kdy jsi mi neměla, tak slepě důvěřovat, jsi propojila svůj život s tím mým. A teď? Teď když už mě znáš a víš moc dobře, že bych Ti nebyl nikdy schopný úmyslně ublížit, tak jsi mě odehnala.

„…prosím odejdi a žij si svůj život,…“

Bells, jak mě můžeš žádat o něco takového. Jak mě můžeš prosit o to, abych Tě opustil a žil si svůj život, když i Ty jsi součástí mého života. Copak mě neznáš? Jak bych mohl žít svůj život, když vím, že Ty mě potřebuješ. Ale jak vidíš, jedna z částí Tvé prosby se vyplnila. Jsem pryč, daleko od Tebe, ale nežiji. Jen přežívám. Co jsi si myslela? Snad to, že jakmile budu pryč, tak si budu s Alice užívat života a budu šťastný? Ale já nemohu. Nemohu být šťastný, když vím, že Ty někde trpíš.

„… kus kamene, který nemá city…Tvoje srdce je kus ledového kamene…“

Ano, možná máš v něčem pravdu. Mé tělo je jen kus kamene, které se nikdy nepohne vpřed. Nikdy nezestárne. Nikdy jeho svalstvo neochabne. Nikdy v něm nebude proudit krev, která by ho ohřála a dodala mu tím, tak barvu do tváří, tak jako Tvému tělu. Mé tělo nepotřebuje tlukoucí srdce, aby se mohlo pohybovat, ale mé srdce přesto žije. Žije a cítí. Moc dobře ví, co znamená láska, touha, vášeň, které ho dokáží zahřát a někdy i zastřou rozum. Moc dobře ví, co je to bolest, vztek, nenávist, žárlivost, které se snaží ho  zničit.

Ani nevíš, jak rád bych byl, kdybych nemusel nic cítit. Zrovna teď by to bylo pro mě mnohem lepší.

„Zapomeň na mě.“

Zapomenout. To je zase jedna z věcí, která není v mé moci. Jen kdybych  věděl jak. A věř, že i kdybych neměl svou dokonalou paměť, přesto bych nemohl nikdy zapomenout. Na Tebe nelze zapomenout. Možná, že Ty si to neuvědomuješ, ale jen díky Tobě jsem se zcela naučil ovládat svou podstatu. Dokázal jsem v sobě potlačit to monstrum, které mi jen našeptávalo, jak se co nejrychleji zmocnit krve.

„Jste zrůdy, které zajímá a lační jen po jediném, po krvi… a vaše vegetariánství je jen pouhá přetvářka, abyste si mohli namlouvat, že jste lepší než ostatní, ale nejste. Jste naprosto stejný!“

Ano, Bells, máš pravdu, určitá část mého já, bude navždy lačnit po krvi, ale to ještě ze mě nedělá stejnou zrůdu jako ostatní. Vegetariánství není přetvářka je to možnost, jak žít „normální“ život, kdy nemusím sdílet všechen ten strach ze svých obětí. Ani si neumíš představit, jak děsivé bylo, když jsem s nimi sdílel ten pocit strachu, který je ochromil, jakmile jsem na ně zaútočil. A proto jsem rád, že jsem poznal Alice, která mi ukázala, že můžu jít i jinou cestou, než jsem do té doby znal.

V momentě, kdy jsi svůj hlas propůjčila a Tvé rty nahlas vyřkly ta slova, nechápal jsem, jak Tě ta slova mohla napadnout. Nechápal jsem, kde se ta slova v Tobě vzala. Ale dnes, když se na to dívám s odstupem a já měl možnost si to stále dokola přehrávat ve své mysli, už vím, proč jsi mi to řekla. Už Ti rozumím. Nejdříve jsem si myslel, že jsi to myslela vážně, ale dnes vím, že ne. Dnes vím, že to byla jen Tvá obrana, ale přesto mě to bolí.

„Lásko, celou dobu tu jen sedíš. Měl by jsi taky něco ulovit,“ řekla mi Alice, čímž přerušila tok mých myšlenek. Sedla si za mě a objala mě. S úlevou jsem si položil svou hlavu na její rameno. Ano, měl bych něco ulovit, mé hrdlo toho bylo jasným důkazem, ale nějak jsem neměl chuť se prohánět po lese.

„Alice, myslíš, že se to někdy urovná?“ zeptal jsem se jí a naklonil hlavu, abych jí viděl do očí, kde jsem zahlédl byť nepatrnou jiskřičku, která mi dávala naději pro lepší zítřky. Rychle vyskočila na nohy, mrkla na mě a rozběhla se do lesa.

Edward

Vyndal jsem z kapsy mobil a po několika dnech ho zapnul. O několik málo vteřin později byl zahlcený sms zprávami. Skoro všechny to byly zmeškané hovory od někoho z rodiny, anebo smsky typu : „Kde jsi? Prosím, vrať se.“

Kde jsem? To ani já sám nevím. Od té doby, co jsem utekl z rehabilitačního centra, jsem utíkal skrz husté lesy, kde nehrozilo, že bych na někoho narazil. Občas jsem se zastavil a přemýšlel, ale pokaždé jsem došel k tomu samému závěru. Bella má pravdu. Jsem stejná zrůda, jako ostatní. Byl jsem blázen, že jsem uvěřil a dovolil si doufat, že snad někdo jako ona by mě mohla milovat. Já jsem tím nejnebezpečnějším predátorem na světě. A ona? Mobil se mi rozezněl v ruce. Rychlým pohledem jsem zjistil, kdo je volajícím. Alice.

„Edwarde, to jsi se dočista zbláznil. Okamžitě se vrať domů. To si neuvědomuješ, co jsi svým útěkem způsobil. Víš, jak se o tebe Esmé bojí. Prostě se seber a vrať se. A ani se neopovažuj myslet na to, že se nevrátíš. Já ti nevolám proto, abych tě přemlouvala. Ber to jako rozkaz,“ řekla mi Alice a než jsem ji mohl říct půl slova bez rozloučení zavěsila. Vyjeveně jsem zíral na mobil, který jsem držel v ruce. Zavrčel jsem. Co si o sobě ta Alice myslí, že jakmile něco řekne, že jí poslechnu. Já nejsem Jasper. Já se rozhodně vracet nebudu. O dvě vteřiny na to se opět ozval mobil, který mě upozorňoval na novou sms.

Edwarde, ty se prostě vrátíš. Já vím, že ti není asi nejlíp, ale co Esmé. To jsi tak sobecký, že ti nevadí, když kvůli tobě trpí. Alice

Vztekle jsem zavrčel. Ano, Alice věděla, jak dosáhnout svého intrikánka jedna, protože moc dobře věděla, že si do teď vyčítám, jak se kvůli mně Esmé trápila, když jsem už jednou od nich odešel. Slíbil jsem jí, že už nikdy neodejdu. Nechce se mi, ale musím se vrátit. Můj mobil v ruce zase oživl.

Taky tě mám ráda, Edwarde. A věř nebo ne, jednou mi za to i poděkuješ. S láskou Alice

Vztekle jsem zastrčil mobil do kapsy. Naposledy zhluboka vtáhnul do nosu vůni okolního lesa a rozběhnul se tím směrem, kde jsem někde v dálce tušil nějaké město, kde bych mohl zjistit, kde to vůbec jsem, abych věděl jakou cestou se vydat nazpátek domů.

Bella

„Sakra, Bello, ty jsi tvrdohlavá, jak mezek. Vždyť tu sedíš už pomalu půl hodiny, budeš nemocná a já taky. Pojď, alespoň do auta. Co ti to udělá?“ řekla mi Tiff a opět se mě snažila vytáhnout na nohy.

„Tiff, já nevím, jak ti to mám říct, ale já nikam nejdu. Prostě se odsud nehnu dokud nezjistím, kde jsou. I kdybych tu měla sedět do soudného dne, tak se odsud nehnu.“

„Bello, ty jsi musela zešílet. Ano, přeskočilo ti, jinak si totiž neumím vysvětlit, proč tu mrzneš a nejdeš do toho auta. To ti nedochází, že jediné, co tu najdou, jestli sem vůbec přijdou, bude kostka ledu. Bells, prosím. Slyšíš, prosím tě. Pojď, počkáme na ně v autě,“ naléhala na mě Tiff.

„Ne!“ trvala jsem si na svém.

„Víš co, Bello. Chováš se jako pětiletý dítě, i když pochybuji, že by pětiletý dítě mělo stejně šílený nápady jako ty. Klidně si tu zmrzni. Mně je to jedno, ale já už tu rozhodně mrznout nebudu. Takže nazdar,“ řekla Tiff a uraženě odešla do auta. Nastartovala motor, začala otáčet auto a rozjela se pryč.

Cože?!? Tiff odjela?!? Ne, to by mi přece neudělala, ale ano udělala. Ona odjela a nechala mě tu samotnou! Super! Tak teď už mi opravdu nezbývá nic jiného, než tu sedět a čekat, jestli někdo z nich přijde a já jen doufám, že to bude brzo, jelikož mi je nejen už pořádná zima, ale pomalu přestávám cítit prsty. Tak to se mi zase něco povedlo. Místo toho, abych vše nějak urovnala, akorát vše kazím ještě víc.

Ježiši, proč jsem musela, tak tvrdohlavě trvat na tom, že budu sedět tady u dveří. Vždyť jsem mohla klidně sedět i v tom autě. Nic by se na tom nezměnilo. Je přeci jedno jestli sedím tady, anebo o několik málo metrů dál, nebyl by v tom žádný rozdíl. Ale to ne. Já musím mít pořád něco extra. Proč jsem sakra nešla s Tiff do toho auta. Mohla jsem si hezky sedět v autě, kde by bylo puštěný topení. Bylo by mi hezky teplo a nemrzla bych tady.

„Ještě se tu rozbreč! To ti tak pomůže!“ okřikla jsem sama sebe polohlasně a rychle zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi snažily dostat z očí.

„To tě třeba pro příště naučí, přinejmenším trošku používat i ten mozek, který máš v hlavě a nebudeš si tak tvrdohlavě stát na svých blbých nápadech. To jen tebe může napadnout, sedět tu jak blbec a čekat, jestli se vrátí. A co když se nevrátí? Co když tě Alice neviděla, anebo to třeba neřekla Jasperovi, protože nechce, abys mu ublížila ještě víc. Ano, Bello, teď si můžeš pogratulovat. A jen doufat, že si to Tiff rozmyslí a vrátí se pro tebe, protože jinak  uááááááááá,“ vykřikla jsem, když se mi ztratily dveře zpoza mých zad. Zavřela jsem oči a čekala, kdy ucítím náraz. Po několika vteřinách jsem zvědavě otevřela jedno oko, abych se podívala, co se to děje, jelikož náraz pořád žádný nepřicházel a místo toho mě držely nějaké paže. Cože?!?

„Bello,“ pronesl překvapeně Edward sklánějící se, jen několik málo centimetrů nad mojí tváři. Srdce, které až do této chvíle si poklidně bilo, se dalo na zběsilý útěk. Dívala jsem se do jeho očí, které měly odstín ryzího zlata. Zhluboka jsem se nadechla, abych mu něco řekla, ale to byla chyba. Jakmile jeho vůně mě polechtala v nose, zamotala se mi hlava a já pro tuhle chvíli nevěděla nejen své jméno, ale i to kde to jsem a proč.

„Bello, co tu děláš? Jsi v pořádku? Nestalo se ti něco?“ ptal se mě Edward, který se stále nepohnul a byl pořád, tak neuvěřitelně blízko, že se mi z toho točila hlava a roztřáslo celé tělo.

„Ty jsi celá zmrzlá,“ řekl, když se dotknul mé ruky.

„Okamžitě se musíš, zahřát. Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, proč jsi tu seděla v té zimě před dveřmi. Co tě to napadlo?“ říkal mi, když mě vzal do náruče a šel se mnou po schodech nahoru. Neodpověděla jsem mu. Přitiskla jsem se, co nejvíce to šlo k němu a vychutnávala si ten nádherný pocit, který mě zaplavil, jakmile mě vzal do své naruče.

Donesl mě do jeho pokoje a posadil na postel. A já v tu chvíli litovala, že mu to nemohlo trvat o několik málo vteřin déle.

„Seď tu a ani se nehni,“ řekl mi a vzápětí se vytratil do druhé místnosti. Ozvala se tekoucí voda.

„Nejdřív si dáš teplou koupel a pak si vypiješ čaj. Takže já jdu udělat dolů ten čaj a ty se zatím svlékni a jdi si prohřát tělo ve vaně. Já tu na tebe počkám,“ řekl mi a odešel.

Chytila jsem prsty zip u kozaček a pokoušela se je rozepnout. Nešlo to.

„Budeš chtít ovocný nebo černý?“ zeptal se mě Edward, když nakouknul dovnitř pokoje.

„Ovocný, díky,“ odpověděla jsem a to bylo poprvé, kdy jsem na něj promluvila.

„Počkej, pomůžu ti,“ řekl mi Edward, když viděl, jak si snažím zmrzlými prsty rozepnout zip. Pomalu přišel ke mně a kleknul si. Díval se mi do očí, zatímco uchopil jedno mé lýtko do rukou a jediným táhlým pohybem rozepnul zip a sundal mi kozačku. Přestože jsem byla promrzlá na kost, cítila jsem dotek jeho prstů přes mé džíny. Jeho pohled mě svazoval a topil zároveň. Vyzul mi i druhou botu. Z hlavy mi sundal čepici a rozepnul bundu, ze které mi pomohl. Pomalu mi začal rozmotávat šálu z krku a přitom se jen nepatrně dotkl jeho odhalené části, polilo mě horko. Svým pohledem mě propaloval. Pomalu mi začal vyhrnovat svetr nahoru až mi ho přetáhl přes hlavu. Naklonil se ke mně. Jednou paží mě objal kolem pasu a druhou vsunul pod má kolena. Sevřel mě ve své náruči. Cítila jsem, jak se nosem otřel o temeno mé hlavy a vdechnul mou vůni. Zavřela jsem oči a těsněji se k němu přimknula, abych si vychutnala jeho opojnou vůni a blízkost. Nevnímala jsem nic, co se dělo v mém okolí, jen jeho. Nic pro mě v tuto chvíli neexistovalo. Jenže ten okamžik, kdy mě svíral ve své náruči a já se mohla opájet jeho blízkostí trval, tak bolestně krátce. Posadil mě na nějakou skřínku v jeho koupelně. Vypnul vodu, která by se jinak za chvíli dostala přes okraj vany.

„Zvládneš to už sama?“ zeptal se mě a díval se na mě.

„Ano, děkuji,“ odpověděla jsem mu a já si uvědomila, že až teď jsem se teprve pořádně nadechla.

„Tak dobře, vedle v pokoji na postel ti připravím nějaké teplé oblečení. Ručník jsem ti dal vedle vany. Já zatím na tebe počkám dole v kuchyni,“ řekl a odešel.

Ještě chvíli jsem tam seděla a snažila se probrat z jeho blízkosti. Svlékla jsem si tričko a opatrně se svezla ze skřínky na zem. Rozepnula jsem si kalhoty a jakmile jsem si je stáhla ke kolenům, sedla jsem si, abych nespadla, když si je budu stahovat přes kotníky. Rozhlédla jsem se po koupelně, jestli nezahlédnu něco, co by mi pomohlo se dostat k vaně, aniž bych musela tu vzdálenost mezí ní a skřínkou zdolat po zemi, jelikož stála uprostřed místnosti a já neměla berle, které by mě podpíraly při chůzi. Ale nebylo mi přáno, a tak za pomocí rukou jsem se po zemi přemístila k vaně, kde jsem ze sebe stáhla i ty poslední dva kousky oblečení a přemýšlela, jak bych to udělala, abych se dostala i do ní, aniž bych se nezabila. Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk rychle se otevírajících dveřích. Ohlédla jsem se za sebe.

„Bello, vůbec se mi nechtělo pro tebe vracet, ale nemohla jsem tě tu nechat. Dojela jsem k tobě, kde jsem udělala čaj do termosky a vzala teplou deku, ale když jsem se vrátila, tak byly otevřený dveře do domu,“ řekla mi Tiff, která za sebou hned zavřela dveře a šla ke mně. Oddechla jsem si, že to není Edward, protože vím, že bych se zrovna nejlépe před ním necítila nahá.

„Tiff, prosím pomohla bys mi,“ poprosila jsem ji. Aniž by odpověděla, už stála u mě a pomáhala mi do vany.

„Víš, že bys měla držet dietu,“ řekla mi Tiff se smíchem, když mi pomohla do vany, která byla tak nádherně plná teplý vody, i když pochybuji, že by dokázala víc prohřát mé tělo než to, jak mi Edward pomáhal vedle v pokoji z oblečení.

„Já budu dole, tak až budeš chtít pomoct ven, tak zavolej,“ řekla mi Tiff a odešla z koupelny.

Klidně jsme ležela ve vaně s hlavou opřenou o roh a přemýšlela. Přemýšlela, co bych měla Edwardovi říct. Voda pomalu chladla a já věděla, že i kdybych tu ležela i několik hodin, dnů či roků stejně nenajdu nikdy ta správná slova, abych se mu dokázala omluvit.

„Tiff!“ křikla jsem do domu. A ačkoliv bych teď udělala snad cokoliv, abych se tomu rozhovoru, který musel přijít vyhnula, věděla jsem, že se tomu musím postavit čelem, alespoň do té doby, dokud v sobě mám ještě kousek odvahy, která se ze mě pomalu, ale jistě vytrácela. O chvíli později Tiff otevřela dveře a v ruce držela dlouhý černý saténový župan. Přišla k vaně a pomohla mi se postavit, což byl v kluzké vaně docela problém.

„Oblékni si ten župan,“ podala mi ho, „Edwarde, můžeš,“ řekla Tiff, jakmile jsem oblékla župan na své mokré tělo. Edward se objevil ve dveřích a pod jeho pohledem se mi zatočila hlava, ale než jsem stihla upadnout do vany plné vody, pevně mě svíral ve své náruči. Ačkoliv mě měl jeho dotek chladit,  neskutečně mě pálil i přes tu titěrnou látku sáténu. Odnesl mě do pokoje a posadil na postel, kde bylo připravené jeho oblečení a beze slova odešel.

„Tiff, mohla bych tě poprosit, abys mi sem poslala Edwarda. Já chtěla bych s ním mluvit,“ řekla jsem jí, když jsem byla oblečená.

Edward

Jakmile jsem uslyšel Bellu, jak žádala Tiff, abych za ní zašel.Uchopil jsem hrnek s horkým čajem a šel za Bellou do mého pokoje. Mezi dveřmi jsem se střetl s Tiff, která se na mě usmála. Aniž bych se na Bellu podíval, postavil jsem hrnek s čajem na noční stolek a přenesl jsem ho k ní. Já si sednul na koženou pohovku naproti posteli. Podíval jsem se na ni, Bella pozorovala svoje ruce, které měla složené v klíně.

„Edwarde, já… já bych se ti měla… ne, já bych se ti chtěla omluvit,“ řekla Bella nejistým hlasem.

„Ne, Bello, ty se mi nemusíš omlouvat,“ odpověděl jsem jí a ona ke mně zdvihla svůj překvapený obličej.

„Musím. Musím se ti omluvit, protože to…“

„Ne, Bello,…“

„Edwarde, prosím, nech mě to doříct. Musím se ti omluvit, protože to, co jsem ti řekla, byla nehorázná lež…“

„Bello, ale ty jsi řekla, jen pravdu. Já jsem zrůda. Možná jen určitá část mého já je krvelačné monstrum lačnící po krvi, ale je to tak. A ani já sám nevím, jak velká ta část je. Jsem zrůdou, takže se mi opravdu nemáš, za co omlouvat.“

„Jak můžeš něco takového říct? Edwarde, jak můžeš tvrdit, že jsi zrůdou, když tomu tak není. Ano, určitá část tvého já, je netvor, ale ta větší, dominantní část má nejen tvář, ale i srdce anděla. A proto ti právem náleží má omluva, i když pochybuji, že někdy najdu ta správná slova pro svou omluvu. Musíš vědět, že to, co jsem řekla v parku u rehabilitačního centra byla lež. Nevím, proč jsem to řekla. Nevím, kde se ta slova ve mně vzala, ale musíš vědět, že mě to mrzí a bolí mě vědomí, že jsem nejen tobě, takhle ublížila. Já vím, že mi to nebudeš moct nikdy odpustit, ale jen bych tě chtěla poprosit, zda bychom nemohli celý ten rozhovor nějak smazat a třeba…“

Ve vteřině jsem klečel před ní. Ukazováček jsem přitiskl na její měkké, hebké a tak horké rty a jen němě zakroutil hlavou. Její přerývavý dech laskal můj prst, který klidně spočíval na jejích rtech a její pohled byl plný lásky a očekávání. Anděl. Bella si myslí, že jsem anděl. Běhalo mi hlavou, pral jsem se sám se sebou, abych ten prst nahradil mými rty a abych jí řekl, jak moc ji miluji, ale v momentě, kdy jsem tak málem učinil, se mi v hlavě ozvaly myšlenky mé rodiny.

„Bello, mýlíš se. Já nejsem anděl a nikdy jím nebudu. Uvnitř mě třímá netvor, který by tě mohl během jedné vteřiny zabít. Je mi to líto,“ jen jsem řekl, otočil se a vyskočil z okna ven.

Zastavil jsem se uprostřed louky, kde jsem vždy rád sníval s otevřenýma očima o naší společné budoucnosti. Ještě pořád jsem cítil teplo jejího těla, které ulpělo na tom mém, když jsem ji nesl z koupelny do pokoje. V hlavě se mi stále vybavoval pohled na Bellu, jež stála ve vaně zahalená, jen do slabého černého saténového županu, Tiff ji držela jednou rukou kolem pasu a druhou přidržovala župan nad jejími koleny, aby se nezmáčel. Její srdce se zběsile rozběhlo, jako kdyby měla nastat jeho poslední hodinka. Čokoládové oči měla doširoka otevřené, vlasy se jí lepily na zčervenalé tváře a lehce pootevřenými rty se zhluboka nadechla.

Dost! Nesmím na to vzpomínat! Nesmím vzpomínat na její křehké hřející tělo v mé náruči, na její vůni, na její doširoka otevřené čokoládové studny, které mě lapily a nechtěly pustit ze svých spárů, na žádný z těch několika málo okamžiků, kdy jsem mohl být v její bezprostřední blízkosti. Všechny tyhle myšlenky musím nějak vytěsnit ze své hlavy, protože mi podkopávaly mé již tolik silně podkopané sebeovládání. Já jsem ten nejnebezpečnější predátor na zemi a Bella je má potencionální kořist.

Kdyby byla upírem, tak jako já bylo by mnohem jednodušší. Ano, pak by tu byla reálná šance na možnou společnou budoucnost, ale takhle ne.

„Proboha, na co to myslím,“ zhrozil jsem se v duchu. Vždyť Jasper už mi jednou říkal, že ona si to nepřeje, že chce raději zemřít, než mít před sebou nekonečně dlouhou věčnost. Bella nechce být stejným krvelačným monstrem jako já. Vždyť to řekla víc než jasně. Copak bych mohl být takový sobec a přát si, aby i ona byla jednou z nás, aby i ona upadla do stejného zatracení jako my.

Bella je člověk a jako člověk taky zestárne a zemře. Nesmím si dělat naděje, že by snad jednou byla možnost, aby se naše životy k sobě připoutaly. Bella je člověk, který si zaslouží prožít plnohodnotný a šťastný život. Já jsem upír a nikdy bych ji nedokázal dát takový život, jaký si ona zaslouží. A i kdybych mě to mělo ještě více roztrhat srdce a způsobit ještě mnohem mučivější bolest, Bella musí být šťastná. Určitě i pro ni existuje nějaký muž, který ji dokáže zahrnout láskou a dá ji tu možnost být ještě minimálně jednou  matkou a jednou snad i babičkou.

„Nech mě být, Alice. Nemám teď na tebe náladu,“ zavrčel jsem na Alice, když stanula na okraji louky.

„Ne, nenechám tě být. Edwarde, proč?“

„Co proč, Alice?“

„Moc dobře víš, o čem mluvím, tak nedělej hloupého.“

„Alice, tohle je můj život, takže se můžu rozhodovat, jak chci, aniž bych se ti musel z něčeho zpovídat. Já nejsem tvůj manžel, takže mě nech být.“

„Ano, máš pravdu, je to tvůj život a ani nejsi můj manžel, ale jsi můj bratr. A já se nechci dívat, jak si jedním hloupým rozhodnutím ničíš život, jak si jen kvůli své hlouposti odepíráš šanci na lásku…“

„Alice, prosím, jdi pryč. Nech mě na pokoji,“ vrčel jsem vztekle skrz zuby.

„Ne, nikam nepůjdu, dokud ti neřeknu, co mám na srdci. Edwarde, moc dobře víš, že i já se jednou hloupě rozhodla. Myslela jsem si, že jsem udělala správně, ale já se pletla. Jediným svým rozhodnutím jsem se připravila o ty nádherné chvíle, které jsem mohla strávit v Jasperově náruči. A víš, co bylo na mém rozhodnutí to nejhorší. Já tím neublížila jenom  sobě, ale hlavně Jasperovi a nikdy si nepřestanu vyčítat, že jen kvůli mé hlouposti jsem mu zbytečně ublížila. Měl by jsi své rozhodnutí ještě pořádně zvážit, protože může nastat doba, kdy už nebudeš mít u Belly šanci,“ řekla mi a zanechala mě samotného na louce.

19. kapitola x shrnutí x 21. kapitola

Jak dopadne setkání Jaspera s Bellou? Odpustí ji nebo ne? A co Edward přehodnotí své rozhodnutí? Tak na to vám odpovím v příští kapitolce. :DD

Druhá kulatá kapitolka je za námi. A já bych vám chtěla poděkovat, že se vám moje povídka stále líbí.

vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 20. kapitola: