Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 17. kapitola

06.01.2011 (07:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2494×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. KAPITOLA

Jasper

„Jaspere, nemůžeš jít za Bellou,“ řekla mi Alice, když jsem po několika minutách stálého vyzvánění zvednul mobil.

„Alice, já musím. Musím, tam za ní jít. Musím ji vidět a říct jí, že jsem tu pro ni, že mé slovo platí. Musí to vědět. Musí!“

„Jaspere, poslouchej mě. Nemůžeš, tam za ní jít, protože ona to neunese. Zhroutí se. Věř mi! Ublížíš jí tím! Ještě není ten správný čas,“ naléhala na mě Alice.

„Promiň,“ řekl jsem jen a zavěsil telefon, aniž bych věděl, za co se omlouvám. Jako zběsilý jsem se hnal vpřed a mobil se opět rozezněl. Ani jsem se nepodíval, kdo to volá, protože mi bylo více než jasné, že to nemůže být nikdo jiný, než Alice. Zahodil jsem mobil hluboko někam do lesa.

Nemyslel jsem na nic, jen jsem uháněl, jak smyslů zbavený vpřed, protože jsem věděl, že Edward je mi v patách. Určitě běží za mnou, aby mi mohl v tom zabránit. Nechápal jsem, jak to mohl v sobě všechno dusit. Moc dobře jsem z něj vycítil, že jeho nutkání se rozběhnout za ní, je silnější než moje. Cítil jsem, jak se trápí, protože ji nemůže být nablízku… jeho žárlivost a vztek, kterého vždy ovládly, když Alice viděla Bellu s tím Joshem. Jeho sebeovládání je tak neskutečné. Snad je to tím, že ví, jak by to mohlo dopadnout. Snad…

Ale i kdybych sebevíc chtěl, já se nemohl zastavit. To bylo nad mé síly. Jelikož všechny, nejen mé emoce, ale i Edwardovi se ve mně postupně nashromažďovaly, jako v tlakovém hrnci a teď se postupně draly na povrch. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo uhánět dál vpřed a nemyslet na to, jaké důsledky mé chování bude mít.

Bella

„Bello, řekni mi proč se tomu, tak bráníš? Z čeho máš strach?“ ptal se mě Josh, čímž navázal na náš hovor, který byl přerušen Charlieho příchodem na pokoj.

„Nebráním se tomu. Jen si myslím, že nemám dost sil na to, abych se dokázala postavit.“

„Ale ano, bráníš se tomu. Stačí i nepatrná zmínka o tom, jaké děláš pokroky, jak se tvůj stav lepší a ty jsi z toho vždy nervózní. A snažíš se převést hovor na jiné téma. Proč? Copak nechceš zase chodit?“ vyptával se mě dál, když jsme zase mířili na naše místo pod rozložitý dub do parku.

„Joshi, nevím, co ti mám říct. Ani si neumíš představit, jak moc mi vadí, že jsem odkázaná na pomoc druhých. Hrozně moc si přeji, abych konečně mohla chodit a byla v tomto ohledu samostatná, ale…“ odmlčela jsem se, abych našla ta správná slova, kterými bych mohla popsat to,  co se ve mně odehrávalo. Jenže těch správných slov se mi nedostávalo. Všechny moje pocity se ve mně mísily a přebíjely navzájem. Ale jeden pocit byl ve mně více než jasný a nezvratný. Strach. Strach z toho, co bude potom až opustím ty tlusté zdi tohoto ústavu, které tvoří tu jasnou bariéru od těch supů, kteří čekají za jejími hradbami. Čekají na to, až se objeví další mršina, ze které by se mohli nasytit a přiživit se na ní.

Bojím se, jak zvládnu život bez číkoliv pomoci. Musím se totiž konečně naučit žít sama, aniž by mi neustále někdo podával pomocnou ruku, tak jako Jasper.

„Ale?“ zeptal se mě, když jsme zastavili u rozložené deky.

„Nech to být, Joshi. Já sama nevím, jsem z toho moc zmatená.“

„Máš strach?“ zeptal se mě, když se postavil naproti mně.

„Ne, nemám strach!“ vyhrkla jsem rychle.

„Ano, máš strach. Jen nechápu proč. Z čeho máš strach?“ vyptával se mě dál, cítila jsem jeho pohled na mé tváři, ale neměla jsem dost odvahy, abych se mu podívala do očí.

„Bello, nemusíš se ničeho bát. Jsem tu s tebou a pomůžu ti,“ říkal, když si pomalu klekal před vozíček, aby měl obličej ve stejné úrovni jako já. Nad jeho slovy jsem se jen ironicky pousmála. Ano, to už jsem někde slyšela. Zavřela jsem oči, abych zatlačila slzy, které si razily cestu skrz mé slzné kanálky.

„Co se děje? Podívej se mi do očí,“ promlouval ke mně tiše. Ucítila jsem, jak chytil můj obličej do dlaní. Snažila jsem se mu vymanit obličej z dlaní, ale on ho svíral až moc pevně.

„Prosím, otevři oči a podívej se na mě,“ vedl si dál svou, zatímco mi jeho dlouhé štíhlé palce kreslily na tvářích kroužky. Ještě několikrát musel svou prosbu zopakovat, než jsem poslušně poslechla a zahleděla se do těch jeho hlubokých azurových tůní.

„Jen to zkusíš, ano? A když to nepůjde, necháme toho. Nebude tě, už do toho tlačit. Ano?“ ptal se mě.

„Dobře, ale slib mi, že mě nenecháš upadnout. Slib mi, že mě budeš pevně držet,“ prosila jsem ho.

„Neboj se. Nedovolím, abys upadla. Slibuji. Zkusíme to tedy?“

„Ano,“ odpověděla jsem mu třesoucím hlasem.

„Jsem tu a pomůžu ti. Neboj. Zvládneš to. Uvidíš, jen si musíš věřit,“ řekl mi. Jeho ruce pustily můj obličej a pevně stiskly ty mé, které do teď poslušně ležely složené v klíně.

Zvládnu to! Vždyť to nic není! Musím to dokázat! Opakovala jsem si pořád ve své hlavě. Nejen síla jeho stisku, ale i ta víra ve mně, která se zračila v jeho očích mi dodala potřebnou odvahu. Opětovala jsem mu stisk.

„Můžeme?“ zeptal se mě.

„Ano,“ odpověděla jsem mu, teď už pevným hlasem plným odhodlání. Jeho plné, pravidelně vykrojené rty se roztáhly do širokého úsměvu. Aniž by odvrátil pohled od mých očí, mi pomalu zvednul pravé lýtko, které pomalu postavil na zem. To samé zopakoval i s mou druhou nohou a oba stupínky, na kterých až do této chvíle spočívaly mé nohy, zvednul do vertikální polohy,aby mi nepřekážely. Napřímil se a vztáhl ke mně paže.

„Ty to dokážeš,“ řekl mi, když jsem ho uchopila třesoucími dlaněmi za jeho předloktí.

„Tak dobře, Bello. Teď se pomalu začni přitahovat ke mně, čímž postupně přeneseš svou váhu do nohou,“ řekl mi a jeho dlaně pevně sevřela zespoda mé předloktí. Snažila jsem se, ale bylo to marné, mé paže ochable spočívaly v těch jeho.

„Bello, no tak se snaž. Neboj se, držím tě. Víš co? Trošku ti pomůžu,“ řekl Josh. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Jediné na co jsme se, teď soustřeďovala byly ty silné paže, které mě pevně svíraly a opatrně si mě přitahovaly k sobě, ale to mé paže měly být tím, kdo způsobuje ten pohyb. Snažila jsem se ze všech sil. Cítila jsem, jak se mi napínají svaly v pažích a postupně se přitahuji k Joshovi, což způsobilo, že se zbytek mého těla odlepil od vozíčku. Celá má váha se pomalu přesouvala do nohou.

„Ano, Bells, tak je to dobře. Začni pomalu propínat nohy v kolenou,“ říkal mi a já dělala to, co po mně žádal. Ucítila jsem třes v mých nohou. Otevřela jsem oči, podívala se na ně a opravdu se třásly, byť jen nepatrně, ale dostala jsem strach a chtěla se opět posadit, jenže Josh mi to nedovolil.

„Nedívej se na nohy, podívej se mi do očí. Teď to nesmíš vzdát. Bojuj!“

Odtrhla jsem svůj pohled od třesoucích se nohou a vyhledala ty jeho oči. Vytěsnila jsem z hlavy všechen můj strach. Pomalu jsem začala propínat nohy a ignorovala jsem ten nepříjemný třes a tah. Přesně jsem mohla určit, kdy se jaký sval dostal ke slovu, a kde se upíná ke kosti. Jako z dálky se ke mně nesla slova chvály a povzbuzení, které se řinula z Joshových úst, které po celou tu dobu byly roztáhnuté do širokého úsměvu. Když…

„Bells, stojíš! Ty stojíš! Dokázala jsi to!“ vykřikl Josh, když jsem se snažila udržet na vratkých nohou. V momentě, kdy jsem se začala smát na celé kolo, se mi podlomily nohy, ale než jsem stihla upadnout, Josh mě zachytil, jeho paže se mi omotaly okolo pasu, přitiskl si mě na svojí hruď a začal se se mnou točit kolem dokola. Pořád jsem měla hlavu hluboko zakloněnou a smála se na celé kolo, vychutnávala jsem si své malé vítězství.

„Joshi, já to dokázala! A to jen díky tobě. Děkuji,“ řekla jsem mu, když se přestal točit kolem dokola a dala mu pusu na tvář. Jeho oči, které mě bedlivě pozorovaly, se rozzářily jako lucerny v potemnělé ulici. Blankyt jeho očí mě spoutal a postupně pohlcoval do jeho bezedných hlubin. Cítila jsem to napětí, které se rázem objevilo. Navzájem jsme se vpíjely pohledy a naše dechy se pomalu vytrácely. A ty šťastné úsměvy, které jsme ještě před okamžikem pouhým zračily na našich rtech, se vytratily neznámo kam. Jeho pohled se osvobodil od toho mého a sklouznul na mé rty. Chvíli je tiše sledoval a pak se opět zahleděl do mých očích. Nevím, co v nich viděl, ale to co v nich zahlédl mu nejspíš dodalo odvahy, jelikož pomalu začal zmenšovat už, tak malou mezeru mezi našimi rty. V momentě, kdy jsem ucítila lehký dotek jeho nosu na tom mém, zavřela jsem oči a čekala. Čekala, kdy na mých rtech spočinou ty jeho smyslné a pravidelně vykrojované, plné rty. Mrazilo mě v zádech a tělem se mi čím dál víc rozlévalo to příjemné jemné brnění. Cítila jsem, jak jeho dech hladí mé rty, když…

„Bells,“ rozneslo se parkem, ve kterém ač normálně bývalo v tuto dobu rušno, ale protože oblohou křižovaly těžké černé mraky, byl prázdný, mé jméno. Prudce jsem otevřela oči a odtáhla obličej od Joshe. Nepatrně jsem naklonila hlavu a zadívala se přes Joshovo rameno. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych se ujistila, že se mi to nezdá, ale ON tam opravdu stál. Byl to ON, o tom nebylo pochyb. V tuto chvíli jsem si nepřála nic víc, než jen to, aby mě objal a já se tak mohla schovat v objetí jeho chladivých paží, které by mě dokázaly ochránit před vším.

„Jaspere,“ zašeptala jsem a mé oči se zaplnily slzami. Mě tělo bylo zaplaveno euforií z toho, že ho vidím. Ale ta euforie neměla u mě dlouhého stání, jelikož stačila jedna vteřina a vše se změnilo. Josh mě stále svíral kolem pasu a jeho hlava byla pootočená, aby i on viděl nově příchozího.

„Bello, kdo to je?“ ptal se mě Josh, když uběhlo snad několik minut, kdy ani jeden z nás nepromluvil a ani se nepohnul. Neodpověděla jsem. Jen jsem stále upírala svůj zrak na Jaspera, který stál u té zdi bez jediného pohybu.

„Bello, kdo to je? A je ti dobře, celá se chvěješ?“ zeptal se mě Josh, díky, kterému jsem se dokázala udržet na svých opovážlivě vratkých nohou.

„To je… Jasper. Mohl bys mě prosím pomoci do vozíčku?“ zeptala jsem se ho a odtrhla jsem svůj pohled od Jaspera. Neodpověděl. Jedna jeho paže mě ještě pevněji sevřela v pase a tou druhou se natáhnul pro vozíček, který stál metr za mnou. Přisunul ho blíže. A opatrně mi opět pomohl si sednout.

„Je ti dobře? Nemám ho poslat pryč, protože nevypadáš, že by ti jeho návštěva nějak potěšila, spíše naopak,“ řekl mi Josh a zadíval se mi zpříma do očí, aby snad z nich vyčetl kladnou odpověď na jeho otázku.

„Bella nikam nepůjdu, dokud si mě nevyslechne,“ řekl Jasper, který se během jedné vteřiny přemístil od zdi vedle Joshe.

„Nějak jsem si nevšimnul, že by byla radostí bez sebe, když tě uviděla, takže si myslím, že by bylo lepší, kdybys odešel. Bude to tak lepší, alespoň pro Bellu,“ odpověděl mu za mě Josh.

„Nikam nepůjdu a ty o tom nerozhoduješ,“ odpověděl mu Jasper a hrudi se mu dralo zlověstné tiché vrčení. Stál naproti Joshovi jeho vrčení i pohled byly více než výmluvné, ale z Joshem to ani nehlo.

„Jaspere, okamžitě s tím přestaň, hned!“ okřikla jsem ho, „Joshi, to je v pořádku. Nech nás, prosím chvíli o samotě,“ poprosila jsem ho.

„Bello, nemyslím si, že by ti nějak jeho návštěva prospěla. Raději tě odvezu na pokoj,“ řekl a než stačil udělat pouhý krok, aby se mohl postavit za vozík a odvézt mě, chytil ho Jasper za obě předloktí a obličejem se k němu nepatrně přiblížil.

„Neslyšel jsi, co Bella říkala. Neodvezeš ji na žádný pokoj! A teď jdi a nepleť se do něčeho, o čem ty nevíš vůbec nic,“ cedil skrz zavřené zuby Jasper a ten zlověstný zvuk, který ještě před chvíli utichl, se mu opět začal drát z hrdla a nabíral na intezivitě.

„Jaspere, pusť ho! Okamžitě!“ opět jsem se na něj rozkřikla a natáhla se, abych ho mohla chytit za paži.

„Joshi, to je opravdu v pořádku. Nech nás, prosím chvíli o samotě,“ požádala jsem ho znova.

„Bello, ale…“

„Žádný ale. Jdi, Joshi. Nic se mi nestane. Prosím.“ I když jsem nevěřila, že by mě Josh opravdu poslechl, ale opravdu se otočil k odchodu.

„Dobře, zajdu ještě pro džus, který jsem zapomněl u mě na pokoji, za pár minut jsem zpátky. A jestli se Belle něco stane, tak…“ řekl ještě Josh.  Naposledy si Jaspera poměřil pohledem a vzdálil se.

„Jaspere, proč jsi přišel?“

„Bells, musel jsem tě vidět. Musel jsem se na vlastní oči přesvědčit, že jsi v pořádku. Ale hlavně ti musím říct, že moje slovo platí. Pořád jsem tu pro Tebe,“ říkal mi a klekl si přede mě.

„Jaspere, nebuď…“

„Ne, Bells, nech mě domluvit. Já vím, že si myslíš, že jsem Tě zradil, ale tak to není. Ano, vím, že jsem ti ublížil. Já si to uvědomuji, ale kdybych mohl, tak jsem přišel už dávno. Vždycky jsem tu pro Tebe byl a budu.“

„Jo? A kde jsi byl, když jsem Tě potřebovala… když jsem uvažovala o tom, jestli existuje v tom mém zpropadeném životě nějaký smysl. Protože vždy, když si myslí, že bude vše už jen v pořádku a snad se to obrátí i k lepšímu, tak v ten moment dostanu od života další ránu. Kde?!? A co Ti bránilo v tom, aby jsi za mnou přišel? CO?!? Nebo spíš by bylo vhodnější se ptát KDO?!?“ odpověděla jsem mu sarkasticky. Ucítila jsem chladivý dotek jeho dlaně na té mojí. Ucukla jsem.

„Bells, proč?“ zeptal se mě zmateně.

„Jaspere, ty se mě ptáš proč? Co jsi si myslel? Že v momentě, kdy Tě spatřím, Ti padnu k nohám a budu Ti děkovat, že jsi si náhodou na mě vzpomněl. NE! Tak to nefunguje. Možná, že kdybys přišel za mnou už do nemocnice a pokusil se mi to nějak vysvětlit, bylo by to třeba jiné, ale teď už je pozdě, příliš pozdě.“

„Bells, věř mi, že kdybych mohl přijít, přišel bych. Musíš mi věřit!“

„Nevěřím Ti. A ty po mě ani už nemůžeš žádat, abych Ti věřila, Ty NE! Věřila jsem Ti! Věřila jsem Ti, tak jako nikomu a co jsi udělal s mojí důvěrou vůči Tobě? Nevážil sis toho, zradil jsi mě! Pamatuješ si, jak jsi mi říkával, že to co Ti Alice udělala je neodpustitelné. A dnes? Nebo jak jsi mi říkal, že vždy tu pro mě budeš, že neexistuje žádná síla a ani člověk, který by Tě mohl ode mě odtrhnout. Byly to jen plané řeči a já byla natolik naivní, že jsem jim uvěřila. A ač to bude pro mě sebevíc obtížnější musím se naučit žít sama bez Tvé pomoci, bez číkoliv pomoci.“

„Ne, Bello, nebyly to žádné plané řeči. Vše, co jsem Ti, kdy řekl byla pravda. A kdyby to nebylo pro Tvoje dobro, tak bych tu byl s Tebou…“

„Jaspere, už s tím prosím přestaň. Přestaň mi neustále lhát a říkat, že mi nemůžeš nic říct, protože je to pro mé dobro. Už mě totiž unavuje, jak mi každý tvrdí, že je to pro mé dobro. Je totiž víc než zajímavé, jak všichni vědí lépe, co je pro mě dobré a co ne. Proč o tom nenecháte rozhodnout mě. Proč mi všichni jen něco zatajujete a neřeknete na rovinu. Nejsem malé dítě, jsem dospělá a vím, že bych se s tím nějak vyrovnala, ale to vy ne. Všichni mi jen něco tajíte a pomalu se mi bojíte něco říct, abyste mi tím nějak neublížili. Vždycky jsi mi vše řekl, tak jak je. A teď? Mi akorát vše tajíš a pořád dokola se odvoláváš na to, že mi to nemůžeš říct, protože bych to neustála. Sakra, Jaspere, nemyslíš, že ta pravda by byla mnohem jednodušší než to věčné zatajování!“

„Bello, tak dobře, povím ti to všechno.Já ti to řeknu, jen tě prosím, nech mě domluvit a nepřerušuj mě,“ řekl mi Jasper a odmlčel se.

„Asi bude nejlepší, když začnu úplně od začátku. Takže potom, co jsme se přestěhovali do Dartmouthu, potkali jsme tam moji rodinu. Všechny sis je oblíbila, hlavně Edward v Tobě vyvolával určité pocity a trávili jsme s nimi prakticky všechen čas. Vše bylo dobré, až do chvíle, kdy jsem byl s ostatními na lovu a ty jsi vezla Tiff na letiště. Po cestě zpátky jsi píchla, a když jsi chtěla vyměnit píchlé kolo, napadl tě upír, ale naštěstí to Alice vše viděla a zabránila mu, aby ti ublížil.“

„Jo, ona mi vlastně zachránila život. To bych jí měla být asi vděčná, ne? Jen taková malinkatá otázka a to bylo předtím, anebo potom, co mě chtěla zabít ona?“ ozvala jsem se s takovou razancí, až mi sarkasmus odkapával z pusy.

„Bello, říkal jsem, abys mě nechala domluvit. A bylo to předtím, jestli tě to tolik zajímá.“

„No, to je…“

„Bello, prostě buď z ticha a nech mě mluvit, ano? Takže Alice ti pomohla, když jsme s Edwardem dorazili k nám, seděli jste spolu na posteli a smáli se. Bello!“ zpražil mě Jasper přísným pohledem, jelikož jsem se chystala k dalším otázkám.

„Nechápal jsem, proč? Nevím, co přesně jste si řekly. To víš, jen Ty a Alice, ale jedno je jisté, přesvědčila Tě o tom, že mě stále miluje a kvůli tomu jsme se potom i pohádali, protože jsi na mě naléhala, abych si s ní o tom všem promluvil, ale já jsem nechtěl. Druhý den ráno, když jsem se bavil s Edwardem v kuchyni, se mě Edward ptal, co vůči němu cítíš. Řekl jsem mu, že ho miluješ a pochybuji, že by sis toho nebyla vědoma, jen sis to nechtěla připustit. Byl jsem natolik zavalen Edwardovou euforií z toho, že pociťuješ to samé, co on, že jsem si nevšimnul, že už jsi vzhůru, a když jsi scházela ze schodů, tak jsi spadla. A dál už to znáš,“ řekl mi Jasper a vyčkával na mojí reakci.

Tak jestli jsem doteď z toho všeho byla zmatená, tak to nebylo nic oproti tomu, co jsem cítila teď. Z toho všeho se mi začala motat hlava a hučelo mi v ní, jako ve vosím úle.

„Takže jestli tomu dobře rozumím. Snažíš se mi tu namluvit, že jsem Edwarda milovala. A že jsem to byla já, kdo Tě přiměl si promluvit s Alice. A hlavně, že jsem s ní byla nejlepší kamarádkou,“

„Bello, já se Ti tu nesnažím nic namluvit. Chtěla jsi vědět, jak to bylo. Chtěla jsi znát pravdu? Tak teď ji znáš. A je jen na Tobě, jak s ní naložíš.“

„Jaspere, promiň, ale já Ti nevěřím. Protože je až těžko uvěřitelné, že potom, co by mě chtěla Alice uškrtit, bych se s ní mohla o několik málo okamžiku smát a chovat se jako její kamarádka. A taky nemůžu uvěřit tomu, že mi tvrdíš, že jsem milovala Edwarda, protože to bych potom musela něco cítit. A proč mi tedy nic, alespoň nenaznačil, když s tebou neustále chodil za mnou do nemocnice. Já nevím, ale myslím si, že bych… Nechápu, proč jsi přišel. A proč mi tu takhle lžeš! I když jedno vysvětlení bych našla. Nudil jsi se, tak sis řekl, že se zajdeš podívat na mě, že? A překvapilo tě, že jsem se s tím vším nějak vyrovnala. Určitě tě muselo naštvat, že tu nesedím, jako hromádka neštěstí…“

„Bello, proč říkáš něco, co není pravda. Moc dobře víš, že já bych Ti nikdy neublížil. Vždycky jsem dělal vše, abych Ti pomohl. Já vím, že je to možná trošku šílené, ale řekni mi, že to u tebe není nemožné, protože už několikrát jsem se u tebe přesvědčil, že tvé chování pozbývá nějakou logiku, ale…“

„Ano, takže chceš říct, že prostě jsem naprosto šílená, či co? Je pravda, že jsem se chtěla zabít, ale nikdy bych…“

„Sakra, Bello, copak to nevidíš? Kolikrát jsi se zachovala víc než nelogicky. Vždyť i ty sama o sobě říkáš, že tvoje chování postrádá někdy veškerou logiku, ale ty se v tom vždy najdeš tu svou nelogickou logiku, jak ráda říkáš.“

„Ano, to je sice pravda, ale tohle je až moc přitažené za vlasy. Jaspere, jdi, prosím odejdi a žij si svůj život. Zapomeň na to, že jsem vůbec někdy existovala.“

„Bells, to po mě nemůžeš chtít. Jsem tu a zůstanu tu!“

“Jdi! Prostě se seber a vypadni!“ dostala jsem ze sebe mezi hlubokými nádechy, kterými jsem se snažila uklidnit.

„NE! Nikam nejdu! Zůstanu tu s Tebou!“

„Co po mně chceš?!? Co?!? Jaspere, odejdi, já Tě prosím, odejdi. Jestli jsi mě měl někdy doopravdy rád a záleželo Ti na mně, tak jdi a nech mě žít,“ prosila jsem ho s očima plnýma slz.

„Bells, jsem tu a už neodjedu. Už NE! Pomůžu Ti se vším!“ jeho hlas se ztišil a zněl konejšivě. Objal mě, ale to jsem nechtěla. Chtěla jsem, aby odešel a nechal mě být, protože to co mi řekl, bylo víc než těžko uvěřitelné a já se teď v mé zmatenosti plácala mnohem víc než předtím. Bylo to až neúnosné.

„Jaspere, pusť mě. Slyšíš, jdi odsud. Já ti nevěřím, protože ty jsi jen kus kamene, který nemá city. Sice možná dokážeš cítit pocity ostatních, ale Ty nemáš žádné, protože Tvoje srdce je jen kus kamene. Kus ledového kamene, které nedokáže cítit ten pravý cit. Nevěřím Ti v ničem. Jen mi lžeš!“ řekla jsem mu chladně, jeho stisk povolil a zadíval se mi do očí.

„Bells,…“

„Na co ještě čekáš, vypadni odsud!“ zakřičela jsem na něj z plných plic. Jasper se ode mě odtahoval a přitom kroutil nevěřícně hlavou.

„Tak jdi! Na co ještě čekáš! To ti to mám dát písemně, či co! Nechci, aby si mě ještě někdy vyhledal. Zapomeň na mě. Já nevím, třeba si mysli, že jsem umřela. Mysli si, co chceš, mně je to jedno. Jen už jdi a nevracej se!“ křičela jsem, co mi síly stačily až mi došel dech a poslední větu jsem spíš jen tiše zašeptala. Copak mu můžu věřit? Nemůžu, protože už jedno mě zradil, tak kde mám jistotu, že mi teď říkal pravdu. Jasper pomalu ustupoval a neustále kroutil hlavou, když se po jeho boku objevil Edward.

„Taky jsi mě přišel přesvědčovat o tom, jak jsem Tě milovala a jaká jsem byla kamarádka s Alice?“ zeptala jsem se ironicky Edwarda.

„Bello, já…“

„Co já? Co já? Vypadněte odsud oba! Jste jen kusy ledového kamene, který pozbývá nějakých citů. Jediné, co vám působí radost je hledat utrpení u druhých. Možná, že nepijete lidskou krev jako ostatní, ale přesto jste stejní netvoři, jako ostatní vašeho druhu. Jste zrůdy, které zajímá a lační jen po jediném, po krvi. Po lidské krvi a to vaše vegetariánství je jen pouhá přetvářka, abyste si mohli namlouvat, že jste lepší než ostatní, ale nejste. Jste naprosto stejní!“ řekla jsem potichu, ale přesto jsem věděla, že mě víc než dobře slyší. Ani nevím, proč jsem to řekla, snad proto, že ten hukot v mojí hlavě nabíral na intenzitě. Myšlenky se mi v mysli točily jako na centrifuze. Docházel mi dech. Ale tím posledním, co to vše ještě víc zhoršilo, byl Edwardův pohled. Pohled, kde se zrcadlilo jen jedno, bolest a nejenže se mu odrážela v jeho očích, ale já ji pocítila i hluboko ve svém nitru. Jeho bolest mi trhala už natolik poničené srdce na kusy. A pak se stalo to, co jsem už ani nedoufala.

Všechny ta slova, co mi Jasper řekl, dostala i svoji vizuální podobu. Přišlo to nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Chytila jsem se za spánky a pevně sevřela víčka k sobě. Ze začátku to byly pouhé záblesky, které se postupně stávaly plnohodnotnými, jakmile se na ně začaly nabalovat další a další útržky mých vzpomínek. Mé vzpomínky se vymanily z té tmavé propasti, kde byly až do této chvíle ukryté. A já si v ten moment mého prozření a hlavně potom, co jsem řekla Jasperovi s Edwardem přála jediné. Klid. Ticho. Nemuset na nic myslet. A snad si ani nic nepamatovat.

Cítila jsem, jak se má mysl uklidňuje. Hučení postupně sláblo a hlava se mi pomalu přestávala motat. A já se cítila najednou podivně lehká. Všude kolem mě byla nepropustitelná tma, kterou jsem ještě před chvíli nenáviděla, jelikož mě obrala o mé vzpomínky, ale teď… Teď jsem ji přivítala s otevřenou náručí. Dovolila jsem jí, aby pohltila mé tělo, kterou laskala svým tmavým objetím, ve kterém se nacházel tolik můj vytoužený klid. Nemusela jsem na nic myslet, ale ani jsem nemohla, protože ona mi v tom bránila. Jediné,co jsem cítila bylo to ticho, které mě obestřelo.

Edward

Zrovna jsem dopil první oběť mého lovu, nasál jsem vůni lesa, když mě do nosu opět uhodila tolik lahodná vůně další pumy. Rozběhnul jsem se po její stopě. Vyloženě jsem si užíval lov, protože to byly jediné chvíle, kdy jsem se dokázal odpoutat svou myslí od Belly. Vždy jsem dovolil vyplout tomu netvorovi na povrch a nechal se vést jen svými zabijáckými instinkty. Což byla pro mě v danou chvíli úleva, jelikož jsem přestal, alespoň na chvíli týrat svou mysl otázkami, co by kdyby. Protože, kdybych byl o něco pozornější a nenechal se tolik strhnout tou radostí, která mě podstoupila v momentu, kdy mi Jasper řekl, že mě Bella miluje, mohl jsem slyšet její srdce, které by mě upozornilo, že je vzhůru a já mohl zabránit jejímu pádu, který to vše jen zničil.

Zničil to křehké pouto, které mezi mnou a Bellou vzniklo. Z mé strany to bylo silné pouto, ale u ní bylo ještě moc křehké a tak lehce se dalo zpřetrhat. A teď? Teď mi nezbývá nic jiného než čekat. Ano, vždy jsem byl odhodlaný čekat a moc dobře jsem si byl vědom toho, že jí musím dát čas, ale to bylo jiné, protože byla v mé blízkosti. A nyní? Nyní musím jen tiše vyčkávat a být od ní několik mil daleko. Je to neskutečně těžké si držet od ní odstup a doufat, že už si snad brzo vzpomene. Rychle jsem zatřepal hlavou, abych z ní dostal tyto myšlenky, které mě neustále jen ubíjely a raději se plně snažil soustředit na lov.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem tiše pozoroval svou další oběť, se mi v kapse rozezvučel mobil, který jsem zapomněl vypnout. Nebyl jsem jediný, koho můj zvonící mobil vyrušil, ale i tu pumu, která pozorovala svou kořist a připravovala se ke skoku. Nejen kořist pumy, ale i ona se dala na útěk. Vztekle jsem vylovil mobil ze své kapsy a podíval se na displey. Alice.

„Edwarde, musíš ho zastavit. Musíš ho chytit. Nebo to nedopadne dobře,“ řinul se Alicin hlas z telefonu takovou rychlostí, že i já jako upír jsem měl, co dělat, abych jí rozumněl.

„Koho? Koho mám zastavit?“ ptal jsem se jí a pořád jsem byl podrážděný z toho, že mi díky jejímu hovoru unikla má kořist.

„Jaspera. Jasper běží za Bellou. Edwarde musíš ho dohonit a zastavit ho, protože jinak…“

„Alice, stihnu to?“

„Nevím, nevím to, ale musíš se o to, alespoň pokusit. Tak nestůj a běž,“ řekla mi Alice ještě než zavěsila. Rozběhnul jsem se, co nejrychleji vpřed. Utíkal jsem po Jasperový stopě a doufal, že to stihnu, protože… Bylo mi víc než jasné, co by se odehrálo, jelikož už jsem měl tu možnost to shlédnout ne jednou v Aliciných vizích. Vyhnal jsem z hlavy všechny ty myšlenky, jak by to mohlo dopadnout, kdybych to nestihnul a jen se soustředil na svůj běh, abych dostihnul Jaspera, než provede něco, co by to mohlo zkomplikovat ještě víc a možná i nevratně.

A přestože jsem se snažil ze sebe vydat, co nejvíc a byl jsem mnohem rychlejší než ostatní v mé rodině, jsem to nestihl. Jasper byl rychlejší, jak já a měl přede mnou pořádný náskok.

„Na co ještě čekáš, vypadni odsud!“ nesl se ke mně z dálky Bellin hlas. Mou myslí proběhlo jen. Je pozdě! Ale nezpomalil jsem, spíše naopak. Když už jsem nedokázala Jaspera zastavit v čas, musím se pokusit zachránit, co se dá, i když…

„Tak jdi! Na co ještě čekáš! To ti to mám dát písemně, či co! Nechci, aby si mě ještě někdy vyhledal. Zapomeň na mě. Já nevím, třeba si mysli, že jsem umřela. Mysli si, co chceš, mně je to jedno. Jen už jdi a nevracej se!“ Potom, co jsem uslyšel a hlavně spatřil Bellinu tvář, jsem pochyboval, že tady se dá ještě něco zachránit. Jasper nevěřícně kroutil hlavou a pomalu couvala, jeho myslí se vířily myšlenky, které byly naprosto pomatené. Nemohl uvěřit tomu, co mu Bella řekla. Nemohl, ale ani nechtěl. A Bella? Ta seděla ve vozíčku a jen pouhý pohled do jejího obličeje, mi způsobil nevyslovitelnou bolest, která se snažila roztrhnout mé srdce ve dví.

„Taky jsi mě přišel přesvědčovat o tom, jak jsem Tě milovala a jaká jsem byla kamarádka s Alice?“ zeptala se mě ironicky.

„Bello, já…“ řekl jsem pouze, jelikož jsem ani nevěděl, co bych ji na to mohl říct. Nevěděl jsem, co bych mohl udělat, abych ji přesvědčil, že to, co jí Jasper řekl je pravda.

„Co já? Co já? Vypadněte odsud oba! Jste jen kusy ledového kamene, který pozbývá nějakých citů. Jediné, co vám působí radost je hledat utrpení u druhých. Možná, že nepijete lidskou krev jako ostatní, ale přesto jste stejní netvoři, jako ostatní vašeho druhu. Jste zrůdy, které zajímá a lační jen po jediném, po krvi. Po lidské krvi a to vaše vegetariánství je jen pouhá přetvářka, abyste si mohli namlouvat, že jste lepší než ostatní, ale nejste. Jste naprosto stejní!“ pronesla potichu a to bylou tou poslední ránou, které mé mrtvé srdce uneslo. Její slova byla jako dýka, která se mi hluboko zaryla do srdce a tím mi ho rozervala ve dví. Pod váhou jejích slov se mi podlomila kolena.

Bella se chytila za hlavu a sevřela víčka, jako kdyby chtěla zahnat snad nějaké nepříjemné myšlenky. Nevěřícně jsem jí pozoroval. Rukama si zajela do vlasů a pevně se chytila za vlasy. Držela je, jako kdyby si je chtěla všechny vytrhat. Její dech byl přerývavý a sotva ho popadala. Když zničehožnic její ruce se ochable svezly podél jejího těla a její hlava se zvrátila dozadu přes opěrku vozíčku.

„Bells,“ vykřikli jsme s Jasperem zároveň a během jedné vteřiny byli u ní. Chytil jsem ji za ramena a opatrně s ní zatřásl.

„Bells, probuď se,“ promlouval jsem k ní tiše. A zároveň jsem se ujišťoval, že jí bije srdce. Bilo potichu a jen slabě.

„Co jste jí udělali?“ křičel na nás nějaký muž. Nepodíval jsem se na něj, jen jsem neustále pozoroval Bellin obličej, který vypadal naprosto pokojně, jako kdyby spala.

„Pusťte ji! Okamžitě běžte od ni! Co jste jí udělali?“ křičel na nás ten muž, který se neustále přibližoval.  S Jasperem jsme se oba skláněli nad Bellu a drželi ji za ruce. Podíval jsem se na toho muže, který se snažil dostat skrz hradbu našich těl a já si uvědomil, že to je Josh, které jsem nesčetněkrát viděl po Belliným boku v Aliciných vizích. Zavrčel jsem a ač nerad, ustoupil, protože on byl terapeut a měl v tomto ohledu více zkušeností.

„Co se jí stalo?“ ptal se, zatímco zvedal její tělo opatrně z vozíčku a pokládal ji do trávy, aby zkontroloval její životní funkce.

„Nevím, držela se za hlavu a pak zničehožnic omdlela. Co jí je? Bude v pořádku?“ vyptával se ho Jasper. Neodpověděl mu. Po chvíli zvednul Bellu do náruče, když se napřímil podíval se na mě a Jaspera.

„Myslím, že bude lepší, když už ji necháte na pokoji. Zcela evidentně ji váš rozhor rozrušil. Jestli si to neuvědomujete, tak terapie není nic příjemného a je hodně fyzicky náročná, a když k tomu přidám její psychické rozpoložení, tak se mi tu nabízí jen jediná varianta toho, co se jí stalo. Bylo toho na ni moc. Upadla do bezvědomí, je to reakce jejího těla a mysli na její vyčerpání,“ řekl a otočil se k odchodu.

„Bude v pořádku? Kdy se probudí? Co pro ni můžu udělat?“ ptal jsem se. Josh se otočil hlavou na mě. Jeho pohled byl zcela čitelný. Zloba a vztek vůči nám.

„Nevím, kdy se probudí. Nevím, jestli bude v pořádku. Ale jedno vím jistě, určitě bude pro ni lepší, když už ji necháte na pokoji,“ řekl a nesl ji směrem k budově. Stáli jsem tam s Jasprem beze slova. Ani jeden z nás se ho nepokusil, ani následovat, protože tíha té skutečnosti a jejích slov k nám dolehla s ještě větší razancí.

A mě už bylo naprosto jasné, že to křehké pouto, které si ona ke mně před tím pádem vytvořila a už utržilo jednu hlubokou trhlinu, která se přesto všechno snad dala nějak zacelit, se zpřetrhalo na několik malých kousků, které už nikdo nikdy nedá dohromady. Nebo mám věřit a pořád doufat, že naděje umírá jako poslední?

16. kapitola x Shrnutí x 18. kapitola

Já vím, další komplikace. Já vím, jsem hrozná, ale věřte nebo ne, v příští kapitolce se to už začne všechno rozmotávat a vracet konečně do něco šťastnější roviny. Bella nám decentně upadla do hysterického stavu, ale dalo se očekávat něco jiného, když vezme v potaz nejen její fyzické vypětí, ale i psychické.

Tak doufám, že se vám kapitolka líbila, a že jste na mojí povídku nezapomněli, když se tu takovou dobu nic neobjevilo, ale nefungoval mi net, ale teď už šlape, tak jak má a já se pokusím přidat další kapitolku co nejdříve. Doufám, že snad to odčiní délka této kapitolky, která má deset a půl stránky ve wordu, což je moje zatím nejdelší kapitolka. Moc děkuji za komentíky k předešlé kapitolce.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 17. kapitola: