Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 14. kapitola

24.10.2010 (08:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2611×

14. KAPITOLA

Bella

Píp… píp… píp… píp ozývalo se zpoza mé hlavy. Třeštila mně hlava a bolelo mě celé tělo, ne celé, jen horní polovina. V té dolní polovině jsem cítila nepříjemné brnění. Chtěla jsem otevřít oči, abych zjistila, co způsobuje ten protivný pípající zvuk, jež se místností rozezníval s jistou pravidelností, ale nešlo to, jen se mi nepatrně zachvěla víčka. Na druhý pokus jsem už byla úspěšnější a já se dívala do Jasperovy tváře, ve které se dala vyčíst veliká úleva.

„Bello,“ zašeptal.

„Jaspere,“ zašeptala jsem na něj a pohledem klouzala po bílé místnosti. Za Jasperovými zády byly dveře, naproti mé posteli se nacházel stůl se dvěma křesílky, za kterými bylo okno, jež mělo staženou roletu. Pokračovala jsem dál svým pohledem, když se můj pohled vpil do tváře nádhernému andělovi s bronzovými vlasy, které neposlušně trčely do všech světových stran. Moje srdce se dalo na zběsilý úprk.

„Bello, ššš, je to dobrý, jsem u tebe. Nemusíš se bát,“ říkal mi Jasper, který mě držel za ruku. Uklidňoval mě nejen slovy, ale i svým darem, takže se má tepová frekvence opět vrátila do normálu.

„Kde to jsem? A kdo je on?“ ptala jsem se ho zmateně, jelikož mi nebylo jasné, jak jsem se sem dostala.

„Jsi v nemocnici. Měla jsi nehodu. To je Edward, můj bratr, ty si ho nepamatuješ?“ ptal se mě. Edward? Bratr? Vždyť jeho rodinu jsem nikdy neviděla, několikrát mi sice o nich vyprávěl, ale nikdy jsem se s nimi nesetkala, tak jak bych si ho měla pamatovat.

„Ne, nepamatuji. Měla bych? Co se mi stalo?“ ptala jsem se ho, ale než se mi dostalo nějaké odpovědi, vstoupil do místnosti muž s blond vlasy, jehož pokožka byla stejně bledá jako Jasperova a i barvu očí měl stejnou.

„Bello, jak se cítíš?“ ptal se mě a já jen zmateně zamrkala, jelikož nebylo zvykem, aby doktor oslovoval své pacienty jménem a tykal jim. Chvíli jsem ho jen pozorovala, než mi došlo, že to musí být určitě Carlisle, alespoň dle toho, co mi o něm Jasper říkal.

„Vy jste Carlisle Cullen?“ zeptala jsem se opatrně, abych si potvrdila mou domněnku.

„Ano, jsem a tykej mi, jako předtím. Jak se cítíš? Bolí tě něco?“ řekl mi.

„Jako předtím? Před čím? Kdy před tím? Jsem zmatená, nic nechápu. Třeští mně hlava a bolí mě horní polovina těla, v té dolní cítím, jen takové nepříjemné brnění.“

„Bello, nevím, jestli ti to Jasper říkal, ale mělas nehodu. Spadla jsi ze schodů a přitom jsi se uhodila do hlavy a způsobilo ti to ztrátu paměti. Díky tomu pádu jsis zlomila dvě žebra, která jsme ti zafixovali a poranila sis páteř, proto cítíš to nepříjemné brnění…“

„Ztráta paměti? Kdy si zase vzpomenu? A co vše si nepamatuji? Jak poranila páteř?“ pokládala jsem jednu otázku za druhou a byla z toho ještě více zmatenější než předtím.

„Nemůžu přesně určit, kdy si na vše vzpomeneš. Co si vybavuješ jako poslední vzpomínku, než jsi se probrala zde?“ ptal se mě. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se. V mé mysli byla určitá tmavá místa, když jsem si vzpomněla.

„Pamatuji si, že Jasper šel na lov. A já byla sama doma. O chvíli později dorazila za mnou Tiff, aby se se mnou podívala na netu po nějakém domu v okolí Darthmounthu, kam se máme s Jasperem stěhovat, jelikož od podzimu tam nastupujeme na školu,“ odpověděla jsem mu s vítězným úsměvem na tváři. Určitě se mýlí, jelikož jsem si vybavila i ty nejmenší detaily, jak jsem se s Tiff dohadovala o tom, jak veliký by asi měl ten dům být.

„Tři měsíce,“ řekl Jasper Carlisleovi. Nechápala jsem, co tím myslel.

„Cože, co tři měsíce?“

„Bello, to se stalo už před třemi měsíci. My už jsme se přestěhovali, ale do školy jsme ještě nenastoupili,“ odpověděl mi Jasper a pevněji sevřel mou dlaň.

„Tři měsíce,“ zašeptala jsem nevěřícně. Nepamatuji si tři měsíce mého života. Proč si nepamatuji jen ty tři hloupé a krátké měsíce, ale musím si pamatovat všechny ty ohavnosti, které si pamatovat nechci. Proč se mi nevymazaly z mé mysli všechny ty okamžiky, které mi způsobují bolest. Po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Bello, musíš odpočívat. Dám ti injekci na uklidnění a po ní budeš spát,“ řekl mi Carlisle a pomalu mířil ke mně. Z kapsy vyndal injekční stříkačku s průzračnou tekutinou, kterou vpravil do kanyly, jež mi byla zavedena do levé ruky. Byla jsem natolik z toho všeho zmatená, že jsem si té kanyly všimla až teď.

„Jaspere, prosím, zůstaň tu se mnou,“ prosila jsem ho.

„Budu tu s tebou. Nemusíš mít strach. Teď se prospi, určitě ti to pomůže,“ řekl mi Jasper. Opatrně si sednul na postel a jednou rukou mě objal a tou druhou stále svíral mou dlaň v té své. Po pár vteřinách jsem cítila, jak se mé tělo pomalu ocitá v náruči spánku, ale než mě zcela pohltila, cítila jsem, jak mi někdo sevřel i druhou dlaň v té své, která byla stejně chladná jako Jasperova. Chtěla jsem otevřít oči, abych zjistila, kdo to je, ale moje tělo bylo už natolik malátné, že se mi to nepovedlo.

***

„Charlie, bude v pořádku. Operace dopadla dobře, a když bude rehabilitovat, tak vše bude jako dřív. A ta paměť se jí vrátí, je to jen otázka času,“ uslyšela jsem Jasperův šeptající hlas, když jsem se začala probouzet.

„Tati,“ promluvila jsem ještě se zavřenýma očima. Ještě než jsem stihla otevřít oči, už mě objímal. Jeho objetí mě zabolelo, usykla jsem.

„Promiň, moc se omlouvám. Já si to neuvědomil,“ říkal mi táta, když se ode mě odtáhnul. V pokoji bylo šero, jen malé světlo nad dveřmi lehce osvětlovalo místnost. A přesto jsem si všimla, že mu ve tváři přibyly další vrásky. Periferním viděním jsem si všimla Edwarda, jak stojí ke mně zády a dívá se do tmavé noci.

„Tati, to je v pořádku. Co tu děláš?“

„Moje dcera leží v nemocnici a ty se mě ptáš, co tu dělám? Nebo to si myslíš, že bych mohl teď v klidu sedět doma? Jak se cítíš?“

„Dobře, tati,“ odpověděla jsem mu.

„Bello, nelži. Nebolí tě něco? Nemám zavolat doktora nebo sestřičku?“ ptal se mě starostlivě.

„Ne, nikoho nevolej, jen se asi ještě trošku prospím. Jsem pořád nějaká unavená,“ řekla jsem a opět se mi zavíraly víčka.

„Jen spi, holčičko,“ řekl mi táta a políbil mne na čelo. A já opět podala své tělo do náruče spánku.

Jasper

Potom, co Bella opět usnula, posílal Edwarda a mě Charlie domů, abychom si trošku odpočinuli. Jen kdyby věděl, že mi nepotřebujeme odpočívat. Přestože jsem strávil hodně času s Charliem, nevšimnul si ničeho. I když bych spíše řekl, že všimnul, jen se nevyptával. A tak to bylo lepší. Stačí, že o tom věděla Bella s Tiff. Poté, co dorazil Charlie, se Edward přesunul k oknu. Byl zničený z toho, že si ho Bella nepamatuje a ještě i z toho, že ho Bella ignoruje. Neřekl bych, že to dělá záměrně, jen je z toho Bella pořádně zmatená. Ta její zmatenost z ní vyzařuje na míle daleko, ale kdo by nebyl. Rozloučili jsme se s Charliem a vydali se k autu.

Teď, když už Bella byla mimo ohrožení, se mi zase vkradla myšlenka na to, že bych si měl promluvit s Alice, protože Bella si nic nepamatuje, a tak nemůžu očekávat, že by mi mohla  vysvětlit, proč se Alice zastávala.

„Edwarde, nevíš, co Alice řekla Belle, že se jí tak předtím zastávala?“ zeptal jsem se ho, když jsme nastoupili do jeho auta.

„Jaspere, na tuto otázku ti nemohu odpovědět. Proč se nezeptáš Alice? Ona jediná ti na ni poskytne odpověď.“

Celá cesta autem probíhala v tichosti. Oba dva jsme byli ponořeni do vlastních myšlenek. Ty moje se neustále točily okolo Alice. Ano, promluvím si s ní. O několik málo minut jsme parkovali před domem. Edward mi jen řekl, že si musí provětrat hlavu a odešel. Já šel dovnitř.

„Jak je na tom Bella?“ ptala se mě Rosalie, když jsem vešel do obýváku.

„Na chvíli se probudila, ale pak zase usnula. Teď je u ní Charlie,“ odpověděl jsem jí.

„Kde je Edward? Tak ráda bych tam za ní šla, ale Alice říkala, že bude lepší, když jí dáme čas,“ říkala Esmé.

„Edward si potřebuje uspořádat myšlenky a tak se šel projít. Esmé, Alice má pravdu, bude lepší, když dáte chvíli Belle čas, je z toho všeho hodně zmatená. Kde je Alice,“ zeptal jsem se.

„Alice je v pokoji. Zajedu za Carlislem do nemocnice,“ řekla Esmé a vstala. Ještě než odešla, přišla ke mně a objala mě.

„Emmette, co kdybychom se šli taky trošku projít?“ ptala se Rosalie Emmetta.

„Rosalie, víš, že bych šel moc rád, ale za chvílí dávají jeden důležitý baseballový zápas,“ odpověděl jí. A já se málem začal smát, jelikož Rosalie jeho odpověď moc nepotěšila.

„To chceš říct, že nějaký blbý zápas je ti přednější než tvoje manželka,“ zeptala se ho Rosalie naštvaně. Emmett, když slyšel její tón hlasu a viděl pohled, kterým ho propichovala, raději vstal a nechal se odtáhnout ven z domu.

„Víš, že jsem to tak nemyslel...“ Slyšel jsem Emmetta, který si to snažil u Rosalie vyžehlit. Bylo mi víc než jasné, proč odešli. Chtěli, abychom měli s Alice soukromí. Pomalu jsem stoupal nahoru do patra, kde byl Alicin pokoj. Zastavil jsem se před dveřmi pokoje a lehce jsem zaklepal.

„Můžu s tebou mluvit, Alice,“ zeptal jsem se ji, když mi otevřela.

„Jistě,“ odpověděla mi a ustoupila, abych mohl vstoupit do pokoje. Její pokoj vypadal naprosto stejně, jako ty, které jsem s ní obýval i já. Dokonce tu byla i malá vitrínka, kde byly moje zbraně z Občanské války.

„Alice, já bych se tě chtěl zeptat…“

„Jaspere, vím, co chceš vědět. Zajímá tě, co jsem řekla Belle, že na mě změnila názor, že?“ řekla mi, když mě nenechala doříct větu. Přikývl jsem.

„Řekla jsem jí, jak jsem to viděla já a taky pravdu o tom všem.“

„Jakou pravdu? To si myslíš, že já jsem jí lhal, když jsem jí řekl, co se stalo,“ řekl jsem jí trošku ostřeji.

„Ne, Jaspere, to ne. Jen si prostě nevěděl vše.“

„Řekneš mi tedy tu tvoji pravdu?“

„Jaspere, když jsem dostala tu vizi o tobě a Belle, nechtěla jsem tomu věřit. Vím, že moje vize závisí na rozhodnutích, a i když jsem se rozhodla jakkoliv, abych tomu nějak zabránila, moje vize zůstala pořád stejná. Neměnila se, a proto jsem ti nevěřila, že mě miluješ. Myslela jsem si, že mi lžeš. Vím, že tvůj vztah s Bellou nešlo nijak ovlivnit. Byl to osud, který nelze změnit. Bylo už předem dané, že tvůj život se prolne s tím Belliným. Nechtěla jsem čekat na den, kdy mě kvůli ní opustíš, a proto jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. Dnes už vím, že mé rozhodnutí bylo chybné. Ale prosím, věř mi, že jsem nikdy neporušila náš slib lásky, který jsme si dali. Byla jsem ti vždy věrná a…“

„Věrná? A co tedy znamenal ten chlap v naší posteli?“ zeptal jsem se jí a chtělo se mi začít se smát nad tím, jak je naivní, jelikož moc dobře vím, co jsem viděl.

„Nestalo se to, co si myslíš. Najala jsem si jednoho gigola a vše udělala tak, aby sis to myslel, že jsem tě podvedla. Chtěla jsem ti ukázat, jak zrada bolí. Ale přísahám, že se mě ani nedotknul. Nechtěla jsem jen tak nečinně čekat na ten den, kdy se má vize vyplní. Od prvního momentu mé vize jsem trpěla. Mé srdce bylo postupně a pomalu ničeno bolestí z vědomí, že do tvého života vstoupí jiná žena, které budeš říkat ta dvě nádherná slovíčka. Nechtěla jsem už dál trpět tou pomalou a zdlouhavou bolestí, a proto jsem to udělala. V momentě, kdy jsi mě našel s ním v posteli, mé srdce se rozpadlo a i přestože jsem pocítila bolest mnohem větší a horší, věřila jsem, že je to nevyhnutelné a správné,“ řekla a upřeně se mi dívala do očí. Nejen z jejích očí, ale i z jejího těla sálaly obavy a obrovská láska zároveň. Nevím, jestli bych dokázal určit, který pocit převažoval nad tím druhým.

„Takže jestli to správně chápu, jsi to vše navlékla tak, abych si myslel, že jsi mě podvedla?“

„Ano, přesně, tak. Já vím, že musíš mít určitě nějaké pochybnosti ohledně mých slov, ale je to pravda. Jaspere, miluji Tě a navždy budu,“ řekla a pořád se do mě vpíjela pohledem, ve kterém jsem se začal ztrácet.

„Alice, promiň, jestli se teď zachovám vůči tobě nějak špatně, ale potřebuji si to všechno nějak srovnat v hlavě,“ řekl jsem a vyběhnul jsem ven z jejího pokoje. Běžel jsem na útes, protože jsem doufal, že šum moře dokáže přehlušit šum mých myšlenek, které se vyrojily v mé mysli.

Její slova ve mně vyvolala zmatek a v mysli mi vyvstala dvě slova. Věřit, anebo nevěřit? Tak moc bych si jí přál věřit, ale… Její slova můžou být pravdivá, ale… Opravdu to bylo tak, jak říká, co když, ale… Ano, je tu to zrádné slovíčko ale. A i kdybych si položil sebevíc otázek, u každé by bylo to zrádné slovo, které vždy odporuje. Moje srdce jí věří, ale můj rozum odporuje. A ač jsem se snažil sebevíc si to nějak v hlavě utřídit, tak jsem se do toho víc a víc zamotával. Všechno jsem si to snažil nějak logicky odůvodnit, ale copak jde v lásce hledat logiku? Láska je nevyzpytatelná, v ničem nehledá logiku a řídí se jen srdcem. Tak proč ji v ní hledám já? Tak proč neposlechnu své srdce, ale nechám se ovládat rozumem, který v tom všem hledá logiku? Asi proto, že jsem muž a muži za vším hledají tu svou logiku.

13. kapitola x Shrnutí x 15. kapitola

Tak co dodat k této kapitolce? Snad jen to, že jsem ji vyloženě vypotila, tak doufám, že se bude líbit. Moc děkuji za komentíky k té předešlé.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 14. kapitola: