Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 12. kapitola

06.10.2010 (08:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3248×

12. KAPITOLA

Alice

Přestože jsem tušila, že to takhle dopadne, tajně jsem ve skrytu duše doufala, že si to třeba nechá vysvětlit. Nemůžu se zlobit na Jaspera, že mě od sebe odehnal, aniž by mě vyslechl, měl na to plné právo. Byla jsem natolik zabraná do svých myšlenek, že jsem nevnímala, kam směřují mé kroky. Z mých úvah nad Jaseperem mě vytrhlo zuřivé vrčení, které se dralo z Edwardova nitra, jež stál uprostřed louky.

„Alice, být tebou, tak raději odejdu, nepokoušej mou trpělivost,“ zavrčel na mě Edward.

„Edwarde, prosím vyslechni mě,“ odpověděla jsem mu klidně. Nečekala jsem na jeho odpověď a ponořila se zpátky do své mysli, kde jsem mu ukázala vše, co se v mém nitru odehrávalo poté, co se dostavila vize o Belle. A také jsem svými myšlenkami zabloudila do odpoledne, abych mu ukázala, co přesně se mezi mnou a Bellou stalo. Chtěla jsem, aby pochopil, jak velký a těžký boj jsem sváděla sama ze sebou, když jsem ještě nechápala vztah mezi Bellou a Jasperem.

Po celou dobu, co jsem odkrývala mé myšlenky, jsem měla zavřené oči. Neměla jsem totiž odvahu se dívat do jeho černých očí, které plály vztekem, nenávistí a odporem vůči mé osobě. Otevřela jsem oči a zadívala se na něj. Jeho postoj byl uvolněný a oči už nešlehaly blesky hněvu, ale odráželo se v nich pochopení.

„Alice, vítej doma. Omlouvám se za své chování, ale ty by ses určitě zachovala stejně. A děkuji Ti za Bellin život, protože určitě víš, čím pro mě je,“ řekl Edward, když ke mně přistoupil a objal mě

„Děkuji,“ zašeptala jsem.

„Alice, pojď podíváme se, jestli se už vrátili i ostatní, aby ses s nimi přivítala. Věř, že nejen Esmé bude ráda, že jsi se vrátila. A já si ještě potřebuji promluvit s Carlislem,“ řekl mi Edward.

Jasper

Měl jsem nutkání jít za Bellou a omluvit se, že jsem na ni křičel. Mrzelo mě to, ale prostě nemohl jsem tam jen tak jít. To ona mě poslala pryč z jejího pokoje a ještě se zastávala Alice. Podle jejího tlukotu srdce a toho, jak se převalovala, jsem věděl, že ještě nespí. Korzoval jsem po pokoji od jedné stěny ke druhé. Snažil jsem se pochopit, proč se jí zastala. Proč Bella chtěla, abych si promluvil s Alice. Mé myšlenky narážely do stěn pokoje a vracely se ke mně jako pingpongové míčky. Každá ta odražená myšlenka ještě intenzivněji způsobovala mojí zmatenost z toho všeho. Byl jsem zmatený a uvězněný mezi čtyřmi stěnami, které mi nedovolily volně myslet.. Musel jsem někam pryč, kde by mě neobklopovaly žádné stěny. Někam, kde bych mohl uvolnit všechny ty moje pocity, které mi sžíraly mé nitro.

Proto jsem zavolal Edwardovi, jestli by nemohl přijít a dát pozor na Bellu. Nechtěl jsem ji tu nechat samotnou. Edward sice ze začátku namítal, že ho Bella tu určitě nechce, ale já mu řekl, že o něm nemusí vůbec vědět. A tak souhlasil. Po pár minutách se objevil u mě v pokoji.

„Edwarde, díky, že jsi přišel. Musím jít pryč, potřebuji přemýšlet. Nevím, kdy se vrátím,“ řekl jsem mu.

„Tak jdi, já se o Bellu postarám. Nemusíš mít strach,“ odpověděl mi. Otočil jsem se, seskočil z terasy a rozběhl se do náruče tmavé noci, jež objímala moje chladné tělo. Moje myšlenky a pocity se mohly konečně volně rozbíhat do všech světových stran, aniž by jim v tom něco bránilo. Připadal jsem si jako pták, kterého pustili z tísnivé klece a konečně mohl roztáhnout svá křídla a letět.

Když už jsem byl daleko od svého vězení, zvolnil jsem své tempo a lidskou chůzí došel na blízký útes. Zaposlouchal jsem se do šumu moře, jehož vlny narážely do skalistého povrchu stěn útesu. Ten šum moře uklidňoval mé rozbouřené nitro.

Z událostí dnešního dne jsem byl zmatený, ale kdo by nebyl. Pohled, který se mi naskytl po mém příchodu, mě opravdu hodně zmátl. Bella seděla s Alice na posteli a jedna na druhou se usmívaly jako dvě staré známé. Čekal jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne. Moc dobře vím, jakou zášť Bella pociťovala k Alice, a to samé jsem mohl říci i o Aliciných pocitech vůči Belle. Nevím, co Alice řekla Belle, či naopak, že se jejich vztah změnil.

Ta nevědomost mě sžírala. Uvnitř mě se sváděl boj na život a smrt. Té části, která pořád miluje Alice a navždy bude, se pohled na Alice a Bellu líbil. Ano, určitá část mého já si to přála. Ale ta druhá oponovala. Hledala nějakou známku toho, že to je jen Alicina hra, kterou mi chce jen zase ublížit. A jestli si přála ještě víc ublížit už tak mému zničenému srdci, tak se jí to povedlo. Jen díky tomu, jsem dnes na Bellu křičel.

Jen kdybych věděl, na čí stranu se přiklonit. Mám věřit svému daru, protože ve chvíli, kdy mě Alice viděla, jsem už necítil nenávist, zlobu a odpor vůči mé osobě, ale jen neskutečně velikou lásku, ale i strach. Opravdu si sám sobě nalhávám, že Alicina láska je jen přetvářka, protože moc dobře vím, že nelze předstírat takovou lásku, jakou ke mně Alice cítí? Mám tedy věřit Belle, která Alice odpustila?

Bella

Už dvě hodiny svádím krutý boj, který nejspíš nevyhraji. Přemlouvám a prosím  slastný spánek, aby i ke mně zavítal a uklidnil tak mou rozbouřenou mysl, abych se mohla odpoutat od reality a ocitnout se v říši klidných snů, jež by uspokojily mou rozbolavěnou duši.

Celý dnešní den byl velmi chaotický a vyčerpávající. Během dnešního dne se stalo tolik, že mám pocit, že jsem se s Tiff na letišti loučila před hodně dlouhou dobou, ale ve skutečnosti je to necelých deset hodin.

„Jaspere,“ zašeptala jsem do ztichlého domu a čekala několik vteřin, ale nic. Nedostalo se mi žádné odpovědi.

„Jaspere,“ řekla jsem už nahlas a doufala, že za mnou přijde, ale nepřišel. Vstala jsem a šla se podívat do jeho pokoje, ale ten byl prázdný. Mrzela mě nejen ta hádka s ním, ale i to, že jsem poslala Edwarda pryč. Natáhla jsem se pro berle, které mi přinesl Carlisle a pomalu jsem procházela domem, který byl ponořen do tmy a ticha stejně jako krajina venku. Mrazilo mě v zádech z pocitu, že tu Jasper není. Prošla jsem celý dům dvakrát, ale Jasper tu nebyl. Nechal mě tu samotnou. Ne, to on by přece neudělal, nebo? Ne, neudělal, a kdyby jen přece šel pryč, tak by snad něco řekl, ne? Musí být někde poblíž. Vrátila jsem se do svého pokoje a šla na terasu.

„Jaspere!“ zakřičela jsem do hluboké tmy, která se všude okolo rozprostírala. Nic. Ticho. Žádná odpověď nepřišla.

„Jaspere, prosím, promiň, že jsem na tebe křičela, ale to ty jsi křičel na mě jako první. A opravdu si myslím, že by sis měl s Alice promluvit, ale jestli nechceš, nebudu tě k tomu nutit. Jen bych si přála, aby sis s ní promluvil, a aby ses ji snažil pochopit. Ona tě opravdu miluje. Vždyť víš, kolik lidí si o nás myslí, že jsme pár, ale není tomu tak. Alice jen udělala jedno špatné rozhodnutí, o kterém si myslela, že je správné. Její vize se neměnily, ať se rozhodla jakkoliv. Díky nim si myslela, že ji nemiluješ, tak jako ona tebe. Nikdy nepošpinila vaši lásku něčím tak ubohým a ohavným jako je nevěra. Dovol jí, ti to vysvětlit. To s tím jiným mužem, byla jen lež. Ano, ležela vedle něho nahá, ale k ničemu nedošlo. Jaspere, prosím, přijď. I když si na jednu stránku přeji usnout, ale mám strach. Chybí mi tvůj chlad a tvá přítomnost, která mi dodává potřebný klid a bezpečí. Jaspere, omlouvám se,“ poslední slova už jsem vyloženě zašeptala. Není tu.

„Super, Bello, můžeš si pogratulovat. Přece jsi chtěla být sama, tak si tu samotu užij,“ pronesla jsem ironicky na svou adresu. Pomalu jsem přešla k ratanovému křeslu, sedla si do něj a naraženou nohu opatrně položila na stůl. Zaklonila jsem hlavu a pozorovala mraky, které korzovaly noční oblohu.

Proč, musel Edward po Alice, tak vystartovat? A proč se Alice nějak nebránila? Měla se hned ozvat. Nevím proč, ale najednou jsem dostala vztek na sebe… Jaspera… Alice… a Edwarda. Na všechny jsem byla naštvaná. Na sebe, protože jsem se pohádala s Jasperem a teď nemůžu usnout, i když bych si to tolik přála. Na Jaspera, že mě tu nechal samotnou a já mám strach. Na Alice, že se nesnažila nějak obhájit a jen čekala, co se stane dál, když musela určitě vědět, že to tak dopadne. Na Edwarda, který hned vystartoval po Alice, aniž by se zajímal, co tomu předcházelo.

Díky vzteku, jsem nějak zapomněla na můj bolavý kotník. Chtěla jsem se postavit, ale lýtkem mi projela bodavá bolest a já padala k zemi. Zavřela jsem oči a očekávala tvrdý střet se zemí, ale místo toho se mi kolem pasu obmotaly dvě silné chladné paže, které mi způsobily brnění, jež se postupně rozlévalo do celého těla. Pomalu jsem otevřela oči. A já pohlédla do Edwardovy tváře, která byla z jedné strany ozářena stříbrnou měsíční září, jež se prodrala mezi mraky. Jeho krása v měsíčním světle je nepopsatelná. Na své tváři jsem cítila jeho chladný dech, jeho obličej byl jen několik centimetrů od toho mého. A mě napadlo, jak asi chutnají jeho rty. Než jsem se nadála, seděla jsem opět v křesle. Jeho ruce už nesvíraly moje tělo, stál metr přede mnou.

„Bello, neměla jsi náhodou ležet?“ ptal se mě Edward.

„Můžeš mi říct, co tu děláš?“ obořila jsem se na něho vztekle.

„Jasper mě poprosil, abych na tebe dohlédl. Potřeboval si pročistit hlavu a nechtěl tě tu nechávat samotnou.“

„Tak to je od něj moc pěkné, že si dělá starosti, ale já nepotřebuji, aby mě někdo hlídal. Dokážu se postarat o sebe sama. Takže můžeš zase klidně jít,“ řekla jsem mu, protože v tu chvíli jsem si připadala, jako kdybych byla jen Jasperovou zátěží.

„Bello, nikam nepůjdu, slíbil jsem Jasperovi, že na tebe dohlédnu. A ty bys měla jít do postele a spát. Musíš být vyčerpaná. Pomůžu ti,“ řekl mi a přistoupil ke mně.

„Nepotřebuji ničí pomoc. Zvládnu to sama,“ pomalu jsem na něj křičela. Ano, jsem jenom zátěž, o kterou se musí někdo pořád starat. Chtěla jsem uchopit berle, které byly opřené o křeslo, ale než jsem je stačila uchopit, byla jsem v Edwardově náruči. Jeho vůně mě obklopila, své tělo jsem k němu přitiskla ještě silněji a svým pohledem vyhledala ten jeho. Topila jsem se v jeho pohledu plném bolesti. To mu tak vadí, že tu musí být se mnou?

„Edwarde, opravdu tu nemusíš být, když nechceš. Já to zvládnu sama,“ řekla jsem mu, když mě pokládal do postele.

„A kdo říká, že tu nechci být. To ty mě pořád vyháníš. Jestli si opravdu přeješ, abych odešel, tak já půjdu,“ řekl a i v jeho hlase jsem slyšela bolest.

„Edwarde, promiň. Chtěla bych…“

„Nemusíš se mi omlouvat, Bello. Chápu, že chceš být sama,“ řekl mi, když mě přerušil. A než jsem se nadála, byl pryč.

„Edwarde!“ zakřičela jsem. A doufala, že mě uslyší. Nechtěla jsem, aby odešel, jen jsem se mu chtěla omluvit, jak jsem se k němu teď chovala.

„Ano, potřebuješ něco, Bello?“ zeptal se mě chladně, když se objevil ve dveřích vedoucích na terasu.

„Edwarde, proč si mě nenechal domluvit. Chtěla jsem se ti omluvit, že jsem teď na tebe tak vyjela. Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo. A byla bych ráda, kdyby si tu se mnou zůstal, tedy jestli chceš,“ řekla jsem mu a dívala se mu do očí, ze který se vytratila všechna bolest.

Edward

Moje srdce plesalo, když mi řekla, že by byla ráda, kdybych tu zůstal. Bella odtrhla svůj pohled od toho mého a začala si nervózně pohrávat s prsty. A já si uvědomil, že jsem ještě nic neřekl.

„Myslel jsem si, že mě tu nechceš, proto jsem odešel. Rád tu zůstanu, když si to přeješ,“ odpověděl jsem jí a usmál se na ni. Ona mi můj úsměv oplatila. Byla nádherná, když se usmívala. Za celou svou existenci jsem nepotkal nikoho krásnějšího než ji. Tak moc bych si přál ji svírat ve své náruči, jako před chvíli, když málem upadla. Její teplý dech hřál mou chladnou tvář a ty její nádherné rty přímo vybízely k polibku. Stačilo jen, kdybych překonal tu nepatrnou mezeru a mohl jsem ochutnat její rty. Ve chvíli, kdy jsem se touhle myšlenkou zaobíral, že bych tu mezeru překonal, vzpomněl jsem si, jak mě poslala odpoledne pryč a mně píchlo u srdce a já ji v ten moment posadil do křesla. V její tváři jsem mihl stín zklamání.

„Edwarde,“ vytrhl mě Bellin hlas z mých vzpomínek.

„Ano.“

„Vnímáš mě?“ ptala se mě.

„Ano, vnímám.“

„A co jsem tedy říkala?“ ptala se mě.

„Nevím. Omlouvám se,“ odpověděl jsem jí.

„Říkala jsem ti, abys tu nestál a posadil se. Znervózňuje mě to,“ řekla mi. Pomalu jsem přešel k její posteli a tázavě se na ni podíval. Přikývla, posadil jsem se na kraj postele.

„Edwarde, děkuji, že jsi tu se mnou zůstal. Musím se ti omluvit i za odpoledne, mrzí mě, že jsem tě poslala pryč, ale naštvalo mě, jak jsi vyjel po Alice. Doufala jsem, že se to mezi nimi urovná, ale Jasper si teď nechce nechat nic vysvětlit.“

„Nemusíš, se mi omlouvat, Bello. Mluvil jsem s Alice, a i když se mi její chování vůči tobě nelíbí, chápu ji.“

„Tvoje reakce mě hodně překvapila. Proč jsi tak reagoval? Vždyť Alice je tvoje sestra a mě znáš jen pár dní,“ zeptala se mě a tázavě zvedla obočí. Uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem, aby poznala, jaké dilema mi její otázka způsobila. Mám jí říct pravdu? Nebo raději se to pokusit nějak zamluvit?

Takže vím, že se jí o mně zdá. A pokaždé, když jsem v její blízkosti slyším, jak se její srdce rozběhne rychleji. Nebo když jsme šli hledat toho novorozené, poznal jsem z jejích očí, že nemá strach jen o Jaspera. A dnes, když jsem ji posadil do toho křesla na terase, byla zklamaná. Jsou tu jisté náznaky její náklonnosti vůči mé osobě, ale je připravená slyšet pravdu? Co když jí řeknu o svých citech a ona se mě bude bát, protože není připravená se posunout dál… potřebuje ještě čas.

Nevím, jak dlouhá doba uběhla, než jsem se rozhodl. Stočil jsem pohled na Bellu. Usnula. Vyřešila moje dilema. Byl jsem natolik zabraný do svých myšlenek, že jsem si nevšimnul, kdy se její tělo ponořilo do spánku. Pozoroval jsem její uvolněnou tvář. Uchopil jsem přikrývku, která byla zmuchlaná u jejích nohou, a přikryl ji. Lehl jsem si vedle ní na bok, abych ji mohl pozorovat. Její obličej byl kousek od toho mého. Moje touha dotknout se jí byla silnější než strach, že ji probudím. Pohladil jsem ji po tváři a palcem přejel přes její rty. Pousmála se.

„Miluji Tě,“ zašeptal jsem a lehce se svými rty dotknul těch jejích měkkých sladkých rtů, které chutnaly po medu. I když to byl jen letmý dotyk, mé srdce se naplnilo obrovským štěstím a láskou, mé tělo se uvnitř chvělo touhou po jejích sladkých rtech.

Jasper

Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím více mě mrzelo, jak jsem na Bellu křičel. Měla pravdu, když říkala, že si sám sobě nalhávám, že Alicina láska je jen přetvářka. Alice mě miluje stejně jako já ji, ale tak proč mě podvedla. Tomu jsem prostě nerozuměl. Vždyť já bych toho nebyl nikdy schopen.

Musím se omluvit Belle. Měl bych si taky promluvit s Alice a dovolit jí, aby mi to vysvětlila. Nevím, jestli dokážu Alice odpustit, ale měl bych jí dát šanci to alespoň vysvětlit.

11. kapitola x Shrnutí x 13. kapitola

Zeptá se Bella Edwarda ještě jednou??? Řekne jí pravdu??? Co Jasper, odpustí nakonec Alice, když se doví pravdu??? A nenaruší to vztah mezi Bellou a Edwardem???

Moc děkuji za vaše komentíky k přechozí kapitolce. :D

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 12. kapitola: