Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 10. kapitola

23.09.2010 (09:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3358×

10. KAPITOLA

Bella

Tiff byla ke mně zase nemilosrdná. V sedm ráno vtrhla do mého pokoje a začala mě tahat z postele. Sice už jen ta představa, že mě opět vytáhla takhle časně z rána, když jsem mohla ještě spát, mě trošku rozčilovala, ale na druhou stranu jsem ji chápala. Chtěla si zbývající čas před odletem užít.

Zbývaly nám dvě hodiny, do doby, než jsme měly vyjet na letiště, a protože dnes opět svítilo slunce, navrhla Tiff, že bychom si mohly trošku užít slunce u bazénu. Měla jsem zavřený oči a nastavovala své tělo slunečním paprskům.

„Bello, víš, co by mě zajímalo?“ ptala se mě Tiff.

„Hm, to nevím, co?“

„Víš, že jsem docela hodně všímavá. Doufám, že mi odpovíš pravdu, protože já poznám, když lžeš.“

„Tiff, copak jsem ti někdy lhala? Můžeš mi, prosím, tedy říct, co tě tak zajímá?“ zeptala jsem se jí a podívala se na ni.

„Co cítíš k Edwardovi? To kvůli němu jsi se rozhodla změnit?“ zeptala se mě a tím mi vyrazila dech. A moje srdce reagovalo stejně jako vždy, když někdo vyslovil jeho jméno, či byl v mé blízkosti.

„Nevím,“ odpověděla jsem jí a posadila se.

„Jak nevím?“ zeptala se a sedla si vedle mě.

„Prostě nevím. Jsem z toho zmatená.“

„Z čeho jsi zmatená? Musíš vědět, co cítíš. Tak mi to popiš.“

„Tak dobře. Stačí pouhá zmínka, či jen ho na okamžik spatřit a mé srdce začne bít o něco rychleji. A když se mu zahledím do jeho očí, topím se v nich…, mám pocit, jako kdyby mě ty jeho oči polapily do sítí, ze kterých se nemůžu vymotat. Ten den, co šli s Jasperem hledat toho novorozeného, objala jsem ho, a když se jeho paže omotaly kolem mého těla, cítila jsem se v bezpečí a šťastná jako nikdy. V celém těle jsem cítila příjemné brnění… šimrání, které vycházelo z mého břicha. A dnes u toho bazénu jsem měla neodolatelnou touhu se opět schovat v jeho náruči. Něco podobného jsem cítila u Dana na začátku našeho vztahu, ale tyto pocity jsou mnohem silnější. Ty pocity, které jsem cítila u Dana, byly…jako letní vánek, ale to, co cítím u Edwarda, je… jako silná bouře, která smete vše, co jí stojí v cestě.“

„Bello, ty Edwarda miluješ. On je tou druhou polovičkou, která ti schází,“ řekla mi Tiff.

„Hmmm.“

„Bells, to jediné mi na to řekneš? Hmmm. Vždyť je to víc než jasné. Ty ho miluješ. Proč se nezeptáš na to Jaspera?“

„Tiff, já mám strach,“

„Z čeho máš strach? Z Edwarda?“

„Ne, z Edwarda ne. Mám strach ze sebe samé.“

„Cože? Nechápu,“ ptala se mě.

„Mám strach ze svých pocitů. Někde uvnitř cítím, že je mi mé štěstí na dosah…, nevím, možná je Edward tím pravým, ale já se bojím, že to je jen pouhá iluze, která se jednoho dne změní v horor.“

„Bells, i když nemám dar jako Jasper, tak jedno vím jistě, ty Edwarda miluješ. A ne že možná, on je tím pravým. Zeptej se Jaspera a uvidíš, že i on ti řekne to samé. Podle toho, jak se Edward na tebe dívá, si myslím, že i on tebe miluje. Chápu tvůj strach, je to logické, ale prosím, zkus se od toho strachu odprostit a dovol svému srdci se otevřít…, nech do něj vstoupit lásku,“ říkala mi, když svírala moje ruce v těch svých a svůj pohled upírala do mých očí.

Neodpověděla jsem jí. Tiff asi už ani nepředpokládala, že se jí ode mě dostane odpovědi. Vstala a šla dovnitř domu. Natáhla jsem se na lehátku a zavřela oči.

To, co jsem cítila k Danovi, nebyla ta pravá láska…, spíš bych to nazvala jen poblázněním. To vím už dávno. Viděla jsem v něm něco, co jsem si přála v něm vidět. Ano, Dan se mi líbil. Zajímal se o mě. Naslouchal mi, když jsem měla nějaký ten splín na duši. Vysnila jsem si ho jako prince na bílém koni, který mě přijel zachránit ze spárů zlé čarodějnice. A tak jsem ho viděla v úplně jiném světle, než jaký opravdu byl. Nevšímala jsem si těch malých detailů, které mě před ním varovaly. Můj život s ním byla pouhá iluze, která se jednoho dne rozplynula a mě otevřela oči. Až moc pozdě jsem začala vše vnímat. Odešla jsem od něj a myslela si, že tím to skončí, ale neskončilo. Vzal mi to nejcennější… můj smysl života.

Mám strach…, co když to bude jen iluze, která se jednoho dne rozplyne… moje srdce by už neuneslo to bolestivé procitnutí. Ano, chtěla bych zažít ten opojný pocit opětované lásky, ale… mám dost sil na to, abych se dokázala zbavit strachu, který mě uvnitř sžírá.

„Bello, sakra bojuj. Chtěla jsi začít nový život. Tak zapomeň na strach a žij. Užívej si života a nedovol, aby ti tvé štěstí proklouzlo mezi prsty. Jsi dost silná na to, aby ses svého strachu zbavila. Tak žij!!!“ promlouvalo ke mně moje vnitřní já.

„Ano, budu bojovat!“ zakřičela jsem, co nejvíc mi to můj hlas dovolil. Na tvářích jsem ucítila slzy, o kterých jsem netušila, že mi vůbec začaly téct.

Stála jsem v letištní hale a objímala Tiff.

„Tiff, díky za vše. A doufám, že se tu opět brzo objevíš.“

„Bells, neboj. Víš, že mě se jen tak nezbavíš, jak jen to bude možné, přiletím a doufám, že příště se mnou přiletí i Matthew.“

„Už bys asi měla jít. Pozdravuj Matthewa a opatruj se,“ řekla jsem jí a pustila ze svého objetí.

„Budu. Vyřiď všem mé pozdravy a to ty se opatruj,“ odpověděla mi se smíchem. Líbla mi poslední pusu na tvář. Otočila se a odcházela. Dívala jsem se na Tiffaniny záda, která se ode mě vzdalovala. Naposledy se na mě otočila a zamávala.

Při zpáteční cestě domů jsem se moc nevěnovala řízení, ale svým myšlenkám, takže jsem špatně odbočila. Hledala jsem vhodné místo, kde bych se mohla otočit. Silnice byla poměrně úzká a kolem dokola byla obklopena lesem. A k mému štěstí se mi podařilo píchnout. Naštvaně jsem kopla do poloprázdné pneumatiky, nohou mi projela bodavá bolest. Instinktivně jsem se chytla za postiženou nohu, ale bohužel neudržela jsem rovnováhu na jedné noze a já se řítila k zemi. Při dopadu jsem cítila, jak se do mé dlaně něco zapíchlo. Super, pomyslela jsem si trpce a podívala se do dlaně, kde se mi zapíchnul střep. Vytáhla jsem ho a pozorovala malou ranku, ze které začala vytékat krev. Raději jsem svůj pohled odvrátila a snažila se nedýchat, i když to byla jen malá ranka. Pomalu jsem se postavila a po jedné noze doskákala ke kufru auta, kde by měla být lékárnička.

Vítězně jsem třímala lékárničku ve svých rukách. V momentě, když jsem se otáčela, zahlédla jsem jen rozmazanou šmouhu a cítíla ledový závan větru. V ten okamžik, když jsem dokončila svůj pohyb, pohlédla jsem do neznámé bledé tváře s černýma očima, které nevěstily nic dobrého. Než se z mého hrdla roznesl výkřik plný strachu, uslyšela jsem ohlušující ránu a mé tělo padalo někam dozadu. Hlavou a zády mi projela bodavá bolest a pak už nic. Mé tělo i mysl pohltila černo-černá tma.

Alice

Prostě budu tu vizi ignorovat. A tím se vlastně zbavím Belly, která se mě snaží ukrást i mou rodinu, jako by jí nestačilo, že díky ní, jsem přišla o mého Jaspera. Takže jsem dál ležela na posteli.

„Nemůžeš tu vizi ignorovat!“ našeptávalo mi mé svědomí.

„Můžeš a taky budeš.“ Teď se ve mně probudila má krvelačná polovina, která toužila po pomstě.

„Nemůžeš. Přece nejsi zrůda, která nemá srdce. Musíš se pokusit Belle pomoct!“

„Ne, nemusíš! Vždyť Tě připravila o Tvého Jaspera a chce Ti ukrást i rodinu, tak co.“

„Ale když ji nepomůžeš, ublížíš tím Jasperovi a nejen jemu. Chceš být tím, kdo jim tu bolest způsobí?“

„Alice, ty to nejsi, kdo ji zabije. Tak co? Aspoň pak budeš mít volnou cestu k Jasperovi.“

„Alice, nejsi zrůda, protože kdybys jí byla, dokázala bys milovat? Pomoz jí. Nedovol své podstatě tě ovládat. Alice, opravdu chceš, aby Jasper trpěl. Dokážeš se mu pak podívat s čistým svědomím do očí?“

Jaká ironie, problesklo mi mou myslí, když jsem se rozběhla do lesa, abych pomohla milence mého manžela. Ano, mohla jsem svoji vizi ignorovat, tak jak mi našeptávala ta krvelačná polovina, ale já nejsem zrůda. Sice jsem upír, ale mám duši a srdce, které by nesneslo pohled na trpícího Jaspera. To se radši budu dívat, jak se po něm plazí a vyznávají si svou lásku, i když mě to bude taky zraňovat, ale nesnesla bych ten pocit, že Jasper trpí, když jsem tomu mohla zabránit. Budu si asi muset promluvit s Edwardem na téma upíři a duše, protože kdybych žádnou neměla, tak bych se teď nehnala lesem, abych zabránila Bellině smrti. Sakra. Kdybych jen věděla, kde ji má napadnout. Na chvíli jsem zastavila a zhluboka se nadechla. Měla jsem štěstí, do nosu mě uhodila nasládlá vůně, která musela patřit jedině tomu upírovi. Moje nohy se automaticky rozběhly po stopě.

Po chvíli jsem cítila i lidskou krev. Bellinu krev. Pro jistotu jsem zadržela dech a běžela stále dopředu. O pár vteřin později jsem viděla Bellu, jak se otáčí čelem k němu. Na nic jsem nečekala a využila momentu překvapení. Skočila jsem po něm a nejen jeho strhla na zem, ale i Bellu, která dopadla do otevřeného kufru auta, aniž bych se starala, zda se jí něco nestalo. Sevřela jsem jeho hlavu ve svých dlaních a silou trhla. Jeho hlava mi zůstala v dlaních, zbytek jeho trupu jsem roztrhala a všechny části jeho těla odnesla dál do lesa, kde jsem rozdělala oheň, abych ho spálila.

Vrátila jsem se k Belle, která pořád ležela v kufru auta. Zkontrolovala jsem ji. Neměla na sobě žádné zjevné zranění a dle mé vize se za hodinu probere. Bude se jí trochu motat a bolet hlava. Při dopadu si sice narazila záda, ale důležité je, že žije. Opatrně jsem ji položila na zadní sedadlo a rozjela se směrem k jejich domu. Díky mým vizím, nebylo těžké ho najít.

Položila jsem ji na postel v jejím pokoji, ze které byla cítit i Jasperova vůně. Z představy, že večer co večer zde vedle ní leží můj Jasper, se mi sevřelo srdce. Moje srdce bylo sevřené bolestí, která ho zase jako už několikrát předtím ničila. I když už to nebylo moje srdce, které bylo ničeno tou bolestí, ale jen jeho střípky, co mi z něho zbyly.

Seděla jsem v křesle naproti posteli a čekala na její probuzení, když se místností roznesl zvuk vyzváněcí melodie upozorňující na hovor. Věděla jsem, že je to Jasper. Nechtělo se mi to zvedat, ale přesto jsem hovor přijala.

„Bello, promiň, že jsi se mi nemohla dovolat, ale byl jsem mimo signál,“ tiše jsem poslouchala jeho nádherný hlas.

„Bello, jsi tam? Stalo se ti něco?“ ptal se Jasper a v jeho hlase jsem vycítila obavy.

„Jaspere, tady je Alice. Měla jsem…“

„Alice, co je s Bellou? Jestli si jí ublížila, tak…“ vrčel na mě Jasper, který mě přerušil, ale ani já ho nenechala domluvit.

„Přestaň na mě vrčet, Jaspere! Bella je teď na chvíli mimo, ale během chvíle se probudí. Měla jsem vizi, ve které ji napadnul upír, pomohla jsem jí. Takže promiň, že jsem tvé milence zachránila život. Počkám, až se probudí a pak odcházím,“ vrčela jsem na něj a hovor ukončila. Vztekle jsem mrskla mobilem proti stěně. Měla jsem vztek na Jaspera… na Bellu… na sebe. A já si pokládala otázku, proč jsem ji raději nenechala zemřít? Sice by se Jasper trápil, ale já bych ho nějak už utěšila. Sakra. Proč musím být tak blbá a poslouchat svoje svědomí? Z mých úvah nad mou blbostí mě vytrhla Bella, která se začala probouzet.

„No konečně. To ti to trvalo. Svůj úkol jsem splnila, takže odcházím, ale nemysli si, že ti dovolím ukrást mi i mou rodinu. Stačí, že jsem kvůli tobě přišla o Jaspera,“ syčela jsem na ni. Bella si chtěla sednout, ale bohužel moc prudce, zamotala se jí hlava a spadla do polštáře. Její výraz, který byl nejdřív nechápavý, se rázem změnil na nenávistný.

„Co tu děláš? Okamžitě opusť tento dům a víckrát už sem nechoď. Nevím, ale já nebyla tou, co ho podváděla… co si pohrávala s jeho city. To ty ses o něj připravila sama. A jestli ses vrátila jen proto, abys mu zase ublížila, tak to ti nedovolím,“ křičela na mě. Už jen díky hovoru s Jasperem jsem byla vzteklá a tohle byla ta poslední kapka. Ta nula. Ta nicka na mě nebude křičet. Během vteřiny jsem byla u ní a držela ji pod krkem.

„Být tebou, tak tu moc nekřičím. Co jsi? Jsi jen lidská bytost, která je tak křehká a zranitelná. Uvědom si, že já jsem ta, co tě může sprovodit ze světa během jedné vteřiny. Měla bys mi děkovat. Nebýt mě, tak už jsi dávno mrtvá,“ vrčela jsem na ni. Její reakce mě překvapila. Měla se mě bát, ale ona se nebála. Z jejího pohledu sršely blesky nenávisti.

„Jsem si moc dobře vědoma, že ty jsi ta, co má navrch. Ale jestli očekáváš, že se tu před tebou budu plazit na kolenou a děkovat ti za něco, o co se tě nikdo neprosil, tak to se pleteš,“ křičela mi dál nenávistně do obličeje. To už jsem nevydržela a její krk sevřela pevněji. Mým tělem projela vlna opojení. Opojení z toho, že já jsem ta, co má její život už podruhé ve své moci. Byl to tak uvolňující a vzrušující pocit. Její obličej modral, lapala po dechu a mé svědomí mě donutilo povolit sevření, ale ruku z jejího krku jsem nesundala.

„Já ti říkám, nezahrávej si se mnou. Být tebou, tak raději držím jazyk za zuby. Jsi nula. Pro Jaspera neznamenáš nic. Jsi jen pouhé zpříjemnění v jeho dlouhé věčnosti. To já jsem ta, kterou miluje a ke které se vrátí, až ho omrzíš. Ale jestli tak moc toužíš po smrti, ráda ti vyhovím,“ vrčela jsem na ni. I když jsem říkala, že pro Jaspera nic neznamená, věděla jsem, že tomu tak není, ale chtěla jsem jí alespoň nějak ublížit. Chtěla jsem, aby si i ona zažila bolest, kterou jsem prožívala já, když mě Jasper opustil.

„Nebudu zticha. Tak mě zabij. Udělej to. Nic ti nebrání, nebo na to nemáš dost odvahy? Jsem ráda, že já jsem Jasperovým zpříjemněním v jeho existenci. Protože raději budu pouhým jeho zpříjemněním než tou, která mu ublížila a do jeho srdce zasadila ten pocit prázdnoty, když jsi ho podváděla s jinýma. Ano, Jasper tě pořád přesto, co jsi mu provedla, miluje, ale dokud budu žít, tak ti nedovolím mu znovu ublížit. Ty si Jaspera nezasloužíš. Nezasloužíš si jeho bezmeznou lásku… a ani jeho jedinou vzpomínku, ve kterých se každý večer noc co noc k tobě vrací. Jeho srdce jsi rozdrtila na prach a ještě zašlapala do země,“ křičela na mě. Její slova mě zasáhla jako šíp z čistého nebe. Jasper mě miluje. Svým rozhodnutím jsem mu ublížila. Pustila jsem její krk a zhroutila se vedle ní na postel. Stočila se do klubíčka.

„Jsem zrůda. Ublížila jsem Jasperovi, ale já ho miluji. Miluji ho z celého svého srdce. On je mým středem vesmíru. Nikdy jsem se neměla tak hloupě rozhodnout. Měla jsem vize, ve kterých tě Jasper objímá a vyznává lásku. Sice se mé vize mění podle rozhodnutí, ale ať jsem se rozhodla jakkoliv, pořád byly stejné. Neměnily se. Pořád mi ukazovaly tebe v jeho náruči. Nechtěla jsem jen čekat na ten okamžik, kdy mě Jasper opustí, a proto jsem si najala toho gigola, kterého našel Jasper se mnou v naší posteli, ale já ho nikdy nepodvedla. Nikdy jsem neporušila slib věrnosti, který jsme si dali. Miluji ho,“ hystericky jsem křičela na celý dům a přitom si objímala pažemi kolena.

Bella

Když jsem se probudila ve své posteli, bolela mě záda a hlava, která se mi ke všemu točila. Největším šokem ale pro mě bylo to, že tu se mnou byla Alice. A když na mě začala vrčet, nevydržela jsem to a místo toho, abych z ní měla strach a choulila se někde v rohu v místnosti, jsem na ni křičela. V jeden okamžik už jsem si myslela, že mě zabije. Svírala pevně můj krk ve svých rukách a já lapala po dechu. Nebála jsem se smrti. A když stisk povolil, ještě jsem jí křičela s nenávistí do obličeje, ať mě zabije. Ona místo toho, aby mi zase pevně sevřela krk a tím ukončila můj život, mě pustila. Schoulila se do klubíčka, kolena si objímala pažemi, které měla jimi ovinuté. Její tělo se otřásalo pod náporem vzlyků, které vycházely z jejího nitra. A já si srovnávala její slova v hlavě.

„Alice, myslíš to vážně? Doopravdy Jaspera miluješ a nikdy jsi ho nepodvedla?“ ptala jsem se jí opatrně a přitom položila ruku na její rameno. Pohlédla mi do očí.

„Miluji ho a nikdy nepřestanu. Bello, prosím, slib mi, že mu neublížíš. Slib mi, že ho budeš milovat, tak jako on miluje tebe. Prosím, slib mi to. Odejdu. Navždy zmizím z jeho života, ale jen když mi slíbíš, že ho uděláš šťastným,“ prosila mě nejen slovy, ale i očima.

„Ne.“

„Bello, prosím. Na ničem mi nezaleží víc, než na jeho štěstí.“

„Ne, Alice. I kdybych udělala cokoliv, tak Jasper nebude nikdy úplně šťastný. To je jen v tvé moci.“

„Ne, Bello. To já mu ublížila. Podle mých vizí vím, že tě miluje a ty jeho. Nebo se snad mýlím? Tak v čem je problém?“

„Alice, nevím, co jsi ve svých vizích viděla, ale on mě nemiluje, tak jak si myslíš.“

„Nechápu to?“

„Mezi mnou a Jasperem se vytvořilo silné pouto. To, že mu říkám, miluji tě, neznamená, že ho miluji jako muže, ale jako bratra a nejlepšího přítele v jedné osobě. A vím, že on to cítí stejně. To ty jsi pro něj ta jediná žena na světě. A kdybych mu říkala, mám tě ráda, nebyla by má slova pravdivá. Mám ráda spousty věcí a můžu mít ráda hodně lidí, ale Jasper je pro mě hodně důležitý a těmi slovy mu jedině dokážu vyjádřit tu důležitost jeho osoby, kterou v mém životě zastává.“

„Takže mi chceš říct, že on tě bere jako sestru?“ ptala se mě a dychtivě čekala na mou odpověď.

„Ano.“

„A nikdy se mezi vámi nestalo něco víc?“

„Ne, nestalo. Já vím, že hodně lidí si myslí, že jsme pár, ale nejsme. Sice každý večer usínám v jeho náruči, ale to jen proto, že jedině tak se cítím v bezpečí a nepronásledují mě mé noční můry. Tenkrát, když mě Jasper našel v tom parku, chtěla jsem se zabít, ale on mi to nedovolil. Donutil mě žít a naučil mě se vyrovnat s tou bolestí, která okupovala mé srdce a vzala mi chuť do života. Kdyby mě nenašel, už bych tu nebyla, byla bych se svojí milovanou Lili.“

„Proč ses chtěla zabít a kdo je to Lili?“ zeptala se mě a já jí převyprávěla celý svůj život. Ano, i když jsem si slíbila, že na vše zlé, co mě kdy potkalo zapomenu, musela jsem to Alice říct, aby dokázala pochopit přesně náš vztah s Jasperem.

„Bello, promiň, za to jak jsem se dnes k tobě chovala. Byla jsem hloupá a zaslepená žárlivostí. Můžeš mi to odpustit?“ ptala se mě, když mě svírala ve své náruči. Poté, co jsem jí řekla vše o mém životě.

9. kapitola x Shrnutí x 11. kapitola

Líbilo??? Doufám, že ano, protože tuto kapitolku jsem si vyloženě užívala, když jsem ji psala. :D

A co Jasper??? Jak bude on reagovat, až najde Alice s Bellou??? Tak to se dozvíte v příští kapitolce.

Touto kapitolkou slavíme první kulatiny a já jen doufám, že vaše přízeň mi nadále zůstane nakloněna a vy mi tu pod každou další kapitolkou zanecháte nějaký ten komentík. Tuto kapitolku věnuji především: Olče, Maz(lí)kovi, SarceS, BJaně, Kk, Jane006, Werunečce, TeeTee, Shire, Elisme7, Misaelle, doufám, že se ostatní mé čtenářky neurazily, ale od těchto lidí mě jejich otisk potěší nejvíce.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 10. kapitola: