Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 4. kapitola

23.06.2012 (10:00) • cuketkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1987×

To jsem věděla. Když něco vymyslel, tak v podstatě měl záložní plán i na vpád FBI. Takže se odsud nedostanu a on mě chce mučit. Hodil mě do nějaké kobky a rozvázal mi oči. No, Bello, jsi na tom líp, než sis myslela… Ale zajímalo by mě, jak chce mučit upíra…

Byla jsem v cele asi dva týdny, pokoušela jsem se utéct, ale jak říkal Daniel, vymyslel to do posledních detailů… Můj plamen v krku mě trýznil. Potřebovala a chtěla jsem krev. Po několika hodinách jsem ucítila krev a uslyšela rychlý tlukot srdce. Byl to člověk. Daniel ho hodil do mé cely jako nějakému psovi. Okamžitě jsem ucítila vůni krve a ta zrůda ve mně se hlásila o slovo, ale já nechtěla zabít dalšího člověka… Kdybych to udělala, už bych neměla žádnou čest ani naději, že jsem něco jiného než lovící zrůda bez slitování.

Šla jsem se podívat, koho mi to Daniel přinesl. Zjistila jsem, že Daniel opravdu ví, jak mi uškodit… Ten muž, co přede mnou ležel v bezvědomí, měl plavé vlasy. A když jsem si ho prohlížela dál, zjistila jsem, že vypadá téměř jako Jasper. A můžu se najíst z člověka, co vypadá jako můj milovaný? Ne, nemůžu. Šla jsem co nejdál od něj, i když by to bylo jemu i mně k ničemu, kdyby mě ovládl hlad, ale to jsem nemohla dopustit. Asi za pět hodin se vzbudil. Rozhlížel se kolem sebe, ale neměl šanci něco vidět. Přeci jenom teprve začínalo svítat. Čekala jsem, co udělá, a samozřejmě začal řvát o pomoc a málem jsem se mu začala smát, ale ovládla jsem se.

„Uklidni se, nikdo ti nepomůže. Jsem tu jen já a ty,“ řekla jsem naprosto vyrovnaně. Trhnul hlavou a zeptal se. „Kdo je to?“ Naprosto dementní otázka. Co mu mám říct, jsem upír a ty moje večeře? Tak takhle asi ne.

„Ahoj, jsem Bella. A ty?“

„Rick.“ Teda ten je výřečný. Nesmím ho zabít. Znovu už nikoho nezabiju. Ne. Už jsem toho napáchala dost.

„Odkud jsi?“ přišla jsem k němu, ale za chvíli jsem zjistila, že to nebyl ten nejlepší nápad. A zase -  lidskou rychlostí - odešla na druhý konec kobky.

„Kde to jsem a co tu děláš ty? Proč jsem tu?“ Byl poněkud dezorientovaný… Překvapivě.

„Není slušné odpovídat na otázku otázkou, ale přesto ti odpovím, i když toho nevím o moc víc než ty. Jsme v nějaké kobce, což ti asi nedošlo,“ uchechtla jsem se vlastnímu vtipu a došla k názoru, že jsem na tom už hodně bídně. A zrovna když jsem nad tím začala hlouběji přemýšlet, si slušně odkašlal… Rick?

„Oh, promiň… V kobce a já jsem tu… Protože jsem opustila jednoho přítele a on se teď chce mstít. Ty jsi tu proto…“ No, teď už je asi jedno, co si o mně pomyslí.

„Protože jsi moje večeře.“ Místo toho, aby zareagoval jako normální lidi zděšeným výkřikem a zběsilým voláním o pomoc, začal se smát. To mě docela urazilo, on se mě nebojí nebo co?

„Ty… Večeře,“ dostával ze sebe mezi… Já bych to nazvala za uši rvoucím řvaním, co lehce připomíná smích. No, po několika minutách se – konečně - uklidnil.

„Promiň, ale to je vážně kravina. Ty, taková malá, roztomilá, křehká…“ Ale to už jsem nevydržela. Do sekundy jsem stála před ním. Koukal na mě s vytřeštěnýma očima. Potom zamrkal a ještě jednou. A nejspíš si to v hlavě přehrával. Já mezitím běhala svou přirozenou rychlostí po celé kobce a on jen -s prominutím - čuměl. Zastavila jsem se před ním, oči černé jako noc.

„Jsem upír, živím se krví, zvířecí krví, ale lidská krev je mnohem lahodnější a mnohem líp voní. A zrovna nedávno jsem jaksi, ehm, uklouzla. A kdyby tě to zajímalo, tak když mám žízeň, moje oči jsou až černé, normálně zlaté. Koukni se mi do očí a řekni, co vidíš. Ale odpovím si sama, mám černé oči. A ty jsi člověk s výbornou krví. Být tebou, moc si nezahrávám.“ Možná jsem to trochu přehnala, ale prostě mě naštval, a to hodně.

„P-promiň. J-já n-n-nevě-nevě-děl. Omlouvám se.“

„Omlouvat se nemusíš, ale už nikdy neříkej, že jsem křehká a roztomilá.“ Slovo roztomilá jsem téměř vyplivla. Když jsem byla člověk, nenáviděla jsem, jak jsem byla nemotorná a pořád byla alespoň odřená.

„Hm, takže, Ricku, máš rodinu?“ Kdybych náhodou uklouzla, tak ať vím, jestli někomu ublížím.

„Ne, všichni jsou mr…“

„To mě nezajímá. Stačila jednoslovná odpověď.“ Tak alespoň to, i když to bude pramalá útěcha… Nesmím ho zabít. Prostě nesmím. Udržím sebe, netvora ve mně i moji podstatu.

„Řekni mi něco o sobě, Ricku…“ Snažila jsem se udržet konverzační tón, ale byla jsem opravdu hladová, pokud se to tak dá říct…

„No, není toho sice moc zajímavého, ale předpokládám, že se potřebuješ zabavit, abys nemyslela na moji… Moji krev?“ Jen jsem přikývla a pobídla ho, aby pokračoval.

„No, takže odjakživa mě zajímaly fantasy knížky. Miluju draky, zombie, padlé anděly a i upíry… Celý život jsem snil o tom, že se potkám s některým z nich, i když se mi ostatní smáli. Byl jsem takovej outsider, a i když to někomu přijde zvláštní, nevadilo mi to. Doma jsem si vždy zalezl ke knize a četl. Potom jsem si představoval, jak potkám hrdého a impozantního draka nebo překrásnou, elegantní upírku, no a teď tu sedím – někde v kobce - a přede mnou sedí právě taková upírka, takže pro mě je to spíš splnění snu než trest. Už jen potkat toho draka… Hej, Bello? Existují draci?“ A já se hrdelně rozesmála. Draci.

„Nesměj se mi. Když existují upíři, tak jsem myslel...“

„Ne, neexistují žádní draci… To je přeci pitomost…“ A pořád jsem se pochechtávala.

„Jo, stejně jako nadpřirozeně krásní, rychlí upíři, co sají krev? Asi taková pitomost?“ Dodal naoko naštvaně.

„Jo, přesně taková,“ přitakala jsem a začala se znovu smát. Nepřišlo mi ani tak vtipné, že si myslí, že existují draci, ale spíš to, že mu setkáním se mnou – predátorem - splnil sen. Po půl hodině opět promluvil.

„ Jo, Bello?“

„Hm?“

„Vážně… Vážně… No, však víš… Kde máš to znamení?“ Jaký znamení, proboha!

„Co? Jaký?“

„No… Jako všichni upíři. Ve Škole noci to tak bylo…“ Už dlouho mě takhle nikdo nerozesmál. Jako kdyby o sebe cinkalo tisíce zvonečků.

„Ne, opravdu žádné znamení nemám,“ řekla jsem po pěti minutách nepřetržitého smíchu.

„Dobře, takže Škola noci není ta správná knížka. A máte takový ty hnusný kokony, z kterých se pak vylíhne mládě? Ale kde máš pak křídla?“ Kdybych byla člověk, už bych měla křeče ze smíchu.

„Dobře, Van Helsing taky ne,“ řekla jakoby nic a nejspíš začal promýšlet, kolik zná ještě knížek a filmů.

„A spíte v rakvi?“ To už snad není ani vtipné. Spíš ohrané, ale stejně jsem se alespoň uchechtla.

„Ne, ani rakev, ani celý Dracula není to pravé ořechové, ale ušetřím ti práci, žádná kniha ani film nezobrazuje přímo nás. Ani to, co dokážeme. To, čím jsme.“ To už jsem mluvila vážně.

„Tak mi, Bello, řekni, co dokážete,“ řekl prosebně.

Autor: cuketkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 4. kapitola: