Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 2. kapitola

12.05.2012 (15:30) • cuketkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3422×

Nechtěla jsem Jasperovi ublížit – ne že by se mi to mohlo povést – ale chtěla jsem, aby věděl, jak moc mi ublížil. Jasper se nejdřív nebránil, myslel si, že toho hned nechám, jak si uvědomím, co dělám. Zkusil mě uklidnit jeho darem, ale v té chvíli to nemělo cenu… Když jsem toho nenechala a smetla ho na zem, začal se bránit. Za chvíli už jsem ležela pod ním. Podíval se na mě se zoufalstvím v očích. Teprve teď jsem si uvědomila, že Jasper ani ostatní pro mě nebyli zavřená kapitola... Takže Jaspera pořád miluji. Ale to jsem mu nemohla přiznat. Jak mě držel, snažila jsem se vymyslet plán, jak z jeho sevření pláchnout.
„Bello, prosím, nechci ti ublížit. Pustím tě, ale slib mi, že toho necháš.“ Dělá si legraci!?

„Jaspere! Myslíš si, že já a sestry jsme k vám nic necítily!? Že jste byli jenom naši kamarádi? Když jsme se sem přistěhovaly, nic takového jsme nechtěly! Naopak! A pak se objevíte vy... Krásní, milí, vtipní a…“ Už jsem to nestihla doříct, Jasper mě jemně políbil, jako by se mě ptal, jestli to tak chci, ale já se cítila zrazená. Nemohla jsem mu jen tak odpustit! Shodila jsem ho ze sebe a po jedné sekundě byla ve druhém pokoji. 

Díval se na mě a v očích měl směsici pochopení a smutku. Nevěděla jsem co říct a co dělat. Po chvíli to vyřešil za mě. Odjel. Nic neřekl, ani nevím, kam vlastně jel… Prostě odjel. Sedla jsem si na křeslo a přemýšlela o tom, co se stalo a co se teprve stane. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale najednou jsem slyšela známý tichý zvuk motoru Rosaliina auta. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Cítila jsem se zrazená a osamocená. Za sekundu u mě stály Alice s Rosalií.

„Vše jsem viděla. Je nám to moc líto, Bello. Víme, jak jsi ho měla ráda,“ snažila se mě ještě povzbudit Alice. Sama se musela cítit příšerně, ale ještě se mi snaží zvednout náladu. Obě dvě jsem je objala a začala vzlykat. Jak moc jsem byla zraněná, měla jsem Jaspera na dosah ruky a přitom byl pro mě tak daleko. Moje ješitnost mi nedovolila mu odpustit, ale teď na to nesmím myslet! Sestry jsou na tom určitě hůř.

„Alice, Rosalie. Nepojedeme na nákupy?“ Obě dvě souhlasně přikývly. Byla jsem ráda, že se rozptýlí.

Po šesti hodinách jsme dorazily domů a měly plné ruce tašek. Uklidila jsem si nové věci a řekla sestrám, že se jdu proběhnout. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla a snažila se nemyslet na Jaspera. Doběhla jsem až na moje oblíbené místo. Byl to takový malinký plácek mezi stromy. Můj plácek. Porostlý mechem a na dotek příjemnou trávou. Sem jsem přišla vždy, když jsem chtěla relaxovat nebo přemýšlet. Ležela jsem tam a přemýšlela o všem, co jsme s Jasperem a jeho bratry zažili. Jak jsme byli v lunaparku a rozbili tam všechno náčiní, společné lovy, jak jsme si dali sázku, kdo sní víc lidského jídla a Emmettův obličej, když do sebe násilím cpal jedenáctý hamburger. Vzpomínky. To jediné, co mi zbylo. Kde je Jasper teď? Ne, neměla bych o tom přemýšlet. Nelituji toho, co jsem udělala a udělala bych to klidně znovu. Jasper mě ničil. Jen přemýšlení o něm a jeho rodině mě uvádělo do drtícího zármutku.

Najednou jsem ucítila pach lahodné krve. Přímo mě sváděl, abych za ním běžela a já se nevzpírala. Bylo mi jasné, že je lidská a že už dvě stě let jsem ji nepila. Ale v tu chvíli. Jako by můj mozek obalila nějaká látka a já nepřemýšlela a nezvažovala následky. Za dvě sekundy jsem stála u celkem hezkého muže. Byl okouzlený tím, jak vypadám, a proto se ani nehnul. Stála jsem u něj a do detailů si ho prohlížela. Byl vysoký a svalnatý - ale na Emmetta opravdu neměl. Měl blond vlasy, na krátko střižené. Mohlo mu být tak třicet.

Doslova na mě civěl jak na Pannu Marii. Ironicky jsem se usmála, on na mě hledí s touhou a já také, ale jeho touha byla jiného rázu než ta má. Moje mysl mi říkala jen jedno. Krev. Lahodná krev. Hodně lahodné krve. Začala jsem pomalu zvedat ruku a on jen okouzleně zíral. Velmi jemně jsem ho pohladila po tváři a pak ve zlomku sekundy jsem si už užívala lahodnou krev. Jak dlouho jsem si ji odepírala, jak dlouho jsem na tuto chvíli čekala… Můj mozek teď nepřemýšlel racionálně. Přemýšlela jsem i jednala jako predátor. V muži nezbyla kapka krve, ale mně to nestačilo. Nadechla jsem se a opět ucítila pach toho nejlahodnějšího pití, chcete-li. Za pár sekund jsem stála před matkou s batoletem v náručí. Krev. Nevinné dítě. Matka dítěte na mě hleděla s panickým strachem v očích. Dobře chápala, že jsem nebezpečná. Rozeběhla se. A já se začala nebezpečně, sarkasticky smát. Jak jsou lidé ubozí, jak se snaží jejich naprosto nedůležitý život zachránit. Ani jsem nevěděla, už jsem měla matku dítěte pod krkem a vysávala ji. Dítě už leželo nehybně na zemi. Okamžitě jsem přestala, ale došlo mi, že buď bude žít navěky v mukách, že neuchránila své dítě, nebo teď zemře. Tak jako tak hrozný osud. Tak jsem ji vysála a užívala si každou kapku její krve. Když už opravdu nezbyla ani kapka, pohřbila jsem je. Až pak mi došlo, co jsem udělala. Co jsem to za zrůdu!? Co jsem to provedla? Dovolila jsem zrůdě ve mně zabít tři nevinné životy. Zvlášť to dítě! Za nic nemohlo! Co teď řeknu sestrám? Nevěděla jsem co dělat. Najednou jsem cítila, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se a uviděla neznámého upíra.

„Teda, nadaná Bella co přes dvě století neochutnala lidskou krev, právě zabila úplně nevinné dítě a jeho matku. Mimochodem ta matka si prošla peklem a zrovna byla asi týden šťastná. Dobrá práce, Bello,“ řekl naprosto chladnokrevně ten neznámý upír… Počkat! Vždyť já ho znám!

„Nevím, jak se to mohlo stát, Danieli. Opravdu nevím. Jsem zrůda,“ řekla jsem a cítila se strašně pošpiněně.

„Ne, Bello. Jsi predátor, ne zrůda.“ Ale já mu nevěřila. Daniel měl dar. Dar vidět co si člověk prožil a prožívá. Ne přímo vše, jen jestli to bylo dobré, špatné a u některých, co to bylo. Daniela jsem naposledy viděla před čtyři sty lety… Byli jsme nomádi, já pak potkala Alice a Rose.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se

„Mohl bych se na stejnou otázku zeptat já tebe, ale budu gentleman,“ zatvářil se sarkasticky a pokračoval.

„Jsem tady ve Forks už dva dny. Zrovna jsem lovil a ucítil jsem tebe. Mimochodem, krásně voníš - pořád, Bello.“ Vždy jsem nesnášela, jak prakticky pořád mluvil sarkasticky. Ale teď jsem byla i docela ráda, že tu byl. Tomu se hnusit nebudu a ani mě nebude soudit.

„A co děláš, Danieli? Pořád nomád?“

„Pořád, nechceš být teď chvíli se mnou? Celkem ušlo, když jsme byli spolu. Alespoň jsem se tolik nenudil. A nemyslím si, že bys teď chtěla jít za Rosalií nebo Alice nebo Jasperem…“

„Jak víš o tom, že je tu Jasper? A kde? Je tu ještě, že?“

„Ale, ale… Proč tě to tak zajímá, milá Bello? Snad ses nám nezamilovala?“

„Ne, to opravdu ne.“ Nebudu před ním nic přiznávat. Je pěkně podlý, ale jeho návrh se mi docela líbil. Nemohla bych se ani jedné ze svých sester podívat do očí. Ale odsud se mi nechtělo…

„No dobře. Jasper tu opravdu je. Náhodou jsem ho potkal a mimochodem vypadá jako zmoklá husa nebo jak se to u lidí říká…“

„Slepice, zmoklá slepice,“ řekla jsem nepřítomně a přemýšlela, co by mi na to řekl Jasper.

„Prosím, Danieli, odejdi a zítra se u nás stav, řeknu ti své rozhodnutí.“

„Dobře, a hodně štěstí se sestrami.“ A už jsem tam byla sama.

Opět mě začaly zaplavovat vzpomínky na to, co jsem udělala. A dohonily mne i výčitky svědomí. Bože! Jsem zrůda, nic jiného. Zasloužím si s tím, co jsem provedla, žít do konce věčnosti. Vždyť jsem právě dokázala, že opravdu jsem jen krvelačná zrůda bez duše. Najednou mě známý pach přímo vyrval z mých vzpomínek. Jasper. Musel cítit mé emoce. Asi lovil.

„Bells? Jsi to ty?“ koukal se mi přímo do očí a já se mu zas vpíjela do těch jeho zlatých očí. Po nekonečné chvíli promluvil.

„Bello, máš rudé oči. Proč jsi to udělala?“ V jeho očích jsem viděla jen laskavost a starost. Byl tak hodný… Zavrčela jsem a Jasper radši o kousek poodstoupil.

„Co tobě je do toho, Jaspere Cullene!? Když jste se rozhodli odjet, neměli jste své rozhodnutí měnit! Nechceme tebe ani tvé bratry ve Forks! A tu svoji pomoc si strč… Ty víš kam! Proč jsem to udělala!? To, sakra, nevím! Jen vím, že za to můžeš ty!“ Nevěděla jsem, co ještě říct. V jeho očích se zračil hluboký smutek, a to kvůli mně.

„Bells. Já… Já… Nechtěl… To jsem nechtěl… Já odjedu… Když si to přeješ… Nechtěl jsem tě tu rušit, jen jsem cítil strašně silné ponížení a smutek… O-omlouvám se.“ To si snad dělá legraci! On se mi ještě omlouvá za to, že se mi snaží pomoct! Proč, proč je tak dokonalý!? Ne, s ním být nemůžu. Jsem zrůda a on je prostě… Dokonalý…

„Jaspere, nemůžeme být spolu…“ řekla jsem a do sekundy stála před ním. Ani se nehnul, neuhnul ani o píď. V jeho očích jsem neviděla žádné opovržení ani odpor k barvě mých očí. Jen lásku a strašně moc žalu. Nejspíš nad tím, co jsem řekla. Políbila jsem ho. Dala jsem do toho co nejvíc mé lásky. Byl z toho překvapený, ale za chvíli mi začal polibky oplácet.

Jestli teď nepřestanu, už ho neopustím, to jsem věděla. Tak jsem ten přenádherný okamžik ukončila a řekla prosté: „Promiň, Jaspere.“

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Už jsem viděla náš dům, tak jsem zpomalila. Nevěděla jsem, co sestry řeknou. Přišlo mi hloupé stát před domem a čekat až zahřmí. Vešla jsem dovnitř a zavolala na ně. Okamžitě přiběhly, a když viděly mé červené oči, zděsily se.

„Já vím, jsem zrůda…“ řekla jsem s panickým podtónem

„Bells, nejsi. Jen, vždyť víš… To se může stát každému.“

„Zabila jsem jednoho muže a nevinné dítě s matkou.“ Hlas se mi strašně třásl a já začala vzlykat.

Sestry vytřeštily oči. Neměly slov.

„Ach, Bells… Neboj, to spolu vyřešíme,“ dávala mi falešnou naději Alice.

„Bello, je mi to tolik líto, měly jsme jít s tebou,“ informovala mě o svém názoru Rosalie.

Ale já jim musela něco oznámit.

„Opět budu pár desetiletí s Danielem.“ 

Opět chci poděkovat NatyCullen za opravu. :) A samozřejmě i ostatním za skvělé komenty. :)) 

Autor: cuketkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Bella? Tak to asi ne. Nebo ano? - 2. kapitola: