Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako z jiné planety prolog

15.05.2011 (16:30) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1732×

Pohled Jacoba

„Nechoď moc pozdě,“ zamumlal Billy, když jsem rozrazil přední dveře, které mi stály v cestě.

Rozběhl jsem se, ještě než jsem se dostal do lesa, šaty se za mnou trousily jako cestička z drobečků – jako kdybych chtěl najít cestu zpátky. Najednou bylo hrozně snadné se teď proměnit. Nemusel jsem myslet. Moje tělo už vědělo, kam jdu, a než jsem ho požádal, dalo mi, co jsem chtěl.

Teď jsem měl čtyři nohy a letěl jsem.

Stromy splynuly v černou změť, která se míhala kolem mě. Svaly se mi napínaly a uvolňovaly v bezpracném rytmu. Mohl bych takhle běžet dny a nebyl bych unavený. Možná, že tentokrát se nezastavím.

Ale nebyl jsem sám.

Promiň, zašeptal Embry v mé hlavě.

Viděl jsem jeho očima. Byl daleko, na severu, ale otočil se a spěchal, aby se dostal ke mně. Zavrčel jsem a běžel rychleji.

Počkej na nás, přemlouval mě Quil. Byl blíž, právě vystartoval z vesnice.

Nechte mě být, zavrčel jsem.

Cítil jsem v duchu jejich starost, jakkoliv jsem se ze všech sil snažil ponořit se do zvuku větru a lesa. Tohle jsem na tom nesnášel – vidět se jejich očima, což teď bylo ještě horší, když ty jejich oči byly plné lítosti. Viděli, že mi to vadí, ale přesto běželi za mnou.

V hlavě mi zazněl nový hlas.

Nechte ho jít. Samova myšlenka byla tichá, ale přesto to byl rozkaz. Embry a Quil zpomalili do chůze.

Kdybych jenom mohl přestat slyšet, přestat vidět, co viděli oni. V hlavě jsem měl tak přeplněno, ale jediný způsob, jak být zase sám, bylo stát se člověkem, a já jsem nedokázal snést tu bolest.

Proměňte se zpátky, poručil jim Sam. Já tě vyzvednu, Embry.

Napřed jedno, pak druhé vědomí vyznělo do ticha. Zbyl jenom Sam.

Děkuju ti, podařilo se mi pomyslet si.

Vrať se domů, až budeš moct. Ta slova byla slabá, vytratila se do prázdnoty, když taky zmizel. A byl jsem sám.

To bylo mnohem lepší. Teď jsem slyšel slabý šustot tlejícího listí pod nohama, šepot sovích křídel nad sebou, oceán – daleko, daleko na západě – sténající na pláži. Slyšet tohle a nic víc. Necítit nic než rychlost, nic než tah svalů, šlach a kostí, které harmonicky spolupracují a nechávají za mnou kilometry cesty.

Kdyby ticho v mé hlavě vydrželo, nikdy bych se nevrátil zpět. Nebyl bych první, kdo dal přednost téhle formě před tou druhou. Možná, že kdybych utekl dost daleko, už bych nikdy nemusel slyšet…

(Až sem jsem to opsala z epilogu zatmění, teď se děj mění)

Zastavil jsem se, když se mi těsně před nosem prohnalo stádo jelenů, těsně následovaných obrovskou pískově hnědou kočkou.

Co tady proboha dělá lvice?

Zabrzdil jsem a zíral na ni, jak strhla jelena k zemi a prokousla mu hrdlo. Začala hltat teplou krev. Fascinovaně jsem sledoval každý její pohyb. Pevné svaly jí hrály pod kůží a špička ocasu se cukala.

Udělal jsem krok směrem k ní a ona zavrčela, bez toho aby vzhlédla.

Zakňučel jsem, skrčil ocas mezi nohy a po zemi se k ní plazil.

Znovu zavrčela a otočila ke mně hlavu, naštvaná, že se musí odvrátit od své kořisti.

Pohlédl jsem na ni a navždy se utopil v jejích žlutozelených očích, navždy byla jen ona. Už nikdy žádná Bella….

Počkat?! Já se právě otiskl do kočky?!

Pohled Anabell

Když jsem přeběhla tomu psovi přes cestu, doufala jsem, že si bude hledět svého a poběží dál, ale spletla jsem se.

Ty drzé hyeny se snad vyskytovaly i na severní polokouli!

Zavrčela jsem, ale slyšela, že se i tak plíží dál. Nezbývalo mi nic jiného, než pustit svou kořist, otočit se a postavit se mu čelem.

Zadívala jsem se mu do očí, znovu zavrčela a otočila jsem se k němu čelem.

Jasně, další nenažraná hyena. V očích měl hlad, tak hluboký a neukojitelný, že jsem se tomu musela zasmát.

Samozřejmě, že jen v duchu, lvi se nahlas smát neumějí.

Můj nový domov se mi zamlouval, zvěře tu bylo dost, krásná krajina, hodně deště, žádné suché savany a hlad.

Společně se mnou se sem přestěhovala i má skromná rodina, kámošky Janine a Nataša, sestřenka Thabita, bratránek Felix a náš alfa samec, můj bratr Asad.  Janine a Nataša měly lvíčata, Nataša chlapce, který, až dospěje, bude muset odejít a Janine holčičku. Zbylých dvanáct lvic a lvíčat mělo dorazit za měsíc.

Všichni jsme se do Forks nastěhovali asi před dvěma týdny a já, jako alfa samice, jsem zařizovala všechny formality.

Po dnešním únavném dni měl být lov dobrým odreagováním. Bohužel jsem narazila na divnou zrzavou hyenu, která byla rozhodnutá nechat si moji kořist pro sebe.

Když se to obrovské zvíře přiblížilo moc blízko, sekla jsem mu drápy po čenichu a zanechala mu tam krvavé šmouhy.

Zakňučel, skrčil se a přetočil na záda, aby odhalil zranitelné břicho.

Proboha, snad si to nechce hrát!

Otráveně jsem zavrčela, odvrátila se od něj a dala se do jídla. Nezůstal na místě dlouho, brzy už mi čenichem prohrabával kožich a mě to strašně štvalo.

Otočila jsem se, zaprskala a on se okamžitě stáhl.

Nechal mě dojíst. Otřela jsem si čumák o packu, abych smyla krev a pomyslela na mokré kapesníčky skryté v mém krásném bugatti.

Lvi moc dobře vědí, jak si žít v blahobytu…

Když jsem se vydala na zpáteční cestu k silnici, ta hyena mě následovala. Otravovalo mě to. Nepotřebovala jsem žádného čumila, až budu metamorfovat. Přeměním se nahá a mám ráda soukromí… Což se netýká smečky.

Zastavila jsem, vycenila zuby a zařvala.

Pes ztuhl a zůstal stát, ale když jsem pokračovala v cestě, pokračoval za mnou.

Rozběhla jsem se. Byla jsem zvyklá, že mě žádné zvíře nedohoní. I když jsme stárli, byli jsme rychlejší a mrštnější než lidi a obyčejní lvi.

Přeskočila jsem z kamene na kámen, když jsem se snažila přebrodit řeku v místech, kde nebyla hluboká. Pes zůstal stát na místě a nešťastně za mnou zíral.

Ploužila jsem se lesem dál, i když začalo pršet.

Na podivný nasládlý pach, který se na této straně řeky rozkládal, jsem si už zvykla, takže mi nepřipadalo divné, že je na některých místech silnější.

Svým tempem jsem se dostala k silnici a k zaparkovanému autu u krajnice. Překvapil mě párek čumilů, který u něj stál.

Bylo štěstí, že jsem si nechala tašku s oblečením na kraji lesa. Přeměnila jsem se, otřásla se z chladu, který se kolem mě bez kožichu rozprostřel, a začala tahat jednotlivé oblečení z igelitky.

Oblečená, s igelitkou a klíčky v ruce jsem vyšla z lesa a zadívala se na blonďáka a hromotluka.

Pořádně si mě prohlédli, pozastavili se nad mou zlatavou pokožkou a plavými vlasy a pak bez okolků spustili.

„Neměla by ses tu courat, holka…“ upozornil mě blonďák, vypadal tak na dvacet. Na mých 17 neměl… I když jsem v občance měla 25… Do školy se mi vážně nechtělo.

„A vaše ctěné jméno?“ povytáhla jsem obočí.

„Jsem Jasper. Jasper Hale.“ Oči mu žhnuly podivnou ebenovou barvou.

Hromotluk se zasmál. „Jsem Emmett.“

„Předpokládám, že taky Hale…“

Oba rázně zavrtěli hlavami.

„Ne, Cullen.“

„Od doktora Cullena?“

Oba přitakali.

„Pozdravujte ho, a že děkuji za Johari.“

„Od koho?“ vypálil blonďák.

„Anabell Harrapari.“

„Myslím to vážně, slečno. Tady to není bezpečné…“

„Kvůli medvědům?“

„Ne jen kvůli nim…“

„Mně se tyhle lesy líbí…“ odpověděla jsem vyzývavě.

Jen ať si zkusí mě zastavit a potká ho lví hněv.

Znovu si mě přeměřili.

„Vezměte si naši radu k srdci… Mimochodem, tohle je bugatti galibier?“

„Jistě.“ Na sporťáky si fakt potrpím.

Ještě chvíli si prohlíželi mé auto a pak se otočili k odchodu. Vydali se k Jeepu stojícímu naproti.

Nasedla jsem do svého miláčka a vydala se za svou smečkou.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako z jiné planety prolog: