Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako z jiné planety 6. kapitola

04.06.2011 (22:00) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1689×

„Hyeny? O žádných hyenách nic nevím..." divil se.

„Myslím vlky..." povzdechla jsem si a založila si ruce v bok.

Zasmál se. „Hyeny vážně nejsou vlci..." poučil mě a vzal mě za ruce.

Neklidně jsem se ošila, ale nevytrhla se mu.

„To vím sama. Ale ten zrzavej vypadá vážně jako přerostlá hyena s podivnýma ušima..."

Zadíval se na mě uraženě a já se váhavě usmála.

„Hele, vážně mě nezabijete? Jako metamorf jsem nebezpečná pro tebe a tvůj lid..."

„Jak nebezpečná?"

„Jako každé zvíře..." Něco mě napadlo. „Hele máte u vás šamana?"

„Ehm, ne, nebo si toho aspoň nejsem vědom…“

„V tom případě…“ Vytasila jsem drápy a prohlížela si jejich lesk. „Se nemáš jak bránit. Zabít mě zabijí jen duchovní bojovníci tvého kmene…“

No jasně! Jak jsem mohla být tak hloupá! Tady nejsi v Africe, holčičko! Okřikla jsem se v duchu.

Vycenila jsem zuby a nutila ho pomalu ustupovat.

„Ale no tak! Stůj Bells! Přece mě nezabiješ!“

„Povinností alfy je chránit svou smečku a území. Jsi ohrožení smečky. Víš, co jsme a tím nás ohrožuješ. Žádný člověk nesmí vědět, co jsme zač. Zabil by nás… Jako domorodci v Africe…

A navíc,“ usmála jsem se zase. „Lov na člověka je ten nejlepší lov na světě…“

Začal pomalu ustupovat s rukama před sebou, dokud nenarazil do stromu. Následovala jsem ho a pak mu přitiskla drápy na hrdlo. Stačil jeden hmat a bylo by po něm…

„Ale no tak! Vždyť jsme si měli promluvit! Měníš nálady jako na běžícím pásu!“

„Jsem lvice,“ pronesla jsem, jako by to vneslo osvětlení do celé situace.

Po obličeji se mu rozlil majetnický výraz. Ani trochu se mi to nelíbilo.

„No jasně, lvice. A já jsem vlk,“ pronesl to s takovou samozřejmostí, až mě to překvapilo.

Zasunula jsem drápy a naklonila hlavu na stranu. Natáhla jsem vzduch do nosu, ale nic vlčího jsem necítila. Byl cítit lesem… A podivným nahořklým pižmem. Jako by se vyválel v medvědích výkalech.

„To určitě! Nevoníš tak…“

Zakořenil se a začal si stahovat tílko.

„Co to děláš?!“ vyprskla jsem naštvaně.

„Dokazuju ti, že nelžu…“

Úplně mě vyvedl z míry. Zamračila jsem se, když mě zatáhl hloub do lesa, aby na nás nebylo ze silnice vidět. Přesto jsem mu nechala možnost dokázat to, co tvrdil.

„Kmeny se nemění ve zvířata!“ bručela jsem si pro sebe.

„Ale mění, Bell. Právě ti to dokazuju…“

Stáhl si i kraťasy a já si ho prohlédla.

Nahota nebyla u metamorfů nic nenormálního, ale že se přede mnou svleče tenhle… člověk… tak to už bylo vážně moc.

Ale je hezký… Napadlo mě, než najednou vybuchl, a změnil podobu.

Ne, tohle metamorf být nemohl. Ti se mění pozvolna, žádné lámání kostí, ani výbuch… Prostě nás obroste kožich, změníme strukturu těla, všechno se v nás přeskládá, včetně orgánů… Ale tohle určitě ne.

A navíc jsem byla nucena zavrčet, když jsem zjistila barvu toho uličníka.

Zrzoun jeden!

Vztekle jsem zasyčela, pyšně zvedla bradu a kráčela zpět ke svému autu.

Za sebou jsem uslyšela, jak se překotně obléká zpět do kraťasů, aby mohl za mnou.

„Kam jdeš?“ ptal se, pár kroků za mnou.

„Jedu domů. A už se sem nikdy nevrátím!“ syčela jsem a konečně vyšla z lesa ven.

„Nejsi metamorf! Nemám se s tebou o čem bavit,“ pokračovala jsem a postavila se ke svému miláčkovi.

„Já jsem měnič…“

„Kožoměnec?“ podivila jsem se.

Vždyť to nebylo možné! Ti už vyhynuli!

„A to je co?“ zeptal se nechápavě.

„Vůlí donutíš své tělo, aby se přeměnilo do podoby zvířete, které vybere tvůj kmen. U čajhunů to byli žirafy, ale ten kmen už nežije. Všechny tyhle pohádky mi vyprávěla babička… A já myslela, že neexistujete!“

„Kožoměnec?“ pochyboval.

„Ty o sobě nic nevíš?“ divila jsem se.

„Máme vlastní legendy…“ usmál se na mě a zase mě chytil za ruce.

Nejistě jsem se na něj dívala.

Kožoměnci byli… Zvláštní. Jinak se to říct nedalo. A taky obrovští…

„Hele, pomož mi miláčka dostat z toho listí zpátky na silnici…“ poprosila jsem ho a otevřela dveře u řidiče, abych mohla manévrovat s volantem.

„Jasně. Hele, kolik je ti let?“

„Bude mi 18…“ odpověděla jsem a zapřela se proti autu.

„Tak mladá… Vypadáš dospělejší.“

„Mezi našimi už dospělá jsem. Od 15. Tehdy jsem se taky zasnoubila…“

V očích jsem mu četla bolest, když jsem vyslovila slovo zasnoubit.

„Ty máš snoubence?“

„Zabil mi ho člověk…“ zašeptala jsem a nevnímala výbuch bolesti, který mi projel hrudníkem.

„To je mi líto…“ zašeptal soucitně.

„Shomari byl správnej kluk… a byla s ním legrace. Rozuměli jsme si.“

„Hm, hele, co to máš na rameni za jizvu?“

Zasněně jsem se usmála.

„Dárek od Shomariho…“

„Dárek?!“ vytřeštil oči. „Můžeš tou rukou aspoň hýbat?!“

„Jistěže ano!“ zavrčela jsem. „A vůbec, co se staráš?“

Uhnul pohledem. „Jen tak…“

„Jasně. Mohl bys mi…“

„Nepotřebujete s tím pomoct?“ ozvalo se mi za zády a já nadskočila leknutím.

Kolem se najednou rozléval ten podivně nasládlý pach, co byl vždycky za řekou. Otočila jsem se.

„Bello, co ty tady?“ zeptal se indián překvapeně.

„Bello?!“ podivila jsem se.

Přede mnou stála krásná hnědovláska s alabastrovou pletí bez poskvrnky a čokoládovýma očima.

„Bello, to je Bella.“

Ta druhá si mě měřila s podivným, žárlivým pohledem.

„Smrdíš jako les za řekou…“ pronesla jsem, i když jsem cítila, že je to jen stoprocentní člověk.

Překvapením se jí rozšířily zorničky a pak jí v nich naskočily jiskřičky hněvu.

„Copak maličká? Nelíbí se ti můj komentář?“ zeptala jsem se a sedla do auta, které už stálo konečně na kraji silnice.

Za mým miláčkem stál o kousek dál mercedes, ze kterého se vykláněl bronzovlasý kluk.

„Jaku, chtěla bych si s tebou promluvit…“ oznámila hnědovláska.

„Jen do toho, já jsem na odchodu.“

„Bello ne!“ pronesl indián, pardon, Jake.

„Co ne?“ pronesly jsme já s hnědovláskou současně.

Jake obešel auto a stanul mi po boku.

„Isabello, to je Anabell, můj otisk…“ pronesl a majetnicky si mě přitáhl k boku.

Zasyčela jsem a zaryla mu drápy do kůže předloktí.

Isabella jen stála a zírala.

„Musím za smečkou, hyeno, takže mě pusť!“ vrčela jsem a prala se s ním zuby nehty. Ale nepustil mě. Místo toho k nám došel ten bronzovlasý kluk.

„Prskáš jako kočka,“ pronesla hnědovláska a přitiskla se k bronzovlasému maníkovi.

„Neurážej a hleď si svýho!“ prskla jsem na ni a konečně se dostala z dosahu Jaka.

„Musím, pápá zlatíčka!“ nastartovala jsem.

„Počkej, kde bydlíš?“ slyšela jsem ještě indiána, ale to už jsem zabouchla dveře a frčela si to pryč z tohohle bláznivého místa.

Nasládlí maníci, kožoměnci a lidi… Kam jsem to svou smečku dostala?

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako z jiné planety 6. kapitola: