Anabell a spol. konečně zjistí, kdo zabil jejich druha - Shomariho a vydají se potrestat jeho vraha... Přitom zachrání Shomariho ostatky a bude se konat pohřeb.
25.05.2011 (12:15) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1737×
Pohled Anabell
Když jsme se vrátili do domu, lvíčata dováděla na zahradě a Thabita seděla u notebooku. Vzhlédla a zářivě se usmála.
„Mám ho!“ vykřikla radostně.
„Koho máš?“ zeptala jsem se zvědavě.
Otočila ke mně monitor a mně ztvrdl úsměv na rtech.
„Jak se ten grázl opovažuje!“ zavrčela jsem a třásla se vzteky.
Adas se zvědavě naklonil k monitoru.
„Proboha!“ vyklouzlo mu z úst.
„Myslíme, že ho odtamtud musíme dostat…“ zamumlala dvojčata.
„Víme, kde je?“
„Jistě že ano… Podle téhle fotky jsem našla jeho adresu. Bydlí nedaleko v Seattlu. Je to jen pár hodin cesty…“
„Osvobodíme ho zítra…“ zamumlala Asad. „ Dnes už je moc pozdě… A jsme vyčerpaní…“
Teprve teď si Thabi všimla, jak jsme dobití.
„Co jste proboha dělali?“
„Lovila nás smečka vlků…“ zasmála se Nataša.
„Ale byli moc hloupí na to, aby nás dostali…“ přidala se Janine.
Já mlčela a dál zírala na monitor. Na svého snoubence s prostřeleným srdcem. Jeho kůži si teď někdo dával k posteli jako předložku a hlavu měl vystavenou na stěně. Za to ten někdo ošklivě zaplatí.
Zvonek se ozval hluboko v obrovském domě a Janine s Asadem ve lví podobě vedle mě se neklidně ošili. Za mnou stála Nataša se slzami v očích. Shomari byl její bratr a milovala ho stejně jako já. Ostatní zůstali se lvíčaty doma.
Kdesi v domě se někdo pohnul směrem ke dveřím.
Asad zavětřil. Lov na člověka započal.
Otevřel nám muž z fotky a já ho okamžitě srazila ke stěně a vycenila zuby.
„Chci zpátky svého snoubence!“ syčela jsem mu do ucha.
„Co to proboha děláte, ženská?!“ zakřičel a snažil se mě odstrčit.
Asad a Janine vstoupili a on vytřeštil oči.
„Proboha, lvi!“ zakřičel a hmátl pro něco nalevo.
Nataša zavrčela a přitiskla mu ruku ke stěně.
Ohlédla jsem se a viděla, že chtěl vzít pušku.
Asad zařval a zaryl drápy do koberce, až nadělal rýhy.
„Chci zpátky svého snoubence!“ zopakovala jsem.
„Vy jste se vážně zbláznila. Žádného chlapa tu nemám!“
„A kdopak mluví o muži? Já chci toho lva, co ho máte na stěně!“
„Váš snoubenec je lev, madam?“ zasmál se.
Janine mu zaryla drápy do nohy, až bolestí vykřikl.
Bylo velké štěstí, že bydlel tak daleko od ostatních sousedů… Jinak by nás už dávno uslyšeli.
„A tohle je můj bratr,“ ukázala jsem na Asada a sladce se na něj usmála. „A mileráda ho na tebe pustím, když mi dobrovolně nevydáš Shomariho!"
Muž zbledl a začal cosi blekotat. Nebylo mu rozumět a tak jsem chytila do zubů jeho rameno a zavrčela.
„Vy nejste normální!“ zanaříkal a snažil se vyprostit.
„Kde je Shomari?“ zeptala se Nataša.
„Je… V loveckém salonku…“ zablekotal.
Pustila jsem jeho rameno a poplácala ho po tváři.
Janine a Asad se pro něj vydali a já s Tašou jsme hlídaly toho lovce.
„Proč lovíte zvířata? Připadá vám to zábavné?“ zeptala jsem se.
„Je to…“
„Jo, vzrušující, jít proti bezbrannému zvířeti s puškou. Buďte rád, že vás za Shomariho smrt nezabijeme. Kdybychom byli vlci, jste už dávno mrtvý…“
Ušlíbnul se. „Děkuji za vaši blahosklonnost.“
„Máte za co…“ zasyčela jsem a pustila ho. Na rameni a na lýtku se mu červenala krev.
Z domu se vynořili Asad s Janine v lidské podobě a nesli Shomariho ostatky.
Tiše jsem zakňučela a popadla jeho mrtvou hlavu přibitou na dřevě do dlaní. Vzlykla jsem.
„Je vám milé rozvracet rodiny?“ zeptala jsem se a přitiskla si hlavu k hrudi.
„Už nikdy nelovte, pane. Je to nečestné i pro lidi…“ zamumlala Nataša a všichni jsme zamířili z domu ven. Vyprovázel nás pološílený pohled muže, který pochopil, že na světě neexistují jen lidé…
Doma jsme ho řádně pohřbili v plné parádě. Sundali jsme ho z té dřevěné desky, zavřeli mu oči a hrob mu vystlali jeho oblečením. Bude se mu ležet dobře…
Brečela jsem jako malá a Asad mě objímal. O Natašu se staraly lvice. Všichni jsme byli v černém.
Já měla šaty bez ramínek, tak, aby bylo vidět moje poznačení.
U nás to totiž bylo tak, že muž a žena, kteří si vybrali životního druha, ho pokousali do ramene, aby bylo pro ostatní metamorfy vidět, že už někoho mají.
Teď budu týden nosit rameno odhalené, na znamení, že truchlím nad ztrátou druha.
Po provizorním pohřbu následovala krátká oslava a vzpomínání na zemřelého.
Já už ale byla duchem nepřítomná, neboť jsem konečně chtěla zjistit záhadu obrovských vlků z lesa…
Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jako z jiné planety 4. kapitola:
Super! Rychle pokracko!
Už se nemohu dočkat jak to dopadne, prosím o brzké pokráčko.
pokracko
krása rychle další
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!