Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 9. kapitola

22.07.2012 (07:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3118×

Mel

Dveře se za ním zabouchly a mně přišlo, že jsem v ten okamžik dokonale vystřízlivěla.

Bleskově jsem si přitáhla k tělu deku přehozenou přes pohovku a začalo mi docházet, že to, co jsem omlouvala alkoholem a bouřícími se hormony je krutá realita.

Jak se říká – o co prudší vzestup, o to tvrdší pád. Až tehdy jsem si plně uvědomila, jak pravdivé to přísloví je. Vše bylo super – byla jsem na skvělé párty, trochu popíjela, bavila se s několika fajn lidmi… nezvrtlo se to ve chvíli, kdy jsem třískla hlavou o linoleum v kuchyni a měla dojem, že se mi bolestí snad rozskočí hlava. Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem se ocitla se Spikem úplně sama a myšlenky se mi úplně rozutíkaly.    

„Bože, já jsem tak blbá,“ zasténala jsem skoro plačky, ale můj tichý povzdech nebyl slyšet přes vřískající hudbu z přízemí. Až teď jsem si uvědomila, že se o patro níže nachází většina školy a byl skoro zázrak, že nikdo nezabloudil při hledání koupelny a nevešel do špatných dveří.

S dekou omotanou těsně kolem těla jsem udělala několik tichých kroků po měkkém slonovinově bílém koberci a sebrala z něj tílko. Rychle jsem sesbírala i zbytek svého oblečení a spěšně se oblékala. Tváře mi hořely už jenom při představě, že nějaký můj spolužák rozrazí dveře a načapá mě, jak si spěšně přetahuju tílko přes hlavu a upravuju sukni.

Rozhodně jsem nesnila o nějakém princi na bílém koni ani na něj nemínila celý život čekat, ale poslední, co jsem plánovala, bylo přijít o panenství takhle. Na pohovce se školním králem flirtujícím se vším ženského rodu v okolí několika kilometrů.  

Připadala jsem si jako ukázková děvka – byla jsem to taky já, kdo po něm vyjel, byla jsem to já, kdo ho mohl odstrčit.  Ale co jsem ve skutečnosti udělala? Absolutně nic, velmi ochotně jsem mu pomohla svléknout si tílko. A s tím zbytkem to bylo podobné.

Celé to nezlepšoval ani fakt, že jsem přece jenom měla už upito. Dalo by se to použít jako slušná výmluva, ale mně to tak nepřipadalo. Kdybych byla u soudu, řekla bych, že je to naopak pohoršující okolnost.

A nejhorší na tom bylo, že to byl Spike. Spike, pro kterého jsem byla jenom další zářez na pažbě. Budiž, hloupé přirovnání, ale jednoduše jsem byla další úlovek. Další z mnoha holek, o kterých jsem si myslela, že jsou naivní husy, když se nepoučí z vyprávění spolužaček, kterým zlomil srdce.

Já na tom tak špatně nebyla – pokud jsem ke Spikeovi něco cítila, rozhodně to nebyla láska, ale nenávist. Měla jsem chuť něco popadnout a mrštit to vší silou proti zdi, ale při pohledu na drahé zařízení pokoje mě ta touha přešla.  

Vrhla jsem krátký pohled do zrcadla na stěně a ještě si několikrát rukou pročísla vlasy. Jedno mi bylo jasné – mířím přímo domů a do tohohle domu nevkročím, ani kdyby mi za to platili.

Odhodlaně jsem vzala za kliku a vyšla z pokoje na – bohudík – liduprázdnou chodbu. Měla jsem chuť sletět ze schodů rychlostí světla, prosvištět obývákem a vyběhnout ven, ale to by všichni poznali, že se něco stalo.

Krev ve mně zamrzla při pomyšlení na to, že se Spike o dnešní zážitek podělí se svými kamarády. Byla jsem si jistá, že něco takového bych nepřežila. Otázkou zůstávalo, jestli bych ho sprovodila ze světa před tím, než bych sama skočila z okna, nebo bych jej nechala, ať se zbytek života užírá vinou. I když jsem vážně pochybovala, že on vůbec zná emoce jako provinilost nebo lítost.

Normálním krokem jsem sešla schodiště a bez nějakého loučení proklouzla do předsíně. Byla jsem si jistá, že Kelly mě ve stavu, v jakém byla, když jsem ji naposledy viděla, nikam neodveze.

Z věšáku jsem stáhla bundu a nezpozorovaná se vyplížila ven do tmy. Kdykoli jindy by mi asi přišlo strašidelné jít v noci temným lesem sama, bez baterky nebo jistoty, že se neztratím, ale ten večer jsem byla ráda, že nemusím odpovídat na ničí otázky ani se tvářit, jako že je všechno v pořádku.

Sledovala jsem vyjeté koleje mezi stromy a podél nich klopýtala tmou. Viděla jsem jenom na několik krok před sebe a párkrát jsem se skoro ocitla na zemi díky spoustě polámaných větví ležících na zemi a kluzkých kořenů okolních jehličnanů.

Bundu jsem měla dopnutou až ke krku, ale na nohou jsem měla husí kůži a dech se mi u rtů měnil v páru. Několikrát jsem se skoro rozječela, když mi kotník olízlo mokré kapradí nebo se mi bunda zachytila o větev, ale naštěstí jsem ten večer nevěnovala dost fantazie představám, jaká potvora se mě to právě chystala sežrat zaživa.                  

Po několika minutách ticha narušovaného jenom mými čvachtavými kroky na vodou nasáklém mechu a taky tichým drkotáním zubů tmu kolem proťaly dva kužely ostrého světla. Rychle jsem uskočila stranou z uježděné lesní cesty, aby mohlo auto projet, a raději sklopila hlavu, aby nešlo vidět moje zarudlé oči, mokré tváře a rozmazanou řasenku.

Auto ale neprojelo kolem, rychlostí chůze dojelo až ke mně a poté se zastavilo. Zmateně jsem se dívala na nablýskanou kanárkově žlutou nádheru se stříbrným nápisem Porsche 911 Turbo a na stahující se temné okénko na místě řidiče. Byla jsem o to více překvapená, když z něj následně vykoukla střapatá hlava Alice Cullenové.

„Nastup si, odvezu tě domů,“ nabídla mi a v tom samém okamžiku se dveře na místě spolujezdce otevřely. Zaváhala jsem jenom na chvíli, poté jsem přikývla a oběhla auto zadem, abych měla dost času si rukávem bundy utřít slzy a několikrát zhluboka nadechnout.

„Díky,“ hlesla jsem, když jsem nasedla do auta a zabouchla za sebou dveře. Vnitřek auta byl příjemně vyhřátý, kožené sedačky byly nejenom pohodlné, ale navíc i lehce voněly, což naznačovalo jediné – tenhle plechový mazlík musel být nový. 

Alice bez řečí šlápla na plyn a během dvou minut jsme vyjely z lesa na normální asfaltovou silnici.

„Jeď ke škole, potom tě budu navigovat,“ navedla jsem ji správným směrem, když mi došlo, že nemůže vědět, kde bydlím.

Přikývla a ještě zrychlila, takže jsme o několik desítek kilometrů v hodině překročily povolenou rychlost. Kdykoli jindy bych se děsila, že sedím v autě jedoucím tak rychle po kluzké cestě, ale v té chvíli jsem si raději pořád dokola vyčítala, jak jsem neuvěřitelně blbá. 

Alice se připomněla, až když dojela ke škole. Stručně jsem jí popsala cestu a během pěti minut už auto s námi dvěma zastavovalo na ulici před tetiným domem.

„Díky za odvoz,“ poděkovala jsem jí, když jsem vystoupila z jejího luxusního sporťáku. Měla jsem pocit, že mi chce něco říct, a jakkoli to bylo neslušné, hlasitě jsem zabouchla dveře, když otevřela pusu, jako kdybych si nevšimla, že se chystá k nějakému proslovu.   

Rychle jsem se otočila a skoro se rozběhla k domovním dveřím. Ještě předtím jsem se stihla ujistit, že všechna okna jsou tmavá a v žádném se nesvítí. Tetě jsem řekla, že se vrátím pozdě a ona pro můj pubertální život měla tolik pochopení, že mi ještě popřála, ať si tu párty užiju. Teď bych byla mnohem raději, kdyby mi zakázala tam jít a klidně mi dala i domácí vězení.

Roztřesenou rukou jsem vytáhla z kapsy bundy klíče od domu se spoustou přívěsků a v polotmě mezi nimi hledala správný klíč. Zezadu se ozvalo tiché zavrčení motoru a následně kvílení pneumatik, jak se Alicino Porsche plnou rychlostí rozjelo pryč. Ulevilo se mi, až když žlutý sporťák zmizel za rohem, a během chvíle jsem našla klíč od vchodu.

Potichu jsem s ním otočila v zámku a jako zloděj vklouzla do předsíně. Byla jsem si téměř jistá, že teta už je dávno v posteli, ale i tak jsem nerozsvěcela světlo a se vší tichostí na věšák pověsila bundu i tašku, boty přistrčila ke stěně a co nejtišeji se plížila po schodech do svého pokoje.

Zavřela jsem se v něm a hmátla po vypínači. Místnost zalilo světlo a já se vyčerpaně svalila na svou postarší postel pod oknem. Ležela jsem na boku a s obličejem zabořeným do polštáře a potichu brečela. V celém domě byly tenké zdi, díky kterým byl slyšet kdejaký šramot, takže jsem v sobě vší silou dusila vzlyky a rostoucí hysterii.

Po nějaké době už jsem si ani nebyla jistá, proč vlastně pláču – vše se slilo dohromady a mně bylo mizerně jako ještě nikdy v životě. Spolu se slzami ze mě ale odcházela i část smutku a napětí, takže jsem se po necelé půl hodině vzchopila, vytáhla ze skříně čistý ručník, pyžamo a zamířila po špičkách do koupelny.       

Vždycky jsem patřila k lidem, kteří byli schopní se klidně hodinu ráchat ve vaně a vylézt až v okamžiku, kdy napuštěná voda zcela vychladla. Do tetiny malé koupelny se vana bohužel nevešla, tak jsem si musela vystačit se sprchou. Jako vždy mě nejdříve polila ledová voda, až po chvíli začala téct příjemně teplá voda, která hřála na kůži a uklidňovala.

Byla jsem po krátké procházce lesem promrzlá na kost, takže jsem se dychtivě natáčela pod proudem teplé vody, abych rozehřála všechny svaly a zbavila se husí kůže, od které mi nepomohlo ani teplo Alicina auta.

Když jsem nad tím uvažovala, uvědomila jsem si, že chlad venku se nedal srovnávat s tím, jak ledovou kůži měl Spike. Nešlo o to, že by měl studené ruce třeba od utěrky s ledem, kterou mi přinesl. Byl jako ledová socha, ale tehdy jsem si chladu vyzařujícího z něj nějak zvlášť nevšímala.

Nasucho jsem polkla, když jsem si uvědomila, že se mi při vzpomínce na Spikea myšlenky úplně splašily a jeho studenou kůži rychle odsunuly do zadní části mysli. Nechej toho, Mel! Na něho ani nemysli!

Do pokoje jsem se vrátila až po téměř hodině, podle budík una nočním stolku už bylo několik minut po půlnoci. Vysílená pláčem a emocionálně polomrtvá jsem se zahrabala pod deku, zavřela oči a čekala, až se dostaví spánek. Snažila jsme se vyrovnaně dýchat a vytlačit z mysli všechny věci, které mi bránily usnout, ale byla to dlouhá a zbytečná práce, jelikož si pokaždé našly nějakou cestu zpátky.

Stála jsem u skříňky a hledala mezi hromádkou učebnic knihu do matematiky, ale plechová dvířka se najednou prudce zabouchla a skoro mi přiskřípla prsty. Až o vteřinu později mi došlo, že do nich někdo silně bouchnul, a chtěla jsem dotyčného pěkně seřvat, ale zarazila jsem se, když jsem zjistila, že ten „někdo“ byla Kelly.  

„Vyděsila jsi mě,“ vyčetla jsem jí mírně a hledanou knížku strčila do tašky.

„A ty jsi mě zase zklamala.“ Ta slova byla jako ledová sprcha – Kelly jsem tak chladně a útočně neslyšela prskat ani na adresu Lauren, která jí neustále ztrpčovala život. Hlavně jsem ale nechápala, o čem mluví. Kdy jsem ji zklamala? Jak?

„No jistě, ještě dělej, že o ničem nevíš! Zajímavé, že už je toho plná škola.“

„O čem to mluvíš?“ nechápala jsem pořád, ale vzápětí kolem nás prošla dvojice mladších holek s pohledy upřenými na mě.

„Chtěla jsi být zajímavá, co?“ rýpnula si do mě nepřátelsky vyšší z těch dvou.

„Děvko,“ sekundovala jí ta druhá pohrdlivě a mě v ten okamžik došlo, na co narážejí. Věděly to.  

Vymrštila jsem se do sedu a hlasitě lapala po dechu. Triko mi ledový pot úplně přilepil ke kůži, nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku, jenom jsem s vytřeštěnýma očima zírala do protější stěny a snažila se uklidnit tím, že to byl jenom sen. 

Neúspěšně.

Tak, let i dovolenou jsem jakž takž přežila a jsem zpátky s pokračováním JPU.  

Chci vám strašně poděkovat za krásné komentáře i zájem o tuhle povídku. Moc si toho cením, a i když tato kapitola není nějak extra záživná, už brzo se věci dají do pohybu. A varuji vás - nečejkejte nějakou šíleně přeslazenou romantiku jako u mých jiných povídek. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 9. kapitola: