Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 6. kapitola

04.07.2012 (19:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3170×

Spike

Ještě, než jsem za sebou zabouchl dveře, uvědomil jsem si hrozící nebezpečí. Automaticky jsem se nahrbil do obranného postoje, a co nejtišeji zavřel dveře. Svaly jsem měl napnuté, byl jsem připravený kdykoli uskočit a provést výpad rychleji, než by se stihla třeba jenom otočit.

Věděl jsem, proti komu stojím, ale netušil jsem, co v ten okamžik vlastně cítím. Nechtěl jsem ji zabít, i když by si to zasloužila. Ne kvůli té spoustě lidí a upírů, které chladnokrevně zabila, ale kvůli způsobu, jakým se mnou několik let manipulovala. Kvůli tomu, jak mě nechala dělat za sebe špinavou práci. Řešil jsem její problémy, bojoval s jejími nepřáteli, zabíjel jsem ty, kteří pro ni byli nepohodlní.

Rozhodnutí padlo během několika setin vteřiny – uvidím. Pokud mi dá sebemenší záminku, bude to to poslední, co v životě udělá. 

Její pach vedl přímo do mého pokoje, to šlo poznat už ode dveří. Musela nás delší dobu sledovat, aby si našla nejlepší okamžik pro příchod – chvíli, kdy budu v domě jenom já, zatímco ostatní budou dost daleko. Chytrá mrcha.

Využil jsem své rychlosti a za necelou vteřinu už rozrážel dveře svého pokoje připravený na všechno.

Nezaútočila na mě, dokonce se ani neotočila, když jsem se vřítil do pokoje s vyceněnými zuby a výhružným vrčením vibrujícím mi někde v hloubi hrudníku.

Stála ke mně zády, pohled upřený ven z okna, jako kdybych za ní vůbec nestál. Temně zlaté vlasy jí spadaly přes ramena až do půli zad, do obličeje jsem jí pořádně neviděl, ale byl jsem si jistý, že má zase ten nečitelný výraz hráče pokeru, který by mi stejně nic nenapověděl. Při pohledu na její oblečení mi blesklo hlavou, že se vůbec nezměnila – stále dbala na to, aby měla vždy čisté a drahé oblečení a spoustu cetek na krku i zápěstích.

„Nevěřila jsem tomu,“ povzdechla si a pomalu se ke mně otočila obličejem. Ruce měla volně spuštěné podél těla, ani její postoj nenaznačoval nadcházející útok, tak jsem se napřímil, ale nepolevil na ostražitosti.

Bylo zvláštní ji zase vidět – dívat se do jejích temně rudých očí, které si mě bez nějakých emocí prohlížely, dívat se na její jemné rysy a zdánlivě nevinný obličej. Kdybych ji neviděl s ledovým klidem vraždit, ani by mě nenapadlo, jakou je hrozbou a co všechno dokáže. Uplácí a slibuje, ale vzápětí bez výčitek klidně bodne do zad.

Zavrtěla hlavou. „Opravdu tě ochočili.“

Z hrdla se mi vydralo hluboké zavrčení. „Nejsem ochočený!“

Zuřil jsem – přijde si sem, jako kdyby ji sem někdo zval, klidně se uhnízdí v mém pokoji a ještě mě uráží! To tak moc touží být bez hlavy? Nebo se mě snaží vyprovokovat, abych udělal nějakou chybu? Kdo se v ní má sakra vyznat? 

„Podívej se do zrcadla. Tohle nejsi ty, ten Spike, kterého jsem znala.“

„Změnil jsem se,“ odsekl jsem krátce.

„Ale no tak, jim to klidně říkej, ale mě tím neoblafneš. Zkusil jsi to, ale teď je čas posunout se dál.“

„Zeptám se tě jenom jednou - Co tady chceš?“ přerušil jsem ji rázně, když se chystala pokračovat.   

„Pomoct ti, Williame,“ odpověděla mi krátce.

„Neříkej mi William!“ zavrčel jsem na ni, ale nezdálo se, že by to na ni nějak zapůsobilo.

„Nebuď takový, raději mě poslouchej.“

„Nechci tě poslouchat! Raději vypadni.“

Arogantní úsměv jí zmizel z tváře a vzápětí se pohnula rychleji, než bych považoval za možné. Stihl jsem sotva přenést váhu z jedné nohy na druhou a připravit se na skok do strany a už mě přirazila zády ke zdi, která pod tím náporem zapraskala. Jednou rukou mi pevně sevřela krk, druhou mi semkla zápěstí k sobě jako v poutech. Mohl jsem jí jenom vztekle vrčet do tváře.

Pila lidskou krev, tudíž byla rychlejší a téměř stejně silná jako já, nehledě na to, že byla podstatně starší – takže i zkušenější – než já. Ale to nic neměnilo na tom, že já jsem byl prostě bojovník, který zabil asi tolik upírů, kolik ona kdy potkala. Ona bojovala, když musela. Já se svého času pral s neznámými upíry, když jsem se nudil a chtěl se naučit nějaké nové výpady.  

„Můj milý, ty tady nejsi ten, kdo by mohl rozkazovat. Chováš se takhle hrubě ke všem hostům, kteří si s tebou chtějí promluvit?“

„Ty jsi výjimka,“ zasyčel jsem na ni a vzápětí oběma rukama vystřelil nahoru. Byla menší a lehčí než já, takže se mi povedlo uvolnit si tím ruce a vzápětí jsem si osvobodil i krk.

Pozice se obrátily, tentokrát to byla ona, kdo stál zády ke zdi, vydaný na milost a nemilost mně. Přimáčkl jsem ji celým tělem ke stěně a vyzývavě se na ni podíval.

„Tenhle chvat neznám,“ zasípěla. „Nenapadlo by mě, že tě žlutoočka naučí i něco nového.“

„Podceňuješ mě. Jeden by řekl, že se poučíš, ale ty pořád děláš ty samé chyby, Edel.“   

„Zato ty jsi byl vždy neomylný, že? Nebo ti mám připomínat Singapur?“

„V Singapuru jsem to měl pod kontrolou,“ odsekl jsem naštvaně a dál ji tiskl ke stěně, z níž se téměř neustále drolila pod tou nadlidskou silou omítka.

„O to teď nejde,“ hlesla přiškrceně a pokusila se trochu uvolnit mé sevření kolem svého krku. Bezúspěšně, nehodlal jsem stisk povolit.

„Tak o co tady jde? Budeš tak hodná a zasvětíš mě do toho?“ Můj hlas překypoval ironií, začínal jsem už ztrácet trpělivost.

„Chci, aby to bylo tak, jako předtím. Když jsme byli jenom my dva. Mohli jsme jít, kam jsme chtěli. Lovili, koho jsme chtěli, neřídili se žádnými pravidly. Neříkej, že ti to nechybí.“     

„Nejspíš tomu nebudeš věřit, ale já jsem tady spokojený.“ Nebyla to tak úplně pravda – jistěže mi chyběla teplá lidská krev, která dokázala zasytit žízeň mnohem lépe, než krev jakéhokoli zvířete. Chybělo mi stopování kořisti, zahnání vyděšené holky do temné uličky, kroužení kolem ní po střechách domů svou přirozenou rychlostí… ale díky vegetariánství jsem měl čistou mysl, dokázal jsem se soustředit i na jiné věci, než svoje základní instinkty.

Pobaveně se pousmála. „Mně lhát nemusíš.“

„Nelžu a díky za nabídku. Mně se po trhání hlav a bitkách nestýská.“

„A po mně se ti nestýská, Spikeu?“ Z chladného a lehce povýšeného tónu se jako zázrakem najednou stalo svůdné zapředení.

Přistoupil jsem na její hru a naklonil se k jejímu uchu.

„Miláčku, zase tolik si nefandi. Asi tě to zraní, ale musím ti říct, že nejsi o nic lepší než nějaká lidská holka,“ zašeptal jsem medově a čekal, jak na to budou reagovat její citlivá upíří ouška a neskutečná pýcha.

„Zase lžeš,“ ušklíbla se.

Nadzvedl jsem jedno obočí. „Opravdu?“

Asi si tím nebyla zase tak jistá, protože změnila rychle téma. 1:0 pro mě.

„Zvaž moji nabídku. Nezdržím se tady dlouho.“

„V to taky doufám.“

„Budu se držet na sever od Seattlu. Vašemu klanu v teritoriu lovit nebudu, o to si starosti nedělejte.“ Slovo „klanu“ vyslovila nanejvýš pohrdlivě, jasně z něj zněla její zášť vůči veškerým větším skupinám našeho druhu.

„Vzkážu jim to,“ odpověděl jsem krátce a poté o krok ustoupil a pustil ji. Oklepala si z ramenou kousky omítky a vzhlédla ke mně.

„Ještě se uvidíme. Nedá ti to,“ pronesla přesvědčeně.

„Abys nebyla zklamaná.“

„A ty překvapený, že mám pravdu. My dva k sobě patříme a nebylo to tak dávno, co jsi o tom byl pevně přesvědčený i ty.“

„Taky jsem byl mladý a blbý.“

Koutky se jí zvedly do úsměvu a jednou větou vyrovnala skóre na 1:1. „Dej mi vědět, až se ten nezávislý a nebezpečný Spike vrátí.“

Vzápětí jediným rázným pohybem otevřela okno a neslyšně vyskočila. Slyšel jsem, jak dopadla o sedm metrů níž na zem, ale v lese zmizela naprosto neslyšně.

Pomalým krokem jsem přešel k oknu a otevřel jej úplně dokořán, přičemž jsem se modlil, aby se mi povedlo vyvětrat její pach dřív, než se zbytek rodiny vrátí domů. Alice to sice musela vidět a Edward si zase přečetl její myšlenky, ale oba dva dokázali držet jazyk za zuby.

Horší by bylo poslouchat Jasperovy a Carlisleovy dohady o tom, jestli rozestavět kolem našeho území hlídky nebo ne. Nebo ujišťovat přehnaně starostivou Esmé, že jsem v pořádku a Edelina návštěva se mě nějak nedotkla.    

I když… proč si teda připadám jako zpráskaný pes, když se mnou ten rozhovor nějak nehnul? Jako zpráskaný ochočený pes… 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 6. kapitola: