Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 5. kapitola

01.07.2012 (12:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3105×

Mel

„Jsme tady,“ oznámil mi vcelku zbytečně Spike, když jsme došli přímo před vchod do tělocvičny. Zarazila jsem se, protože jeho hlas zněl nějak jinak. Až doteď se mnou mluvil lehce drzým tónem ve stylu Jsem já to ale rebel, ale teď zněl jeho hlas, jako kdyby nemohl pořádně mluvit.

„Tak teda díky,“ hlesla jsem a prošla kolem něj ke dveřím. Tenisky jsem měla úplně promáčené a těšila jsem se, až se ocitnu v teple – zdejší chlad byl neskutečně protivný. Jako kdyby mi proklouzl pod několik vrstev oblečení až na holou kůži. Často jsem si stěžovala na deštivé počasí v Seattlu, ale byla jsem si jistá, že po pobytu tady už proti svému milovanému velkoměstu neřeknu jediné špatné slovo.

Při vchodu do budovy jsem si neodpustila letmý pohled přes rameno. Spike stál na stejném místě, kde jsem se od něj odpojila, a moknul. Nezdálo se, že by mu vadilo, jak mu ledové kapky padají do vlasů, na obličej a za krk. Upřeně se na mě díval a já jsem ihned ucukla pohledem. Ten jeho se mi totiž vůbec nelíbil, ani jsem jej nedokázala popsat… Zuřivý? To slovo mi k jeho výrazu asi nejvíce pasovalo.

Na mysl mi vytanula Kellyina slova. Je možné, že mám opravdu na kluky tak hroznou smůlu? Jeden je gay, další šťastně zadaný a třetí… vlastně jsem si ani nebyla jistá, jak Spikea popsat. Znala jsem ho jenom pár minut, takže na závěry bylo trochu brzo, ale i přesto se mi nechtělo věřit, že by Spike byl vyloženě hajzl, který jenom využívá ostatní. No, spíše jsem tomu věřit nechtěla.

Zapadla jsem do dveří s cedulkou „Šatna – dívky“. Do konce přestávky zbývalo ještě deset minut, tak jsem vytáhla mobil a už potřetí toho dne vyťukala číslo, na které jsem se poslední týden pokoušela dovolat tolikrát, že jsem se jej už naučila nazpaměť a nemusela jej hledat v seznamu.

Nedělala jsem si nějaké iluze, proto mě potěšilo, když se po třetím zazvonění hovor nepřesměroval do hlasové schránky, ale z druhé strany se ozval unavený hluboký hlas.

„Ano? Bill Pranton.“

„Ahoj, tati. To jsem já, Mel.“

„Mel? Děje se něco?“ zbystřel táta.

„Ne, všechno je v pořádku. Jenom jsem s tebou už dva týdny nemluvila… zajímá mě, jak se máš,“ odpověděla jsem a rozpačitě se kousla do rtu. Nechtěla jsem znít dotčeně, ale veselost v mém hlase zněla neupřímně i mě samotné.  

„Já se mám dobře, díky za optání. Mám teď hodně práce, chystáme vydání třetího dílu Kouzla Paříže. Vybírám obal, chystáme s Georgem autogramiády…“ rozvyprávěl se nadšeně táta o přípravách na vydání své nové knihy.

„Četla jsem o tom na internetu,“ přisvědčila jsem a přerušila tak jeho zasněné vyprávění. „Už jsem si ji objednala, tak mi ji snad podepíšeš.“       

„Určitě, ostatně chystáme autogramiádu i v Port Angeles, tak se tam možná potkáme.“

„Jo, to bych byla ráda. A co Julia? Nejsou žádné problémy?“ ptala jsem se dál a jenom stěží udržovala lehký konverzační tón. Mluvit o ženě, kvůli které mě a mámu táta opustil, když mi bylo sedm, mi nebylo nějak příjemné, ale byla to slušnost. Julia sama o sobě byla milá, hezká a chytrá žena – to jsem zapírat nemohla. Ale i přesto jsem se nenaučila o ní nikdy mluvit jinak než s potlačovanou záští.

„Ne, všechno jde skvěle. Podle doktora by se to mělo narodit v červenci a nejspíše to bude holka,“ líčil mi táta a mě bodlo u srdce. Nepamatovala jsem si, že by o mně někdy mluvil tak něžně a okouzleně. Ale sotva zjistil, že Julia je těhotná, mohl se zbláznit štěstím.

Já si stále ještě neujasnila, jak na fakt, že budu mít brzo nevlastního sourozence, reagovat. Nedotklo se mě to tolik jako mámy, která několik dní chodila jako tělo bez duše a vybuchovala při každé sebemenší zámince, ale radostí jsem taky neskákala.

Cítila jsem vůči tomu malému čemusi, co ještě ani nepřipomínalo malého člověka, něco jako žárlivost. Ten drobek mě už jenom svojí existencí od táty ještě více odstřihl. Jistě, že to malé za to nemohlo, ale bez něj bych si možná nepřipadala, jako kdybych v roli dcery žalostně zklamala.

Na druhou stranu jsem se ale tak trochu těšila. Vždycky jsem chtěla sourozence, sice spíše staršího, který by mi pomáhal s úkoly a podobně, ale mimina byla svým způsobem taky fajn. Sice ti malí tvorečkové vřískali, až z toho uši zaléhaly, ale jistá roztomilá nevinnost se jim odepřít nemohla.   

„Tak to je skvělé,“ zachraptěla jsem nepříliš přesvědčivě. Bohudíky nebyl táta nějak dobrý pozorovatel ani posluchač, takže ten hořký podtón v mých slovech ani nepostřehl.

„A jak se má Robin?“ zeptal se mě. Konečně se zajímal taky o můj život. Kam to zapíšeme?

„Chodí na ozařování, bere léky… zatím je brzo říkat, jestli to pomáhá.“

„Vyřiď jí, že ji pozdravuju. A jak to zvládáš ve Forks ty?“

„Jo, dobře. Poznala jsem pár fajn lidí.“ Přesněji dva, z nichž u jednoho jsem si nebyla jistá, jestli ho slovo „fajn“ vystihuje. Ale to jsem tátovi říkat nemusela.

„Tak to je fajn. Prší tam?“

„Je to Forks. Co bys čekal? Že tady bude péct sluníčko a mouchy padat vedrem?“ 

„Tak se drž a pozdravuj mámu. Už musím.“

Nestihla jsem říct ani půl slova na rozloučenou a mobil už byl hluchý.

„Taky tě mám ráda, tati,“ zamumlala jsem a zaklapla mobil. Chvíli jsem si s ním nepřítomně pohrávala, ale potom jsem jej zastrčila zpět do postranní kapsy batohu.

V dalším okamžiku se otevřely dveře a do šaten se nahrnuly tři holky, které se zrovna čemusi nahlas smály. Blondýna, která vešla jako první, si mě okamžitě všimla a naráz ztichla, jako kdyby jí někdo zacpal pusu.

„Jé, ahoj. Ty jsi ta nová, že?“ Zpoza jejích zad na mě nadšeně zamávala Jessica, se kterou jsem se už potkala. Třetí dívka byla vysoká a štíhlá holka s černými vlasy a brýlemi. Ta mi byla nejsympatičtější, protože na mě jenom lehce kývla a začala z tašky vytahovat oblečení do tělocviku.

„Jo. Mel Strokeová,“ představila jsem se.

„Já jsem Lauren Malloryová,“ vyhrkla se stejnou horlivostí jako Jessica na parkovišti. „Jess už znáš,“ mávla rukou ke své hnědovlasé kamarádce. „A tohle je Angela.“

„Angela Weberová,“ doplnila ji černovláska.

„Těší mě.“ Doufala jsem, že tím rozhovor skončí. Neskončil.

„Jak se ti tady líbí?“ chtěla vědět Lauren.   

Neurčitě jsem pokrčila rameny. „Jsem tady první den, ještě nevím.“

Jessica ze sebe vydala takový ten afektovaný smích, který patří do filmů k blondýnám v růžových šatech, jež nemají na práci nic lepšího než si lakovat nehty. Překvapeně jsem na ni pohlédla, stejně jako Lauren s Angelou.

„Ale no tak, literatura se ti musela líbit, ne?“ zeptala se mě a velice si dala záležet na tom, abych postřehla ten skrytý význam v jejích slovech. Postřehla jsem ho, ale pořád jsem nechápala, co tím myslí.

„Nějak zvlášť jsem neposlouchala, ale to nikdo.“  

„Vždyť jsi seděla s Cullenem. Se Spikem Cullenem!“ zdůrazňovala mi, jako kdybych byla úplně blbá.

„Aha, tohle… Teda jo, seděla jsem s ním. No a?“

„No a?“ zopakovala po mě Lauren a bledě modré oči jí málem lezly z důlků. „Mluvila jsi s ním?“

„Trochu,“ připustila jsem.

„Snad půl hodinu jste si tam něco šeptali,“ namítla Jessica a já nedokázala uvěřit její drzosti. Co je jí po tom, s kým se bavím? Angela to zjevně cítila stejně, protože se do rozhovoru nevměšovala, místo toho se až moc soustředěně převlékala do tepláků a tílka.

„A na tom je něco špatného?“ zajímala jsem se.

Lauren zřejmě vycítila ten ostrý podtón v mém hlase, takže zvedla ruce, jako policista, který chce teroristovi ukázat, že nemá nic v rukou. „Ne. Ale Spike Cullen a Kelly Moodyová… těch dvou se raději moc nedrž.“

Zřejmě to myslela jako přátelskou radu, ale jenom tím v mých očích ještě poklesla. „Děkuju za tip, ale já se sama rozhodnu, s kým se budu bavit.“   

Zvedla jsem se z lavičky a rázným krokem zamířila na chodbu, odkud se už začaly ozývat hlasy a kroky. Měla jsem chuť pořádně třísknout dveřmi, ale nakonec jsem do nich jenom strčila.

Bokem jsem do něčeho nebo někoho narazila a trochu nemotorně udělala dva kroky zpátky. Náladu mi nějak nezlepšil fakt, že to „něco“ je vysoká postava se světle blonďatými vlasy a florbalkou v ruce.   

„My dva na sebe narážíme nějak často,“ ušklíbnul se Spike.

„Moje chyba to není,“ odsekla jsem a raději se vmísila do davu lidí postávajících u vchodu do tělocvičny.

Bylo mi jasné, že jsem si rozhovorem v šatně přátele rozhodně neudělala, ale byla jsem příliš háklivá na to, když mi někdo rozkazoval. Nemohla jsem to nechat jen tak, nic k tomu neříct. A určovat mi, s kým se mám bavit, to mezi rozkazy podle mě patřilo.

Necvičila jsem, protože jsem neměla nic na převlečení a úzké džíny se za sportovní oblečení považovat nedaly. Posadila jsem se tedy na lavičku a sotva se trenér otočil zády, vytáhla jsem sluchátka, připojila je k mobilu a šikovně zakryla prameny vlasů.

Kelly na této hodině nebyla, takže jsem bez zájmu přelétla neznámé lidi zběžným pohledem. Zastavila jsem se až u Spikea, o kterého měly zájem oba týmy. Měl na sobě volné černé kalhoty a tmavě šedé tričko a s lehkým úsměvem sledoval hašteření kapitánů obou družstev.

Hra začala a já brzo zjistila, že oproti původnímu plánu hudbu skoro nevnímám a fascinovaně sleduju Spikea, jak se atletickým během pohybuje po hřišti a během úvodních pěti minut vstřeluje tři góly, jako kdyby to byla ta nejjednodušší věc na světě.

Dalo by se říct, že nikdo jiný si vlastně ani nezahrál. Spoluhráči kolem něj kroužili připravení na přihrávku a sprint k soupeřově brance, ale to se nestalo. Spike jenom s míčkem u hokejky testoval obranu druhého týmu, a když už se zdálo, že mu nějaký protihráč musel prudkým seknutím míček sebrat, zjistili všichni s překvapením, že bílá koule je pořád u něj.

S dalším sólovým číslem zakončeným čtvrtým gólem do pravého horního rohu branky jej trenér poslal na lavičku a místo něj poslal do hřiště Lauren. Jeho nepřítomnost využilo druhé družstvo a rychle snížilo rozdíl na 4:2.           

Spikea to nějak nevzrušovalo, ostatně bylo jasné, že pokud ještě dostane možnost vrátit se do hry, jeho tým nemůže prohrát. Místo toho přešel k lavičce a posadil se vedle mě.

Nenápadně jsem se pokusila poodsunout o kousek dál, ale ani ten drobný pohyb neunikl jeho pozornosti.

„Asi už ti o mě udělali přednášku, co?“ konstatoval nějak vážně. Jako kdyby ho moje reakce pobavila.

„Tak trochu,“ přisvědčila jsem.

Svištivý zvuk mě přinutil otočit hlavu směrem k hřišti a to byla chyba. Přímo proti mému obličeji totiž letěl závratnou rychlostí florbalový míček a já nepochybovala o tom, že i když je to dutý kus plastu, bude to bolet. Ruka mi automaticky vyletěla k obličeji, ale nebyla dost rychlá.

Před očima se mi mihla bílá šmouha a já si oddechla, protože očekávaná rána do nosu nepřišla.

„Měla by sis dávat pozor. Takového hezkého obličeje by byla škoda.“ Spike seděl naprosto uvolněně vedle mě a rozmáchlým gestem hodil do hřiště míček, který měl správně končit někde v mém mozku.

Vyjeveně jsem se na něj podívala – jak stihl ten míček chytit, když mně samotné málem ani nedošlo, co se děje? Vždyť já sama stihla sotva cuknout rukou, jak dokázal on natáhnout ruku a ještě ten míček neomylně chytit?

„Jak – jak jsi to mohl chytit?“ nechápala jsem.

Po tváři se mu roztáhl tajemný úsměv. „Jsem prostě dobrý. A to ve všem, lásko.“      

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 5. kapitola: