Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 4. kapitola

27.06.2012 (18:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3565×

Spike

Vešel jsem do hovorem šumící jídelny a pohled mi padl na frontu táhnoucí se skoro přes celou místnost. No bezva.

Rozhodně jsem zamířil podél řady lidí dopředu a ignoroval jejich nespokojené mumlání. Nikdo se neodvažoval mě zastavit, nebo něco namítnout nahlas, ale netušili, že já slyším každý jejich úder srdce, takže mi jejich tiché a ne zrovna lichotivé poznámky rozhodně neunikaly.

„Můžu jít za vás? Strašně pospíchám,“ obrátil jsem se na skupinku pubertálně se hihňajících holek z prváku.

Všechny čtyři se naráz otočily a ty jejich vytřesené pohledy byly k nezaplacení. Buď o mně něco už slyšely, nebo na ně mocně zapůsobil jenom fakt, že s nimi mluví někdo jako já. Někdo, kdo je jasně o třídu, možná dvě výše než ony.

„Jasně,“ přisvědčila malá blondýna s několika růžovými pruhy ve vlasech, která se z nich vzpamatovala nejdříve.

Obdařil jsem je širokým úsměvem. „Díky.“

Spokojeně jsem se opřel o zeď za nimi a vrhl výsměšný pohled po zbytku své rodiny, který způsobně stál asi v polovině řady.

Alice se tvářila nespokojeně, což u ní bylo něco neobvyklého, a nesouhlasně vrtěla hlavou. Na mysl mi hned vytanula její SMS a vzal jsem si do hlavy, že ji přinutím povědět mi, co to znamenalo.

Edward zezadu objímal Bellu a cosi jí šeptal do ucha tak potichu, že to ani můj ostrý upíří sluch nedokázal identifikovat. Byl jsem si ale jistý, že jí zase vyznává lásku až za hrob, přesvědčuje ji o tom, jak je úchvatná a on si ji nezaslouží… jednoduše se zase chová jako zamilovaný idiot.

A Jasper byl napjatý jako struna, což ale nebyla žádná novinka. V přítomnosti lidí se stále ještě nedokázal chovat uvolněně. Nadechoval se jenom krátce a obezřetně, očima nervózně těkal kolem a odolával hektolitrům teplé krve tepajícím v žilách všem kolem.

Když na mě došla řada, jako obvykle jsem si na tác naložil první, na co mi padl pohled a na pult položil peníze. Dnes to byla lahev kofoly, talíř se dvěma kousky pizzy a jablko.

Nejraději bych se na tuhle komedii vykašlal, ale Carlisleovy pokyny byly jasné: „Chceš tady nějakou dobu bydlet a žít s námi? Potom se chovej mezi lidmi jako člověk.“ A člověk by měl po pěti hodinách hlad určitě. V tom mě utvrzovalo několik kručících žaludků strávníků čekajících ve frontě.

Zamířil jsem ke svému obvyklému stolu, u kterého už seděl Danny a několik dalších členů školního baseballového týmu.

„Čau,“ pozdravil jsem krátce, než jsem se svalil na židli.

„Nazdar, vole,“ ucedil mezi zuby George, který na mě byl očividně ještě pořád naštvaný kvůli své sestry. Zajímalo by mě, co by dělal on, kdyby se k němu v baru přitočila sexy holka v extrémně krátkých šatech – nebo spíše delším tričku – a začala s ním flirtovat. Zrovna on nepatřil k lidem, kteří by mě měli co poučovat o morálce a chování k ostatním.

Ostatní měli o dost lepší náladu a okamžitě mě zapojili do debaty o zápase, který nás čekal příští týden proti střední z Port Angeles.

Zatímco ostatní kluci jedli a u toho se dohadovali, jakou strategii na ty zoufalce, kteří by mě velmi překvapili, kdyby dokázali odpálit alespoň jeden míček, já se s největším sebezapřením přiměl otevřít lahev s kofolou a pořádně si lokl. Bylo to odporné, ale stále bylo jednodušší přestavovat si, že tekutina, kterou piju, je krev z nějaké méně kvalitní transfuze, než se snažit do sebe dostat nějaké jídlo.

Bral jsem jako vysvobození, když se po chvíli zvedla Alice ze svého místa a zamířila přes celou jídelnu ke mně.

„Musím s tebou mluvit,“ oznámila mi ledově.

„Poslouchám.“

„Tady ne.“ Než jsem se nadál, už mě její drobná ruka držela za paži a vytáhla na nohy. Na někoho měřícího sotva půl druhého metru měla překvapivou sílu. Vyškubl jsem se jí, ale poslušně jsem za ní vyšel z jídelny na chodbu se skříňkami.   

„Tak co je? Vysvětlíš mi tu tajemnou esemesku?“ zeptal jsem se jí co nejotráveněji. Ve skutečnosti mě to ale zajímalo. Co by Alice mohla o Melanii vědět? A odkud se naše nová studentka zná s Carlislem?  

„Co jsi na ní nepochopil? Prostě dej od té holky ruce pryč. Má svých starostí víc než dost a nepotřebuje, aby sis s ní pohrál a potom ji odhodil jako kus hadru!“ Překvapil mě Alicin rozzlobený tón i skoro zuřivý pohled. To ona ke mně byla vždycky nejshovívavější, nikdy moje zvyky a chování nekritizovala. 

„Nemluv o mně, jako kdybych byl nějaký lamač srdcí. Já nikdy žádné holce nesliboval, že pro ni udělám cokoli a nadevšechno ji miluju,“ odfrknul jsem si. „Spíš mě překvapuje, že se tak najednou zajímáš o moje soukromí. Ale dobře, řekni mi jeden logický důvod, proč bych tu holku měl nechat na pokoji a já to udělám.“  

„Přestěhovala se sem, protože její teta má rakovinu a sama by to nezvládala. Carlisle se o ní zmiňoval, ale to jsi byl pravděpodobně někde v baru a ´lovil jsi´,“ procedila skrze zuby poslední dvě slova.  

„A to má být ten logický důvod? Snad každý tady má nemocného příbuzného. Katein děda má cukrovku. Erice před týdnem umřela kočka. A měla jsi s tím problém? Ne.“ 

Rysy jí ztvrdly, a kdyby to šlo, metala by očima blesky. „Jak myslíš. Ale tahle holka je jiná. Ona ti pěkně pošramotí ego, bráško.“

„O tom vážně pochybuju,“ syknul jsem ironicky. Alice jenom zavrtěla hlavou a s rytmickým klapáním podpatků se vrátila do jídelny.

Díval jsem se za ní a uvažoval nad tím, co mi řekla. Proč by měla být zrovna tahle holka v něčem jiná než ty ostatní? Rozhodně nevypadala, že bych na ni působil jinak než na ty předchozí. Srdce se jí rozbušilo rychleji, když jsem se na ni usmál, pořád se na mě dívala, několikrát si rukou zastrčila vlasy za ucho… na tom nebylo nic obvyklého. Navíc pozvání k nám přijala víc než ochotně.

Musela se plést. Tahle holka mi rozhodně nemohla odolat, ani kdyby se moje malá sestra stavěla na hlavu.

„Tak to musí být o nervy, ne? Já jsem sice jedináček, ale mladšího bráchu bych teda fakt nechtěla,“ zaslechl jsem z vedlejší chodby a sám pro sebe se usmál. Já o vlku…

Spěšně jsem se vrátil do jídelny, protože nikam jinam jít nemohla. Jenom mě zarazil hlas, který jí odpověděl. Ona se baví s Moodyovou?

Sedl jsem si zpátky na své místo, a zatímco jsem se opět zapojil do rozhovoru, periferním viděním jsem kontroloval dveře.

Během necelé minuty se opravdu objevila i se svým zvláštním doprovodem. Očividně jsem nebyl jediný, koho překvapilo, s kým se naše měšťačka naprosto uvolněně baví.

„Říkala jsem ti, že jsem outsider,“ řekla s lehkým potvrzením ramen Moodyová. Ta holka byla opravdu zvláštní – zdálo se, že ji vůbec nezajímá, co si o ní ostatní myslí, a byla dokonale smířená se svojí pozicí vyvrhele společnosti. Jeden by si myslel, že je za to snad i ráda. Podle Edwarda to ale nebyla tak úplně pravda a neustále nás (respektive mě) nabádal, ať se k ní chovám slušně.

„A já jsem ti říkala, že mi to nevadí,“ odpověděla Mel a zamířila k výdejnímu pultu, přičemž úplně ignorovala polohlasné poznámky a narážky na tu zvláštní dvojku. Moodyová se na ni jenom trochu překvapeně podívala, ale bylo na ní vidět, že ji to potěšilo.    

Stále jsem jednou částí mozku sledoval rozhovor kluků z týmu, ale většinu pozornosti jsem věnoval těm dvěma. Čím víc toho o ní budu vědět, tím jednodušší to bude a věci snadno připravím tak, aby vše nabralo rychlý spád.

Asi pět minut poté, co se posadily ke stolu u okna, kde obvykle sedávala Moodyová stranou od ostatních, si mě Mel všimla, když trochu nepřítomně přejížděla pohledem po okolí. Usmál jsem se na ni a i přes ten šum kolem jsem zaslechl, jak jsem jí tím rozhodil srdeční rytmus. Koutky se jí taky zvedly do úsměvu, ale potom cukla pohledem zpět k jídlu před sebou.

„Aha, Cullen,“ konstatovala Moodyová, která si zřejmě všimla toho, jak se na mě Mel dívá. Ten její chladný, skoro až opovržlivý tón se mi nezamlouval. Hlasivky se mi rozechvěly tichým vrčením. Kdyby se nějaký upír o mně odvážil takhle mluvit, udělal bych s ním krátký proces. Ale ona byla člověk. Slabý člověk, který o mně mohl nanejvýš špatně mluvit, protože nic více proti mně nezmohl. To vědomí mě částečně uklidnilo, ale současně jsem si umínil, že pokud se v blízké budoucnosti vykašlu na svoji novou dietu, vyřídím si to s ní. 

„Co je s ním?“ chtěla vědět Mel a vidličkou se přehrabovala v misce se salátem.

„Hele, já vím, že se ti asi zdá milý a tak dále, ale věř mi, že většího děvkaře tahle škola ještě nezažila.“ Sakra, musí mi to kazit? Bylo mi jasné, že by se k ní něco podobného dostalo, ale mohlo by to být až po páteční akci. Po té by na mě stejně byla nejspíš naštvaná, takže by ji to zjištění nějak neohromilo.  

„Aha,“ hlesla Mel a znělo to vyloženě zklamaně. Skvěle, teď ji ještě budu muset přesvědčovat o tom, že to, co o mě tvrdí všichni na škole jsou jenom pomluvy a výmysly.

„Promiň, jenom jsem měla dojem, že bys to měla vědět, kdyby tě začal balit. I když všechny zdejší holky to vědí a stejně se z něho můžou zbláznit.“

„To je to tak vážné?“ 

„Zkus se rozhlédnout, až se s ním budeš někdy bavit. Uvidíš, kolik holek tě bude škrtit pohledem.“

Mel se krátce zasmála. „Díky, dám si pozor, ať nejsem další v řadě,“ ujistila Moodyovou s úsměvem. 

Tak to ještě uvidíme, krásko, blesklo mi hlavou a současně s tím jsem se zvedl se židle a odnesl tác i s téměř netknutým jídlem. Vrhl jsem poslední pohled do místnosti a vyšel zadními dveřmi na parkoviště.

Musel jsem si spravit po několika locích koly spravit chuť, tak jsem vytáhl krabičku s cigaretami a zapalovač. Úlevně jsem natáhl kouř do plic a opřel se o zeď budovy. Držel jsem se pod střechou, která mě alespoň troch ukryla před hustým deštěm. Nestál jsem o další přednášky profesorů na téma „Kouření škodí zdraví“ nebo „Držení jakýchkoli návykových látek v areálu školy není povoleno“. Rakovina mi starosti nedělala a zákony jsem nikdy nějak striktně nedodržoval. Byl jsem nesmrtelný, proč by mě mělo zajímat, jestli náhodou neporušuju školní řád?  

Dveře, kterými jsem vyšel i já, se s tichým protestem zrezivělých pantů otevřely. Nemusel jsem se otáčet, abych poznal, kdo mi stojí za zády.

„Kruci. Blbý dveře,“ zamumlala Mel otráveně a zavřela za sebou dveře.

Otočil jsem se k ní. „Ztratila ses?“ zeptal jsem se jí lehce pobaveně.

Nevšimla si mě, dokud jsem nepromluvil. Trhla sebou a prudce se ke mně otočila. Kupodivu to, co ji nejvíce zaujalo, byla cigareta v mojí ruce.

„Strašný zlozvyk,“ utrousila s nakrčeným nosem a moji otázku ignorovala.

„A není můj jediný,“ ušklíbnul jsem se a provokativně potáhl z cigarety.

Pokrčila rameny. „Jsou to tvoje plíce.“

„Takže ses ztratila, co? Jinak bys tady se mnou asi neprobírala moje plíce, které se mimochodem mají výtečně, díky za optání.“

Rezignovaně si povzdechla a dopnula bundu až ke krku. „Dá se tudy nějak projít k tělocvičně, nebo to musím celé obcházet?“

„Jistěže dá,“ přisvědčil jsem a škodolibě sledoval, jak čeká, jestli jí nepovím, jak.

„A byl bys tak hodný a řekl mi, kudy se tam dostanu?“ zeptala se mě sladce, ale očividně ji to stálo nějaké to sebeovládání.   

„Ale jistěže… Když tak pěkně prosíš.“ Cigaretu jsem odhodil na asfalt a nedbale ji zašlápl. Vydal jsem se dobře známou cestou mezi budovami a slyšel za sebou její trochu těžké a čvachtavé kroky, jak mě následuje.

V tom dešti voněla naprosto neodolatelně… tahle holka by nestála za hřích jenom v lidském smyslu slova. Pít její krev by muselo být něco úžasného. Při té představě se mi téměř okamžitě začal hromadit v ústech jed a pálení v krku se začalo stupňovat, až pomalu dosahovalo k hranici nesnesitelnosti.

Sakra!  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 4. kapitola: