Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 35. kapitola

01.12.2012 (17:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3246×

Mel

Vyhřátý interiér známého auta, měkká kožená sedačka na místě spolujezdce. Slzy pálící mě v očích. Lehké pohupování auta projíždějícího nerovnými silnicemi vedoucími pryč z Forks. Stupňující se únava, díky které se mi oči zavíraly, a hlava sklouzávala na stranu.

Všechno se mi slévalo dohromady, vzpomínky byly neurčité a rozostřené. Čím déle jsem ale mžourala do známého pokoje, tím jasněji se mi všechno vracelo. Zvláštní, po ránu jsem obvykle nebývala tak zmatená.

Bylo sice úterý, ale já do školy nemusela – respektive nemohla, když jsem tam oficiálně nechodila. Kdykoliv jindy by to pro mě byla záminky strávit celý den v pyžamu povalováním se v posteli, bezcílným přepínáním programů na televizi, mlsání všech sladkostí, které by byly po ruce, a pouštění hudby na maximální hlasitost. Dnes bylo ale to poslední, co jsem chtěla, ležet v posteli a donekonečna uvažovat nad Spikem a utápět se v sebelítosti.

Vymotala jsem se z peřin a automaticky zamířila do koupelny, kterou jsem měla hned přes chodbu – jeden z důvodů, proč jsem si při stěhování zvolila právě místnost úplně na konci chodby za svůj pokoj. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že čím kratší bude ta trasa, tím menší bude šance, že si ještě v polospánku ukopnu malíček o zrádný roh jakéhokoli kusu nábytku, který mi bude stát v cestě.

Potlačila jsem chmurné úvahy a místo toho se snažila užívat si fakt, že jsem zase doma. S radostí jsem ze skříňky pod umyvadlem vytahala všechny své věci, které se mi do kosmetické tašky jednoduše nevešly a musely zůstat doma, a prohlížela si je jako poklad. Paradoxně mi právě to, co jsem neměla s sebou, nejvíce chybělo – ne proto, že bych ty věci potřebovala, ale protože se mi nelíbila představa, kolik toho po mém rychlém přesunu zůstalo doma.

Už když jsem ale stála pod sprchou a vymývala si z vlasů šampon, mi myšlenky zalétly zpět ke Spikeovi. K tomu, jak jsem si naivně myslela, že mu možná stojím za to, aby pokořil své obrovské ego a pokusil se ten nevyrovnaný vztah mezi námi udržet.

Prostě a jednoduše – byla jsem blbá. Neskutečně blbá. Vždycky jsem kritizovala holky, které se držely problémových kluků, kteří je brali málem jako svůj majetek. Nechápala jsem, jestli nevidí, jak málo pro svého milovaného znamenají, nebo to nechtějí vidět a raději to ignorují. A teď jsem dělala přesně tu samou hloupou chybu.

I kdyby to nebyl upír – bytost z jiného světa, od které jsem se měla jenom z bezpečnostních důvodů držet tak daleko, jak jen to jde – byl to pořád Spike Cullen. Král tamější střední školy, děvkař a provokatér. Kluk, kterého změnit prostě nešlo, i kdyby se všichni kolem stavěli na hlavu. A já měla být ta, komu to mělo být nejjasnější.

Sakra, vždyť já byla vždycky ta rozumná! Tak co se stalo?

To ale nebylo zase tak podstatné – daleko důležitější byl vztek na sebe sama, ale i na Spikea, díky kterému jsem byla v pokušení s něčím praštit. A co bylo ještě horší, i ten brzo začal vyprchávat a začal jej nahrazovat smutek.

Ta změna byla tak rychlá, že jsem si ani nevšimla, kdy přesně jsem si přestala představovat, jak pokojem letí křišťálová váza a rozbíjí se o protější stěnu, a místo toho začala usilovně potlačovat slzy, které se mi nemilosrdně draly do očí.

Nakonec jsem snahu o zachování si důstojnosti vzdala a skončila schoulená na gauči se slzami tekoucími mi po tvářích s intenzitou Niagarských vodopádů.

Bolelo to, neskutečně to bolelo. Byla to další tvrdá rána, která mě zasáhla, když jsem se po smrti tety teprve zvedala na nohy, a zase mě necitelně srazila na zem.

Konečně jsem chápala ty řeči ostatních o tom, že láska bolí daleko hůř než to nejhorší fyzické zranění. O co víc, zjistila jsem, že to je pravda.

„Dobře, takže tady máme… Kazatele, Firewall, Skyfall v mizerný kvalitě, Casino Royale, Pána prstenů dvě a Temný rytíř povstal,“ vyjmenovával Ian s pohledem upřeným na monitor notebooku.

„Firewall,“ rozhodla jsem se skoro okamžitě.

„To jsme kvůli tobě viděli už alespoň třicetkrát,“ připomněl mi Alex lehce znuděně. „Pusť Skyfall, zbytek jsme už viděli.“

Vrhla jsem po něm nespokojený pohled, ale do předem prohrané hádky se nepouštěla. Bylo mi jasné, že Ian by držel při Alexovi, i kdyby nové filmy s agentem 007 nesnášel.

Ian zapojil flashku do televize a urychleně se přesunul na pohovku vedle Alexe, který ho vzal za ruku a s naprostou samozřejmostí si s ním propletl prsty.

Rychle jsem se zadívala na obrazovku a s nevšedním zájmem sledovala titulky.

Se vztahem svých dvou přátel jsem problém neměla, i když mi chvílemi připadalo zvláštní sledovat ty dva, jak se na sebe dívají, naprosto normálně si povídají, objímají se. Teď šlo o to, že mi nebyl příjemný pohled na jakoukoli šťastně zamilovanou dvojici. A trávit čas v její přítomnosti pro mě bylo ještě horší.

„Mel?“ oslovil mě po několika minutách filmu Alex nejistě.

„Hm?“

„Určitě jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě.

„Jo, jasně,“ přikývla jsem automaticky – ta dvě slova jsem poslední dobou používala téměř pořád. „Proč?“

Lehce se usmál. „Nejsi tak dobrá herečka, jak si myslíš. Oba dva vidíme, že něco není v pořádku.“

Provinile jsem sklopila oči k opěrce gauče. Svým kamarádům jsem moc neřekla. Vlastně jsem celou část se svým bývalým upířím klukem vynechala při líčení událostí poslední doby.

Po vteřině váhání jsem vytáhla z kapsy mobil a nalistovala ve fotogalerii jednu z mála fotek, které jsem ve Forks pořídila. Pořídila ji horlivá Alice při jedné z návštěv jejich domu – stáli jsme před prosklenou stěnou, Spike mě zezadu objímal a já se k němu spokojeně tiskla. Živě jsem si pamatovala, kolik řečí ohledně toho jednoho obrázku měl, ale i tak nakonec předvedl lehký úsměv a poslušně se díval přímo do objektivu mobilu.

Po vteřince zaváhání jsem jim telefon podala. Oni ke mně vždycky byli naprosto upřímní, takže by nebylo fér, kdybych jim něco tajila. 

„Páni,“ konstatoval Ian po několika vteřinách zírání na displej mé postarší Nokie.

Tu reakci jsem chápala – Spike vypadal zatraceně dobře, dokonce i na nepříliš kvalitní fotce.  

Domluvila jsem a opatrně se podívala na profesora. Můj projev nějak nekomentoval, pouze spokojeně přikývl a já s úlevou začala hledat volné místo, kam bych si mohla sednout a nejlépe splynout se zdí.

Jedno místo bylo hned v první lavici vedle kluka se zplihlými matnými vlasy oblečeného v tlustém roláku. Spíše než jeho vzhled a podezíravý pohled, kterým mě skenoval skrze skla kulatých brýlí, mě odradila představa toho, jak blízko katedry bych seděla. Sice se říká, že pod svícnem bývá největší tma, ale já i tak raději pátrala po místě, kde bych byla méně na očích.

Druhé a jediné další volné místo bylo úplně v poslední lavici. Při pohledu na svého potencionálního souseda jsem měla dojem, že to se mnou nejspíše šlehne o zem.

Vypadal starší než já, možná spíš jako vysokoškolák, ale podle toho, že byl se mnou ve třídě, musel být logicky stejně starý. Těžko se to posuzovalo, když seděl, ale připadalo mi, že musí být docela vysoký a díky těsnému černému tričku a kožené bundě stejné barvy bylo vidět, že je i docela hubený.

Byl přesný opak většiny mých bývalých spolužáků – žádná lehce opálená kůže z dovolené v Kalifornii, po nějakých oblých, měkkých rysech v obličeji se mluvit nedalo. Při pohledu na něj mě opět napadlo, jak lidem tady chybí sluníčko a vitamín D. Světle blond vlasy měl uhlazené z čela, takže jeho jasně vystouplé lícní kosti byly ještě výraznější.

Byla jsem si jistá, že na škole musí mít slušné řady obdivovatelek. Bezpochyby to byl jeden z nejhezčích kluků, jaké jsem kdy viděla.    

Musela jsem na něj zírat jako na svatý obrázek, protože se vzápětí sebevědomě usmál a prázdnou židli odsunul od lavice v němé nabídce.

Uvažování mi zabralo opravdu jenom minimum času – skoro okamžitě jsem zamířila do zadní části třídy. Úsměv se ještě rozšířil a já měla dojem, že pokud se na mě bude pořád dívat takhle, tak si z hodin literatury nebudu pamatovat ani jméno profesora.

Alex mi podal mobil zase zpátky, filmu si už nikdo z nás nevšímal. „Rozešli jste se?“

Přikývla jsem. „Jo. Myslím, že to nikdy nemyslel nějak vážně. Jenom jsem měla dojem, že se změnil. Ale to lidi jako on nedělají.“

Ian pustil Alexovu dlaň, jednou rukou mě lehce objal a přitáhl si mě k sobě. Trochu nejistě jsem mu položila hlavu na rameno a okamžitě mi to připomnělo dobu, kdy to byl můj nejlepší kamarád a platonická láska v jednom. Jenže potom se objevil Alex a Ianovi začalo docházet, že věci nejsou tak, jak si myslel. A taky se věci hodně změnily.  

„Vím, že to říkají všichni, ale prostě se na něj zkus vykašlat. Musel to být idiot, když nechal holku, jako jsi ty, jít.“

Lehce jsem se pousmála a rozhodla se utéct od vážného rozhovoru, který mi nebyl nějak příjemný. „Já vím, jak úžasná jsem, neboj. Ale klidně to zopakuj.“

Cítila jsem, jak se roztřásl tichým smíchem. „A taky úžasně skromná.“

Odtáhla jsem se od něj a s úsměvem se zase rovně posadila a natáhla se po ovladači.

„Díky vám teď vůbec nevím, co se děje… kazíte mi filmový zážitek století,“ stěžovala jsem si a naoko naštvaně přetáčela film zase na začátek.

„Tak to promiň. Ale ještě jedna věc – vím, že se nerada svěřuješ. Ale od toho jsou přátelé, takže kdyby sis chtěla promluvit nebo něco… vždyť víš, kde bydlíme.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nebylo to zase tak vážné. Žádná epická lovestory se nekonala.“

Alespoň z jeho strany ne, dodala jsem v duchu. 

Kratší kapitola, ale snad jsem to vynahradila vzpomínkou na setkání těch dvou, tentokráte z pohledu Mel. 

Chci si věnovat dvěma úžasným lidem - Terce a anonymovi :-(, kteří trhli komentovací rekord, strašně mě potěšili a dokopali k napsání další kapitoly. Moc vám děkuji.    

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 35. kapitola: