Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 33. kapitola

15.11.2012 (17:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3745×

Mel

Zajímavé, jak rychle dokážete začít nenávidět místo, které jste považovali za domov.

Když jsem do Forks přijížděla, nějak nadšená jsem nebyla. Můj pokoj byl dost malý a nezařízený, televize lehce rozhašená, zahrada zpustlá, připojení k internetu nestálo za nic, radiátorům vždycky trvalo, než se alespoň trochu rozehřály… bylo toho hodně, co mi vadilo a štvalo mě, ale mučednicky jsem se rozhodla to snášet.

A ani si neuvědomila, že jsem si na to vše rychle zvykla. A začala to malé, upršené, mlhavé, studené, zelené městečko se třemi tisíci velmi zvědavých obyvatel brát jako jakýsi svůj druhý domov.

Ale teď jsem si tady připadala jako v pasti. Vybrečela jsem litry slané vody, ležela stočená do klubíčka v posteli a utápěla se v sebelítosti, ale i vztekle mrštila s učebnicí matematiky přes celou místnost… jeden by řekl, že ať už jsem se cítila jakkoli hrozně, měla bych se přes to začít přenášet. Popravdě jsem po ničem jiném netoužila, jenom jsem chtěla žít dál, učit se na blížící maturitu a dál být se Spikem bez toho, aby mi vlhly oči pokaždé, když náhodou narazím v prádelním koši na její oblečení nebo musím zajít do její ložnice.

I přes to všechno jsem ale na mámu zírala jako na blázna. „Nad tím jsem neuvažovala.“

„Měla bys. Nechci na tebe nějak naléhat, ale bylo by to tak určitě lepší. Na druhou stranu jsi ale dospělá a rozhodovat se můžeš sama.“ Z jejího hlasu slabě zaznívala nespokojenost s mou plnoletostí, která jí zabránila mě postavit před hotovou věc s tím, že tak to bude. Teď jsem měla možnost volby, což ji – a upřímně ani mě – moc netěšilo.

Automaticky jsem přikývla. „Popřemýšlím o tom, ale teď si fakt už půjdu lehnout.“

„Jasně. Sladké sny.“

Nepatrně jsem se pousmála. „Dobrou, mami.“

Vyběhla jsem po chodech do svého pokoje, který byl bez Spikea nezvykle prázdný. Věděla jsem, že ode mě nebylo fér už jenom to, že jsem si jej skoro pořád držela u sebe, ale i tak jsem si přála, aby byl se mnou a ne někde v Kanadě na prodlouženém víkendovém lovu se zbytkem své rodiny.

Se smíšenými pocity jsem vklouzla do rozestlané postele a pevně se zamotala do přikrývky. Bylo mi jasné, že se mi nebude usínat nejlépe, už jenom kvůli mámině návrhu, který mi neustále vrtal hlavou.

Bezesporu měla pravdu – kdybych se přestěhovala zpátky, mělo by to spoustu kladů. Nemusela bych už déle bydlet v domě, který ve mně vyvolává bolestné vzpomínky, naopak bych žila na místě, ve kterém jsem strávila celé dětství. Mohla bych zase být ve svém velkém pokoji s vlastní televizí a vestavěnou skříní. Zase bych chodila na tamní střední, chatovala v hodinách informatiky s Ianem sedícím hned u vedlejšího počítače, seděla s Alexem na biologii a dělali bychom si srandu z našeho postaršího profesora…

Ale pořád tady byla Kelly a především Spike. Dvě osoby, které mě tady držely a přirostly mi k srdci natolik, že jsem je nechtěla opouštět.

Nechtěla jsi opouštět ani mamku, Iana a Alexe a stejně jsi to udělala, připomněla jsem si.

Ale pořád jsem uvažovala o Spikeovi. Upírovi, bez kterého jsem si pomalu už ani nedokázala představit jediný den. Někom, do koho jsem se proti dvé vůli zamilovala a jistě věděla, že jemu na mně taky záleží… a možná mě i miluje.

S povzdechem jsem se přetočila na záda a zadívala se do stropu. Proč je rozhodování vždycky tak těžké? 

S povzdechem jsem zavřela oči a snažila se vytěsnit z hlavy všechny vzpomínky na Seattle a lidi v něm, kteří mi chyběli i přes spousty e-mailů, SMS a několik hovorů přes Skype.

Nakonec jsem se natáhla pro mobil ležící na nočním stolku a pustila první z asi dvou set písniček, které jsem si tam průběžně nahrávala.

Ever wonder ´bout what he's doin´
How would all turn to lies
Sometimes I think that it´s better 
to never ask why

Pousmála jsem se do polštáře, když jsem poznala začátek své oblíbené Try od Pink, a v duchu si zpívala spolu s ní.

Where there is desire,
there is gonna be a flame.
Where there is a flame,
someone´s bound to get burned

Až teď jsem si plně uvědomovala, jak jsou ta slova pravdivá. Čím více se staráte, milujete, o to bolestivěji se spálíte. A dříve nebo později se spálíte, to bylo stejně jisté jako to, že když shodíte vázu, spadne na zem a rozbije se na střepy. Gravitaci ovlivnit nešlo a stejně tak se nešlo vyhnout bolesti.

But just because it burns
doesn't mean you´re gonna die.
You've gotta get up and try, try, try.
Gotta get up and try, try, try.
Gotta get up and try, try, try

„Už jsem si to promyslela,“ ohlásila jsem místo tradičního „Dobré ráno“. „A máš pravdu. Tady už déle zůstávat nemůžu a ani nechci. Chtěla bych se vrátit domů.“

Na vteřinu bylo překvapené ticho, ale vzápětí se máma široce usmála a vzápětí mě objala, jako kdyby mě neviděla posledních pět let. „Skvělé. Pomůžu ti s balením a můžeme ještě odpoledne odjet. Ian s Alexem budou nadšení…“

Překvapeně jsem ztuhla a vyprostila se z jejího sevření. „To jako ještě dnes?“

Teď to byla ona, kdo se zatvářil nechápavě. „Když ses sem stěhovala, měla jsi kufr a tři krabice, myslím, že to nebude tak těžké zase zabalit a do auta se to určitě vejde.“

„O to nejde, já jenom… co Kelly a ostatní? Myslela jsem, že se s nimi ještě budu mít čas rozloučit,“ namítla jsem, překvapená tím, že moje máma, jedna z nejchápavějších osob, jaké jsem znala, na toto nepomyslela.

„Je teprve osm ráno. Vím, co sis sebou brala, klidně ti zabalím, pokud se s ní chceš rozloučit a ještě chvilku být.“

Na vteřinu jsem chtěla říct, že to zní fajn, ale vzápětí mi došlo, jak velkou trhlinu tento „perfektní“ plán má.   

„Ale Spike se vrací až dnes v noci.“

Máma se na mě zadívala, jako kdyby nevěděla, o kom je řeč, a bylo jasně vidět, že naprosto nechápala můj nekompromisní tón. „Nestačilo by zavolat mu?“

„Mami! Je to můj přítel,“ připomněla jsem jí a rozhodla se připojit nějaký rozumný argument. „Navíc říkal, že tam, kde kempují, ani není signál.“

Neměla jsem ráda, když jsem musela někomu lhát. Obzvláště nerada jsem něco tajila před mámou nebo svými kamarády. Ale stejně, jako jsem ještě včera byla v pokušení napsat Spikeovi, ať se vrátí, teď mi něco takového připadalo úplně nemyslitelné. Dětinsky jsem se snažila chvíli, kdy mu oznámím, že se stěhuju dobrých 150 mil od něj, oddálit.

Neměla jsem sebemenší tušení, jak na to zareaguje. Celou noc jsem vymýšlela katastrofické scénáře a nakonec musela uznat, že jsem asi psychicky úplně na dně, když hodlám riskovat konec jediného vztahu, jaký jsem kdy měla, jenom abych se odtud dostala.

Jsem opravdu tragický případ.

„Takže tady hodláš čekat do noci, než se ten tvůj princ vrátí?“ Na těch slovech nebylo nic špatného. Ale na tom, jak to řekla, ano.

Můj tón se tomu jejímu přizpůsobil – jenom, ať vidí, dokážu být i umíněný fracek. „Ano, přesně to hodlám udělat. A klidně domů pojedu autobusem, nějaký noční spoj odtud myslím zrovna v úterky jezdí.“

Buď jí došly argumenty, nebo se možná jenom nechtěla dál hádat – upřímně nevím – ale každopádně ale po chvíli zvažování ustoupila.

„Dobře. Ale v deset musím být na poradě, takže…“

„Jasně,“ přikývla jsem. „Urychlím to. Sbalím si a potom se stavím za Kelly, jo?“

Nečekala jsem na souhlas a vyběhla po schodech do svého pokoje. Jak říkala máma, osobních věcí, jsem tu měla opravdu minimum – taky jsem nepočítala s tím, že tady zůstanu déle než do maturity. Do té doby měla taky tetina léčba mít nějaké výsledky, aby se mohlo rozhodnout, co dál. Osud za mě tuhle otázku vyřešil tím nejkrutějším způsobem, jakým mohl.

Oblečení ze skříně jsem v komíncích naskládala do jedné z kartonových krabic, které od mého příjezdu byly zastrčené pod stolem, a pomalu se na nich hromadil prach. Knihy putovaly do školního batohu stejně jako několik dalších osobních předmětů, které jsem tady nehodlala teď nechávat. Pro zbytek jsem se mohla kterýkoli víkend vrátit.  

Popravdě jsem netušila, co bude s tímhle domem, až odtud odjedeme. Možná jej mamka nabídne na prodej… a nový majitel naše věci prostě zabalí do krabic a strčí na půdu.

Okamžitě se mi vybavily věci po Bellině rodině, ke kterým by se ty naše na půdě připojily, a umínila jsem si, že až budu v Seattlu, napíšu jí, ať si je klidně vezme. Pro ni měly určitě památky na její rodinu a přátele mnohem věší cenu než pro kohokoli jiného.

Připadalo mi, že můj mobil musí vážit minimálně tunu, když jsem ho a naťukala do něj pár slov.

Až se vrátíš, přijď. Je to důležité.

S knedlíkem v krku jsem tu zprávu Spikeovi poslala a rozhlédla se po pokoji. Na vteřinu mě zachvátila panika, při představě, na co jsem kývla. Ten pocit byl tak silný, že jsem se na chvíli musela posadit na postel a zhluboka dýchat, abych potlačila hysterii a slzy hrnoucí se mi do očí.

Místo toho jsem krabice a batoh se svými věcmi přesunula do středu pokoje a raději zamířila po schodech dolů a přímo k hlavní silnici, podél které se dalo dojít až ke Kelly domů.

Jako obvykle, i dnes jsem stihla po cestě slušně zmoknout, i když mrholilo jenom nepatrně a já na sobě měla teplou nepromokavou bundu – nejpraktičtější kus oblečení pro pobyt v tomto městě.

Byla jsem docela ráda, když jsem se ocitla pod šikmou stříškou přede dveřmi, i když jsem měla nervy napnuté k prasknutí, když jsem krátce stiskla zvonek a čekala, kdo mi přijde otevřít.

Nemusela jsem čekat dlouho, během chvilky se zevnitř ozvaly hlasité kroky a vzápětí se dveře otevřely a ven vykoukla malá hlava Kellyina mladšího bratra Johna. Věděla jsem od ní, že je mu deset, ale popravdě vypadal o dost mladší – tak na první třídu.   

„Kdo jsi?“ zajímal se a podezíravým pohledem si mě měřil zpod dlouhé ofiny střapatých černých vlasů.

Proti své vůli jsem se usmála – byl svojí sestře dost podobný a současně dětsky roztomilý. „Kamarádka od Kelly, Mel. Mohl bys mi ji, prosím, zavolat?“

„Jasně,“ přikývl a vzápětí mi zavřel dveře před nosem a prosklenou tabulkou jsem viděla jeho drobnou siluetu kráčet někam do vnitřku domu.

O chvilku později se dveře otevřely znovu a objevila se v nich Kelly v bledě modrém tričku a teplácích. „Promiň, měla jsem dost nahlas hudbu... asi jsem dozor na prd. Děje se něco?“

„Tak trochu,“ hlesla jsme přiškrceně.

„Nechceš jít dál?“

„Já… vypadá to, že se stěhuju zpátky do Seattlu,“ přiznala jsem poté, co jsem vešla dovnitř a pověsila mokrou bundu na věšák u dveří, a s obavami čekala na její reakci.

Nepatrně, nevesele se pousmála. „Tak trochu jsem to čekala,“ přiznala. „Nedáš si čaj nebo kafe?“

„Jak že?“

„No přece si nemyslíš, že tě pustím bez toho, abych tě pořádně vyzpovídala,“ objasnila mi a úsměv se jí ještě rozšířil.

„Tak teda čaj.“    

Nechci nikoho do ničeho nutit ani vyhrožovat, že pokud nebude po mém, další kapča nebude... ale komentovanost jde poslední dobou dolů. Nevím, jestli v něčem dělám chybu, nebo to prostě nemůžu ovlivnit, ale chci vás poprosit o 15 komentů. Udělali byste mi tím velkou radost. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 33. kapitola: