Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 3. kapitola

23.06.2012 (20:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3657×

Mel

„Byl jsem v Seattlu naposledy před dvěma roky. Změnilo se to tam za tu dobu hodně?“ změnil téma Spike a dokonale mě tím šokoval.

„Před dvěma roky?“ zopakovala jsem po něm.

Vždyť v tomhle městečku neměli ani pořádný obchod, natož kino! A dva roky bez jakýchkoli společenských událostí… už jenom při té představě mě opět napadlo, že pokud tady zůstanu až moc dlouho, úplně se zblázním. Dva roky v zelené, mokré a studené kleci, úplně odříznutá od okolního světa. Třeba to zajde tak daleko, že začnu po večerech plést, protože nebudu mít co dělat.

Spike očividně moji reakci nechápal, ale ten pohled, kterým jsem ho sledovala, nebyl nějak hezký. „Nedívej se na mě tak.“

„Ty už dva roky trčíš tady?“ zeptala jsem se ho nevěřícně a hlavou pohodila k oknu. Už zase pršelo.

„Ne, to bych nevydržel. Ale do Seattlu moc nejezdím… spíš do Port Angeles,“ zavrtěl hlavou a koutky se mu pozvedly do úsměvu, ze kterého se mi skoro zamotala hlava.

Nechápala jsem to. Obvykle, když jsem viděla extrémně hezkého kluka, jenom pokradmu jsem si ho prohlížela, a když si mého pohledu náhodou všiml, bleskově jsem sklopila oči a začala něco dělat. Ale když se na mě díval on, jenom jsem na něho zírala jako vyoraná myš a ani za nic se nedokázala podívat jinam. Jako kdybych byla had zhypnotizovaný flétnou zaklínače.

Až teď jsem si všimla, že nemá světle hnědé, ale spíše jantarové oči. Byla to krásně teplá a hlavně neobvyklá barva.

„Pane Cullene?“ oslovil jej profesor a pro mě to bylo jako facka přímo do obličeje. Zavrtala jsem pohled do desky stolu a v duchu se omlouvala Spikeovi, ale současně jsem byla ráda, že se profesor neobrátil na mě. Ztrapnit se hned první den jsem se nechtěla.

„Děj hry se odehrává v Benátkách,“ odpověděl suverénně Spike, jako kdyby se mu ta otázka zdála až směšně lehká.

Profesor Mason přikývl. Zřejmě nečekal, že dostane tak rychlou a přesnou odpověď, proto se vrátil k výkladu. Já sama vůbec netušila, o čem posledních pět minut mluvil, natož abych věděla, na co se vůbec ptal.

Provinile jsem sáhla po propisce a rychlostí blesku si přepsala do sešitu několik řádků z tabule.

„Asi ti to ještě nikdo neřekl, ale za pár dní pořádáme se sourozenci takovou menší akci, takže kdybys měla zájem, určitě se stav. Můžu ti slíbit, že to bude lepší než v nějakém baru v Seattlu.“

Překvapeně jsem zvedla hlavu. Jsem tady necelou hodinu a už mě někdo zve na párty. Že by tady opravdu lidi byli tak přátelští a milí jako ve všech těch filmech? Po rozhovoru s Jessicou, která mě sem přivedla, jsem si už iluze nedělala, protože ona byla stejná jako všechny holky na mojí staré škole – namyšlená husa, která na nikom nenechala nit suchou.

„Jo, ráda přijdu. Kdy to přesně bude?“

„V pátek. Taková menší oslava konce týdne,“ objasnil mi s lehkým úsměvem.

„Oslavujete takhle každý konec týdne?“ zajímala jsem se pobaveně.

„Skoro.“

Vzápětí se třídou rozlehl nepříjemný drnčivý zvuk. Bezděčně jsem sebou cukla, ale jakmile mi došlo, že se jedná o zvonění ohlašující konec hodiny, ulevilo se mi. První vyučovací hodinu tady jsem zvládla. Nejhorší část je za mnou.

Všichni si okamžitě začali balit, ale jejich pohledy se během chvilky stočily na mě. Nebylo mi nijak příjemné, jak mě zvědavě sledují, ale nemohla jsem na ně zahulákat, ať laskavě koukají jinam a mě nechají na pokoji.

Věci jsem shrnula z lavice a jako jedna z prvních opustila rychlým krokem třídu. Naivně jsem si myslela, že na chodbě splynu s davem. Lidé stojící u skříněk se zaráželi uprostřed věty a sledovali mě, dokud jsem jim nezmizela z dohledu.

Připadala jsem si, jako kdyby na mě byl zamířený bodový reflektor a všude kolem byla neproniknutelná tma. Všichni na mě totiž zírali, jako kdybych byla to jediné, co vidí.

Na jedněch dveřích jsem konečně našla, co jsem hledala – cedulku s nápisem WC dívky. Úlevně jsem zapadla dovnitř a zabouchla za sebou dveře.

Co jsem si to namlouvala? Tohle prostě nezvládnu. Nezvládnu to, pokud na mě budou všichni zírat jako na nějakou zrůdu. Nezvládnu to, pokud si tady budu připadat jako v pasti. Nezvládnu to, protože sem prostě nepatřím.

Odněkud se ozval tichý vzlyk, který mě vytrhl z těch chmurných myšlenek. Očividně jsem nebyla jediná, kdo se sem přišel před ostatními schovat.

Zvědavě jsem udělala několik kroků ke kabinkám, z nichž většina byla zavřených, i když byly prázdné.

„Co tady ještě chceš, Lauren?“ ozvalo se útočně z úplně krajní kabinky u zdi. I když se ta holka snažila znít drsně, dokázala jsem si představit, jak si rukávem utírá slzy a dusí v sobě pláč.

„Já nejsem Lauren,“ hlesla jsem tiše. „Nevěděla jsem, že tady nejsem sama.“

Nebyla jsem si jistá, co mám teď dělat. Nechtělo se mi odejít a opět snášet zkoumavé pohledy svých nových spolužáků, ale nebyla jsem si jistá, jestli by bylo slušné, kdybych tady zůstala. Na druhou stranu bych ale mohla té holce pomoct, ať už jí neznámá Lauren udělala cokoli. Nebude si o mně pak ale myslet, že jsem otravná? A proč se jenom neumím rychle rozhodovat?

Odpověď mi dala samotná dívka, když váhavě pootevřela dveře a vyšla z kabinky. Měla ideální postavu na modelku – byla na to dost vysoká i štíhlá. Kolem obličeje jí splývaly dlouhé rovné prameny temně hnědých vlasů, jejichž odstín se shodoval s barvou jejích očí. Těmi si mě trochu plaše prohlížela skrze sklíčka hezkých, obdélníkových brýlí s černými obroučkami.

Pod očima a na tvářích měla černé stopy po řasence, která ten nápor slané vody neustála a rozmazala se.            

„Vypadám děsně, co?“ zeptala se mě a k mému velkému údivu se při těch slovech usmála.

„Ne, jenom se ti trochu rozmazala řasenka,“ ujistila jsem ji.

Nevesele se usmála a zamířila k umyvadlu, kde naplno pustila studenou vodu. Brýle položila na okraj umyvadla a já ji sledovala, jak si ji nabírá do dlaní a vzápětí do toho ledového jezírka noří obličej.

Chovala se zvláštně, jako kdyby si z mé přítomnosti vůbec nic nedělala a nezajímalo ji, co si o ní budu myslet. Vlastně mi díky tomu byla sympatická, možná více než kdokoli jiný, koho jsem tady zatím potkala.          

Mezitím si neznámá už jedním z papírových ručníků utřela obličej.

„Už je to lepší?“ obrátila se na mě nenuceně, sotva si na nos opět nasadila brýle.

Přikývla jsem. Veškeré stopy po řasence byly pryč a já si všimla, že má mimořádně světlou kůži. Bledší než ona vlastně byl snad už jenom Spike, u kterého jsem chvíli zvažovala, jestli náhodou není albín. Nakonec jsme ale usoudila, že má pouze stejně tragický nedostatek slunečního záření jako všichni místní, kteří si sluníčko mohli užívat jenom pár dní v roce.

„Kdyby tě to zajímalo, já jsem Kelly. Kelly Moodyová,“ představila se mi a trochu váhavě ke mně natáhla ruku.

Lehce jsem jí ji stiskla. „Mel Strokeová.“

„Dostala jsem se alespoň do první desítky lidí, kteří se ti představili?“ zeptala se mě a z jejího tónu bylo jasné, že se mnou kvůli mé nechtěné popularitě soucítí.

„Máš bronz,“ prozradila jsem jí.

Usmála se, ale potom zvážněla. „Měla bys už jít, než tě tady se mnou někdo uvidí. Byla by to tvoje společenská smrt. Na téhle škole nějak vysoko v té jejich pochybné hierarchii nejsem.“

„Myslím, že to risknu. V Seattlu jsem měla všehovšudy dva kamarády – gaye, takže jsem taky nějak slavná nebyla. Tady to jenom těžko bude jinak.“

„Pochybuju. Už od včerejška všichni mluví jenom o tobě.“

Chtěla jsem na to namítnout, že o nic takového nestojím a ani mi to není zrovna po srsti, ale vzápětí se ozvalo zvonění. Opět jsem sebou při tom nesnesitelném zvuku trhla, jako kdybych dostala elektrošok.    

„Kruci!“ vyjekla Kelly. „Varner mě zabije!“

„Počkej, ty máš trigonometrii?“ zeptala jsem se jí, když jsem zaslechla jméno profesora, který mě měl učit tuto hodinu.     

„Jo,“ přisvědčila, zatímco ze země zvedala svoji školní tašku. Dvěma kroky přešla ke dveřím. „Pojď,“ pobídla mě chvíli před tím, než zmizela na chodbě.

Všichni už byli na vyučování, takže jsme s Kelly liduprázdnými chodbami do třídy běžely. Tenisky jsem pořád ještě měla promočené z cesty do školy, takže jsem několikrát měla dojem, že další zabočení za roh už nemůžu ustát, ale pokaždé jsem nějakým zázračným způsobem udržela rovnováhu.

Docela se mi ulevilo, když Kelly zastavila před správnými dveřmi a počkala, až se k ní připojím i já. Potom se na mě povzbudivě podívala, zaklepala krátce na dveře a stiskla kliku.

„Á, slečna Moodyová nás poctila svou přítomností!“ zvolal teatrálně lehce prošedivělý profesor stojící před katedrou a několik lidí se škodolibě uchechtlo.

„Omlouvám se, pane profesore, ale poprosila jsem Kelly, aby mi ukázala, kde je učebna biologie,“ zalhala jsem okamžitě a jako správný provinilec rozpačitě přešlápla na místě a nervózně posunula popruh batohu na rameni.

Ve vymlouvání se jsem byla nepřekonatelná, už od první třídy jsem svoje herecké schopnosti pilovala a vylepšovala. Ostatně jsem bydlela s mámou, které fakt, že jsem na nádobí nahromaděné ve dřezu zapomněla, nestačil a musela jsem jí vysvětlit, jakou spoustu úkolů nám na víkend přidělili učitelé.

„Slečna Strokeová?“ zeptal se profesor krátce.

„Ano,“ přisvědčila jsem a doufala, že nebude následovat další trapné představování. Bohudíky nenastalo, jelikož nás profesor poslal se slovy: „Ať už se to neopakuje.“ sednout si a pokračoval ve výuce.

Lavice tady byly jenom pro jednu osobu, takže jsem se stáhla do kouta u okna, kde bylo poslední volné místo. Opřela jsem se zády o opěradlo a přála si splynout s nevýrazně broskvovou omítkou za mnou.

I když jsem seděla v úplně poslední lavici, mým spolužákům nedělal problémy se každých pět minut velmi nenápadně ohlížet přes rameno. Někteří uhnuli pohledem, když jsem se na ně podívala, jiným bylo jedno, že jsou přistiženi, a dál si mě prohlíželi jako zboží ve výloze obchodu.      

Nečekala jsem, že mi bude z naší třídy chybět někdo kromě Iana a Alexe, se kterými jsem byl nerozlučný trojlístek, ale teď bych dala cokoli, abych nebyla sama uprostřed skupiny úplně cizích lidí. Dokonce i přítomnost Jennifer bych teď s díky brala.

Pod ruce mi vlétl útržek papíru z nějakého sešitu přeložený na polovinu. Pohotově jsem jej přikryla dlaní, a když jsem se ujistila, že se profesor nedívá mým směrem, rychle jsem jej rozevřela a přelétla očima text.

Díky, že ses mě zastala. 

Těch pět slov mi alespoň trochu zpříjemnilo jinak úplně tragický den a dokonce mě přimělo povytáhnout koutky do něčeho, co snad připomínalo nenucený, přirozený úsměv.

Něco mi říkalo, že dnes bych na obědě nemusela sedět sama. 

Opět vám děkuji za krásné komentáře a mám tady pro vás odpovědi na pár otázek. 

Čas, kdy se příběh odehrává, není nějak přesně určen knížkami, protože tady Bella potkala Edwarda už v roce 1953, kdy se taky stala upírem (žádné poloupíře v jejím břiše se nekonalo). Takže je prostě rok 2012, rodina je ve složení, jaké známe ze Stmívání (Emm a Rose jsou na vysoké v Anglii) + samozřejmě Spike.

Přikládám obrázek vytvořený k této povídce (moc za něj děkuji eMCullen), abyste si dokázali představit, jak asi vypadá Melanie. Netvrdím, že je to dokonalá kopie holky, kterou vidím v hlavě, ale mně se líbila. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 3. kapitola: