Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 20. kapitola

29.08.2012 (10:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3829×

Spike

Zpomalil jsem do lidského tempa a stáhl se do stínu. Už jsem byl blízko a hrozilo, že by někdo zaznamenal třpyt mojí kůže na slunci.

Pohled jsem opět obrátil k zářícímu slunci a znechuceně si pomyslel, že za tohle mi Alice zaplatí. Podle ní mělo být celý týden zataženo a skoro každý večer měl končit bouřkou jako vystřiženou z hororu. Zatím si ale slunko vesele svítilo a já díky tomu musel předstírat strašný kašel, abych mohl zůstat v chatě a nemusel se s nimi táhnout na tu Bannerovu naučnou túru.

„Támhle je hořec tolitovitý, latinsky gentiana asclepiadea…“

No, to musí být zábava, blesklo mi hlavou a moje myšlenky se potvrdily, když ke mně dolehly útržky polohlasných rozhovorů třídy. Ani jednoho z nich pochopitelně nezajímalo ani slovo z výkladu profesora biologie, který ale byl jako ve svém živlu.

Připlížil jsem se až k pěšině, po které se pomalu trousili mí spolužáci, a zůstal stát napůl schovaný za tlustým kmenem smrku.

Mel šla jako jedna z posledních, Moodyová kráčela vedle ní a otráveně kopala do šišek a kamenů, které se jí připletly pod nohy. Na obě dopadalo sluneční světlo, takže připlížit se k nim zezadu a odvléct Mel stranou nepřipadalo v úvahu.

Nabral jsem do hrsti několik kamínků a rozhodně po ní jeden z nich hodil. Vysokým obloukem jí dopadl na rameno a upoutal její pozornost. Rozhlédla se, odkud to na ni spadlo, a všimla si mě, jak ji ze stínu sleduju. Rozšířily se jí zorničky, zastavila se na místě a překvapeně se na mě dívala.

Naznačil jsem jí, ať jde ke mně, ale že se jí chtít nebude, mi bylo jasné dřív, než rozhodně zavrtěla hlavou. Nespokojeně jsem se na ni podíval a s nekompromisním výrazem gesto zopakoval.

„Ne,“ protestovala tiše, otočila se ke mně zády a chystala se doběhnout skupinu, ale to jsem jí nedovolil.

Upíří rychlostí jsem k ní doběhl a chytil ji opatrně za paži. Doprovázel to pouze krátký, ostrý záblesk světla, když mi na odhalenou kůži na rukou a obličeji dopadly sluneční paprsky. Druhou rukou jsem jí zacpal pusu, aby nevyjekla, když jsem ji tak „přepadl“. Sotva jsem si byl jistý, že ani nemukne, pustil jsem ji.

„Neptej se a pojď. Je to tajná upíří záležitost,“ pošeptal jsem jí do ucha a modlil se, aby se nikdo neotočil.

„Všimnou si, že chybím,“ namítla po chvíli uvažování. Viděl jsem na ní, že sotva jsem se zmínil o tom, že je celá ta akce tajná, rozhořela se v ní přirozená zvědavost.

„Řekni Moodyové, že na to kašleš a jdeš zpátky. Bude tě krýt,“ instruoval jsem ji. „No tak, tohle ani není záškoláctví,“ přesvědčoval jsem ji, když jsem viděl její výraz.

„Nikdy jsem nebyla za školou.“

„Všechno je poprvé, vzorňáku. Ale pojď už,“ zasyčel jsem jí do ucha a opět se stáhl mimo dosah slunečního světla a dohled lidí.

Chvíli zůstala stát na místě, ale potom s povzdechem vystartovala dohnat třídu.

„Kelly!“ zavolala šeptem, když byla asi tři kroky za svou kamarádkou. Ta se trochu překvapeně ohlédla přes rameno. „Hele, já na tohle fakt nemám nervy. Jdu zpátky do chaty a raději zavolám tetě, jo?“

Opravdu vůbec nebyla špatná herečka. Kdybych neslyšel, jak se jí zrychlil tep, když se snažila co nejpřesvědčivěji lhát, nejspíš bych jí to uvěřil.

Moodyová to naštěstí nepokazila a přikývla. „Jasně. Na pokoji mi vytáhni ze zásuvky mobil, určitě už bude nabitý.“  

„Ok,“ přikývla Mel a očividně ji samotnou překvapilo, jak hladce to prošlo. Asi se nikdy nedívala do zrcadla, když na někoho upírala zpod řas nevinný a prosebný pohled, takže netušila, že jeden by skočil z okna, aby jí vyhověl.

Zamířila po pěšině zpátky k chatě a jako každý provinilec se pokradmu ohlížela, jestli si jejího útěku nikdo nevšiml. Moodyová pokračovala v chůzi, jako kdyby si zmizení Mel nevšimla a já jí v ten okamžik měl opravdu rád. Nekazila mi plán žádnými otázkami, prostě se přizpůsobila.

Vydal jsem se stejným směrem jako Mel, stále jsem se ale držel ve stínu vysokých jehličnanů a vyhýbal se paprskům, které si našly cestu i přes větve a dopadaly až na zem.

Sotva se ocitla za zatáčkou a současně jí zmizel z očí zbytek třídy, začala se rozhlížet a hledat mě.

„Co tady vyvádíš? Svítí slunce!“ upozornila mě, sotva ke mně došla.

„No neříkej!“ vydechl jsem šokovaně a zaklonil hlavu. „Ještě, že jsi mě upozornila! Bez tebe bych si toho rozhodně nevšiml a skončil jako hromádka popela.“

„Vidím, že se sarkasmem jste pořád ještě nerozlučitelná dvojka. Super, ale jsem docela mimo mísu. Děje se něco?“ 

Ušklíbnul jsem se. „Proč by se hned muselo něco dít? Ulít se můžeš i jenom tak, nemusí hned hořet.“

„Takže co? To jsi mě sem odlákal, jenom abys mě poučoval o tom, jak se flákat?“ zeptala se mě pochybovačně.

„Říkal jsem, že se nic neděje. Ne, že nemám důvod, proč jsem po tobě házel šutry,“ vysvětlil jsem jí.

„Aha. Tak to teda poslouchám.“

„Víš o nás. A automaticky se z tebe tak stala část toho všeho. Mohla bys předstírat, že žádní upíři neexistují, ale to ty neděláš. Bereš nás na vědomí, ale nic víc. Je to divné, víš?“ začal jsem, ale nemohl jsem pokračovat, protože do mého připraveného proslovu nevybíravě vpadla.

„Ty mi tady chceš říkat o tom, že se nechovám tak, jak bys čekal? Promiň, ale psychoterapie od upíra opravdu nepotřebuju.“ 

Ignoroval jsem její rázné odmítnutí a pokračoval. „Edward říká, že jsi zvědavá. Pořád ještě o našich schopnostech nemáš jasnou představu, ale nechceš se ptát. Bojíš se nás – to je asi v pořádku. Chci tě přesvědčit, že není čeho, ale to nemůžu, když se mi neustále vyhýbáš.“    

Tváře jí lehce zrudly. „Já se ti nevyhýbám.“

„Nelži mi, buď tak hodná.“

„Já ti nel-,“ zarazila se uprostřed slova a pak s povzdechem přestala zapírat. „Dobře, přiznávám - trochu jsem se vám všem vyhýbala. Spokojený?“

„Pojď,“ vybídl jsem ji a zamířil hlouběji do lesa. Na chvíli zaváhala, ale potom se vydala za mnou. Nohavice džínů se jí skoro pořád zamotávaly do nízkého trnitého křoví, podrážky bot se každou chvílí na orosené trávě smýkly do strany a já zřetelně slyšel i její tiché nadávky. Očividně upíří sluch těžce podceňovala.

„Jeden by do tebe neřekl, kolik nadávek znáš,“ houknul jsem na ni přes rameno a dokázal si představit, jak vytřeštila oříškové oči na moje záda. Srdce jí poskočilo a já se sám pro sebe samolibě usmál. Tohle mě nikdy nepřestane bavit.

Po několikaset metrech jsem se zastavil a po rozhlédnutí spokojeně zjistil, že kolem jsou jenom stromy a zase stromy. Potřeboval jsem se dostat dost daleko od všech turistických stezek, protože to, co jsem se jí chystal předvádět, by se jenom těžko vysvětlovalo kolemjdoucímu houbaři nebo nadšenému botanikovi.

„Takže, co děláš venku, když svítí slunce?“ chtěla vědět Mel, které se očividně ulevilo, že tímto procházka končí. Posadila se na vyvrácený kmen jako na lavičku a tázavě si mě prohlížela, jako by čekala, že každou vteřinu musím začít hořet.

„Nikdo se ti nezmínil, jak je to s námi a sluncem?“

Zavrtěla hlavou a dala mi tím výtečnou příležitost uplatnit opět svůj herecký talent.

„Není to jednoduché,“ začal jsem veledůležitě a s potěšením zjistil, že mě opravdu se zájmem poslouchá. „Záleží hodně na úhlu, pod kterým paprsky dopadají na zem – eventuálně na nás. Když jsou hodně prudké, fakt nám můžou ublížit. Teď to je tak na hranici, ale myslím, že je to ještě bezpečné. Jenom na světlo moje kůže divně reaguje, tak není nejlepší nápad promenádovat se mezi lidmi.“

„Jak jako… reaguje?“ zajímala se.

„Sleduj.“ Vyhrnul jsem si rukáv košile a gestem ji přizval blíž k sobě. Seskočila z povaleného stromu a s neskrytou zvědavostí ke mně přešla.

Strčil jsem ruku do tenkého kuželu světla a pozorně sledoval její obličej, aby mi neunikla její reakce. I když jsem se z toho chystal udělat frašku, pořád byla prvním člověkem, který mě takhle viděl. Oprava – byla prvním člověkem, který to nejenže viděl, ale i přežil.

Užasle vydechla při pohledu na moji jiskřící kůži a barevné odlesky odrážející se kolem. „Ty… záříš,“ vypravila ze sebe ohromeně a bezděčně natáhla ruku, aby se dotkla té mé.

V tomtéž okamžiku jsem s hraným zděšením vytřeštil oči a s bolestným zaskučením stáhl ruku do stínu a udělal několik kroků dozadu. Ruku jsem si přitiskl k hrudníku úplně stejně jako před nějakou dobou Danny a snažil se tvářit jako v agonii.   

Mel mě sledovala rozšířenýma očima plnýma strachu. „Spikeu? Jsi v pořádku?“

Původně jsem chtěl simulovat o dost déle, ale nepočítal jsem s tím, jak lehce mi uvěří a jak moc ji to vyděsí. Vyprskl jsem smíchy a „zraněnou“ rukou se opřel o kmen nejbližšího stromu.

Melin výraz se rychle změnil z vyděšeného na naštvaný. „To nebylo vtipný!“

Její vztek se úplně minul s účinkem, jenom u mě vyvolal další záchvat smíchu. „Kdybys viděla, jak ses tvářila… Počkej, kam jdeš?“

„Zpátky do chaty,“ prskla na mě přes rameno.

„Tak to tam nedorazíš. Jdeš špatným směrem,“ informoval jsem ji.

Zastavila a otočila se čelem ke mně s rukama neústupně založenýma na prsou. „Tak mě teda nasměruj, ať můžu vypadnout.“  

Protočil jsem oči. „Nevyšiluj kvůli takové hlouposti. Já si opravdu nemohl pomoct. Teď už to budu brát vážně, slibuju.“

„Ty a brát něco vážně? Promiň, ale to mi fakt nejde dohromady a na další blbé vtipy náladu nemám.“    

Opět se otočila k odchodu. Co taky udělat s někým, kdo se nechce naučit plavat? Správně, strčit jej do vody, aby neměl jinou možnost.

Během necelé vteřiny jsem jí zatarasil cestu. Trhla sebou, když jsem se před ní zčistajasna objevil, a o půlkrok ustoupila dozadu. To, že se nerozvřískala, jsem považoval za dobré znamení – byl jsem si už jistý, že demonstraci mých schopností nějak rozdýchá.

„Lidi, co se jednou dostali takhle blízko k upírům, z toho měli na zbytek života problémy. To není něco, co odmávneš a bez nějakých řečí přejdeš. Táhne se to za tebou a máš štěstí, když se tě to nějak nedotkne a ty si to tajemství odneseš do hrobu. Takže mě jenom poslouchej, sleduj a pamatuj si, že to je pro tvoje vlastní dobro. Čím víc toho víš, tím líp,“ vysypal jsem na ni v rychlosti a na rozdíl od Edwarda si nedělal starosti s tím, abych ji nějak nevyplašil. Věděl jsem, že to zvládne – byla silná a když už překousla pravdu o našem (ne)bytí, musela zvládnout i tohle.

„Dobře,“ hlesla po chvíli, když si zjevně v hlavě srovnala, co jsem jí právě řekl. „Hodina upírismu začíná.“

Kratší a trochu slabší kapitola... já vím. V příští se ale těšte na pohled Mel a na věci v pohybu. ;-)  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 20. kapitola: