Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 19. kapitola

25.08.2012 (19:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3897×

Mel

„Jsi si jistá, že to zvládneš? Já bych to bez pěti dnů někde v horách, kde nemají ani wifinu, přežila.“

„O tom už jsme asi tak pětkrát mluvily,“ připomněla mi teta a docela pobaveně sledovala moje zápolení se zaseknutým zipem na tašce.

„A vadí, když si o tom promluvíme pošesté?“ zeptala jsem se a na chvíli mě napadlo, že se chovám jako nějaký paranoidní rodič posílající svoji ratolest na tábor. Přitom by to mělo být naopak – to teta by mě měla poučovat o bezpečnosti a klást mi na srdce, abych ji nezapomněla v určenou dobu prozvonit.

Ale byla to máma, kdo mi telefonicky udělal delší přednášku. Teta brala tenhle školní výlet mnohem méně vážně. Možná to bylo tím, že byla skoro o deset let mladší než máma a dokázala si lépe představit, že zrovna já jsem ten poslední, kdo by měl vyvádět nějaké nepříčetnosti. Občas mi připadalo, že mě zná mnohem lépe než mí vlastní rodiče.

„Nedělej si se mnou starosti. Jsem v pořádku,“ ujistila mě, dřepla si vedle mě a jediným plynulým pohybem uvolnila zip a zapnula moje objemné zavazadlo.

„Tohle hraničí s černou magií,“ zabručela jsem a připadala si neschopně, že jsem s tím pitomým zapínáním zápolila snad pět minut, zatímco ona to zvládla během dvou vteřin.

„Pokud už máš všechno, mohla bys dojíst ty palačinky, než ti vychladnou,“ upozornila mě teta s úsměvem.

Poslušně jsem zasedla ke stolu, od kterého jsem před chvílí vyskočila a s tím, že jsem si zapomněla přibalit zubní pastu, jsem střelhbitě vyběhla schody a letěla do koupelny. Normálně jsem takhle nepobíhala od jedné věci k druhé, ale bylo toho na mě už moc a já začínala tak trochu šílet. Byla tu samozřejmě ta nevyjasněná situace s Cullenovými, ale mnohem větší starosti mi dělala teta.

Carlisle mě ujišťoval o tom, že už by měla být v pořádku – alespoň v rámci možností. Rakovina se nedá vyléčit ze dne na den, to jsem věděla. I tak jsem v sobě živila jakousi naději, že to nejhorší už přišlo a zase zmizelo. Výsledky testů ale ukazovaly, že není co slavit ani se z čeho radovat. Přitom já nedokázala posoudit, jak se teta cítí.

Pozorně jsem ji sledovala, ale buď jí nebylo nějak špatně, nebo přede mnou nedávala nic najevo. To druhé mi dělalo starosti. Byla jsem si jistá, že i kdyby ležela na smrtelné posteli, usmívala by se a tvrdila, že se cítí dobře. Ale já chtěla znát pravdu, o milosrdné lži jsem nestála, i když bych asi pak v noci lépe spala. Takhle mi ale zbývaly jenom pochyby a domněnky.

Natáhla jsem se po krabici džusu a v ruce mi nepříjemně škublo. Bohudíky se teta zrovna zvedala a odnášela ke dřezu svůj prázdný talíř, takže si nevšimla ani cuknutí celé mojí ruky, ani mého bolestného výrazu, který jsem ale během vteřiny zase skryla.

Když jsem si před pár dny měnila obvaz na popálenině na paži, čekalo mě nepříjemné překvapení – zjistila jsem, že Edel se nespokojila s tím, že mi svou mocí sežehla kůži na ruce, ona mi do ruky vypálila úhledný nápis. Pět písmen se na hojící se kůži krásně vyjímalo a tvořilo nelichotivé označení – děvka.

Díky spoustě krému proti popáleninám, který jsem si na ránu patlala každý den, už začínala i ta písmena blednout, ale bála jsem se, jestli se zhojí úplně. Pak bych musela jít za Carlislem, který – stejně jako nikdo jiný – neměl ani tušení, co mám vypáleného na ruce.

Zvenčí se ozvalo dvojí krátké zatroubení a já se skoro udusila džusem.

„Kelly je tady!“ vyhrkla jsem a vyskočila na nohy. Bez váhání jsem popadla popruh velké sportovní tašky, kterou jsem si s sebou brala a přehodila si jej přes rameno. Lehce jsem zavrávorala – co tak těžkého jsem do té tašky cpala? -, ale ustála jsem to a hrdě se narovnala.

Teta si nelibovala v nějakém srdceryvném loučení a ani teď tomu nebylo jinak. Krátce jsem ji objala a uvědomila si, že mi najednou připadá… křehčí, zranitelná a opět se ve mně pohnulo svědomí, které ji tady nechtělo nechávat. Lehce jsem ji políbila na tvář a bleskově vklouzla do tenisek.

„Užij si to!“ zavolala za mnou teta, když už jsem kráčela k lehce oprýskanému autu své nejlepší kamarádky. Tašku jsem bez ptaní nacpala na zadní sedadlo a sama vklouzla na sedadlo spolujezdce.

„Ahoj,“ pozdravila mě nezvykle vesele. Skoro ji nebylo slyšet přes hrající rádio.

„Čau,“ zakřenila jsem se na ni a poprvé po dlouhé době se opravdu usmívala. Moje starosti sice nezmizely a problémy se samy nevyřešily, ale najednou bylo lehké na ně nemyslet.

Konečně svoboda, blesklo mi hlavou, když jsem mávala tetě stojící na prahu.

Byla jsem dokonce v tak povznesené náladě, že jsem spolu s Kelly začala doprovázet frontmana Linkin Park. Ani jedna z nás by se jako zpěvačka asi neuživila, ale bylo to milé. A lidské.

Na parkoviště jsme dojely rozesmáté, usmívaly jsme se ještě při cestě k boku autobusu, hlášení se trenéru Clappovi a nakládání tašek. U předních dveří se nám ale naskytl takový výjev, že jsme se unisimo zarazily a vytřeštily oči.

Cestu nám blokovali vášnivě se líbající Spike a Lauren natisknutí na sebe tak, že pomalu ani nešlo poznat, čí je která ruka. A rozhodně nevypadali, že by je obecenstvo nějak rozhodilo a třeba by hodlali přestat.

Uvědomila jsem si, že mě Kelly po očku sleduje a čeká na nějakou moji reakci. Potlačila jsem proto všechno, co jsem v ten okamžik cítila, obešla líbající se dvojici, jako kdybych si jí ani nevšimla, a nastoupila do poloprázdného autobusu.    

S Kelly jsme obsadily dvě sedadla v zadní části busu a pozorovaly, jak se zbytek našich spolužáků pomalu trousí dovnitř a vybírá si ta nejlepší z volných míst.

Spike s Lauren se bohužel uhnízdili kousek před nás na druhou stranu uličky. Připadalo mi, že ať už se podívám kamkoli, pohled mi vždycky sklouzne na ty dva, jak se líbají a ona se mu vrtí na klíně. Něco takového by rozhodně neměly vidět děti, ale ani moje náctileté oči po tom nějak netoužily. Jak můžou ti profesoři takhle ignorovat, že se jim přímo před očima po sobě plazí dva studenti? Asi bych se měla děsit toho, co se bude dít v samotné chatě.

Moje nálada tím vážně utrpěla a já si zděšeně uvědomila, že kdyby mi na tom blonďatém upírovi nezáleželo, neměla bych chuť tu blonďatou husu popadnout za vlasy a dotáhnout na opačný konec autobusu.

Zůstala jsem jenom u představy, protože takový násilník zase nejsem, ale vážně jsem uvažovala o tom, jestli by nebylo od věci těm dvěma oznámit, že na ně nikdo není zvědavý.

Kelly do mě drcla loktem. „Chceš poslouchat?“

„Jasně,“ přisvědčila jsem a vrazila si do ucha nabízené sluchátko. Každá jsme měla v uchu jedno sluchátko, Kelly měla v kapse mobil a pohotově přepínala písničky.

Po chvíli jsme vyjeli a já pocítila neskutečné zadostiučinění, když profesorka Larsová ty dva napomenula a pohrozila jim rozsazením. Nikdy jsem neměla naši obtloustlou matikářku ráda, ale v ten okamžik jsem jí velkoduše odpustila všechny ty zákeřné, těžké a neohlášené písemky. Výraz Lauren, když sklouzávala ze Spikeova klínu a sedala si vedle něj, mi za to stál.

Nebyla jsem jediná, komu se ulevilo – drtivá většina mých spolužáků taky už nevěděla, kam s očima, aby nezírali přímo na plamenné projevy náklonosti těch dvou.

Chvíli poté, co profesorka odešla ale Spikeova ruka zajela na Laureninu nohu a já se divila, že ještě blaženě nepřede jako kočka. Neušlo mi, jak se dívá po zbytku třídy, jestli všichni vidí, že je to ona, koho právě Spike Cullen osahává.

Jak záviděníhodné, pomyslela jsem si a bohužel jsem to nemyslela tak ironicky, jak bych sama chtěla.   

V ten okamžik jsem zaklonila hlavu a pevně se rozhodla, že usnu. Prospat několikahodinovou cestu se jevilo jako nejlepší nápad, když jsem se nechtěla dívat na Spikea a jeho blonďatou společnici. Musela jsem ale uznat, že si polepšil – oproti psychopatické upírce se Lauren jevila jako ideální partie.

Uvolnila jsem celé tělo, soustředila se na vyrovnané dýchání a nevnímala nic kolem sebe, jenom hudbu hrající mi potichu do ucha. Po chvíli jsem cítila, jak se zvuky kolem jakoby ztrácejí v dálce a hlava mi klesá na stranu.

Připadalo mi, že jsem sotva usnula, když vzápětí řidič nejspíš najel na nějaký hrbol a skoro mě tím shodil ze sedadla na zem. Prudce jsem sebou trhla a prsty zaryla do opěradel, abych získala ztracený balanc.

„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptala jsem se rozespale Kelly, která si už přivlastnila i moje sluchátko. 

„Právě jsme vjeli do areálu, takže za chvilku. Zaspalas dost věcí. Cullena a Lauren rozsadili,“ pošeptala mi to poslední spiklenecky.

Vedle Lauren opravdu už neseděl Spike, ale Mike Newton, který z toho nebyl očividně nějak nadšený. Oproti Lauren, která působila dojmem zmoklé slepice, ale vypadal jako ztělesnění radosti.

O necelou minutu později jsme opravdu zastavili a nastala tlačenice. Jako jedna z posledních jsem se prosmýkla ven a raději se vzdálila od dveří, kde hrozilo, že by mě možná i ušlapali.

Chata, ve které jsme měli být ubytovaní, mě trochu zklamala. Byla docela velká, celá z nějakého tmavého, naleštěného dřeva, s čtvercovými okny v bílých rámech a několika truhlíky muškátů na parapetech v přízemí. Nic zvláštního, co by člověka přimělo zastavit se a kochat pohledem. Děsila jsem se toho, jestli tady vůbec bude signál, protože na internet se nepřipojím – s tím jsem počítala.

Zamířila jsem k boku autobusu, odkud už několik mých spolužáků vykládalo tašky a kufry. Když jsem zahlédla svoji červeno-černou tašku, okamžitě jsem se pro ni vrhla a neuvědomila si, že ten, kdo ji drží v ruce, je Spike. Osoba, o rozhovor s níž rozhodně nestojím a která určitě využije první příležitosti k nějaké přemoudřelé poznámce.  

„Co v tom taháš, Strokeová? Cihly?“ rýpnul si do mě, když mi podával tašku. Pohled mi padl na černý batoh na jeho zádech, který nevypadal, že má víc než pět kilo.

„Co s sebou máš ty? Gel na vlasy a kondomy?“ zeptala se jej Kelly drze a já jí byla vděčná, že přispěchala s chytrou odpovědí, když mě žádná nenapadala.

„Mluvím s tvojí kamarádkou, pokud sis nevšimla.“

„A kamarádka souhlasí. Jenom si myslí, že sis přibalil snad i kartáček na zuby,“ ušklíbla jsem se a aniž bychom se s Kelly nějak domlouvaly, současně jsme zamířily pryč. V tom okamžiku jsem blahořečila její empatii, protože to muselo vypadat přinejmenším efektivně. 

Sotva jsme byly dost daleko, nastavila jsem jí dlaň na plácnutí. „Ta sedla.“

„Já vím.“ Se širokým úsměvem si se mnou plácla. „Ještě to tady bude zajímavé.“

„To určitě,“ přisvědčila jsem a ani netušila, kolik pravdy na tom je. 

Co říkáte na Spikea a Lauren? O co se podle vás jedná? Asi jste poznali, že pravá láska to nebude... 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 19. kapitola: