Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 18. kapitola

22.08.2012 (07:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3445×

Spike

Znechuceně jsem odhodil bezvládné tělo srny stranou. Zvířecí chlupy na jazyku, ta odporná krev, ani pobíhání po lese mi rozhodně nescházelo.

A proč to všechno podstupuju? Jasně, protože jsem idiot, který nechal jednu lidskou holku, aby se mu dostala pod kůži a do hlavy. A v tu nejméně vhodnou chvíli zjistil, že se od ní stejně nedokáže držet dál.           

S povzdechem jsem se vší silou opřel do vysokého stoletého smrku. Dřevo zapraštělo a vzápětí se strom skácel k zemi, přičemž přerazil ještě jeden útlý javor. Pod větvemi obalenými jehličím se hravě ztratily všechny čtyři zvířecí mrtvoly.        

Bylo mi jasné, že se snažím zbytečně, ale pořád to mělo slabý vliv na barvu mých očí. A světle červená byla bezesporu lepší než karmínově rudá.

Zprava se ozvalo zašustění a já se tím směrem opožděně otočil. To už do mě ale z boku ohromnou silou narazila drobná postava a úplně mě smetla. Spadl jsem na záda nejméně o dva metry dál s neznámým upírem pověšeným kolem krku.

Přepnul jsem na lovecký modus a instinktivně vycenil zuby a zavrčel. V hlavě se mi rodil plán na osvobození se a okamžitý přechod do útoku, ale to přestalo s tím, když jsem poznal, kdo mě to napadl.

„Alice! Zbláznila ses?“

„Vrátil ses,“ zazpívala vesele moje rozčepýřená skoro-sestra a rukou mi rozcuchala vlasy.

Podrážděně jsem ji ze sebe shodil a vyskočil na nohy. Alice už dávno stála naproti mě a široce se na mě křenila, zatímco já si vlasy uhlazoval z čela. Stejně jsem díky ní vypadal, jako kdybych proletěl křovím.

„Ty jsi fakt strašný třeštidlo.“

Protočila oči v sloup. „Zabilo by tě říct: ´Alice, taky tě tak strašně rád vidím!´?“

„Alice, taky tě tak strašně rád vidím,“ zopakoval jsem po ní sice ne tak nadšeně, ale ani jsem nelhal. Její bouřlivé přivítání a dětinská radost byly totiž upřímné. Tušil jsem, že ostatní tak nadšení nebudou…

„Klid, oni tě taky rádi přijmou zpátky. Poslední dva týdny tady bez tebe byl až nechutný klid.“ Opět jsem měl dojem, jako kdyby mi ta malá jasnovidka četla myšlenky. Ale ten konec nezněl až tak úplně upřímně.

„Alice, víš, že nejsi zas tak dobrá lhářka. Co je?“

„Jenom bys neměl chodit za Mel. Vím, že si s ní chceš promluvit, ale nechej to na později, ano?“ snažila se ze mě vztáhnout slib.

„Co se stalo?“ chtěl jsem vědět.

Chvíli uvažovala, ale potom se rozhodla vyjít s pravdou ven. „Její teta je na tom špatně. Ničí ji to a vyčítá si i věci, za které nemůže.“

„Jak moc špatně na tom je?“

„Robin nebo Mel?“

„Obě.“

„Robin je už přes týden v nemocnici. Její stav se ale pomalu zlepšuje, Carlisle tvrdí, že se z toho dostane. Mel je skoro pořád u ní v pokoji, kdyby mohla, tak si tam na zem hodí spacák a přespává tam s ní,“ líčila mi ochotně.

„To pořád není pádný důvod, proč za ní nechodit. Chápu, že na tom asi není dobře, ale chci s ní úplně normálně a slušně mluvit. Tak mi řekni, kde je.“

Zatvářila se pochybovačně a zkoumavě se na mě zadívala, jak se snažila poznat, jestli mluvím pravdu. Nevypadala moc přesvědčeně, tak jsem se uchýlil k něčemu, co šokovalo i mě samotného. Začal jsem ji horečně přemlouvat.

„Alice, prosím. Musím si s ní promluvit,“ naléhal jsem na ni.

„Ty jsi řekl ´prosím´?“ žasla a dívala se na mě, jako kdybych byl arogantní idiot, který se nedokáže chovat slušně, když chce. Nebo něco potřebuje.

„Už to tak vypadá. Kde je teď?“

„Mám o ní jenom minimum vizí,“ přiznala lehce frustrovaně. „Ale už je po návštěvních hodinách, tak nejspíš už bude doma.“

„Díky,“ vydechl jsem. „Nebudu s ní vést nějaké filozofické debaty. Brzo se vrátím. Zkus na to nějak připravit ostatní, jo?“ Poslední větu jsem už křiknul přes rameno, když jsem se rozbíhal do lesa, takže jsem už nedostal odpověď.

Alice zůstala na louce, kde jsem dostihl a částečně zmasakroval stádo jelenů. Řítil jsem se upíří rychlostí lesem a hlavou mi běželo, že se teď chovám jako nějaký zamilovaný blázen. Odejdu, ale pak ona pískne a já jsem během okamžiku zpátky… nakonec jí snad ještě poděkuju.

Jasně jsem si uvědomoval, že to se mnou jde od desíti k pěti. Celý život se řídím tím, že lidé jsou jenom zdroj krve a je lepší si je nepouštět k tělu. Viděl jsem, co Bella zvládla nevědomky udělat s Edwardem, který podle všeho nebyl vždycky takový, jakého jsem jej znal. Už jenom to, že proměnil člověka úmyslně, bylo něco neobvyklého a jasný důkaz toho, že mu Bella není lhostejná.

A já začínal mít dojem, že mi na Mel začíná taky záležet víc, než by bylo zdrávo. Slovo „láska“ mi nikdy nešlo na jazyk, i teď jsem se tomu bránil. Prostě mi na ní – jenom trochu – záleží. V tom hned nemusí být něco romantického… teď, když o nás věděla, by se z nás mohli možná stát přátelé nebo něco podobného. Dál jsem to ale nehodlal nechat zajít.        

Už když jsem dorazil do ulice osvětlené jenom několika lampami a zpomalil do lidského kroku, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. V prvním okamžiku jsem nedokázal určit případné nebezpečí, ale poté jsem ucítil nasládlou vůni a došlo mi to. Toho upíra, který suverénně zamířil přímo k domu Mel, jsem totiž až moc dobře znal.

„Sakra,“ uniklo mi ze rtů skoro neslyšně, když jsem se vrhl ke dveřím. Stačilo do nich lehce strčit a samy se otevřely. Jak mohla být Mel tak hloupá a otevřít jí?

Vletěl jsem do předsíně a na chvíli se zastavil, abych nasál vzduch. Pach Edel tady stále ještě byl, ale upírka musela být už několik minut pryč. Melin pach byl úplně všude, ulpěl na nábytku, oblečení pověšeném na věšáku… nedalo se poznat, jestli tady stále je, nebo sem vůbec ještě nedošla.

Rychle jsem zamířil ke dveřím do obývacího pokoje a nahlédl do něj. Místnost byla spojená s kuchyní, odkud jsem vzápětí zaslechl ten nejsladší zvuk na světě – tlukoucí lidské srdce.

Během setiny vteřiny jsem stál na prahu kuchyně, necelý metr od Melanie opírající se rukama o kuchyňskou linku.    

„Do prdele!“ zavřískla, když mě zaregistrovala a rychle udělala dva kroky dozadu. „Co tady děláš?“

„Jsi v pořádku? Co ti chtěla?“ nevšímal jsem si její otázky a prohlížel si ji. Přerývané dýchání, splašený tlukot srdce a třesoucí se ruce rozhodně nebyly známky pohody, to poznal i upír, který ani jedno z toho už víc jak dvě století nezažil.   

„Jo, je mi fajn. Jenom se mnou mluvila, snažila se mě vyděsit.“ Jeden by jí to i uvěřil, ale já nebyl slepý, abych neviděl, že se to Edel povedlo.

Nervózně přešlápla na místě. „Co tady děláš?“ zeptala se mě znovu, tentokrát bez nějakých nadávek na úvod.

Bez nějakých řečí jsem ji popadl nešetrně za zápěstí pravé ruky a přitáhl si ji blíž k sobě. Měl jsem tušení, že ani ona se nevyhnula Edelině oblíbené zábavě, a pach spáleného masa ve vzduchu to jenom potvrzoval.  

„Nesahej na mě! Pusť!“ vyjekla skoro až hystericky Mel a ohnala se po mně druhou rukou.

Hravě jsem se té ráně vyhnul a jediným škubnutím jí vyhrnul rukáv trička až k rameni. Na její světlé kůži uprostřed paže se vyjímala nepravidelná, lesklá, temně rudá a místy až černá popálenina. Nebyl to moc hezký pohled a ona si to taky uvědomovala, protože si volnou rukou vzápětí rukáv opět přetáhla přes zranění a o to usilovněji se mi pokusila vyškubnout.

„Jasně, jsi naprosto v pohodě.“ Z hlasu mi sarkasmus odkapával po litrech, když jsem opakoval její prohlášení.

„Zchladila jsem si to, tak si to ještě ovážu. Problém vyřešen,“ štěkla. „Můžeš mi konečně už přestat drtit ruku?“

Pohled mi sjel na její zápěstí a opožděně jsem si uvědomil, že toto ji opravdu může bolet. Pustil jsem její ruku tak rychle, že ji ten pohyb polekal a prudce sebou škubla.

Až směšně pomalu jsem se k ní otočil zády a snažil se uklidnit. V příštím okamžiku mi ale ruka vystřelila ke sklence vody stojící na lince a poslala ji přes celou místnost. Střet se stěnou křehké sklo nepřežilo, sklenka se roztříštila na několik střepů a voda se rozprskla na všechny strany. Mel za mnou přidušeně vyjekla a očividně ji stálo dost sebeovládání, aby to nekomentovala.

„Ta svině! Já ji zabiju!“

„Nejdřív se uklidni. Stačí jí chvilka soustředění a podpálí tě,“ ozvalo se mi zpoza zad tiše.

Uvědomoval jsem si, že má pravdu, ale v tom vzteku šlo jenom těžko myslet na její nebezpečnou výhodu v podobě daru. 

„Jsem dost rychlý. Zvládnu jí urvat hlavu, aniž by si toho všimla! Nemá právo se mi pořád plést do života.“ Byla to ještě hodně slušná verze toho, co se mi honilo hlavou. Musel jsem si připomínat, že tady stojím s člověkem, kterého moje řeči o trhání hlav nejspíše děsí víc než představa, že bych mu mohl během vteřiny prokousnout hrdlo.

„Spikeu… nechej ji.“

Prudce jsem se otočil a Mel sebou opět trhla a zalapala po dechu. „Jak se jí můžeš zastávat, když ti z ruky málem udělala Roast beef?“

„Nejdřív se prosím alespoň trochu uklidni, jo? A přestaň tady házet věcmi… a taky by ses mohl zkusit hýbat jako člověk. Dost by to pomohlo,“ dostala ze sebe skoro neslyšně a její rozšířené oči prozrazovaly, že se bojí, abych tady nezačal házet stoly a židlemi.  

Nakonec jsem přikývnul a udělal, o co mě žádala. Ruce jsem si vrazil do kapes kabátu a pořád si připomínal, že už v její přítomnosti nemám dělat žádné rychlé pohyby. „Dobře. Jsem klidnej. Tak si rád poslechnu, proč ji mám nechat jen tak jít.“

Mel nevypadala, že by mi to tak úplně věřila, ale potom přikývla a opřela se zády o linku.

„Tak jo… hele, já nejsem žádný expert na upíří psychiku, ale myslím, že zrovna tohle chápu,“ začala nejistě. „Ona tě chce zpátky. Jistým způsobem tě má ráda, možná i miluje-“

„Tak tohle nemusím poslouchat,“ zavrtěl jsem hlavou a otočil se k odchodu. City, city a zase city. Co jiného taky čekat? Pochopení?

 „To je nějaká část upíří osobnosti, nebo se takhle chováš proto, že jsi prostě chlap? Jasně, chápu – jsi strašný drsňák bez emocí a tak dále, teď mě ale poslouchej a nekecej mi do toho!“ zavolala za mnou, když jsem už byl na chodbě.

Zarazil jsem se několika kroků od dveří a potom se neochotně otočil. Tiché kroky na koberci mi prozradily, že vyšla za mnou ještě dřív, než se objevila ve dveřích.

„Tak, slečno Expertko na upíry, vlkodlaky a další nadpřirozené bytosti, jak to teda je?“ zajímal jsem se ironicky.

„Vlkodlaci taky existují?“ vyhrkla a nedalo se říct, jestli ji ten fakt ohromil, vyděsil, nebo v ní vzbudil zvědavost. 

„Jo, ale moc o nich nevím. Zeptej se Carlislea. Nebo mého vševědoucího bratra.“

„Dobře. Ohledně té Edel-nevím-jak-dál,“ vrátila se k tématu, když prvotní šok z existence těch zablešených potvor opadl.

„Edeltraudy,“ opravil jsem ji.

„Prostě k tvé upíří kámošce – ona to bere prostě tak, že bys měl být s ní. Neuraz se, ale má ohledně tebe hodně majetnické sklony. Jako kdybys byl věc, která jí patří. A já jí tě ukradla. Když se na to díváš s její pokřivenou logikou, dává to smysl.“

Chvíli jsem se na ni němě díval, zatímco ona očividně čekala na moji reakci.

„Docela dobrá úvaha… na člověka.“

Slabě se usmála. „Pochvala od upíra… páni. Nečekala jsem, že mě to možná i potěší.“ 

Spike se nám vrátil... co vy na to? Myslíte si, že na zvířecí dietě vydrží?

Komentáře potěší, to vám snad říkat nemusím. ;-)   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 18. kapitola: