Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 15. kapitola

10.08.2012 (10:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3953×

Mel

Už téměř čtyřiadvacet hodin jsem nespala. Oči mě pálily a chvílemi mi i slzely, ale pokaždé jsem si je jenom promnula, párkrát zamrkala a opět obrátila pohled zpět k notebooku, jehož svítící monitor pro mě měl skoro magickou přitažlivost.

Klikla jsem na blog jakési dívky, který vypadal celkem propracovaně a nesl název Upíři a vše kolem nich. Po pravé straně bylo několik lišt odkazujících na jednotlivá témata. Po chvíli zvažování jsem klikla na kolonku „Krev“, protože to bylo to, co bylo nejdůležitější.

Nebyla jsem si jistá, co všechno je pravda a co už jsou smyšlenky lidí s příliš bujnou fantazií, ale základní fakta se shodovala.

Upíři byli nesmrtelní, šíleně rychlí, nepředstavitelně silní, měli neskutečně silně vyvinuté smysly a vnímání. A pili lidskou krev. Zabíjeli kvůli ní. Větčina internetových stránek a blogů se skládala hlavně z napínavých příběhů o lidech – superhrdinech, kteří s upíry neohroženě bojovali a úspěšně jim propichovali srdce dřevěnými kolíky.

To mi připadalo úplně stupidní. Když jsem si vzpomněla, jakou strukturu má Spikeova kůže, připadlo mi směšné, že by mu měl nějaký ostrý klacek ublížit. To už by mělo větší smysl pokusit se jej uškrtit šňůrou od žehličky, než snažit se propichovat jeho kamenný hrudník kusem dřeva.

Mnohem lepším zdrojem byl Bellin deník. Ta sice většinu času jako každý zamilovaný blázen popisovala Edwardovu dokonalost, charakter a další jeho úžasné vlastnosti. Přeskakovala jsem o celé odstavce takových blábolů, ale našla jsem v jejích zápisech i věci, které mi dodaly na klidu.

Nejdůležitější byl asi fakt, že Cullenovi byli rarita mezi upíry, protože byli „hodní“. Oni nezabíjeli, ani neplenili krevní banky. Respektovali lidské životy. Lidskou krev vůbec nepili, nahrazovali ji krví zvířat. Vyžadovalo to od nich velké sebezapírání a ovládání, ale Carlisle v tom byl natolik dobrý, že vystudoval medicínu a teď pracuje v nemocnici jako doktor. Respektive minimálně posledních padesát let dělá doktora.

I když jsem toto věděla, nedokázala jsem usnout, pouze jsem se převalovala na posteli a nakonec vyskočila na nohy a vrhla se k notebooku, abych si vygooglila více informací.

A jak jsem nyní zjistila při pohledu na další hrdinské kousky s magickými větvemi, kterým tady říkali „kůly“, byla to naprostá ztráta času.

Neochotně jsem vypnula notebook a pohlédla na budík na nočním stolku. Červené číslice ukazovaly, že je už osmnáct minut po třetí hodině ráno.

„Trhla jsem rekord,“ zamumlala jsem si a dlouze zívla. I přes všechnu únavu mi bylo jasné, že dnes v noci už nic nenaspím. Jak bych taky mohla, když mi jeden jediný deník odhalil něco úplně šokujícího a na první pohled nereálného? Když jsem se dozvěděla, že existují upíři a nejen, že existují, ale i žijí mezi lidmi, kteří vůbec o ničem nemají ani páru, pokud jim nějaký zrovna neprokusuje krk.

Rukou jsem si automaticky promnula kůži na boční straně krku a již poněkolikáté se mi sevřel žaludek. Sice jsem si svůj krk upřeně prohlížela skoro dvacet minut v zrcadle a na kůži jsem nenašla nic jako jizvy po upířích tesácích, které by dokazovaly, že ze mě Spike po pátečním mejdanu i pil, ale stále jsem si nebyla jistá. On nebyl slušňák držící se pravidel. Cullenovi možná lidskou krev nepili, u něj jsem si ale nebyla jistá. Je dost dobře možné, že si se mnou nejenom užil, ale taky si ze mě udělal krevní konzervu.

Ta představa se mi vůbec nelíbila a marně jsem uvažovala, jestli na mě jeho kousnutí nezanechalo nějaké následky. Nemůže na tom být člověk třeba závislý? A co když mě tím mění v upíra a já si to uvědomím, až bude pozdě a já začnu mít chuť vrhnout se na nejbližšího člověka a budu mu chtít rozervat hrdlo?

Ne, to se nestane, utnula jsem svoje splašené myšlenky a děsivé teorie. I kdyby ano, já se ovládnu. Nikdy nikomu neublížím, stejně jako Carlisle. Nebude ze mě netvor v pravém smyslu slova. To nepřipustím, i kdyby mi byla žízeň po krvi působila strašnou bolest.

Natáhla jsem se na postel a hlavu složila na polštář. Tupě jsem hleděla do stropu a děsila se zítřka. Cullenovi ve škole už dva dny nebyli, ale každým dnem se museli zase objevit v lavicích, protože nikam jen tak odjet nemohli. I když by to možná bylo nejlepší... nelekala bych se teď každého hlasitějšího zvuku zvenčí, nebála bych se, že do města přijdou další upíři, kteří možná nebudou mít s lidmi tak mírumilovný vztah jako Cullenovi.

A hlavně bych už nemusela řešit Spikea. Nebála bych se, že roztroubí do světa, jak rychle jsem se ocitla v jeho posteli – oprava, na pohovce -, nemusela bych si neustále lámat hlavu nad každým jeho slovem. Úplně mimo mě by šly úvahy, jestli je opravdu takový drsňák, jak působí. Nevyšilovala bych nad tím jeho pitomým povýšeným úšklebkem ani arogantním tónem.

Nakonec jsem předčila své očekávání a přece jenom usnula. Sice mě otravný zvuk budíku vytáhl z postele už po čtyřech hodinách nejasných a rozmazaných snů, ale pořád to bylo lepší než probdít celou noc.

Do školy jsem se připravovala mechanicky, pohybovala jsme se jako robot a minimálně přemýšlela nad tím, co dělám. Díky tomu se taky stalo, že jsem si oblékla mikinu a chtěla přes ni přetáhnout tričko. Svoji chybu jsem napravila a zamířila do kuchyně, kde podle vůně teta něco vařila.

Chvíli jsem uvažovala, jestli mám dost hereckého talentu na to, abych tetu přesvědčila, že je mi špatně a musím zůstat doma, ale to jsem zavrhla s tím, že se nemůžu Cullenům vyhýbat donekonečna.

Vypravila jsem se v hustém dešti do školy. Jako tradičně jsem šla pěšky, protože tetině Fordíku jsem opravdu nevěřila ani motor pod kapotou. Cestou jsem uvažovala o svých mizerných šancích, že mě Edward se svou schopností číst myšlenky třeba nezaznamená a nebudu muset vysvětlovat, jak jsem jeho upíří přítelkyni slídila ve věcech a četla si její deník.

Příchod na parkoviště mi srazil náladu hluboko pod bod mrazu, protože se na něm krásně vyjímalo Edwardovo stříbrné Volvo, kterým vozíval ostatní do školy. Výjimkou byl Spike, ten vždy přijel vlastním černým autem, jehož značku jsem nedokázala poznat. Ale ani po druhém otočení se kolem vlastní osy jsem hledané auto nenašla.

Jako člověk kráčející na popravu jsem s trpitelským výrazem na tváři zamířila do budovy školy. Byla jsem si jistá, že mi každou chvíli musí zatarasit cestu někdo z Cullenů a s vážným výrazem mi oznámit, že si musíme promluvit, ale to se nestalo a já ke svému nekonečnému údivu strávila dopolední vyučování, aniž bych někoho z nich potkala. V jeden okamžik jsem sice měla dojem, že jsem na opačné straně chodby zahlédla Edwardovy nezaměnitelné rozcuchané nazrzlé vlasy, ale nejspíš to byl jenom výplod mojí fantazie. Stejně mi v té chvíli zamrzla krev v žilách.

Můj strach byl směšný. Z Bellina deníku mi bylo jasné, že mě žádná strašná smrt nečeká, ale byla jsem si jistá, že z toho, že jsem odhalila jejich tajemství, skákat do vzduchu radostí nebudou. Byla jsem nepovolaná osoba. Někdo, kdo vůbec neměl mít žádné podezření, natož aby ohrozil jejich utajení.

Kelly nechápala, co se mnou je, ale neotravovala mě, ani na mě nenaléhala, ať se jí svěřím. Místo toho napodobila mé mlčení a ztratila se ve vlastních myšlenkách. Znovu mě napadlo, že lidí jako ona by mělo být na světě o hodně více. Vše by bylo jednodušší a žít na téhle modré planetě by bylo o tolik příjemnější.

Na oběd jsem šla sama, ona ještě pospíchala na angličtinu. Okamžitě ve mně zase začal hlodat strach a srdce mi bušilo až v krku. Bylo pro mě skoro vysvobození, když mi cestu zastoupil Danny s levou rukou v sádře sahající do poloviny předloktí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem jej s úsměvem, ale on mi jej neopětoval. Znejistěla jsem. „Děje se něco?“

„Mohla jsi mi to říct a nemusela ze mě dělat blbce,“ oznámil mi chladně.

Překvapeně jsem zamrkala. „O čem to mluvíš?“ 

Jeho pohled naznačoval, že si myslí, že schválně hraju blbou. „Stačilo mi říct, že se mnou nikam jít nechceš. Pochopil bych to.“          

„To kino,“ uvědomila jsem si. „Danny, promiň. Já… úplně mi to vypadlo.“ Byla to chabá výmluva a on si to zřejmě myslel taky.

„Škoda.“ Bez nějakých dalších řečí nebo šancí pro mě, abych stihla vymyslet nějakou dobrou omluvu, se otočil na podpatku a zamířil na parkoviště.

Sledovala jsem jeho vzdalující se postavu a bylo mi skoro do pláče. Tak tohle jsem perfektně zpackala. Ublížila jsem klukovi, který se mi opravdu líbil a já jemu podle všeho taky. Dokonce jsem si myslela, že bychom my dva mohli být víc než kamarádi. V budoucnu ale asi ocením, pokud se vůbec vrátíme k přátelství.

Zamířila jsem do jídelny a část mých obav ze mě spadla. Místo nich nastoupila na scénu lítost a pořádně mě hlodalo svědomí.  Na skoro-rande s Dannym jsem myslela, ale úplně to vypustila z hlavy, když jsem se začetla do Bellina deníku.

Vešla jsem mezi skupinou opozdilců do jídelny a zamířila s pohledem sklopeným k zemi k výdejnímu okénku. Vida, mají tady hezké linoleum.

Na tácek jsem si naložila lahev s temně rudou limonádou, která mi okamžitě připomněla krev, a žaludek se mi sevřel natolik, že jsem se spokojila s čokoládovým oplatkem.

Otočila jsem se čelem k hovorem šumící místnosti a hledala místo, kam si sednout. Kelly byla moje jediná kamarádka, takže jsem většinou sedala ke stolu s ní.

Asi dnes půjdu do exilu, blesklo mi hlavou, když mi padl pohled na stolek pro dva v rohu jídelny. Vzápětí jsem k němu i zamířila a opět velmi pozorně studovala tu zajímavou barvu linolea. Bylo to něco mezi šedou a zelenou a popravdě, zas tak úžasná barva to nebyla. Ale bylo to milionkrát lepší a snazší, než se dívat na čtyři abstinující upíry, jejichž přísně střežené tajemství jsem znala.

Sedla jsem si na vybrané místo a váhavě odšroubovala víčko lahve plné karmínové tekutiny. Polkla jsem, ale potom si dodala odvahu a trochu usrkla. Chutnalo a vonělo to po jahodách, ale něco tak nechutně sladkého jsem už pěkně dlouho nepila.

 „Můžu si přisednout?“ ozvalo se mi zpoza zad a já se skoro zajíkla, protože ten sametový hlas jsem znala.        

„No… jo, jasně,“ vykoktala jsem ze sebe, i když má mysl řvala jasné: „Ne!“.

Edward se posadil naproti mně a já se automaticky přestala rukama opírat o desku stolu a opřela se o opěradlo židle. Tak nějak instinktivně jsem se snažila dostat dál od něj.

Zbytek jeho rodiny seděl u stolu na opačné straně jídelny a já se setkala s třemi páry očí sledujících mě. Z tváří se jim nedalo vyčíst a já jenom nasucho polkla a sklopila oči ke svému tácku. 

„Chápu, že se bojíš.“ Chvíli jsem na něj bezvýrazně zírala, ale poté mi došlo, že jsem pozapomněla na jeho schopnost číst myšlenky. Ošila jsem se na židli a pokusila se potlačit myšlenky na svůj strach a odpor, který jsem k němu momentálně cítila. Nedařilo se mi to.

„Nechceme ti ublížit,“ pokračoval uklidňujícím tónem a přitom se mi upřeně díval do očí. Uhnula jsem pohledem. Chce mě přesvědčit, že to myslí vážně, nebo se mě snaží zhypnotizovat? A dokáží něco takového vůbec upíři?

„Ne, nedokážeme. To jde jenom v Upířích denících,“ usmál se na mě a odpověděl tím na otázky v mé mysli.

„Nelez mi do hlavy,“ pípla jsem a moc nebojácně to teda neznělo.

„Nahlas by ses nikdy nezeptala,“ namítnul.

„Co po mně chceš?“

Zvážněl. „Pomoc. Jedná se o Spikea. Má problém.“

„Tak to mu přeju, ať si to pěkně vyžere,“ zašklebila jsem se škodolibě a žasla nad tím, jak rychle mi otrnulo, když zaznělo jeho jméno. „A teď promiň, ale mám další hodinu.“

Zvedla jsem se k odchodu, ale jeho bílá a ledově studená ruka mě chytila za zápěstí a zadržela. Ten dotek mi skoro způsobil infarkt.

„Nesahej na mě!“ vyjekla jsem přiškrceně a pokusila se vyrvat ruku z jeho sevření. Bylo ale zbytečné bránit se upíří síle, která by na místě udržela i rozjetý autobus.

„Dej mi pět minut, o víc tě nežádám,“ naléhal na mě a jeho zlaté oči na mě prosebně hleděly. „Vyslechni mě.“

„Máš minutu,“ oznámila jsem mu. Jeho prsty mi přestaly svírat zápěstí a já si mohla ruku ublíženě stáhnout k sobě.

Chci se zeptat, co říkáte na reakci Mel? Mně osobně přijde nenormální, aby někdo přijal pravdu o upírech tak klidně jako Bella, tak jsem se snažila si představit, co bych asi dělala já a přenesla to na Mel.

Docela mě překvapilo, jak málo bylo komentů u předchozí kapitoly - asi jste mě rozmazlili desítkou u každé druhé kapitoly, tak mě to teď trochu zamrzelo. Pokud se vám něco nezdá, nebo máte dojem, že jsem něco zmrvila, rozhodně mi o tom napište. Kritiku sice nemám moc ráda, ale beru ji vážně a snažím se zlepšit.   

A jen tak mimochodem - ano, Spike nebude "zlý" moc dlouho. Na to se mu Mel dostala až moc pod kůži, jak se ukáže v dalších kapitolách. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 15. kapitola: