Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 14. kapitola

06.08.2012 (17:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3278×

Spike

„Kam to jdeme?“ Bree se zastavila na místě a nejistě se rozhlížela po opuštěné uličce, kam jsem ji za ruku dotáhl. Pohledem přejížděla po kontejnerech, zadních východech přilehlých barů a klubů, starých oprýskaných zdech a dech i tep se jí začaly strachem zrychlovat.

„Neboj, znám to tady,“ uklidňoval jsem ji automaticky a mým jediným štěstím bylo, že v té tmě neviděla můj otrávený obličej, když jsem ji o tom ujišťoval.

Nevypadala úplně přesvědčeně, ale udělala další dva kroky do stínu. Bílá bunda se jí už neleskla ve světle pouličních lamp a neonových poutačů na budovách po stranách hlavní cesty. Už byla moje.

Nevydala ani hlásku, nadechla se sice k výkřiku, když jsem ji zatlačil ke zdi, ale více už nestihla. Nedočkavě jsem jí zabořil zuby do krku a ona jenom skoro neslyšně zachraptěla. Hladově jsem pil, dával si pozor, aby mi mezi rty neprotekla ani jedna kapka její krve. Nechtěl jsem plýtvat, po tak dlouhé době, kdy jsem tišil žízeň zvířecí krví, jsem si to nemohl dovolit.

Netrvalo to dlouho, přišlo mi, že během několika chvil spadlo bezkrvé tělo bezvládně na špinavý chodník a byl konec. Olízl jsem si ze rtů poslední zbytky krve a špičkou boty jsem převrátil mrtvolu na záda. Tento večer už byla mou třetí obětí, ale já se stejně ještě plánoval vrátit do baru a pokračovat v lovu.  

Bylo to mnohem lepší po tolika měsících hladovění na krvi jelenů a pum. Jako kdyby si nemocný člověk po týdnu na piškotech a čaji zašel do McDonaldu. Sice už by po prvním hamburgeru byl sytý, ale stejně by ještě spořádal hranolky a vypil celý půl litr coly. Cpal by se dál jenom kvůli té chuti a vědomí, že může.

„Říkala jsem ti, že nebudeš moct přestat.“ Z jejího hlasu znělo pobavení, rozhodně mi nic nevyčítala. Bylo to o tolik jiné než u vegetariánů. Žádné nesmíš, neměl bys, nedělej… dokud jsme nezabíjeli natolik, aby to vyprovokovalo Italy k akci, žádná pravidla neexistovala. A tak daleko jsme se nikdy nedostali, na to jsme si oba cenili svých životů, než abychom tak hloupě hazardovali. 

Neodpovídal jsem, jenom jsem si dívku ležící u mých nohou přehodil přes rameno a otevřel jeden z blízkých kontejnerů. Nedbale jsem tam tělo hodil a zvedl připravený kanystr benzínu. Nejspíše by to vzplálo tak jako tak, ale bylo lepší zničit všechny důkazy.

„Máš v plánu se posunout někam dál, nebo tady ještě zůstaneme?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsem odšrouboval víčko a důkladně poléval vnitřek kontejneru.

„New York. Chicago. Los Angeles. New Jersey. Las Vegas. Phoenix. Je to jenom na tobě, vyber si. Lidé se ztrácejí pořád a všude.“

Všechna ta města měla jedno společné – lidí tam bylo dost a nikdo proto nezvonil na poplach, když se jednou za čas objevilo hlášení o pohřešovaném. Nebo pohřešovaných. Popřípadě se na odlehlé silnici stala obrovská bouračka, při které shořely stopy po zraněních na krku těch chudáků, co byli ve špatnou dobu na špatném místě.

„Zní to lákavě.“ S jistou lítostí jsem vytáhl z kapsy svůj zapalovač a cvakl s ním. Budu si muset sehnat nový. Vzápětí jsem jej elegantním obloukem poslal přímo do kontejneru. Během dvou vteřin víkem vyšlehly plameny pohlcující vše uvnitř. Spokojeně jsem udělal dva kroky dozadu a podíval se na své dílo. Takové nehody se stávají v jednom kuse.

Otočil jsem se na Edel, která mé počínání sledovala se rty zvlněnými do tajemného úsměvu a přimhouřenýma očima. „Pořád ještě ti volají žlutoocí?“

„Cullenovi,“ opravil jsem ji. „Za mnou dokonce i byli. Vlastně jenom Carlisle, ale nějak si nepomohl. Už jsem se rozhodl.“

„To ráda slyším. Domluvila jsem se s několika přáteli, míří na pobřeží, ale chtějí udělat zastávku v nějakém větším městě.“ Oči jí při těch slovech zajiskřily a úsměv se rozšířil. „Mohlo by to být jako za starých časů.“

Zvedl jsem ze země ocelovou tyč a zabouchl jí víko kontejneru, aby se plameny nevymknuly kontrole a zbytečně nepřilákaly pozornost lidí.

„Je jedním z těch přátel i Nicholas?“ chtěl jsem vědět.

„Ano, je.“

„A opravdu čekáš, že budu lovit v zádech s chlapem, který se mi při nejbližší příležitosti pokusí urvat hlavu?“

Naklonila hlavu na stranu. „Tak zaútoč první. Randy a Vanessa ho už mají plné zuby, možná ti dokonce půjčí sirky.“

To znělo dobře. „Kdy se máme sejít?“

„Za chvíli, ale půjdu tam sama. O tobě ještě neví a raději bych jim to řekla dřív, než tě přivedu,“ vysvětlila mi, když jsem se na ni podezíravě podíval.

„Dobře. Budu čekat někde tady,“ přisvědčil jsem a zaplašil úvahy o zradě. Edel by mě nezaprodala, když mě sotva získala zpět na svou stranu.

„Nebude to trvat dlouho, Wille,“ usmála se na mě a než jsem ji stihl okřiknout, že si vyprošuju, aby mě oslovovala jinak než „Spike“, už šplhala jako pavouk po zdi a přehoupla se na střechu baru.   

Když mi zmizela z dohledu, z ničeho nic mi na mysl vytanula vzpomínka, kterou jsem považoval za dávno ztracenou. Byla totiž ještě z mého lidského života, z jeho posledních chvil.

Adrian Jenson! Ze všech lidí zrovna Adrian Jenson!  

Vztekle jsem rázoval po pokoji a momentálně se na chvíli zastavil, abych mohl vší silou kopnout do nohy dubové skříně.

Musela mi to udělat schválně, jiné vysvětlení mě nenapadalo. Nedokázal jsem najít jeden jediný důvod, proč by to měl být zrovna on.

Byl jsem to já, kdo jí ochotně se vším pomáhal, plnil bez ptaní vše, co jsem jí na očích viděl. Kdo jí půjčoval peníze, když na tom byla její rodina kvůli nemoci její sestry špatně? Od koho byl ten zlatý řetízek, který nosila na krku?

Byl jsem to já, kdo se kvůli její pověsti popral s trojnásobnou přesilou a dostal snad nejhorší výprask v dějinách celé Anglie. Tehdy, když se to k ní doneslo, za mnou přišla a já byl v sedmém nebi, když se o mě strachovala a říkala, jak to bylo odvážné a galantní. Doufal jsem, že si konečně všimla, že bych pro ni udělal cokoli.

Nevšimla, to jsem si uvědomil, když se mi na pohřbu své matky vyplakávala na rameno a říkala mi, že je moc ráda, že má tak dobrého přítele, jako jsem já. Neviděla, že já chci něco víc než přátelství. A já jí to zase neřekl. Možná jsme na tom nesli vinu oba.

Měl jsem čekat, že to přijde. Byla to ostatně krásná a chytrá mladá žena. Rozhodně jsem nebyl jediný, kdo se o ni zajímal, a Londýn byl bohužel plný bohatých mužů, kteří byli mnohem zajímavější než já.

Ale Adrian Jenson! To sotva dospělé pískle ohánějící se neustále jménem a majetkem svého otce! Namyšlenějšího člověka Evropa ještě neviděla a byl jsem si jistý, že dlouho neuvidí. Co na něm mohla jenom vidět?

A když jsem vzhlédnul, už tam stála. Polekaně jsem udělal krok zpět a s nedůvěrou si prohlížel osobu stojící v přítmí několik kroků ode mě. Byla to žena, ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Nebyla nějak vysoká, ale štíhlá a jednoduché šaty zvýrazňovaly její postavu. Dlouhé blonďaté vlasy jí rámovaly obličej a lehce se vlnily přes ramena až na záda, křídově bledá kůže kontrastovala s temnýma očima, kterýma si mě zamyšleně prohlížela.

„Co tady děláte?“ I přes své ohromení jsem jí vykal a nehodlal jsem na ni začít řvát, ať vypadne z mého domu. Na to jsem byl moc slušně vychovaný.

Lehce se usmála a chovala se, jako kdyby moji otázku přeslechla. „Sleduji tě už nějakou dobu… neměl by ses kvůli ní trápit. Ale řekni mi – kdybys měl možnost, nepomstil by ses jí? Jí a tomu zrzkovi?“ Z jejího hlasu jsem slyšel zvláštní přízvuk, snad německý. 

„Co je to za otázky? O co vám jde a co děláte v mém domě?“

„Chci ti pomoct. Nikdy jsi nesnil o nesmrtelnosti? O neskutečné síle a rychlosti?“

Byl jsem z jejích otázek zmatenější a zmatenější. A současně s tím mi docházelo, že ona odtud jen tak neodejde.

„Slečno, neznám vás a nechápu, o čem tady mluvíte, nebo co chcete. Ale ocenil bych, kdybyste odešla, protože prát se s vámi nehodlám.“      

Místností se rozlehl zvonivý smích neznámé, kterou má výhružka zřejmě pobavila. „Nemáš šanci mě přeprat, i kdyby sis přivedl na pomoc celý Londýn, Williame.“

„Jděte.“

„Pochop, drahý, že ty tady nejsi ten, kdo určuje pravidla. A odpověz mi – chceš nesmrtelnost?“

„Nemůžu se rozhodnout, jestli jste opilá nebo šílená, ale okamžitě vypadněte!“

Její rysy náhle ztvrdly a úsměv jí úplně zmizel ze rtů. „Dobrá,“ zašeptala zlověstně. „Sám sis o to řekl.“

A vzápětí se mnou nějaká ohromná síla mrštila přes celý pokoj a přišpendlila mě k zemi tak, že jsem se nemohl ani nadechnout, natož pak vstát. A potom už následovala jenom ostrá bolest na levé straně krku. Nedokázal jsem ani vykřiknout.   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 14. kapitola: