Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 13. kapitola

03.08.2012 (17:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3626×

Mel

„Hele, tohle vypadá zajímavě… co to vlastně je?“ zajímala jsem se a otáčela na dlani tím záhadným předmětem, abych si jej prohlédla ze všech stran. „Hodinky?“

„Spíš kompas. Zkus to otevřít, po stranách by mohla být nějaká pojistka,“ doporučila mi teta, aniž by vzhlédla. Dál se probírala hromadou krámů ve své krabici a já se divila, že ji to baví. Sice jsem jí asistovala, ale brala jsem si na starost jenom věci, které mi padly do oka. Takže na podlaze vedle mě ležely v řadě dva ohmatané výtisky Shakespearových nejznámějších tragédií, indiánský lapač snů, prázdná černá krabička, ve které původně musel být nějaký prsten a starý odznak šerifa.

Prohlédla jsem si svou „sbírku“ a připojila k ní nově nalezený nedobytný kompas. „Kdo tady vlastně bydlel před námi?“

„Rodina místního šerifa. Manželka mu umřela při porodu, tak tady žil jenom se svojí dcerou. Ta se ale hned v osmnácti vdala a na svatební cestě i s novomanželem zmizela. Byla to záhada pro celé město, ale pak našli vrak lodi, kterou jeli na nějaký malý ostrůvek. Pro šerifa to byla strašná ráda… přežít vlastní dítě je to nejhorší, co může být. O tři roky později umřel,“ vyprávěla mi tiše, zatímco skoro něžně oprašovala staré knihy, které patřily předchozím majitelům.

Sklopila jsem pohled zpět ke svým nasysleným cennostem a kousla se do rtu. Nebyla jsem si jistá, jestli je správné si je brát, když jsem teď znala minulost jejich majitelů. Nebylo by to něco jako zneuctění jejich památky?

„Ty věci si klidně nechej, jenom s nimi zacházej opatrně,“ ozvala se teta, která přesně uhodla, nad čím přemýšlím.     

Přikývla jsem a posunula se blíže k další prehistorické, zaprášené kartonové krabici. Opatrně jsem ji otevřela a nahlédla do ní v obavě, aby se ven nevyhnal páreček pavouků nebo rovnou celá kolonie těch osminohých potvor.

Naštěstí v krabici nebylo nic živého, takže jsem mohla začít vytahovat zaprášené věci uložené na dně navlhlé a nějak pevné krabice.

Náš plán byl věci v havarijním stavu vyhodit a zbytek přesunout do pevných a nových krabic, ve kterých by mohly na půdě pokojně přežít dalších několik let.

Do oka mi padl fialový sešit s pevnými deskami zastrčený až úplně na dně krabice pod hromadou školních sešitů a popsaných papírů. Zběžně jsme jej prolistovala. Byl téměř celý popsaný nějak úhledným drobným písmem a podle velkého nápisu na titulní stránce se jednalo o deník Isabelly Swanové a byl přísně soukromý.

Chvíli jsem uvažovala a potom jej váhavě položila na podlahu k ostatním pokladům, které mi přišlo líto vyhodit nebo zase zavřít do krabice a odnést na půdu.

Byla to taky poslední věc, kterou jsem si vzala. Zbytek mě nějak nezaujal, tak jsem jej naskládala do připravených krabic a poté je jednu po druhé vynášela zpátky na půdu. Teta mi chtěla pomoct, ale rozhodně jsem jí to rozmluvila a sebrala jí z rukou krabici, kterou zvedla.

Musela jsem uznat, že bylo vysilující vytáhnout po schodech osm těžkých krabic, přes které jsem pořádně neviděla před sebe, ale nakonec jsem to zvládla bez pádu ze schodů nebo rozsypání obsahu dané krabice a odnesla si ze svého hraní si na stěhováka jenom bolavé paže. 

Trochu bezradně jsem se rozhlédla po pokoji. Maloměsto mě opravdu už nudilo, všechny své knížky jsem už měla přečtené a díky bouřce zuřící venku bylo připojení na internet ještě mizernější než jindy. Nakonec mi pohled opět padl na několik desetiletí starý deník.

Nejistě jsem se po něm natáhla a potěžkala ho v ruce, ale potom jsem zamířila rozhodně k posteli, skopla si z nohou boty a pohodlně se uvelebila uprostřed matrace do tureckého sedu.

Měla jsem dojem, že by Isabella byla ráda, že se na ni nezapomnělo. Možná to byl tak trochu útok na její soukromí, ale já nechtěla v jejím deníku hledat nějaké pikantnosti. Zajímala mě jako člověk, který taky žil v tomhle domě, chodil do stejné školy jako já a měl podobné starosti.

První zápis byl ze 13. září 1953, dne jejích sedmnáctých narozenin. Popisovala v něm dárky, které dostala od svých přátel a otce, zápis sám o sobě ale nebyl nějak dlouhý a zdálo se, že Isabella patřila k té malé skupince lidí, které fakt, že jsou o rok starší, nějak zvlášť netěší. Především ji vadily cavyky kolem oslavy, kterou chtěli uspořádat její kamarádi.

Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří si psali deník. Já jeden dostala na čtrnácté narozeniny, ale přímo tragicky jsem jej zanedbávala. Občas jsem útržkovitě zapsala, co se v daný den dělo, ale připadalo mi to zbytečné. Všechny důležité vzpomínky jsem měla v hlavě, vzpomínky, které stály za to, jsem si pamatovala. Proč se teda dělit o své myšlenky a pocity s hromadou papírů secvaknutou k sobě?

Isabella – Bella, jak chtěla, aby se jí říkalo – byla ale jiný případ. Měla skvělý sloh, hluboké myšlenky a chuť ke psaní. To vše se odráželo na tom, jak snadno se mi zápis četl, i když to byl obyčejný popis všedního dne. Divila jsem se, že ta dívka vůbec neuvažovala o kariéře spisovatelky nebo novinářky, jelikož talent na to bezesporu měla.

Obrátila jsem stránku a pustila se do dalšího čtení. Dělalo mi sice místy problém rozluštit její nedbalé písmo, navíc místy byly stránky deník ušpiněné, ale ve výsledku to působilo o to osobněji. Na druhé stránce byla skvrna od čaje, který nechtěně rozlila po stole, ale mě to připadalo skoro až milé.

Četla jsem dále a dělala si čím dál tím jasnější obrázek o světě, ve kterém žila. Občas mě udivilo některé zastaralé slovo použité v zápisu nebo staře znějící slovní spojení, ale musela jsem myslet na to, že čtu zápisy staré půl století. Za takovou dobu se přece jenom jazyk mění, a kdybych někoho za padesát let nazvala debilem, možná by se mi vysmál.

Bella chodila na forksskou střední školu, která se za tu dobu skoro vůbec nezměnila. Nebyla jsem si jistá, jestli mě to má těšit, protože si to vše dokážu lépe představit, nebo bych se měla děsit, jak pomalu tady plyne čas.

Připadlo mi, že se měnila jenom jména a tváře – v namyšlené zrzce Abigail jsem docela jasně poznala svou spolužačku Lauren, tichá Bellina kamarádka Madison se zase podobala Kelly a Angele – byla něco jako povahový mix těch dvou.

Bez přestání jsem četla a zarazila se až u osmého zápisu.

Dnes byla celá škola vzhůru nohama – dlouho očekávaní Cullenovi se poprvé objevili ve škole. V tomto městečku je příjezd nové rodiny něco velkého, obzvláště tak početné. Pět nevlastních sourozenců a manželé, kteří se jich ujali.

Mě se to zdá velkorysé a šlechetné, ale někteří lidé ihned začali šířit pomluvy o tom, že paní Cullenová nemůže mít děti. Nechápu, jak to můžou říkat, když tu rodinu ani neznají. Ale lidem jako Abigail něco takového nemá cenu vysvětlovat, jsou tak zaslepení žárlivostí a mocí, že vás stejně neposlouchají.

Poprvé jsem je zahlédla v jídelně. Seděli u stolu stranou od ostatních, jako kdyby se ostatních stranili. Chápala jsem je, pod tíhou všech těch slídivých pohledů a neustálého šeptání se ani nedalo chovat jinak.

Všichni jsou tak neuvěřitelně krásní, že z toho člověka bolí srdce a touží vypadat alespoň z poloviny tak dobře, jako oni. Podle řečí je jejich otec doktor Cullen i hodně bohatý a mají drahý dům stranou od ostatních.

Od spolužáků jsem zjistila jejich jména. Alice, Edward, Emmett, Jasper a Rosalie.

Při pohledu na těch pět jmen jsem se zarazila a znovu přelétla očima celý text. Původně jsem předpokládala, že by se mohlo jednat o předky doktora Cullena, ale ta jména mě zmátla. Kdyby byli Cullenovi jeho vlastními dětmi, asi bych se nedivila, že by je pojmenoval po svých příbuzných, ale on jim jména nevybíral. To ještě ve všech případech stihli jejich biologičtí rodiče.

Rychle jsem pokračovala ve čtení, chtěla jsem tu podivnou shodu nějak objasnit, ale byla jsem čím dál tím zmatenější.     

Všichni jsou si podobní, i když nejsou opravdová rodina – mají stejně bledou kůži, ostré rysy a tmavé oči. I přes to jsou ale každý jiný.

Emmett je vysoký a svojí vypracovanou postavou budí respekt, kam vejde. Vypadá opravdu jako vzpěrač nebo boxer, má krátké tmavé vlasy a z celé rodiny se nejvíce usmívá na ostatní a s několika lidmi se už bavil.

Rosalie vypadá jako anděl se svými dlouhými lehce vlnitými zlatými vlasy. Dokonale splňuje všechny představy o ženské kráse a nejednoho svého spolužáka jsem viděla, jak ji okouzleně sleduje.

Alice je drobná a nezdravě hubená tmavovláska s lehkým tanečním krokem a krásným vysokým hlasem. Havraní vlasy má ostříhané nakrátko a rozčepýřené na všechny strany. Vedle dlouhých copů a loken ostatních dívek to vypadá nepatřičně, ale i tak je nádherná.

Nemůžu si pomoct, ale Jasper mi připomíná lva. Je vysoký, štíhlý a soudě podle jeho svalů, kterými sice nemůže konkurovat Emmettovi, i silný. Jeho blonďaté vlasy opravdu připomínají lví hřívu, stejně jako ten zvláštní pohled, kterým si prohlíží všechny kolem. Neustále se tváří, jako kdyby ho něco bolelo.

A Edward… ten je z nich bezesporu nejkrásnější. Čím více nad ním uvažuju, tím jasnější
mi je, že ho nedokážu správně popsat. Připadá mi až nadpozemsky krásný s těmi svými rozcuchanými bronzovými vlasy, ostrými rysy, bledou kůží a uhlově černýma očima.

Mám to neskutečné štěstí, že s tímhle polobohem sedím na hodinách biologie, takže si jej můžu prohlížet, jak jenom chci. On ale mé nadšení nesdílí, což mě upřímně mrzí a mate.

Celou hodinu na mě nepromluvil, jenom se na mě díval a díval. Lichotilo by mi to, protože moc kluků mi pozornost nevěnuje, ale ten jeho výraz byl… zuřivý, nepřátelský, vražedný. Seděl na úplném kraji židle, jako kdybych byla poleptaná kyselinou a on se ke mně nechtěl přiblížit ani o kousek blíže, než je nutné. Se zvoněním vyskočil na nohy a než jsem se nadála, byl pryč.

Nechápu to. Vůbec to nechápu. To je na mě něco špatného? A jak by mě mohl nenávidět, když mě viděl poprvé v životě?

Ne, tohle nebyla žádná shoda náhod, ty popisy byly stručné a přesné. Sama bych nedokázala rodinu Cullenových popsat lépe. Od Kelly jsem věděla, že Emmett a Rosalie Cullenovi navštěvují vysokou někde na druhé straně států. Když byla v druháku, ještě na naši školu chodili, ale nějak mi je nepopisovala.

Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Na chvíli mě napadlo, jestli to není nějaký přiblblý vtípek, ale to jsme zavrhla. Kdo by to dělal? A proč? Napadlo mě asi pět jiných způsobů, jak zpochybnit moje psychické zdraví.

Ale jak to mohlo být možné? Vždyť každý stárne, nikdo nezůstává věčně mladý…

Něco s ním není v pořádku. Ne jenom s ním, s celou jeho rodinou. Cítím to, vidím jejich nezvykle ladné pohyby, odtažité chování, nezdravě bledou a ledovou kůži, dokonalý vzhled a oči měnící postupem dnů barvu ze zlaté na černou a zase zpět.

Toto napsala Bella o několik dní později a bylo znát, že je rozrušená, protože její obsáhlé popisy a dlouhé úvahy byly tytam. Stejně tak se mi její rukopis zdál čím dál tím nečitelnější.

Ale já na to přijdu! Edward mě zrazuje, ať si dám pokoj a nepátrám, ale to nejde. Nedokážu už přestat. Je to jako posedlost – chci vědět, jak je možné, že během deseti vteřin, kdy jsem byla ochromená hrůzou, jak proti mně na ledu klouzala Tylerova dodávka, stihl přeběhnout celé parkoviště a strhnout mě stranou. Chci vědět, co je zač.

Běhal mi mráz po zádech, moje hlava to nechtěla všechno pobrat, odmítala si připustit, že má Bella pravdu. Jako v horečce jsem četla dál, hltala každé slovo a nevnímala pleskání dešťových kapek o sklo, ani nic jiného kolem. Byla jsem uvězněná v Bellině světě a tep se s každou vteřinou zrychloval.

Další zápis následoval o dva dny později. Bylo to až žalostně krátké.

Vše kolem mi připadá šílené, nic nedává smysl. Jediná historka dokázala úplně smazat hranici mezi tím, co bylo reálné a co jsem považovala za fikci.

Vím, že Edward ani nikdo jiný z jeho rodiny není člověk. Bojím se, že mi ublíží, že jej rozzuří, že znám pravdu. Ale mnohem víc se bojím, že jej ztratím.

Zamilovala jsem se do upíra.    

Hrdě hlásím, že s internetem to tady není tak tragické, takže můžu dál přidávat. Věřte mi, že z toho mám strašnou radost.

Jak se líbila zlomová a docela dlouhá kapitola?  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 13. kapitola: