Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 10. kapitola

25.07.2012 (21:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3711×

Spike

„Hej, Spikeu! Ten pátek byl super.“ Danny se mnou rychle srovnal krok, musel skoro utíkat. To za mnou bude pořád lozit někdo z týmu, aby mě ohlídal a já mohl nastoupit na čtvrteční zápas?  

„Taky si myslím,“ ušklíbnul jsem se. Normálně bych nejspíš utrousil nějakou narážku na to, jak máme pohodlnou pohovku v pokoji pro hosty nebo něco podobného, ale přece jenom by to bylo kruté. Zájem o Mel sice už pozvolna opadával, ale pořád se našla spousta lidí, kteří sledovali každý její krok a zírali na ni jako na bohyni. Popularita jí rozhodně nechyběla.

„Trenér přesunul dnes trénink už na tři, takže nebudeš muset jít na biolu.“

„Banner to povolil?“ zeptal jsem se podezíravě. Pokud byl na něco profesor Banner alergický, byl to sport a kdokoli, kdo o něm něco věděl.

„Banner ne, ale ředitel jo,“ skoro zazpíval Danny.

„Dobře, přijdu,“ ukončil jsem rozhovor a odbočil do učebny literatury, kde jsem měl mít další hodinu.

Popravdě jsem se nějak netěšil na to, že budu celou hodinu muset sedět vedle Mel. Taková setkání byla vždycky plná výčitek, ublížených pohledů střídaných s těmi uraženými a nakonec okázalé ignorace. Pochopitelně ze strany dané holky, já si nacpal do uší sluchátka a snažil se nevnímat její fňukání.

Už seděla v lavici, ani sebou nehnula, když jsem si sedl vedle ní a hodil batoh na lavici. Před sebou měla vytržený list z nějakého bloku a tužkou na něj zase čmárala ta tři písmen co minule – A, M a I. Co to znamená? Že by nějaká zkratka?

Hodina začala a já čekal, co bude dál. Díval jsem se na profesora přešlapujícího před tabulí a brblajícího si pod nos Shakespearův životopis, ale periferním viděním jsem ji sledoval a čekal, až na mě promluví. Nic se nedělo, jenom asi v půlce hodiny obrátila papír a přepsala na něj profesorův zápis z tabule.

Štvalo mě, že se na mě ani nepodívala, chovala se, jako kdyby byla židle nalevo od ní prázdná. Nechápal jsem, proč mi ta ignorace vadí – měl bych být rád, ale mě to spíš znepokojovalo. Přál jsem si mít Edwardův dar a poslouchat její myšlenky.

Jako na povel se ke mně v tu chvíli otočila. „Mohl bys na mě přestat zírat, jako kdybys mě viděl poprvé v životě?“ zeptala se mě stejným tónem, jako kdyby se ptala někoho na ulici, kolik je hodin.

„Nefandi si tolik,“ usadil jsem ji a vrhnul po ní jeden ze široké palety svých arogantních pohledů.

K mému úžasu se usmála a pobaveně zavrtěla hlavou. „Vadí mi, že na mě zíráš jako na debila, nebalím tě. Pochopil?“

„Dokonale, lásko,“ přisvědčil jsem a potěšeně sledoval, jak pevněji sevřela v ruce tužku. Upřímně – skoro vůbec jsem ji neznal, ale toho, jak jí to oslovení vadí, se nedalo si nevšimnout. Už v tělocvičně se tvářila, jako kdyby mi měla chuť vlepit facku. A teď ji to naštvalo mnohem více.

„Ještě jednou mi řekneš ´lásko´ a narvu ti tu tužku do krku,“ cedila skrze zuby výhružně a probodávala mě vražedným pohledem.

Díval jsem se na ni, jak si mě naštvaně měří pohledem, a neměl daleko k výbuchu smíchu. Byla jako malé, přidrzlé, bezbranné kotě prskající přes plot na psa.

„Každý jiná holka by byla ráda a ty mi vyhrožuješ,“ konstatoval jsem pobaveně.

„Možná, že nejsem jako ty ostatní husy, které jsi zblbnul.“

„Opravdu? A čím se od nich lišíš?“

Teď už to vypadalo, že se pokouší tužku rozdrtit na piliny. Mít upíří sílu, určitě by se jí to povedlo. „Třeba tím, že jsem byla ztřískaná jako ještě nikdy v životě a pořádně ani nevěděla, co dělám.“

„Chabá výmluva,“ okomentoval jsem to. „Věř mi, že jsem viděl už hodně lidí ožralých do té míry, že se nedokázali udržet na nohou a netušili, co se kolem děje, nebo kde to vlastně jsou. A ty jsi mezi ně rozhodně nepatřila.“

Věděl jsem, že mám pravdu, což mi sama potvrdila, když na to nenašla žádnou chytrou odpověď. Skoro jsem slyšel, jak se jí v hlavě otáčejí ozubená kolečka a snaží se přijít na nějakou jinou výmluvu.

„Tak vidíš?“ ušklíbnul jsem se. „Věděla jsi moc dobře, co děláš.“

Naštvaně na mě pohlédla, když se mi povedlo její námitky roztrhat na kousky, klouby prstů měla úplně bílé od toho, jak svírala tužku, které už vážně hrozilo, že se každou chvílí rozlomí napůl.

Vzápětí se třídou rozlehlo zvonění a Mel zmizla ze třídy v rekordním čase, většina ostatních se teprve zvedala ze židlí a balila si věci.

Zbytek dne se až neúnosně vlekl. Už dávno jsem věděl, že chodit na střední není zase taková zábava, jak se mi ze začátku zdálo. Výklady profesorů byly monotónní a nezajímavé, přál jsem si, abych mohl jako několik dalších lidí složit hlavu na lavici a alespoň na chvíli se ocitnout někde jinde. Třeba znova na té oslavě, v pokoji pro hosty spolu s přiopilou Mel držící si u hlavy ledový obklad…

„Pane Cullene?“

„X se rovná dvanáct celých osm, y je patnáct celých dva.“

Profesor se zatvářil zklamaně, když jsem ihned správně odpověděl a já se ušklíbl. To si ještě počkáš, než já na něco nebudu mít odpověď…   

Zvonění ohlašující konec dopoledního vyučování jsem bral málem jako vysvobození. Zamířil jsem na oběd a asi v půli cesty zaslechl hlas Kelly Moodyové. V hlavě mi naskočila okamžitě rovnice, podle které kde byl náš školní loser, tam byla i jistá hnědovláska.

„…čekala jsi, že tě za to budu odsuzovat?“ divila se Moodyová a já začal mít pocit, že se baví o mně. Zpomalil jsem a nakonec se úplně zastavil u skříněk, o jednu se ležérně opřel a poslouchal.

„Byla bych radši, kdyby jo. Mně je ze mě samotné blbě,“ povzdechla si Mel a slyšel jsem, jak se jejich kroky zastavily.

Podle následných zvuků jedna z nich vyskočila na výklenek u některého z oken a nohama komíhala sem tam, takže přitom patami v pravidelném rytmu kopala do zdi. Osobně bych to tipoval spíš na Moodyovou, tu jsem častokrát vídal sedět na spodní větvi některého silného stromu nebo se uvelebovat na střeše vlastního auta s nohama na čelním skle.

„Nemáš si co vyčítat,“ namítla Moodyová a její hlas zněl chlácholivě, jako kdyby tišila malé dítě.

„Nechce se mi o tom moc mluvit. Nenecháme to na později?“ pokusila se z debaty vykroutit Mel.

„Dobře.“ Ozvalo se tlumené žuchnutí, jak Moodyová seskočila ze svého místa a poté už se obě vydaly směrem k jídelně. Přitom prošly kolem mě, ale ani jedna z nich nezaregistrovala mou přítomnost. Neměl jsem potřebu na sebe nějak upozorňovat, ale místo do jídelny jsem zamířil na parkoviště.    

Ve dveřích jsem zjistil, že z nevinného deštíku se stal vydatný liják a podle těžkých černých mraků nejspíš přijde i bouřka. Jako by chtělo počasí podpořit moji úvahu, ze severu se ozvalo hlasité zahřmění.

Doufal jsem, že to vydrží do večera, až se vrátí i Carlisle z práce, protože hrát baseball s upíry, to bylo něco úplně jiného než s největší opatrností odpalovat míčky za školní tým.

Přeběhl jsem tu krátkou vzdálenost ke svému autu a nastoupil. Klíčky jsem vrazil do zapalování, ale nenastartoval. Svlékl jsem si mokrý kabát a hodil jej na sedadlo spolujezdce. Z jedné vnitřní kapsy jsem vylovil zapalovač a z krabičky vytáhl cigaretu.

Přestával jsem si být jistý. Buď uměla měšťačka hrát o hodně lépe než většina holek na téhle škole, nebo si to opravdu vyčítala. Slyšel jsem už dost podobných rozhovorů, ale pokaždé jsem v hlase dané holky slyšel něco, co vyvracelo její provinilé řeči o tom, jaká je kráva, já hajzl, jak je jí to líto a jak by to znovu rozhodně neudělala.

Možná jsem nebyl žádný andílek, ale Mel měla v jednom pravdu - nemusela být tak úplně při smyslech. Co já věděl, jak její mozek reagoval na alkohol a následné zemětřesení v podobě rány do hlavy? Možná, že fakt pořádně nevěděla, co dělá… a představa, že jsem toho využil, se mi moc nelíbila.

Boční dveře jídelny se otevřely a objevila se v nich ta, o které jsem právě přemýšlel. Přejela pohledem po ocelově šedém nebi a člověk nemusel být telepat, aby si dokázal představit, jak malou má z přicházející bouřky a provazců ledové vody radost. Přes hlavu si přetáhla kapuci, zabořila ruce do kapes a rychlým krokem zamířila přes parkoviště směrem k hlavní cestě.

Asi jsem se přece jenom cítil trochu provinile, protože jsem během chvíle stáhnul okénko a cigareta putovala ven z auta. Hladce jsem s autem vycouval a vyjel stejným směrem, kterým zmizela ona.

Šla podél cesty, přeskakovala louže vody a kapky jí pleskaly o nepromokavou bundu. Zpomalil jsem skoro až do kroku a zajel ke kraji cesty.

„Co vyvádíš?“ chtěla vědět a její výraz se rychle změnil z překvapeného na zlostný.

„Nastup, odvezu tě,“ nabídl jsem jí.

„Díky, ale nemám zájem,“ ucedila skrze zuby.

Otráveně jsem si povzdechl a protočil oči. „Nekecej a nastup.“

„Ne.“  

Zezadu se ozvalo několik zatroubení. Stáhnul jsem okénko ještě níž, vystrčil ruku do deště a ukázal těm blbcům za mnou zdvižený prostředníček. Kdyby se obtěžovali namáhat trochu ty svoje slepičí mozečky, hodí blinkr a objedou mě. Vždycky je ale jednodušší sedět a buzerovat.

„Čeho se bojíš? Že tě odvezu někam do lesa a znásilním?“ tlačil jsem na ni. „Teda, pokud bys měla zájem…“

„Kreténe,“ sykla nazlobeně, ale oproti svým slovům oběhla auto a nastoupila. Při tom hodila bezohledně můj kabát na zadní sedadlo a batoh si shodila ze zad na podlahu. Ještě se za ní ani nezabouchly dveře a už jsem jel skoro stovkou.

„Pokus se mi to tady moc nezacákat. Je to pravá kůže.“

Mrskla po mně nepěkným pohledem, teatrálně si stáhla kapuci a zatřásla hlavou, takže voda z jejích vlasů skončila všude po interiéru mého auta. Několik kapek jsem si setřel i z obličeje a krku. Že já něco říkal…

„Sluší ti to. Mohla bys kandidovat na Miss Zmoklá slepice. Určitě bych tě volil,“ ujistil jsem ji s úšklebkem, když jsem přelétl pohledem po jejích navlhlých vlasech, které se jí zplihle vlnily na ramena, a kapkách vody třpytících se jí na kůži a konečcích řas.

„Odboč doprava,“ informovala mě a úplně můj kompliment ignorovala.

Tuto kapitolu chci věnovat: Corušce (moje zlato), Ivetě, ClaireStew, NessieCullenBlack, Jess, Alče, Reně16, MM a Angie. Moc vám děkuju, že jste nechal inějaký ten koamentář.. .strašně jste mě potěšily.

P.S.: Pokud jsem někomu zkomolila jméno, ozvěte se. 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 10. kapitola: